Markheim

Markheim

„Ano, naše výdělky jsou věcí všelijakých náhod,“ řekl obchodník. „Někdy si zákazník vůbec neví rady, a pak něco vytěžím ze svých odborných znalostí. Někdy je nepoctivý,“ tu podržel svíčku výš, takže světlo jasně ozářilo návštěvníka, „a v tom případě mi přijde k dobru má bezúhonnost.“

Markheim před chvílí přišel zvenčí, rovnou z denního světla, a zrak ještě neměl přizpůsobený střídavému lesku a temnu v krámě. Při těch důrazných slovech a v záři přiblížené svíčky rozpačitě zamžoural a odvrátil oči.

Obchodník se tiše zasmál. „Přicházíte ke mně na Boží hod vánoční,“ pokračoval, ,kdy víte, že jsem doma sám, že mám krám zavřený a zásadně nesjednávám žádné obchody. No, a za to mi budete muset zaplatit – budete mi muset zaplatit ztracený čas, protože jinak bych si teď dával do pořádku účetní knihy, a mimo to mi budete muset zaplatit za své podivné chování, které je mi dnes obzvlášť nápadné. Já jsem krajně ohleduplný člověk a nikdy se všetečně nevyptávám, ale když se mi zákazník nemůže podívat do očí, musí za to platit.“ Obchodník se znovu tiše zasmál, a pak mluvil dál svým obvyklým věcným tónem, jenže s trochu ironickým přízvukem: „Můžete mi jasně vysvětlit – jsem na to u vás zvyklý – jak jste k té věci přišel? Ta také pochází ze sbírek vašeho strýce? Znamenitý sběratel, panečku!“

A malý, bledý, nahrbený obchodník si stoupl skoro na špičky, jak se pátravě díval přes brýle se zlatou obroučkou a náramně nedůvěřivě pokyvoval hlavou. Markheim na něho pohlédl nesmírně soucitně a trochu jakoby s hrůzou.

„Tentokrát jste na omylu,“ řekl. „Nepřišel jsem prodávat, ale kupovat. Nemám už na prodej žádné rarity, strýcovy sbírky jsou úplně vybrakované. Ale i kdyby dosud byly netknuté, měl jsem štěstí na burse a spíš bych k nim ještě něco přikoupil než naopak – přišel jsem dnes k vám s nejnevinnějším záměrem. Potřebuji dárek k vánocům pro dámu,“ pokračoval čím dál tím plynněji, jakmile spustil řeč, kterou měl připravenou. „Zajisté vás musím snažně poprosit o prominutí, že vás obtěžuji pro takovou maličkost. Ale včera jsem na to zapomněl, a nemohu přijít na večeři bez nějaké drobné pozornosti. Víte přece moc dobře, že bohatá nevěsta není k zahozeni.“

Nastala pomlčka a zdálo se, jako by obchodník zatím jeho slova nedůvěřivě vážil. V té chvíli mlčení se v krámě, přeplněném starožitným haraburdím, ozývalo jen tikání spousty hodin a z blízké hlavní třídy tlumené hrčení drožek.

„Tak dobrá, dejme tomu,“ řekl obchodník. „Nakonec jste můj starý zákazník, a máte-li to štěstí, jak říkáte, že se můžete dobře oženit, rozhodně vám to nechci kazit. Tak tadyhle by bylo něco hezkého pro vaši dámu,“ pokračoval, „tohle ruční zrcátko – zaručeně patnácté století, pochází z dobré sbírky, ale zákazníkovo jméno v jeho zájmu neprozradím, protože to je, milý pane, zrovna tak jako vy, synovec a jediný dědic znamenitého sběratele.“

Zatím co obchodník toto říkal suchým, kousavým tónem, nahnul se pro ten předmět k polici, a tu pocítil Markheim prudký otřes – trhnutí v rukou…