Poklad na ostrově

KAPITOLA PATNÁCTÁ - MUŽ NA OSTROVĚ

Po příkrém kamenitém úbočí pahorku se náhle skutálel štěrk a s hlukem zapadl dolů mezi stromy. Instinktivně jsem se podíval tím směrem a zahlédl jsem postavu, která se však střelhbitě schovala za kmen borovice. Nepoznal jsem, je-li to medvěd, člověk, nebo snad opice. Zahlédl jsem jen, že je tmavá a huňatá. Ale hrůza z tohoto zjevení mě na místě zmrazila.

Zdálo se mi, že mám teď ústup odříznut na obou stranách: za mnou ti vrahové, přede mnou jakási číhající nestvůra. Rázem jsem se rozhodl, že si ze dvou zel vyberu menší a budu čelit raději nebezpečí, které znám, než nebezpečí, jež neznám. Proti lesnímu netvoru mi už ani Silver nepřipadal tak strašlivý. Otočil jsem se na podpatku, a ohlížeje se v běhu přes rameno, zamířil jsem směrem ke člunům.

Ta postava se opět objevila a začala mi velkým obloukem nadbíhat. Byl jsem ovšem unaven, ale ani kdybych byl býval svěží jako zrána, nebyl bych mohl v rychlosti soutěžit se svým protivníkem. Ten záhadný tvor skákal od kmene ke kmeni jako srnec. Utíkal sice po dvou jako člověk, přesto však člověku naprosto nepodoben. Předkláněl se totiž při běhu skoro až k zemi. A přece to byl člověk, o tom už nebylo pochyb.

Myslí mi probleskovaly všechny povídačky o lidožroutech. Užuž jsem chtěl volat o pomoc, ale skutečnost, že je to člověk, třeba i divoch, mě poněkud uklidnila, a znovu se zase ve mně vzmáhal strach ze Silvera. Zastavil jsem se tedy a uvažoval, co počít. Tu jsem si vzpomněl na svou pistoli. Tato myšlenka mi dodala odvahy, i pustil jsem se odhodlaně k tomuto muži z ostrova a kráčel mu rázně vstříc.

Skrýval se právě za stromem, ale zřejmě ze mne nespouštěl oči. Když jsem totiž vykročil směrem k němu, vyšel z lesa a pokročil mi vstříc. Pak zaváhal, ucouvl, popošel pak přece a konečně se k mému svrchovanému úžasu vrhl na kolena a prosebně ke mně vztáhl sepjaté ruce.

Zastavil jsem se.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se.

„Ben Gunn,“ odpověděl bázlivě a jeho hlas skřípal jako starý zámek. „Jsem ubohý Ben Gunn a už tři roky jsem nemluvil s živou duší.“

Viděl jsem, že je právě tak běloch jako já a že má docela příjemné rysy. Jeho pleť vystavená slunci zhnědla, rty dokonce zčernaly a z této tváře hleděly děsivé jasné oči. Byl rozedranější než všichni žebráci dohromady, co jsem jich kdy viděl ve skutečnosti či ve svých představách. Měl na sobě pozůstatky starých lodních plachet a námořnických šatů a tato nesourodá slátanina držela pohromadě soustavou nejrozmanitějších spon, bronzových knoflíků, větviček a odřezků nadehtovaného provázku. Opásán byl starým řemenem s ozdobným mosazným kováním, a to byla jediná slušná věc na celém jeho ústroji.

„Tři roky!“ zvolal jsem. „Jste snad trosečník?“

„Ach ne, kamaráde,“ odpověděl. „Já jsem vysazenec.“

Neslyšel jsem toto slovo poprvé a věděl jsem už, že označuje strašlivý trest, mezi piráty ostatně dost obvyklý. Odsouzence, vybaveného jen troškou prachu a nábojů, vysadí na břeh nějakého opuštěného, odlehlého ostrova a tam ho ponechají jeho osudu.

„Vysadili mě před třemi roky,“ pokračoval, „od té doby se živím jen kozím masem, bobulemi a ústřicemi. Já říkám, že správný muž se musí umět o sebe postarat, ať se octne kdekoliv. Ale kamaráde, dal bych nevímco za kus pořádného jídla. Nemáš u sebe náhodou kousek sýra? Nemáš? Panečku, kolik nocí se mi zdálo jen a jen o sýru – nejvíc o pečeném – a ráno jsem se probudil a neměl zase nic.“

„Když se mi podaří dostat zpátky na loď,“ řekl jsem, „dostanete sýra, kolik sníte.“

Ben Gunn mi neustále ohmatával kazajku, hladil mi ruce, prohlížel boty a zřejmě projevoval dětinskou radost ze setkání s člověkem. Při mých posledních slovech však nastražil uši a zatvářil se chytrácky.

„Jestli se dostaneš zpátky na loď, říkáš?“ opakoval. „A kdo by ti v tom mohl zabránit?“

„Vy jistě ne, to vím,“ odvětil jsem.

„To máš pravdu!“ zvolal. „Ale jak se vlastně jmenuješ, kamaráde?“

„Jim,“ řekl jsem mu.

„Jim, Jim,“ opakoval si spokojeně. „Poslyš, Jime! Mám za sebou tak neurvalý život, že bych se ti styděl o tom vyprávět. Uvěřil bys třeba, že jsem měl zbožnou maminku – když se na mne podíváš?“

„Nu, myslím, že sotva,“ přiznal jsem se.

„Tak vidíš,“ řekl, „a přece je to pravda – byla to žena opravdu zbožná a já jsem byl slušný, zbožný hoch a katechismus jsem ti odhrkával, jako když bičem mrská. Jen se podívej, Jime, kam až to se mnou došlo! A všechno začalo tím, že jsem hrával hlava-orel na posvěcených náhrobních kamenech! Tak to začalo a pak už to šlo se mnou z kopce. Však mi to maminka prorokovala a varovala mě, ta zbožná žena! Až pak jsem se řízením osudu octl na tomhle pustém ostrově. Všechno jsem si tu promyslel a dal jsem se zase na zbožnost. K rumu si už ani nečichnu, jen tak náprsteček na zdraví do sebe obrátím, až se k němu dostanu. Chci se polepšit a vím taky, jak na to. A Jime –“ rozhlédl se na všechny strany a ztlumil hlas do šepotu, „já jsem bohatý!“ Napadlo mě, že se ten chudák ve své samotě určitě pomátl, a toto přesvědčení se mi zřejmě zračilo ve tváři, protože Ben důrazně opakoval:

„Jsem bohatý, bohatý, povídám! A ještě tohle ti řeknu: udělám z tebe boháče, Jime! Ach Jime, budeš ještě žehnat své šťastné hvězdě, že jsi byl první, kdo mě našel!“

Náhle se jeho tvář zasmušila, sevřel mi pevně ruku a výhružně mi zamával ukazovákem před nosem.

„A teď, Jime, s pravdou ven: není to Flintova loď?“

Hlavou mi bleskl šťastný nápad. Zadoufal jsem, že jsem našel spojence, a ihned jsem mu odpověděl:

„Není to Flintova loď a Flint je už mrtev. Ale povím vám celou pravdu: máme na palubě bohužel několik Flintových mužů.“

„Není mezi nimi jednonohý námořník?“ vyjekl.

„Silver?“ zeptal jsem se.