Kumpáni

vichřice

Zastihl jsem strýce na rohu stavení, s dýmkou v ruce, jak pozoruje počasí.

„Strýče, na břehu Písečného zálivu byli nějací muži,“ řekl jsem.

Neměl jsem kdy domluvit – dokonce jsem zapomněl, co jsem chtěl říci, ba i na svou únavu, tak prapodivně ta zpráva zaúčinkovala na strýce Gordona. Dýmku pustil a malátně se opřel o zed – ústa otevřená dokořán, oči vyvalené a protáhlý obličej bílý jako plátno. Patrně jsme se tak na sebe mlčky dívali aspoň čtvrt minuty, než se ozval takovouto prazvláštní otázkou: „Měl na hlavě chlupatou čepici?“

Hned jsem věděl, jako bych byl býval při tom, že ten muž, pohřbený v Písečném zálivu, měl chlupatou čepici a dostal se na břeh živý. Tehdy po prvé a jedinkrát jsem se nemohl podívat na toho člověka, svého dobrodince a otce dívky, kterou jsem měl zvát svou manželkou, jak jsem doufal.

„To byli živí muži,“ odpověděl jsem, „možná jakobité, možná Francouzi, možná piráti nebo snad dobrodruzi, co sem přijeli pátrat po té španělské lodi s pokladem. Ale ať je to kdo chce, jsou to chlapi nebezpeční, aspoň vaší dceři a mé sestřenici. A jestli máte strach a výčitky svědomí, člověče, tak ten mrtvý tvrdě spí tam, kde jste ha zahrabal. Ráno jsem byl u jeho hrobu – ten se neprobudí, dokud ho ne, vyburcuje trouba posledního soudu.“

Strýc na mne přitom mžoural, pak oči na chvíli sklopil k zemi a rozpačitě si lámal prsty, ale zřejmě nebyl schopen vypravit ze sebe ani slovo.

,No tak, musíte přece myslet na druhé,“ řekl jsem. „Musíte se jít se mnou podívat s kopečku na tu loď.“

Uposlechl beze slova, ani se na mne nepodíval, a šel pomalu za mnou, kdežto já jsem se nedočkavě hnal dlouhými kroky. Jako by mu bylo tělo celé zdřevěnělo, tak nemotorně přelézal balvany, místo aby pa nich skákal s jednoho na druhý, jak to dělal jindy. At jsem na něho křičel jak chtěl, nemohl jsem ho přimět, aby si trochu pospíšil. Jen jednou mi naříkavě odpověděl, jakoby ztrápený bolestmi: „Však jdu, člověče, však jdu.“ Dávno předtím, než jsme se dostali na kopeček, přestal jsem se zlobit, jen jsem ho litoval. Byl-li ten zločin ohavný, byl trest úměrný.

Konečně jsme se octli na temeni kopečku a mohli jsme se rozhlédnout. Kam oko dohlédlo, všude bylo černo pod bouřkovými mraky, poslední záblesk slunce zmizel a zdvihl se vítr – ještě nedul jako, vichřice, ale opíral se v prudkých nárazech, každou chvíli z jiné strany – kdežto déšť zatím ustal. –Ačkoli uplynula jen krátká doba, vzdouvaly se na moři daleko vyšší vlny, než když jsem se na ně díval prve. Začínaly se už tříštit o některá úskalí dál v moři a hlučně skučely ve vymletých skalách na břehu Arosu. Zprvu jsem se marně rozhlížel po té plachetnici.

„Tamhle je,“ řekl jsem konečně. Ale udivilo mě, kde se zatím octla a jakým směrem pluje. „Snad se nechtějí vydat na moře?“ vykřikl jsem.

„To chtějí,“ odpověděl strýc skoro jakoby radostně, a v té chvíli se plachetnice otočila jiným směrem, takže už nebylo pochyby, kudy se hodlá pustit. Když cizinci viděli, jaká se žene vichřice, bylo jejich prv…