Černý šíp

II. V BAŽINÁCH

Bylo skoro šest hodin toho májového dne, když Dick cestou domů vjížděl do bažin. Nebe se jen modralo. Čerstvý vítr vál hlučně a vytrvale; lopaty větrného mlýna se otáčely a vrby nad bažinami se čeřily a bělaly jako lány obilí. Byl v sedle celou noc, ale srdce měl dobré a tělo zdravé, a tak se mu jelo vesele.

Stezka se stále víc a více svažovala do bažin, až se mu ztratily z dohledu všechny vyšší body krajiny kromě kettleyského větrného mlýna na pahorku, který zanechal za sebou, a nejvyššího vrcholku tunstallského lesa, který byl před ním. Po obou stranách byly velké plochy vlajícího rákosí a vrb, vodní tůně rozvlněné větrem a zrádné močály, zelené jako smaragd, aby lákaly pocestné a vedly je do záhuby. Stezka vedla téměř přímo močály. Byla pradávného původu. Její základy položili římští vojáci. Během věků se jí velká část propadla a tu a tam se na několik set yardů nořila pod stojaté vody bažin.

Asi jednu míli od Kettley přijel Dick k takové propadlé části cesty, kde rákosí a vrby rostly porůznu jako malé ostrůvky a mátly zrak. Kromě toho proláklina zde byla neobvykle dlouhá. Bylo to místo, kde člověka, který se tu nevyznal, mohla snadno potkat nehoda, a Dick pocítil cosi jako úzkost, když si vzpomněl na chlapce, kterému tak nedostatečně popsal cestu. Jemu stačil pohled dozadu, kde se otáčející lopaty větrného mlýna černě rýsovaly na modrém nebi, a pohled kupředu, na výšinu tunstallského lesa, aby dodržel správný směr a jel přímou cestou bezpečně po silnici, i když voda sahala jeho koni po kolena.

Když přejel polovinu bažiny a když už viděl, jak na druhé straně vysoko stoupá suchá stezka, zaslechl po pravé straně prudké šplouchání a uviděl šedého koně zapadlého po břicho do bahna, jak se křečovitě snaží vyprostit se. Vtom jako by tušilo, že je nablízku pomoc, ubohé zvíře začalo pronikavě ržát. Přitom koulelo očima podlitýma krví, plnýma hrůzy. A jak se kůň svíjel v bahně, mračna bodavého hmyzu se zvedala a bzučela nad ním.

Je zle, pomyslil si Dick. Snad ten ubohý chlapec nezahynul? To je jeho kůň, o tom není pochyby — krásný šedák! Kamaráde, voláš-li na mne tak žalostně, udělám všechno, co je v lidské moci, abych ti pomohl. Nebudeš tu přece ležet a topit se píď po pídi!

Napjal kuši a prohnal hlavu zvířete krátkým šípem.

Po tomto skutku drsného milosrdenství jel Dick dál, už klidnější, a bedlivě se rozhlížel kolem po nějaké stopě svého méně šťastného předchůdce na této cestě.

Kdybych mu byl alespoň toho řekl víc, pomyslil si. Bojím se, že zabloudil v bažinách.

Vtom se vedle cesty ozval jakýsi hlas. Volal jeho jméno. A když se Dick ohlédl, spatřil, jak chlapcův obličej vykukuje z trsu rákosí.

„To jste vy?“ řekl a přitáhl uzdu. „Jste tak schován v rákosí, že jsem vás minul. Viděl jsem vašeho koně zapadlého v bahně a ukončil jsem jeho muka, byl byste to určitě udělal sám, kdybyste byl člověkem, který má slitování. Ale vylezte ze své skrýše! Není tu nikdo, kdo by vám ublížil.“

„Ne, milý hochu, nemám zbraň, a kdybych ji měl, nedovedl bych jí použít,“ odpověděl chlapec vystupuje na stezku.

„Proč mi říkáte ,hochu‘?“ zvolal Dick. „Domnívám se, že z nás dvou nejste starší.“

„Milý pane Sheltone,“ odvětil chlapec, „odpusťte mi, prosím. Neměl jsem sebemenšího úmyslu vás urazit. Chtěl bych se dovolat vaší laskavosti a pomoci, poněvadž jsem v nejhorším postavení, v jakém jsem kdy byl. Ztratil jsem cestu, plášť i svého koně. Mám jezdecký bičík a ostruhy, ale nemám koně, na kterého bych sedl. A hlavně,“ dodal pohlédnuv lítostivě na svůj oblek, „hlavně jsem tak ošklivě zamazán.“

„Hlouposti!“ zvolal Dick. „Snad by vás nemrzelo, že jste se vymáchal? Krev z rány a prach z cesty — to přece muže zdobí!“

„Ach ne, mám raději čisté šaty,“ poznamenal chlapec. „Ale prosím vás, co mám dělat? Prosím vás, milý pane Richarde, poraďte mi! Nedostanu-li se bezpečně do Holywoodu, jsem ztracen.“

„Dobrá,“ řekl Dick sestupuje s koně, „dám vám víc než radu. Sedněte si na mého koně, já chvíli poběžím, a až se unavím, vystřídáme se, takže když chvíli pojedeme a chvíli poběžíme, půjde nám to rychleji.“

Výměna byla provedena a postupovali tak rychle, jak jen bylo na nerovné cestě možné. Dick měl ruku na chlapcově koleně.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se Dick.

„Říkejte mi Jan Matcham,“ odpověděl chlapec.

„A proč chcete do Holywoodu?“ pokračoval Dick.

„Hledám útočiště před člověkem, který mě utiskuje,“ zněla odpověď. „Dobrý opat holywoodský je silnou oporou slabých.“

„A jak jste se dostal k siru Danielovi, pane Matchame?“ vyptával se Dick.

„Jak?“ vykřikl chlapec. „Čirým násilím. Násilně mě unesl z domu, oblekl mě do těchhle šatů, ujížděl se mnou, až mi srdce ustávalo, vysmíval se mi, že bych byl plakal, a když nás někteří moji přátelé pronásledovali, poněvadž mě chtěli zachránit, posadil mě dozadu, aby jim zabránil střílet. Byl jsem dokonce raněn do pravé nohy a při chůzi kulhám. Ale přijde den, kdy bude za všechno pykat!“

„Chtěl byste střílet na měsíc?“ řekl Dick. „Je to udatný rytíř a má železnou ruku. Kdyby tušil, že jsem vám pomohl…