Poklad na ostrově

KAPITOLA ČTVRTÁ - LODNÍ KUFR

Neztrácel jsem ovšem čas a svěřil se matce se vším, co jsem věděl a co jsem jí snad měl říci už dávno. Bylo nám jasno, že jsme v obtížném a nebezpečném postavení. Část nebožtíkových peněz – měl-li vůbec nějaké – patřila určitě nám. Nebylo však pravděpodobné, že by druhové našeho kapitána, a zvláště ti dva, které jsem viděl, Černý pes a slepý žebrák, vydali svou kořist na zaplacení nebožtíkových dluhů. Kdybych se řídil kapitánovým rozkazem a jel za doktorem Liveseym, zůstala by matka sama bez ochrany v domě, a na to nebylo ani pomyšlení. Oba jsme si uvědomovali, že musíme stůj co stůj odejít co nejdřív z domu. Děsil nás šramot uhlí padajícího roštem, ba i tikot hodin. Zdálo se nám, že se kolem nás ozývají blížící se kroky. Když jsem viděl mrtvého kapitána na podlaze nálevny a vzpomněl si na odporného slepce, který se jistě potlouká nablízku, naskočila mi, jak se říká, husí kůže. Museli jsme se rychle rozhodnout, co počít. Konečně nás napadlo, že bychom mohli zajít do sousední vesnice a požádat o pomoc. Rozhodnuto, vykonáno. Prostovlasí jsme vyběhli do houstnoucího šera a do sychravé mlhy.

Vesnice, ač ji od naší hospody nebylo vidět, byla vzdálena jen pár set yardů na druhé straně zátoky. Zejména mi však dodávalo odvahy, že leží na opačné straně, než odkud se objevil slepý žebrák a kam se pravděpodobně taky vrátil. Cesta nám trvala jen pár minut, a to jsme se ještě několikrát zastavili, přitiskli k sobě a naslouchali. Neslyšeli jsme však nic neobvyklého. Jenom tlumené šumění vln a krákorání vran v lese.

Když jsme dorazili do vesnice, bylo už šero. Nikdy nezapomenu, s jakou radostí jsem uvítal žluté světlo probleskující dveřmi a okny. Ukázalo se však, že žádnou pomoc od vesničanů nemůžeme očekávat. Nikdo se totiž nechtěl s námi vrátit k Admirálu Benbowovi – a ani se nestyděli za svou zbabělost. Čím déle jsme jim líčili své útrapy, tím méně se jim chtělo ven z útulného domova – ať to byli muži, ženy, nebo děti. Jméno kapitána Flinta, ač mně samotnému nic neříkalo, nahánělo jim hrůzu a strach. Někteří vesničané, kteří pracovali v polích za naším hostincem, ještě si ke všemu vzpomněli, že zahlédli na silnici několik cizích lidí a že se jim raději vyhnuli, protože je pokládali za podloudníky, a jeden dokonce zpozoroval v zátoce zvané „Racčí hnízdo“ rybářskou plachetnici. A tak jim každý, kdo byl kapitánovým kamarádem, naháněl smrtelnou hrůzu. Zkrátka a dobře: několik vesničanů bylo sice ochotno jet k doktorovi Liveseymu, to jest právě opačným směrem, ale nikdo nám nechtěl pomoci bránit hospodu.

Zbabělost je prý nakažlivá, ale hádka naopak dodává odvahy. Když tedy každý řekl své, ujala se slova matka a pověděla jim od plic, co si o nich myslí. Nedopustí prý, aby přišly vniveč peníze, které náleží jejímu osiřelému chlapci, a „bojíte-li se vy,“ řekla, „my s Jimem se nebojíme. Vrátíme se tam, odkud jsme přišli, a budeme si o vás myslet, že jste baby, a ne muži. Otevřeme ten kufr, kdyby nás to mělo stát život. A vy, paní Crossleyová, nám půjčte laskavě pytlík, abychom si v něm mohli odnést peníze, které nám po právu náležejí.“

Já jsem ovšem prohlásil, že půjdu s maminkou; všichni vesničané se křižovali nad tou troufalostí. Ale ani jeden se nenabídl, že půjde s námi. Dali mi jen nabitou pistoli, abychom se mohli bránit, budeme-li napadeni, a slíbili, že budou mít připraveny osedlané koně, kdyby nás snad někdo při návratu pronásledoval. Jeden mladík prý zajede k doktorovi a vyžádá si ozbrojenou posilu.

Když jsme se s matkou vydali na nebezpečnou cestu do chladné noci, měl jsem srdce až v hrdle. Měsíc v úplňku narudle vykukoval nad hořejším okrajem mlhy, což nás jen pobídlo k spěchu. Viděli jsme už, že než se dostaneme z hospody, bude jasno jako ve dne a že náš útěk bude patrný široko daleko. Plížili jsme se ve stínu živého plotu, nehlučně a rychle, a po celou cestu jsme nezahlédli ani nezaslechli nic podezřelého. Velmi se nám ulevilo, když konečně za námi zapadly dveře Admirála Benbowa.

Zastrčil jsem hned závoru a oba jsme chvíli stáli ve tmě a lapali po dechu, sami v celém domě s mrtvým kapitánem. Pak sehnala maminka ve výčepu svíčku, chytila mě za ruku a společně jsme vešli do hostinské místnosti. Kapitán tam ležel, jak jsme ho nechali, na zádech, s otevřenýma očima a jednou paží rozpřaženou.

„Zavři okenice, Jime,“ pošeptala mi matka, „aby sem nenakukovali oknem. A teď,“ pokračovala, když jsem vykonal, co mi nařídila, „musíme najít klíč od kufru. Ale kdo ho bude prohledávat, to ví bůh!“ Při těch slovech zavzlykala.

V té chvíli jsem klečel u kapitána. Na podlaze těsně u jeho ruky ležel kulatý papírek, na jedné straně začerněný. To je tedy ta „černá známka“! Zvedl jsem ji a tu jsem zpozoroval, že na druhé straně je úhledným rukopisem napsán tento krátký vzkaz: „Dáváme ti lhůtu do deseti večer.“

„Má lhůtu do deseti, maminko,“ chlácholil jsem ji. Ještě jsem ani nedořekl, a naše staré hodiny začaly bít. Tento nenadálý hluk nás hrozně polekal, ale jen v první chvíli: bylo totiž teprve šest.

„A teď, Jime,“ řekla maminka, „ten klíč.“

Sáhl jsem mu do jedné kapsy, potom do druhé. Našel jsem však jen několik mincí, náprstek, p…