Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda

jekyllovo podrobné vylíčení vlastního případu

Narodil jsem se roku 18-- jako dědic velkého jmění, mimo to obdařený výtečným nadáním, s povahovým sklonem k píli. Velice mi záleželo na tom, aby si mne rozumní a dobří bližní vážili, a dalo se předpokládat, že mám tedy zaručenu skvělou budoucnost, která mi bude ke cti. Mou nejhorší vadou byl dost nezřízený sklon vesele užívat života, který je pro mnohé lidi štěstím, ale u mne se špatně snášel s nepřekonatelnou touhou nosit hlavu vysoko a před veřejností se honosit kromobyčejnou vážností. Proto jsem se snažil své záliby tajit, a když jsem byl v letech, kdy je člověk schopen rozumně uvažovat, začíná se rozhlížet kolem sebe a odhadovat své postavení ve společnosti, jak daleko to ve světě dotáhl, už tehdy jsem si uvědomoval, že jsem hluboko zabředl do dvojakého života. Mnohý by se byl třeba pyšnil takovými výstřednostmi, jaké jsem si dovoloval já, ale poněvadž jsem si vytkl tak vysoké cíle, ukrýval a tajil jsem své výstřelky až s chorobným pocitem studu. Byla to tedy spíše má příliš náročná ctižádost než nějaká skutečná, obzvláštní zkaženost, co ze mne udělalo to, co jsem byl, a vytvářelo ještě hlubší předěl než u většiny lidí mezi dobrými a zlými vlastnostmi, které se spájejí a sváří v dvojaké povaze každého člověka. Za takového stavu věcí jsem měl hluboké, neodbytné nutkání hloubat o tvrdém zákonu, který je úhelným kamenem náboženství a nejmocnější vzpruhou v soužení. Přestože jsem žil tak hluboce rozdvojeným životem, nebyl jsem vůbec pokrytec – obě stránky mé povahy byly smrtelně vážné: byl jsem stejně sám sebou, když jsem se přestal krotit a vrhal do hanebností, jako když jsem se na denním světle rval o vědní pokrok nebo o úlevu v soužení a utrpení. A tak se stalo, že mé vědecké studium, které veskrze tíhlo k mystice a transcendentálním jevům, bylo silně ovlivněno snahou probádat tajemství toho vědomého boje mezi dvěma stránkami mé povahy. Každým dnem a obojí poznávací schopností, mravní i rozumovou, jsem se takto ustavičně přibližoval pravdě, jejíž částečné objevení mě nevyhnutelně přivedlo k tak strašlivému ztroskotání: že člověk vlastně není bytost celistvá, ale rozdvojená. Pravím rozdvojená, protože dosavadní mé vědomosti dál už nepokročily. Jiní mě budou následovat, jiní mě v tom vědění předčí, a tak si troufám skoro předpokládat, že se nakonec dojde k poznání, že člověk je pouhý shluk různorodých, neslučitelných a nezávislých jedinců. Já jsem svým způsobem života nepochybně spěl jedním směrem, jen tím jediným. Dospěl jsem k poznání naprosté, základní dvojakosti člověka jen z hlediska mravního, a jen pokud šlo o mou osobu. Bylo mi jasné, že v mém vědomí spolu bojují dvě povahy, a i kdybych mohl právem prohlásit, že je mi vrozená jen jedna, bylo by to jen proto, že se v podstatě skládám z obou. Velmi záhy, ještě než jsem ve svých vědeckých objevech pokročil tak daleko, abych vůbec tušil holou možnost takového zázraku, začal jsem se kochat představou, jakoby nějakým zamilovaným snem, že b…