Černý šíp

IV. V CHRÁMĚ OPATSTVÍ

V chrámě shorebyského opatství trvala pobožnost bez přestání po celou noc. Zpěv žalmů se střídal s údery zvonu.

K špehovi Stopaři postavili velkolepou posmrtnou stráž. Ležel zde tak. jak ho uložili. Bezvládné ruce zkříženy na prsou, mrtvé oči upřeny na strop. A v lavici těsně vedle něho očekával v mučivém neklidu příchod rána jinoch, který ho zabil.

Jen jednou během těch dlouhých hodin se sir Oliver naklonil k svému zajatci.

„Richarde,“ zašeptal, „můj synu, máš-li vůči mně zlý úmysl, ujišťuji tě při spáse své duše, že strojíš úklady člověku nevinnému. Přiznávám se, že jsem hřešil proti nebi, proti tobě však nehřeším a nikdy jsem nezhřešil.“

„Otče.“ odpověděl Dick právě tak tiše, „věřte mi, nestrojím žádné úklady. Pokud však jde o vaši nevinnost, nemohu zapomenout, že jste se jen velmi chabě ospravedlnil.“

„Člověk může být viníkem bez viny,“ bránil se kněz. „Může slepě splnit svěřený úkol, o jehož pravé povaze nemá tušení. Tak to bylo se mnou. Vlákal jsem tvého otce do záhuby, ale tak jako že bůh mě vidí na tomto posvátném místě, nevěděl jsem, co činím.“

„To je možné,“ odpověděl Dick. „Uvědomte si však, jakou podivnou síť jste na mne upletl. Jsem teď zároveň vaším zajatcem i soudcem, vyhrožujete mi smrtí a přitom usmiřujete můj hněv. Myslím, že kdybyste byl po celý život spravedlivým člověkem a dobrým knězem, nemusel byste se mě tolik bát ani mě tak nenávidět. Ale teď se vraťte ke svým modlitbám. Poslouchám vás, protože musím, ale nepřeji si být obtěžován vaší společností.“

Kněz povzdechl tak ztěžka, že Dick k němu pocítil takřka soucit, a položil hlavu na sepjaté ruce jako člověk, na něhož krutě doléhají starosti. Už nezpíval žalmy s ostatními, ale Dick slyšel, jak mu mezi prsty chřestí kuličky růžence a jak mu se rtů splývají modlitby.

Zanedlouho se ranní šero začalo prodírat barevnými okny chrámu a zahanbovat blikavou záři svíček. Světlo se pomalu šířilo a jasnilo, až konečně vnikl dovnitř okny na jihovýchodní straně chrámové lodi růžový sluneční paprsek a zachvěl se na protější zdi. Sněhová bouře minula. Velké mraky vysypaly sníh a odpluly dál, a nad veselou, bíle oděnou zimní krajinou se rozbřeskl nový den.

Chrámoví sluhové se dali do práce. Máry odnesli do umrlčí komory a smyli z dlaždic krvavé skvrny, aby takové zlověstné znamení nerušilo svatbu lorda Shorebyho. Zároveň kněží, kteří celou noc probděli v zbožném rozjímání, s příchodem rána změnili výraz tváří na počest veselejšího obřadu, který měl následovat. A konečně se počátek nového dne projevil tím. že začali přicházet zbožní obyvatelé města, aby buď poklekli před svými oblíbenými oltáři, anebo aby čekali u zpovědnice, až na ně přijde řada.

Díky tomuto ruchu bylo ovšem komukoli snadné uniknout pozornosti stráží sira Daniela, které stály u dveří. Když se Dick jednu chvíli unaveně rozhlédl, zachytil k svému překvapení pohled Viléma Psance, který byl stále ještě oblečen v mnišskou kutnu.

Zbojník rovněž poznal svého velitele a tajně mu dával rukou i očima znamení.

