Poklad na ostrově

KAPITOLA OSMÁ - V HOSPODĚ U DALEKOHLEDU

Sotva jsem se nasnídal, dal mi zeman lístek pro Honzu Silvera z hospody U dalekohledu a poučil mě, že se tam snadno dostanu, půjdu-li podél doků a budu pilně koukat po malé krčmě s velkým mosazným dalekohledem místo vývěsního štítu. Hned jsem se vydal na cestu a těšil jsem se, jak si prohlédnu lodě i námořníky. Prodíral jsem se shluky lidí, vozíků a kupami nákladu, protože v docích byl právě nejčilejší provoz. Konečně jsem došel ke krčmě.

Byla to docela hezká hospůdka. Průčelí bylo nově nalíčeno, v oknech hezké červené záclonky, podlaha čerstvě posypána pískem. Hospoda stála mezi dvěma ulicemi a dveře na obě strany byly otevřeny, takže do veliké jizby, ač byla zahalena do mraků hustého kouře, bylo zvenčí dobře vidět.

Hosté byli převážně námořníci a hovořili tak hlasitě, že jsem se zastavil na prahu a skoro se bál vystoupit.

V      té chvíli vyšel z vedlejší místnosti nějaký člověk. Na první pohled jsem poznal, že je to Honza Silver. Levou nohu měl až u kyčle uříznutou a pod levou paží držel berlu, o niž se s neuvěřitelnou obratností opíral, takže poskakoval jako pták. Byl vysoké, silné postavy a tvář měl širokou jako měsíc v úplňku – nehezkou sice a bledou, ale chytrou a usměvavou. Měl zřejmě výtečnou náladu, pohvizdoval si, cupital hbitě mezi stoly a častoval své oblíbené hosty veselým slovem a poplácáním po rameni.

Abych pravdu řekl, od chvíle, co jsem si v zemanově dopise přečetl zmínku o Dlouhém Honzovi, trnul jsem, aby to snad nebyl ten jednonohý námořník, po němž jsem pásl ve starém Benbowovi. Ale jediný pohled na hostinského rozptýlil mé obavy. Viděl jsem kapitána, viděl jsem Černého psa a Lavičku, myslel jsem si tedy, že vím, jak vypadá pirát – pravý opak, aspoň podle mého názoru, tohoto čisťoučkého, vlídného hostinského.

Dodal jsem si odvahy, vešel do nálevny a kráčel k hostinskému, který hovořil s nějakým zákazníkem, opřen o berlu.

„Pan Silver, prosím?“ zeptal jsem se ho a podával jsem mu dopis.

„Tak jest, hochu,“ odpověděl, „správně, tak se jmenuju. A kdopak jsi ty?“ V té chvíli padl jeho zrak na zemanův dopis a mně se zdálo, že se nápadně zarazil.

„Ach tak!“ zahlaholil a podal mi ruku, „už vím! Ty jsi jistě náš nový plavčík. Jsem rád, že tě poznávám –“

A pevně mi sevřel pravici.

V      tom okamžiku se jeden host na druhém konci jizby zvedl a zamířil ke dveřím. Seděl hned u vchodu a byl v mžiku na ulici. Ale právě tím spěchem přilákal mou pozornost. Poznal jsem ho na první pohled. Byl to ten člověk voskově žluté tváře s dvěma chybějícími prsty, který tenkrát přišel k Admirálu Benbowovi.

„Zadržte ho!“ vykřikl jsem. „Zadržte ho! Je to Černý pes!“

„Houby mi záleží na tom, kdo to je,“ zvolal Silver, „ale ten lump nezaplatil účet. Harry, utíkej za ním!“

Jeden host, sedící u dveří, vyskočil a vyběhl ven.

„A kdyby to byl i sám admirál Hawke, zaplatit musí.“ A pak pustil mou ruku a zeptal se: „Kdože je to? Černý –“

„Pes, prosím,“ doplnil jsem. „Nevyprávěl vám pan Trelawney o těch pirátech? A Černý pes je jeden z nich.“

„Cože?“ vykřikl Silver. „Pirát v mé hospodě? Bene, pomoz Harrymu. Tak on patří taky k těm lumpům! Tys s ním pil, Morgane? Pojď sem!“

Muž, jejž takto oslovil – starý, šedovlasý, do bronzova opálený námořník –, vstal a poslušně k nám přistoupil, přežvykuje žvanec tabáku.

„Poslyš, Morgane,“ řekl přísně Dlouhý Honza, „tys toho – toho Černého psa viděl poprvé v životě, že?“

„Ano, prosím,“ řekl Morgan a uklonil se. „Nevíš ani, jak se jmenuje?“

„Ne, prosím.“

„U všech ďasů, Morgane, to je tvé štěstí!“ zvolal hostinský. „Kdybys měl s takovými lidmi spolky, už nikdy bys nepřestoupil práh mé hospody, na to můžeš vsadit krk! A co ti povídal?“

„Vlastně ani nevím,“ odpověděl Morgan.

„Nosíš na ramenou hlavu, nebo tykev?“ rozhovořil se Dlouhý Honza. „On vlastně ani neví! Snad už ani vlastně nevíš, s kým jsi to žvanil? Tak o čem mluvil – o plavbách, kapitánech, lodích? Ven s tím! Co povídal?“

„Povídali jsme si, jak se trestají námořníci potápěním pod kýl,“ odpověděl Morgan.

„O tom jste se tedy bavili? To je namouvěru zrovna pro vás náramný námět rozhovoru. Táhni na své místo, ty lumpe!“ odsekl Silver.

A zatímco se Morgan kolébal k svému stolu, Silver mi sdělil důvěrným šepotem, který mi polichotil:

„Poctivec od kosti, tenhle Tom Morgan, ale hloupý až běda.“ A nahlas pokračoval: „Počkejme – Černý pes. Ne, to jméno neznám. A přece se mi pořád zdá, že jsem toho chlapa už viděl. Ba, už si vzpomínám, chodíval sem s jakýmsi slepým žebrákem!“

„Ano, ano,“ zvolal js…