Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda

poslední noc

Jednou seděl pan Utterson po večeři u krbu, a tu ho, znenadání přišel navštívit Poole.

„Pane na nebi – Poole – kde jste se tu vzal?“ zvolal překvapeně, podíval se na něho pozorněji a dodal: „Co se stalo? Snad se doktor nerozstonal?“

„Pane Uttersone, u nás není něco, v pořádku,“ odpověděl sluha.

„Posaďte se, a tady máte sklenku vína,“ řekl advokát. ,No tak, uklidněte se a řekněte mi' rovnou, co si přejete.“ „Vy víte, pane Uttersone, jaký doktor vede život,“ začal Poole, „jak se zavírá doma. No, a teď je zase zavřený v pracovně, a mně se to nějak nelíbí, pane Uttersone – na mou duši, mně se to nelíbí! Pane Uttersone, já mám strach!“ „Ale tak mi to přec vysvětlete, milý Poole!“ řekl advokát. „Z čeho máte strach?“

„Už týden mám strach,“ odpověděl Poole, zarytě nedbaje jeho otázky. „Já to už nesnesu!“

Jeho vzhled plně potvrzoval tato slova – i v jeho počínání byla zřejmá změna k horšímu, a až na tu první chvíli, kdy se přiznal, že má strach, nepodíval se pak už ani jednou advokátovi do očí. Seděl tam, držel si na koleně sklenku, z níž ani neupil, a úkosem se zahleděl k podlaze, do kouta pokoje. „Já to už nesnesu,“ opakoval.

„Nu, Poole, vidím, že to opravdu není jen tak, že to má nějakou vážnou příčinu,“ domlouval mu advokát. „Zkuste, jestli byste mi mohl povědět, co se děje.“

„Tak se mi zdá, že za tím vězí nějaká hanebnost,“ řekl tiše Poole – až zasípal.

„Hanebnost!“ vykřikl advokát, řádně vystrašený, a následkem toho podrážděný. „Jaká hanebnost? Co si to, člověče, vlastně myslíte?“

„To si ani netroufám říct, pane Uttersone,“ odpověděl Poole, „ale nešel byste se k nám podívat?“

Místo odpovědi pan Utterson ihned vstal a popadl klobouk a teplý plášť – až se podivil, jaká ohromná úleva se v té chvíli zračila v Poolově obličeji, a překvapilo ho to možná tím víc, protože sluha postavil sklenici, aniž z ní vůbec upil, a šel za ním.

Byl pravý březnový večer, větrný a studený, bledý půlměsíc ležel rohy vzhůru, jako by ho byl vítr překotil, a honily se přes něj cáry jemné, průsvitné mlhoviny. Vichr rval slova od úst a šlehal do obličeje. Však také jako by byl úplně vymetl chodce z ulic, aspoň panu Uttersonovi se zdálo, že jakživ neviděl tu londýnskou čtvrť tak liduprázdnou. Byl by to měl radši obráceně, protože nikdy v životě ještě nepocítil tak nutnou potřebu vidět kolem své bližní a být s nimi ve styku – ať se tomu bránil jak chtěl, zmocňovala se ho drtivá předtucha nějaké pohromy. Když došli na náměstí, točil se tam vítr a prach a tenké stromy v zahradě se prohýbaly, až švihaly do zábradlí. Poole šel celou cestu asi o dva kroky napřed, ale najednou se zastavil uprostřed chodníku, a přestože byl řezavý vítr, sundal klobouk a červeným kapesníkem si otíral pot s čela. Ačkoli se dost uhnal, neorosilo se mu čelo námahou, ale zapotil se z úzkosti, která jako by ho rdousila, protože byl v obličeji bledý jako stěna, a když promluvil, hlas mu sípal a selhával.

„Tak tady jsme, pane Uttersone, a dejžbůh, aby se zatím nebylo stalo nic …