Černý šíp

KNIHA IV.
PŘESTROJENÍ

I. DOUPĚ

Místo, kde Dick dorazil k silnici, nebylo daleko od Holywoodu a od Shoreby bylo vzdáleno asi devět až deset mil. A zde, když si byli jisti, že už nejsou pronásledováni, se Dickovi a Foxhamovi lidé rozešli. Družina lorda Foxhama se odebrala do pohodlí a bezpečí velkého opatství, odnášejíc s sebou svého zraněného pána, a Dick, když zmizeli za hustou clonou padajícího sněhu, zůstal sám asi s dvanácti psanci. To bylo všechno, co zbylo z jeho čety.

Někteří byli raněni. Všichni do jednoho byli roztrpčeni nezdarem a dlouhým strádáním, a poněvadž byli příliš promrzlí a hladoví, aby se zmohli na něco horšího, reptali a vrhali nepřátelské pohledy na svého velitele. Dick mezi ně rozdělil obsah svého měšce a sám si nenechal nic. Poděkoval jim za odvahu, kterou projevili, ačkoli nejraději by jim byl vyčinil za zbabělost. Když takto poněkud zmírnil účinek neúspěchu, který se mu lepil na paty, propustil je, aby si buď jednotlivě, nebo ve dvojicích našli cestu do Shoreby a do krčmy U kozy a dud.

Sám pak pod dojmem zkušeností na palubě Dobré naděje si vybral Psance, aby ho doprovázel na další cestě. Sníh padal bez přestávky a beze změny jako jediný, neproměnný, oslepující oblak. Vítr se utišil a už nevál. Celý svět zmizel, ukryt pod touto tichou záplavou. Hrozilo jim nebezpečí, že sejdou z cesty a zahynou v závějích. Psanec šel půl kroku před svým druhem, natahoval hlavu dopředu jako lovecký pes, který větří, hledal cestu podle každého stromu a určoval její směr tak, jako by řídil loď, která se octla v nebezpečí.

Když ušli lesem asi míli, přišli k místu, kde se pod skupinou velkých pokroucených dubů sbíhalo několik cest. Bylo to místo, které nebylo možno nepoznat, i když byl rozhled tak ztížen vánicí. Psanec je zřejmě hned poznal a velmi se zaradoval.

„Pane Richarde,“ řekl, „nejste-li příliš pyšný, abyste byl hostem muže, který není ani vznešeného rodu, ani příliš dobrý křesťan, mohu vám nabídnout pohár vína a pořádný oheň, aby nám v zmrzlých kostech roztál morek.“

„Veď mě, Viléme,“ odpověděl Dick. „Pohár vína a pořádný oheň! Sel bych za nimi kraj světa.“

Psanec odbočil pod holé větve dubů a po chvíli rychlé chůze přišel k srázné díře v zemi nebo k doupěti, nyní do jedné čtvrtiny zaváté sněhem. Na jeho okraji stál velký, povážlivě nakloněný buk. Starý zbojník odhrnul stranou husté mlází a úplně zmizel v zemi.

Buk byl při nějaké prudké vichřicí napolo vyvrácen z kořenů a vyrval značný kus drnu. Pod tímto vývratem si starý Psanec vykopal svou lesní skrýši. Kořeny mu byly krovem, drn střechou, a stěnami a podlahou mu byla matka země. I když to bylo doupě velmi prosté, podle začouzeného ohniště v jednom rohu a podle dubové, důkladně okované truhly v druhém, bylo na první pohled patrno, že je to doupě člověka, nikoli brloh vyhrabaný zvířetem.

Ačkoli se před vchodem nakupil sníh a poprášil i podlahu této podzemní jeskyně, přece tam bylo tepleji než venku. A když Psanec vykřesal jiskru a na ohništi zaplápolal a zapraskal suchý vřes, doupě i na pohled nabylo útulného a domáckého vzhledu.

Psanec s povzdechem hluboké spokojenosti natáhl své velké ruce k ohni a zdálo se, že s rozkoší vdechuje kouř.

„Tak tohle je králičí nora starého Psance,“ řekl. „Dej bůh, aby sem nepřišel žádný teriér! Co jsem se od svých čtrnácti let neplahočil světem sem a tam! Nejdříve jsem utekl z kláštera se zlatým řetězem kněze sakristiána a s mešní knihou. Prodal jsem to všechno za čtyři marky. Byl jsem v Anglii, ve Francii, v Burgundsku, i do Španělska jsem podnikl pouť pro spásu své hříšné duše. I na moři, které nepatří nikomu, jsem byl. Ale tohle místečko je moje, pane Sheltone. To je moje rodná země, tenhle podzemní brloh. Ať prší, nebo fičí vítr — ať je duben, kdy všichni ptáci zpívají a květy padají na mé lůžko, nebo ať je zima a já sedím sám u svého dobrého kamaráda ohně a čermáček cvrliká v lese — tohle je můj chrám, mé tržiště, má žena i moje dítě. Sem se vracím a zde, zlíbí-li se nebi, bych i rád zemřel.“

„Je to teplý koutek, jen co je pravda,“ odpověděl Dick, „a je příjemný a dobře ukrytý.“

„Je to také třeba,“ přisvědčil Psanec, „protože kdyby to mé doupě vypátrali, pane Sheltone, srdce by mi puklo. A zde,“ pokračoval a zabořil mohutné prsty do písčité půdy, „je můj vinný sklep. Teď vám dám napít znamenitého silného vína.“

A opravdu, nemusel ani dlouho hrabat a vytáhl velkou, koženou, asi galonovou láhev, asi do tří čtvrtin naplněnou těžkým, sladkým vínem. Když si navzájem přátelsky připili a když přiložili na oheň, takže zase vzplál, oba se natáhli na zem, roztávali, až se z nich kouřilo, a bylo jim božsky teplo.

„Pane Sheltone,“ ozval se zbojník, „stihl vás právě dvojí nezdar a zdá se, že byste mohl dívku ztratit — je to tak?“

„Je,“ přikývl Dick.

„Tak tedy poslouchejte, co vám poví starý hlupák, který byl skoro vším a viděl téměř všechno,“ pokračoval Psanec. „Věnujete se příliš záležitostem jiných lidí, pane Dicku. Pomáháte Ellisovi, ale tomu záleží hlavně na tom, aby dostal sira Daniela na onen svět. Pomáháte lordu Foxhamovi — ten to myslí nepochybně dobře. Ale hleďte si svých vlastních záležitostí, milý Dicku! Jděte rovnou k děvčeti. Dvořte se jí, nebo na vás zapomene. Buďte připraven, a jakmile se naskytne příležitost, na koně s ní a pryč!“

„Ale vždyť ona je teď jistě v domě sira Daniela,“ namítl Dick.

„Tak tam pojďme,“ navrhl zbojník.

Dick na něho vyvalil oči.

„Myslím to vážně,“ kývl hlavou psanec. „A jste-li tak malověrný, že se leknete slova, podívejte!“

A zbojník vzal klíč, který měl zavěšený na krku, otevřel dubovou truhlu, ponořil se do ní a hrabal hluboko v jejích útrobách. Nejdříve vytáhl mnišskou kutnu, potom provaz na opásání a nakonec obrovský dřevěný růženec, dosti těžký, aby mohl sloužit i jako zbraň.

„Tak,“ řekl, „to je pro vás. Oblečte si to!“

A potom, když Dick vzal na sebe toto mnišské přestrojení, Psanec vytáhl barvy a tuhu a dal se s velkou zručností do líčení jeho obličeje. Obočí zesílil a prodloužil. Kníru, který…