Ačkoliv Dick nepomýšlel na to, aby starému darebovi odpustil jeho nanejvýš nemístnou opilost, nechtěl ho zaplést do vlastního nebezpečného postavení, a proto mu tak srozumitelně, jak to jen okolnosti dovolovaly, dal znamení, aby odešel.

Psanec, jako by byl porozuměl, ihned zmizel za sloupem a Dick si oddechl.

Jak se však zděsil, když pocítil, že ho někdo zatahal za rukáv a spatřil, že se starý lupič usadil v lavici vedle něho a tváří se, že je pohroužen v modlitbách.

Sir Oliver okamžitě vstal, proklouzl za lavicemi a zamířil k vojákům v chrámové lodi. Bylo-li vzbuzeno jeho podezření, neštěstí bylo hotovo. Psanec se stal v chrámě zajatcem.

„Nehýbej se,“ zašeptal Dick. „Jsme v nejstrašnější bryndě, hlavně díky tomu darebáctví, které jsi mi včera provedl. Když jsi mě tu viděl sedět na tak podivném místě, na které nemám právo a o které nemám zájem, proč, u sta hromů, sis nedomyslel, že jsem v nebezpečí, a proč jsi neutekl?“

„Myslel jsem si,“ odpověděl Psanec, „že jste se dohodli s Ellisem a že jste tu s nějakým posláním.“

„S Ellisem?“ opakoval Dick. „Ellis se tedy vrátil?“

„Ovšem,“ odpověděl zbojník. „Přišel včera v noci a ukrutně mě spráskal za to, že jsem byl opilý — jste tedy pomstěn, pane. Ellis Duckworth je zuřivec! Štval mě sem z Cravenu, aby zabránil tomu sňatku. A znáte ho přece, pane Dicku, provede vždycky svou.“

„Pak jsme tedy, můj ubohý příteli,“ odpověděl klidně Dick, „oba propadli smrti. Sedím tu jako zajatec, protože jsem byl podezřelý a krk dám na to, že bude uzavřen sňatek, který Ellis chce zmařit. Přisámbůh, mám to pěknou volbu! Když nepřijdu o milovanou dívku, přijdu o hlavu! Kostky jsou vrženy — bude to hlava.“

„U sta hromů,“ zvolal Psanec, „já jdu pryč!“

Avšak Dick mu položil okamžitě ruku na rameno.

„Příteli,“ zašeptal, „jen klidně seď. Máš-li oči, podívej se tamhle k tomu sloupu u kněžiště. Nevidíš, že sotva ses pohnul, ozbrojenci se chystali tě zadržet? Vzdej se, příteli. Byl jsi statečný na lodi, když jsi myslel, že zemřeš smrtí námořníka, buď statečný i nyní, když máš zemřít na šibenici.“

„Pane Dicku,“ vyjekl Psanec, „přišlo to trochu znenadání. Jen chvilku počkejte, až zase popadnu dech, a budu mít právě tolik odvahy jako vy.“

„Jsi už opět ten odvážný chlapík,“ odpověděl Dick. „A přece, Psanče, hrozně se mi nechce zemřít. Kde však nářek nic nepomůže, proč naříkat?“

„To je správné,“ souhlasil Psanec. „Co konec konců záleží na smrti? Jednou k ní musí dojít, dřív nebo později. A viset pro dobrou věc je lehká smrt, říká se, ačkoliv jsem ještě neslyšel o nikom, kdo by se vrátil, aby to potvrdil.“

A po těch slovech se statečný starý ničema opřel zády o lenoch lavice, založil ruce a začal se drze a lhostejně rozhlížet.

„A právě proto,“ dodal Dick, „uděláme nejlépe, když se budeme chovat klidně. Ještě nevíme, co má Duckworth za lubem, a až bude po všem, dojde-li k tomu nejhoršímu, snad se nám podaří uniknout se zdravou kůží.“

Když přestali hovořit, zaslechli velmi vzdálené slabé zvuky vesel…