Milenci a vrazi

Obležení

„Ano, miláčku,“ řekla Zita Gráfová.

„Ale ty mě vůbec neposloucháš,“ řekl Evžen Gráf s tichou výčitkou.

„Ne, miláčku.“

„Schází ti něco? Nebolí tě hlava?“

„Ano, miláčku. Ne, miláčku.“

„Proč mi nechceš nic říct?“

„Řekla jsem ti vše, na co ses ptal: něco mi schází, hlava mě nebolí.“

„Co ti schází?“

„Příšerně nic.“

„Nemohu říct, žes mě příliš uklidnila…“

„Ale uklidňovat chtěls přece ty mě… ach, odpusť.“

„Ne, ty odpusť mně.“

„Jak se to zpívá?: Odpusťme si, co jsme si. Co jsme si? Nic jsme si…,“ zazpívala Zita a rukama mdle máchala do taktu v dusném šeru pokoje se staženými roletami.

„Miláčku, abych nezapomněl: dal jsem do příborníku –“

„Jestli – mi – dnes – už – poosmé – řekneš – žes – dal – do – příborníku – novou – tubu – libria –“

„Ach odpusť, opravdu jsem to už…“

„Řekl dnes sedmkrát. Znáš ten vtip o meprobamatu?“

„Librium je lepší.“

„Pane doktore, opravdu se po libriu přestanu v noci počurávat? Nepřestanete, ale přestane vám to vadit.“

„Haha,“ zasmál se Evžen smutně a Zita vstala z křesla. „Jdeš se zas koupat?“ řekl Evžen. „Ne, jdu se oběsit,“ řekla Zita. „Haha,“ zasmál se Evžen smutně a Zita se šla koupat, při zavírání dveří se ještě ohlédla: schoulen v křesle s rukama sepjatýma na břiše – nazíráno zezadu, odkud vidím vyčuhovat jen jeho hlavu a lokty – vypadá Evžen jako stará ctihodná anglická lady háčkující v křesle dečku. Háčkují ladies dečky? Ale Evžen tak vypadá i zepředu… Proč ho trápím? Tak proč on netrápí mě?

Příliš horko dnes odpoledne. Příliš horké léto letos. Jako by se stále oteplovalo… Oba preferujeme zimu. Tenkrát poprvé v Alpách… „Ten sníh je docela fialový…“ oživen, veselý, šťasten. Jak se smál… tenkrát. Tenkrát jedinkrát jsme byli stejně staří. Stejně mladí. Sníh byl ve skutečnosti modrý.

Tak zas koupel. Od předešlé dosud mokré vlasy. Mé vlasy se samy kadeří… jako teriérovi. Nebo pudlovi? Airedalovi. Jak asi vypadá airedal? Jako Evžen. Tak tedy: lady nebo pes? Je šlechetný: jako lady. Zbožňuje mě.

„Haf! Haf!“ zaštěkala Zita sunouc se malátně dlouhou chodbou podél vysokých bílých dveří. Kde zas je Roman? Pryč. Má recht. Co takhle něco sníst? Nemám hlad. Cela ne fait rien: to nic nedělá, nevadí, neznamená. Když už se jdeš vykoupaná koupat… Bez nejmenší chuti snědla v chůzi teninký pláteček chlazené šunky, bez jakýchkoliv pocitů se v koupelně svlékla a nedočkavě roztočila kohoutek naplno.

Neúmornou Evženovou péčí instalována nad vanu malá sklopná polička na přidržení knihy. Oba čteme ve vaně: dvě staré ctihodné anglické ladies.

„… Hummelovou strhanou tváří jako by prokmitávaly útržky hudby. Caldwell vnímal svého starého přítele předivem vyběhaných kloubů, opotřebovaných závitů, unaveného kovu s povlakem uhlíku: Což se rozpadáme?“ Jeví se mi to tak, Mister Updike. Napsal jste pečlivě krásnou knihu, jak jste měl rád svého tatínka. Já taky. Oběma nám umřel. Mně už před dvanácti lety. Vaše kniha tím končí. Co dál?

