Kumpáni

muž z moře

Rorik se vrátil domů do tepla a k snídani, ale strýc mermomocí chtěl prohledat pobřeží Arosu a já jsem pokládal za svou povinnost zůstat s ním až do konce. Byl najednou povolný a klidný, ale duševně i tělesně rozechvěný a zesláblý, přesto se však pustil do pátrání s dětinskou dychtivostí. Slézal až dolů na skály a na písčitých březích vybíhal za ustupujícími velikými vlnami. Pouhý kus ulomeného prkna nebo roztřepeného lana jako by pro něho byl úplný poklad, jehož se musel zmocnit i s nasazením života. Když jsem ho viděl, jak se sotva drží na nohou a pouští se v patách za ubíhajícím příbojem nebo do záludných pastí mezi skaliska obrostlá chaluhami, měl jsem o něho ustavičně strach. Stále jsem měl vztaženou paži, přichystán ho podepřít, druhou rukou jsem ho držel za šos a pomáhal mu ty žalostné nálezy odtáhnout z dosahu vracejících se vln – ani chůva střežící sedmileté děcko nebyla by snad zakusila víc úzkostí.

Byl sice zesláblý po nočním záchvatu šílenství, ale doutnaly v něm vášně člověka silné vůle. Na tu chvíli sice překonal strach z moře, ale dosud se ho nezbavil – kdyby moře bylo bývalo jezero šlehajících plamenů, nebyl by mu snad uhýbal s větším zděšením, kdykoli na něho stříklo. Jednou mu noha uklouzla, zapadla mu až do půl lýtka do louže a on vyjekl, jako by se mu z hloubi duše vydral výkřik smrtelné hrůzy. Zůstal pak chvíli sedět, udýchaný jako pes, ale chtivost kořisti z vraku znovu zvítězila nad bázní, znovu vrávoravě vkročil do sražené pěny, znovu se plazil po skaliskách mezi praskajícími bublinami, znovu jako by mermomocí chtěl urvat kdejaký kus vyplaveného dříví, který se hodil – jestliže se vůbec k něčemu hodil – leda k tomu, aby si jej přihodil na oheň. Měl sice radost ze všeho, co nalezl, ale přesto ustavičně bručel, jakou má smůlu.

„Tady na Arosu to není k ničemu – skoro nikdy tu nic neztroskotá, Jsem tu už kolik let, a tohle je teprve po druhé – taková pěkná výstroj, a dočista je po ní veta!“

„Strýče,“ oslovil jsem ho, protože jsme právě byli na plochém písčitém břehu, kde nebylo nic, co by ho mohlo upoutat, „v noci jsem vás viděl talc, jak bych si nebyl nikdy pomyslel, že vás jednou uvidím – byl jste opilý.“

„Kdežpak,“ odpověděl, „tak zlé to nebylo. Pil jsem, pravda. A když mám říct svatou pravdu, já si nemůžu pomoct. Jinak bys nenašel střízlivějšího člověka, než isem já, ale jen uslyším fičet vítr, tu jako bych přišel o rozum.“

„Jste přece nábožný,“ namítl jsem, „a tohle je hřích.“

„Jo, kdyby to nebyl hřích, snad bych o to ani nestál,“ odpověděl. „Je to vzdor, člověče, víš? Tam v moři je řádný podíl odvěkého hříchu, dějí se tam aspoň nekalé věci, a jakmile se začne vzdouvat a zafičí vítr – až si někdy myslím, že vítr a moře jsou jedna rodina – a támleti blázniví Kumpáni se začnou vztekat a chechtat a nebožáci se celou noc ve smrtelné hrůze dřou s takovou kocábkou – najednou jako by mi to učarovalo. Já jsem zlý člověk, to vím. Na chudácích námořnících mi vůbec nezáleží – jsem s tím mořem zajedno, zrovn…