Dobrodružství Davida Balfoura

TŘICÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA
VŘESOVIŠTĚ V OHNI

Prokurátor si ze mne tedy ztropil šašky. Ujistil mě, že se připustí mé svědectví a že sám budu chráněn. V tutéž hodinu mě však chtěl důstojník, kterého zjednal Šimon, připravit o život. A i sám Prestongrange má se mnou nějaký záměr. Spočítal jsem své nepřátele: Prestongrange se vší královskou autoritou, kterou má; vévoda se vší západní Vysočinou; Lovat, který se snaží jim pomoci a který má na severu velkou moc a při sobě spojené rody starých jakobitských špiclů a šmejdilů. Připomněl jsem si i Jakuba Mora a ryšavého Neila. S nimi se ještě mohli spojit všichni zoufalí zbývající zbojníci kolem Roba Roye. Potřeboval jsem nutně vlivného přítele nebo moudrého rádce. V zemi jistě bylo takových spousta, i schopných i ochotných mi přispět na pomoc, jinak by přece Lovat a vévoda a Prestongrange nevymýšleli proti mně kdeco. Třeba potkávám své stoupence na ulici a nemám o tom ani tušení.

V tu chvíli prošel těsně kolem mne pán, podíval se na mě významně, a zahnul za roh do uličky. Byl to advokát Stewart. Šel jsem za ním. Když jsem zahnul do uličky, viděl jsem ho stát ve vratech vysokého domu. Kývl na mne a zmizel. Vyběhl jsem do sedmého patra a tam jsem ho spatřil u jedněch dveří, které hned zavřel, když jsme vstoupili. Byl to prázdný byt, bez jediného kousku nábytku. Jeden z bytů, které měl Stewart na starost, aby je pronajal.

„Budeme si muset sednout na podlahu,“ vybídl mě,

„ale tady jsme naprosto bezpečni. Už jsem se nemohl dočkat, až se s vámi uvidím, pane Balfoure.“

„Co je s Alanem?“ zeptal jsem se.

„Vede se mu výborně. Zítra ve středu ho vezme na gillanských písčinách Andie na palubu. Moc rád by se s vámi rozloučil, ale myslím, že bude lepší, když se nesejdete. A teď to hlavní: Jak jste dopadl?“

„Dnes ráno mi řekli, že se moje svědectví připouští. Dokonce mám jet s prokurátorem do Inverary.“

„Nepovídejte!“ zvolal Stewart. „Tomu jakživ neuvěřím.“

„Mně se to zdá taky dost podezřelé, ale chci teď vědět, jak se na to díváte vy.“

„To jsem blázen!“ divil se Stewart. „Kdybych mohl rukou svrhnout tu jejich vládu, srazil bych ji jako shnilou hrušku. Zastupuji appinské a Jakuba ze Strže, a. tak je samozřejmé, že budu hájit život svého příbuzného. Poslechněte si, jak je to s našimi záležitostmi, a podle toho si udělejte úsudek. První věc, kterou potřebují, je vyrovnat se s Alanem. Nemohou soudit Jakuba jako spoluviníka, dokud neusvědčí jako hlavního pachatele Alana. Tak to stanoví zákon. Nemohou zapřáhnout vůz před koně.“

„Ale jak mohou soudit Alana, když ho nemají?“

„Existují způsoby, jak se obejít bez zatčení,“ řekl. „To stanoví zákon. Teď jsou čtyři místa, kde je možné předvolat kohokoliv vyhláškou: předně jeho bydliště, za druhé místo, kde se zdržoval aspoň čtyřicet dní, za třetí hlavní město hrabství, kde se obvykle zdržuje, a konečně, když mají důvodně za to, že uprchl ze Skotska, vylepí se na šedesát dní veřejná výzva u kříže v Edinburghu a na molu a v přístavu Leithu. Poslední opatření má zřejmě ten účel, aby vyplouvající lodi mohly obsah výzvy rozhlásit, a tak tento prostředek není jen formální. A teď si vezměte Alana. Nemá trvalé bydliště, aspoň jsem nikdy o žádném neslyšel. Nikdo asi také neví o místě, kde by od pětačtyřicátého žil nepřetržitě čtyřicet dní. Neexistuje žádné hrabství, pokud vím, kde se zdržuje, ať trvale či dočasně. Jestli je už vůbec někam příslušný, o čemž pochybuji, je to nejspíš jeho pluk ve Francii. A když mezitím neuprchl ze Skotska, což my náhodou víme a oni to náhodou tuší, musí přece i největšímu hlupákovi být jasné, že se na to chystá. Kde a jak ho tedy mají předvolat?“

„Vždyť jste to přesně řekl,“ přikyvoval jsem. „Buď u kříže, nebo na molu a v přístavu Leithu vyhláškou, vylepenou šedesát dní.“

„Vy jste lepší skotský právník než Prestongrange!“ zvolal advokát. „Předvolal Alana už jednou, pětadvacátého, v ten den, co jsme se spolu setkali. Jednou provždy. A kde? Kde jinde než u kříže v Invorary, sídle campbellovců? A teď vám povím něco důvěrně – oni nehledají Alana.“

„Jak to,“ zvolal jsem. „Oni ho nehledají?“

„Podle mého chabého rozumu ne. Ani ho nechtějí dopadnout. Snad se obávají, že by se dokázal obhájit a že by se tak z toho dostal i Jakub, na kterého mají hlavně spadeno a jehož chtějí pověsit. Abyste věděl, to není soudní případ, to je spiknutí.“

„Avšak Prestongrange se vyptával na Alana velmi zvědavě,“ namítl jsem. „Ačkoli když si to teď rozmyslím, zdá se mi, že toho brzo nechal.“

„Tak vidíte!“ řekl. „Tady to máme! Dověděl jsem se, že Jakub a svědci – ano, svědci, pane Balfoure!

–       jsou v samovazbách a ke všemu v okovech, ve vojenském žaláři v pevnosti William, a nikdo k nim nesmí, ani se jim nesmí psát. I svědkové, pane Balfoure! Slyšel jste už někdy něco podobného? Ani starý prohnaný Stewart, nejhorší z celé té bandy, nikdy tak nestoudně nepřestoupil předpisy. Příčí se to zákonu z roku jeden tisíc sedm set, který odhlasoval parlament a kde se mluví o protiprávním věznění. Když jsem se to dověděl, podal jsem stížnost k Nejvyššímu soudu. Dnes mi odpověděli. Tady máte ten zákon! Tady máte tu spravedlnost!“

A dal mi do ruky list.

„Vidíte,“ pokračoval Stewart, „oni si netroufali odmítnout mi přístup ke klientovi, a tak doporučují velícímu důstojníkovi, aby mě k němu pustil. Doporučují! – Skotský Nejvyšší soud doporučuje! Copak to není víc než jasné! Doufají, že důstojník bude tak nechápavý, nebo zas příliš chápavý, a odepře mi přístup do vězení. Takže bych mohl jezdit mezi Edinburghem a pevností Williamem pořád sem a tam. A zas by se to zdrželo, než bych dostal nové povolení, a oni bý všechno sváděli na toho důstojníka – to víte, vojáci, příslovečně neznalí zákonů, a tak dále – však já už ty jejich povídačky znám. A mohl bych tam jet znovu, a než bych se mohl poprvé poradit, bylo by přelíčení málem v proudu. Mám pravdu, když tomu říkám spiknutí?“

„Vypadá to tak.“

„Ukáži vám to ještě názorněji. Mají právo držet Jakuba ve vězení, ale nemohou mi odepřít návštěvu. Nemají právo zadržovat svě…