Profesionální žena

Kniha druhá

Dálkově
řízená Soňa

Modrá dodávka státní poznávací značky UL-30-85 dorazila v pozdních odpoledních hodinách do severního předměstí Ústí nad Labem a zabrzdila v Údolní ulici u modrého drátěného plotu čísla 4.

„Vrata!“ zavelel muž vedle řidiče a řidič vyběhl otevřít obě křídla nízké, modře natřené brány vjezdu a garážová vrata. Pan Jakub Jágr znovu usedl za volant a zajel do garáže.

„Tak co je!“ křikl štábní rotmistr v. v. Jágr, když Jakub i máti Jágrová zůstali strnule sedět v šeru zaparkovaného vozu. „Vystupovat! Odveďte ji dovnitř!“

Jakub obešel vůz, opatrně otevřel zadní dvířka a prosebně říkal: „Soňo, Soničko… Vystup, už jsme doma. Soničko…“

Spoutaná Soňa Čechová se uvnitř převalila na bok a náhle vší silou vrazila Jakubovi své svázané nohy do slabin.

„Ha! Fm! Nesmysl. Zachovat klid a rozvahu. Máti! Jakube! Pomůžete mi oba – Jakube!!“ štěkal štábní rotmistr na svého syna, který se opíral o vrata zkroucen prudkou bolestí. „Snad nejsi těžce raněn – ha! Ha! Chytni ji za nohy. My s máti vezmem ruce. Héj-rup! V chod!“

Za řízných povelů rozjařeného štábního rotmistra odnesla trojice Jágrových spoutanou Soňu do kuchyně, kde se šklebila Zlatunka Jágrová.

„Všecko dolů! Umýt a vydrhnout!“ velel major manželce a dceři „Když budete potřebovat pomoc – stojíme za dveřmi! Fm!“

„Však já si s ní už poradím –“ ušklíbla se Zlatunka, svou dívčí bílou ručkou pevně uchopila ryšavé chmýří na Sonině spánku a zakroutila je i s kůží, až Soňa zavyla a rázem znehybněla.

„Chm! Šetrně a žádné surovosti! Jen kdyby nechtěla poslouchat – stojíme za dveřmi. Jakube!“

Rotmistr a Jakub pak mlčky stáli před dveřmi kuchyně, odkud se ozývalo šplíchání vody a trojí ženské supění. Náhle pád předmětu, rychlé mlaskavé rány a Sonino sténání.

„Chm! Co je to tam!“ řekl štábní rotmistr.

„Vykopla mi z ruky kartáč,“ hlásila Zlatunka přes dveře, „a tak jsem jí párkrát –“

„Chm! Pokračujte!“ křikl štábní rotmistr a pak už mlčky a s odporem hleděl na chvějícího se Jakuba, až ženy Jágrů odemkly kuchyň. Nad kouřícím lavorem stála Soňa převlečená do modrobíle pruhovaných šatiček, bledá jak zeď, na spánku červenou skvrnu a rudé pruhy přes celou paži.

„Chm,“ řekl štábní rotmistr nesouhlasně, káravě pohlédl na Zlatunku (dcerka se poťouchle usmála) a zavelel: „Svačina!“

V hale nalila máti Jágrová bílou kávu do pěti velkých modrobílých hrnků a ukrojila pět kusů makového závinu. Jágrovi začali jíst a Soňa mlčky stála nad jejich stolem.

„Najez se s námi, děvenko,“ řekla jí máti. „Po té cestě máš už jistě hlad.“

„Sedni a jez, Soňo!“ přikázal štábní rotmistr. „Teď se musíš posilnit!“

Soňa se ani nehnula.

„Mám ji posadit?“ řekla Zlatunka, hbitě přikročila k Soně a už jí znovu sahala po chmýří na zarudlém spánku.

„Nech ji!“ křikl štábní rotmistr na dcerku. „Chm. Máti ji odvede do pokoje.“

A když se máti vrátila, vzal si od ní klíč, dojedl, rázně vstal a zavelel: „Jakube! Fm! Do garáže!“

V garáži Jakub přirazil těžká vrata a v šeru si sklesle stoupl k levému boku d…