Profesionální žena

Kniha třetí

Soňa 01

Stojím s kufrem před šedou budovou libereckého nádraží, červené tramvaje šplhají do kopce proti mně a s cinkáním sjíždějí dolů, touhle ulicí lze za tři minuty dojít k hotelu Imperial. Ale tentokrát nebudu riskovat. Během tříhodinové cesty rychlíkem z Ústí jsem si stačila všecko rozmyslet. Zbývá vykonat.

Červenou tramvají jsem sjela dolů po ulici kolem skleněných dveří hotelu Imperial a dál až na druhé náměstí, tam někde poblíž jsem si tenkrát v létě všimla jakéhosi hotelu a zakrátko jsem jej našla, jmenoval se Zlatý lev a měli tam pro mne jednolůžkový pokoj ve třetím patře. Vybalila jsem si věci z kufru a zabydlela se. Budu zde tak dlouho, až Manka vypátrám.

Zbývá vykonat. Vyptala jsem se u recepčního pultu a ve speciálním obchodě poblíž divadla pak zakoupila manekýnské umělé řasy, nejčernější nejdelší a nejhustší, jaké měli, a síťku na vlasy, v papírnictví pak tlustý sešit v tvrdých černých deskách velkého formátu, inkoustovou tužku a lacinou aktovku z umělé kůže. Na náměstí ještě příšerný klobouk s ohrnovacím okrajem.

Ve svém hotelovém pokoji jsem si pak před zrcadlem umělé řasy pracně nasadila: byly tak dlouhé a husté, že mi seděly na očích jako dvě tlusté černé můry. Vyčesala jsem si vlasy nahoru, sepnula vlásenkami a nacpala pod síťku, na to si narazila děsný klobouk a ohrnula si jej na uši a vzadu až na krk – ani Manek by mě teď nepoznal.

Ztěžka mrkám, abych si na řasy zvykla, oči mi z toho slzí (chudáci holky manekýnky: nezávidím jim jejich práci a povolání) a chystám se dál. Na štítek tlustého sešitu píšu velkými písmeny SLUŽEBNÍ CESTY II. POLOLETÍ a pak upravuji jeho vnitřek, musí zde být spousta rubrik a tak, nekoupila jsem si pravítko, a tedy je musím nalinkovat podle něčeho jiného, hrabu se v kufru, nacházím tlustopis „PRINCIPY PRŮMYSLOVÉHO PROGRAMOVÁNÍ“ a podle jeho hrany rýsuji linky na prvních padesát stránek tlustého sešitu, do vzniklých rubrik vpisuji inkoustovou tužkou nazdařbůh všelijaká data, jména a čísla.

Pak jsem to nasliněným palcem všecko trochu rozmazala a ukoptěné prsty si otřela o štítek sešitu, který jsem ještě vyválela v prachu pod postelí (to já tedy v Hubertusu uklízela líp) a pustila se do zakoupené aktovky, vypadala příliš nově, a tak jsem ji počmárala inkoustovou tužkou, trochu poplivala, utřela s ní podlahu, chvíli na ni dupala, lámala ji přes koleno, až nakonec vypadala věrojatně úřednicky. Vložila jsem pak do ní zpracovaný tlustý sešit, zamrkala na sebe do zrcadla (ony ty manekýnské řasy trochu zdálky vypadají náramně) a jela tramvají do hotelu Imperial.

Náhoda mi nepřála: skleněnými dveřmi jsem viděla za pultem téhož recepčního úředníka, který mi tenkrát v září odepřel sdělit Mankovu adresu, protože „pan Mansfeld si to výslovně nepřeje“ – pamatuji se na jeho tvář a každé slovo, které mi řekl. Má asi od léta pořád denní směny – zřejmě práskaný chlap, když si ho Manek vybral za spolupracovníka. Kolik mu asi platí, aby ho přede mnou (a před kým ještě?) zapíral?

Nevadí. Poč…