Soukromá vichřice

Druhé stadium

J – 1

Už na rohožce Ádův polibek a ovšem jeho: „Co je k večeři?“, no přece ten sulc, kterýs tak dlouho a neodbytně požadoval, až z něj povstal obřad a Joža pobíhala kolem večeřícího Ády, kdybyste ho nechali, jedl by to z pekáče rukama a tak tumáš lžíci, strčit mu pod krk ubrousek, došla cibule a snad ještě trochu přisladit ocet, tři děcka by nemohla dát tolik práce, co tenhle mužský, achtymůjbože – těšila se Joža, jak Ádovi chutná, když spráskal půlku pekáče. V tichém pokoji tikaly hodiny po nebožtíku tatínkovi a ulicí chvílemi přejel vůz. V ušatém křesle pod stojací lampou podřimoval Áda v červeném županu čekaje na svou desátou hodinu a pak vstal, stoupl si za křeslo a: „Co to čteš?“, což znamenalo: Nech už toho! A pak: „Už je deset, číčo,“ neboli: Pojď si se mnou lehnout! A již jeho dlaň naléhavě dřela šíjové obratle.

A tak ještě zavřít okno v kuchyni a otevřít větračku v pokoji, zamknout a sobotní hygiena ústní vody, pesaru a broskvového krému, sotva Joža ulehla, byla tu již jeho ruka a jeho „Číčo…,“ láska po deseti letech manželství, „Achtymůjbože…,“ vzdychla pak Joža, vděčnost za pozornost a za námahu dík. Nedělní ráno bez budíku znamená ovšem vstát dřív, trochu uklidit a přichystat Ádovi na židli čerstvé prádlo, ve skříni jemně voněla kdoulová jablka a mýdlo Coriolan. Kuře musí být ovšem zas na paprice, aspoň jednou tak to po čínsku…

Až do oběda si hrál na balkóně a stvořil tam jakási směšná červená ráhna, aspoň že se drží doma, a když pak šel pro pivo, jako vždy dole zazvonil, Joža vyhlédla kuchyňským oknem a vyplázla na něj jazyk, tuhle hru si vymysleli tenkrát před lety z radosti nad novým bytem a brzy poté si Áda začal přihýbat na schodišti. Po obědě umýt nádobí a připravit hrací stolek a již trojí krátké zazvonění, Nejtrovi přišli na kanastu – hráli ji vlastně jen Áda s Idou, pro Jožu a Josku znamenala příležitost hovořit o věcech, které měli společně rádi, a když nakonec tamti odešli spolu vedle, postála Joža s Joskou u knihovny nad šiframi moderních textů, které Joža milovala pro jejich nepochopitelnost, vždyť pochopení je druh smrti, jak jí říkal Joska, a za Ádou se pak hrnula do kuchyně potřebujíc nacpat se do otupění.

Z vrátnice nádvořím a po schodech do druhého patra, podél řady dveří z mléčného skla k číslu 86, ve výklenku u své skříně si natáhla přes šaty bílý plášť a v tomto ústroji referentky usedla naproti kolegyni Vilmě.

„Ahoj, Jožo. Tak jak ses poměla přes neděli?“

„Ale to víš, v sobotu gruntování a v neděli kanasta s Nejtrovými. A ty?“

„Co jinýho, v sobotu gruntování a v neděli televize u Lukšíkových.“

Jednoruký mladík naservíroval oběma testy se zřejmou touhou upozornit na svoji obratnost, Joža si přesedla ke kartotéce a Vilma k psacímu stroji, chvilkami vstávaly k telefonu.

„Dáš si rajskou, palačinky nebo segedín?“

„Nejspíš palačinky.“

„… šansoniérky,“ pravil vlídný hlas z rádia, „v jejímž dramatickém životě nechybělo ani hlubokých stínů. Cesta Edith Piafové k slunci, jež neuhasíná…“

„…