Profesionální žena

„Však ty se brzo přestaneš smát,“ řekla Zlatunka.

Spolu s Kamilou v Jágrovic prádelně posadily Soňu na židli, prádelní šňůrou jí připoutaly nohy k nohám židle, dozadu zkroucené ruce k jejímu opěradlu, zbytek šňůry omotaly Soně kolem ňader a pasu a vzadu pevně zauzlily.

„Tak ty si myslíš, že se ti nemůže už nic stát?“ řekla Zlatunka.

„Od vás dvou už sotva ještě něco,“ řekla Soňa pohrdavě.

Kamila zhluboka vdechla kouř ze své cigarety Peer, přiblížila její žhnoucí oharek k Sonině nahé paži, a hledíc jí přímo do očí, zdusila oheň o její maso. Soňa vykřikla bolestí, rychle se párkrát nadechla a pak se pohrdavě zasmála.

„Však ty se přestaneš smát,“ řekla Kamila. „Dej sem ty nůžky!“

Šklebící se Zlatunka jí podala dlouhé nůžky a Kamila jimi přejela po Sonině tváři. „Máš moc dlouhé vlásky, Soničko,“ říkala zvolna, „a tak my ti je kapánek zkrátíme…“

„Ne!“ vykřikla Soňa. „To nesmíte –“

„Opravdu ne?“ řekla Kamila. Uchopila pramen Soniných rudých vlasů, natáhla jej a ustřihla těsně u samé kůže. Pak nabrala další pramen a zajela pod něj nůžkami až k hlavě.

„Ne! Ne! Všecko, ale tohle ne! Prosím vás… tohle mi nedělejte –“ ječela Soňa, zmítala se na židli a cloumala svými pouty, a jak její vlasy, pramen po prameni, padaly k betonové zdi, chňapala zuby po nůžkách, svíjela se, křičela, až nakonec v slzách ztichla.

Nahá pod špinavými montérkami prosáklými šmírem, bosá v rozbitých vojenských šněrovacích botách ztvrdlých starým potem a zraňujících do krve při každém kroku (a to v nich musím pochodovat kolem zahrady) a dohola ostříhaná (to jediné mě opravdu bolelo, teď už ani toto nikoliv – však vlasy narostou znovu), ale při tom všem zvláštně šťastná: MANEK VZAL MŮJ OSUD DO SVÝCH RUKOU a od osudu osvobozené je mi náhle tak lehko… Jak lodi řízené v mlze do bezpečného přístavu signály z éteru.

Odkudsi z neznáma Manek střeží mou plavbu a určuje její směr a cíl… Důvěřuji mu absolutně, jak si přál a jak potřebuje. Manek mi píše každý den, sice jen pohlednice (to aby prošly Jakubovou cenzurou), ale mně stačí k jistotě a štěstí pouhé jeho každodenní M. M.

Když jsem Jakubovi řekla, že M. M. je můj strýc z matčiny strany, dostala jsem dovolení posílat mu rovněž pohlednice. Můj přísný denní plán mi na to povoluje jenom pět minut (od 21.35 do 21.40), ale na těch pět minut myslím celý den. Jakub pak z pohlednice vyškrtá vše co se mu nezdá a já musím přepisovat… Zpočátku padlo až pět napsaných pohlednic na jednu odeslanou, ale teď jsem se už naučila tajnému písmu lásky. Jeho tajemstvím jsou nejprostší slova.

Jsem podivně šťastná, i když se zde mám nekonečně hůř než v Hrušově… jak dětsky naivní a skoro dobromyslné byly veršíčky strýčka Volrába proti Jakubově ledovému deptání – a jak skoro laskavá byla Volrábka (i když mě při mytí švihala mokrým ručníkem) proti Zlatunce a Kamile, těm dvěma bestiím. Z těchhle dvou je Kamila ta horší: bezbarvá, mdlá, nijaká, nudná, jakási zbytečná… jako by existovala jen pro mé ničení. Přichází za mnou každý den, někdy i více…