Katapult

II/7

Jacek první seskočil ze stupátka přecpaného dělnického vlaku a odečetl čas na svých náramkových hodinkách: cesta sem trvá 52 minut.

Z ubohé, kdysi snad asfaltové veřejné silničky vystřeloval vpravo kilometr báječné tovární dálnice a alej metropolitních výbojek trčela nad oranicí. Interchema připomínala zdálky obrázky atomových středisek. Sklobetonová autobusová čekárna pro zaměstnance by ozdobila leckteré menší letiště, sklolaminátová vrátnice leckteré větší. Z runwayového betonu strměla do desetipatrové výše stříbrná pohádka volných aparatur. Spolužák Bachtík toho tady měl tak k hektaru a za sto miliónů.

Nejvyšší plošinka hydrogenační věže jak kapitánský můstek letadlové lodi a místo prvního důstojníka volné. Kapitán Bachtík jakživ ničím nevynikal – jen že se odhodlal zavčas odejít z Kotexu.

Jacek svíral zvlhlou rukou chvějící se zábradlí, tady by se už tedy dalo něco dělat, tož poď a žádnej strach, vedoucí techniky posíláme napřed zaškolit do Sojuzu a do Anglie, zrovna tyhle dvě řeči dost znám, no tak vidíš a vyvztekat se tady můžeš do aleluja, zavedl bych ti sem průmyslovou televizi a centrální početní mašinku, to by teda nebylo marný, ale lidi jsou tady zatím všelijací, ale velel jsem už taky rotě s půlkou kriminálníků, já si pamatuju, žes uměl bejt ostrej hoch, jen mi dej volnou ruku a bude ti to tady chodit jak na kosmodromu – „A teď už polez dolů,“ řekl Bachtík a sestupoval po schůdkách.

„Já se ještě vteřinku porajcuju…“

Surrealistická stříbrná država a od hor zavanul vlhký vítr, Jacek slézal dolů po točitých plechových schůdkách, ještě jednou kolem věže a ještě jednou dokola.

„Tak co?“ řekl dole Bachtík.

„Nádherný…,“ vzdychl Jacek.

„Lepší než ta tvoje žabárna v Kotexu?“

Jacek zhluboka vzdychl.

„Můžu ti ten flek držet nejdýl do prvního.“

„Já ti ještě zavolám.“

„Seš srab.“

Jacek se vlekl přes runway za futuristickým akumulátorovým vozíkem svítivě pomerančové barvy ke skleněnému pavilónu, který by se mohl bez velkých úprav vznášet. Magistr Karel Žáček přijal Jacka mezi rozložitými filodendrony a klubovkami se známým provinilým úsměvem.

„Ale tak pojď dál,“ šeptal, „nebudem přec sedět tady v koutku.“

„Ty máš tady celý patro –“ Ještě předloni měl PhMr. Žáček v Kotexu půl stolu a polovinu laborantky rumunské národnosti, s níž se navzájem přivedli do malérů. Tady měl už u vchodu palmičku Phoenix canariensis.

„V tomhle patře mám část fyzikálky. Zbytek a organiku v dolním, anorganiku v horním a elementárku v tomto pavilónu.“

Před řadou iluzívních přístrojů pod igelitovými obaly se leskla řada prázdných chromovaných sedátek a ztraceno v rohu se choulilo děvčátko v chirurgickém plášti.

„Ty máš tady taky opravdovskýho beckmanna…,“ šeptal Jacek.

„Dva a taky IR-spektrofotometr,“ usmál se Mr. Žáček bolestně.

„Můžu si k tomu na vteřinku sednout?“ Jacek něžně stáhl šustivý obal a zbožně se dotýkal rozvodné desky. „Kdybych sem šel – dal bys mi tuhle mašinku?“

„Dal bych ti milerád tohle všechno.“

„Celý tohle patro? –“

„Celou tuhle boudu a tamten pavilón. Já totiž mám jít do Prahy.“

„Já ti v pondělí zavolám –“

„V pondělí letím do Londýna,“ usmál se Mr. Žáček provinile.

„Ubytování pro svobodné v den nástupu,“ říkal správce ubytoven, veda Jacka nedohlednou luxferovou chodbou jak ze špionážního nebo sci-fi-filmu, „rodinné byty do devíti měsíců.“ Skleněné cihly pronikaly i do umýváren a nazí muži s vlhkými vlasy promenovali s ručníky jak se svrchníky přes ruku, za bílými dveřmi hotelový pokoj pro tři a všude zelené potahy, „Tak třeba sem vás můžu přidat –“, šedovlasý spolubydlící četl na posteli útlý svazeček Jamese Bonda 007 za pomoci tlustých špalků trojdílného slovníku a pod sklápěcím oknem si šeptal chlapec ruská slovíčka, „– nebo do druhého patra, tam jsou potahy modré.“

„Inženýr Jóšt? Sudrúh Báchtik prikazujet věsti vas v Usti –“ řekl snědý fešák v šedomodré uniformě, otvíraje Jackovi dvířka velké stříbrošedé limuzíny, „– túna mezi dvorkámi že matě fabríku?“ divil se pak, nemoha mezi dřevěnými ploty najít vjezd do Kotexu.

Za počínajícího krápání přeskakoval Jacek kaluže v hrbatém blátě nádvoří k dřevěnému přístavku technického odboru a sklesl na svou vyplétanou židličku. Třikrát čtyři metry vrzavých prken a okopaný psací stůl z měkkého dřeva, ještě po Němcích, a natěračskou štětkou povýšený na „mořený dub“, na květinovém stolku půlstoletý psací stroj Urania a za závěsem místní výroby pět polic, pětkrát dva metry šanonů s došlými dopisy a s kopiemi odeslaných žvatlanin, inženýr chemie po deseti letech –

Za oknem se hustě rozpršelo a pod převis střechy protější elektrodílny se utekli schovat dva muži, sedmdesátiletý požárník (taky inženýr chemie, před válkou ředitel cukrovarů a: „Kolik vy tady máte ročně, pane kolego Jošte? Dvacet tisíc? No tak se podívejte, já měl v Lounech dvě stě dvacet tisíc, pak v Kralupech dvě stě sedmdesát tisíc, v Roudnici sice jen stodevadesát, ale v Lovosicích pak čtyři sta třicet tisíc plus –“) a padesátiletý strážný (po válce vysoký funkcionář a: „Dal jsem si svolat všecky direktory a povídám té bandě, tak sakra už, vašnostové –“), choulili se k sobě a mačkali zády ke zdi, vtom z vrat tlustý tetovaný chlápek vyvalil třímetrovou dřevěnou cívku s kabelem a těžce ji tlačil před sebou, zaryla se do bláta, chlápek zařval na ty dva bývalé pod střechou, dvojice vyběhla a všichni tři spolu valili tu obrovskou cívku do lijáku.

Jacek si zvolna zapálil cigaretu, pomalu celou vahou se opřel pravou stranou zad o opěradlo, postupně dal ztuhnout celé partii těla od tohoto místa soustředěného tlaku až po kolena a pomalounku pak tou celou partií popojel o několik centimetrů doleva, takže zadní tváře spočinuly na sedačce v nové poloze, chladivé a obnovené slastné, jako když se v posteli sjede líčkem po polštáři níž.

Do dveří nakoukl Vítěnka Balvín a krátce po něm šéfik Petřík Hurt, jakýmže to Jacek přijel bourákem, stačilo však dvakrát si přitisknout ke spánkům pěsti, k tomu zmučený obličej a oba zas rychle zmizeli, signalizován touto mimikou st…