Bum. Bum. Bum. Bum. To je zdola, z montérského pokoje. Bum. Bum. Bum. Bum. Bum. Bydlí tam ten hoch… Borek Trojan. Sám… Bum. Mladý muž s planoucím tělem. Proč se tak podobá svatému Šebestiánovi z petrského dómu?…

Dup. Dup. Dupity dupity dup. To je zas shora, od Serafinů. Julda by takhle nedupal. Spíš Madda… to děvče má v očích něco… něco. Dup. Dup. Dup. Dup. To je Alex: sardonická gorila z předlidského pralesa, kam nikdy nepronikne slunce. Když nám tady instaloval televizní anténu, docela věcně se mě pokusil znásilnit. Evžen přišel včas. Haf! Haf! Ano, miláčku.

BANG! BANG! BANG! BANG! Zase shora, tentokrát od Tušlů. Obvyklý koncert. BANG! BANG! Mladá Tušlová čeká dítě. Já čekala Romana v rozlehlém tichém venkovském domě… BANG! Vzali mi ho hned po porodu. Evžen byl tenkrát pryč. Přišla jsem o tolik… BANG! Rodit v koutě na hromadě se svým mužem a hejnem svých dětí V malém přízemním hliněném domečku Mezi tisícem stejných chatrčí ghetta, kde všichni žijí pohromadě a žijí velkolepě jen lidské věci a nejlidštější BANG! BANG! daleko od našeho přístavu, v němž jen sedíme na molu a čekáme loď, jež dávno odplula BANG! BANG! BANG! v ghettu, kde žije děj –

Nesmyslně překoupaná vyšla Zita Gráfová na ulici a žár ji rázem schvátil, z béžového pouštního prachu vyrazily plameny a šaty na ní rázem vzplanuly. Vejdi hloub, ohni, a spal povlak uhlíku na mém unaveném kovu –

„Drž mě pevně…,“ žadonila Zita v Evženově objetí. Když mě Evžen tiskne, jak nejvíc umí, je to pořád jen konejšivé hlazení. Je dobrý… Je jemný… V sobotu pojedeme do našeho domku nad řekou. V sobotu vždycky prší. Půjdeme po břehu v mokré trávě. Stříbrné kruhy na tmavé vodě. Kovaná lucerna nad vchodem. Uklidňující pach sušícího se šatstva. Okno na verandě se zamží. Pomalá a tichounká hudba. Evžen neslyšně přechází v sametových trepkách. Miluji kožené křeslo po otci. A sklenku koňaku. Chladivé sklo mezi prsty. Jemný žár se ochotně dostaví. Po velikém okně tiše splývá déšť.

Ta hrozná scéna na schodech!… Serafinovi, Tušlovi a Borek Trojan… Stáli proti mně skoro nazí a řvali mi přímo do tváře svou nenávist. A jejich krev… Madda, dívka z ghetta, přišla k nám do přístavu.

Rozrušena, vděčna a šťastna jsem koupala Maddu ve vaně jak vlastní dceru. Ne. Jako družku. Sestru. Šťastnější sestru. Pod krásnými dlouhými brvami má zářící oči a na krku štíhlé teplé svaly. Nezdržela jsem se, abych jí nepolíbila krvavý šrám na rameni. Majestát pokořené a zneuctěné. Opravdu pokořené? Kdysi jsem měla služku. Záviděla jsem jí, když… Nebo Žofce, která odkojila Romana… jak té jsem záviděla! Záviděla jsem jim všem. Celý život.

Madda, dívka z ghetta, vtrhla do našeho přístavu. Nádherně hladová. Jakoby až pro ni nabyla má kuchyň skutečného smyslu. Ale hladová tak, že z toho začala jít hrůza. Sunt certi denique fines… A lačná. Chtivá. Nenasytná. To už není jen hlad, co ji nutí kouřit naše nijak levné holandské cigarety, pít náš Courvoisier, mé bílé cinzano a dokonce Evženovu zamilovanou fialovou Parfait Amour…

Madda je agresivní. A vysloveně drzá: v mé nepřítomnosti si zkouší mé šaty, ale i mé prádlo… Jed…