Dobrodružství Davida Balfoura

DEVATENÁCTÁ KAPITOLA
DŮM STRACHU

Nastala tmavá noc. Mračna, která se odpoledne protrhala, se znovu shlukla a zhoustla. Tma byla v tuto roční dobu přenáramně neobvyklá. Cesta vedla neschůdnými horskými úbočími. Alan však šel bezpečně a najisto. Nemohl jsem pochopit, podle čeho se řídí.

Konečně jsme asi v půl jedenácté došli na vrcholek kopce. Dole bylo jakési světlo. Vypadalo to, jako by tam měli dveře dokořán a jako by to zářil oheň a svítily svíčky. Kolem domu pobíhalo pět šest lidí s hořícími loučemi.

„Jakub se asi zbláznil,“ zabručel Alan. „Kdyby tady místo tebe a mne stáli vojáci, byl by v pěkné šlamastice. Asi postavil na silnici hlídku a ví, že by vojáci cestu, po níž jsme přišli, nikdy nenašli.“

Hned nato zvláštním způsobem třikrát zapískal. Při prvním zapísknutí se všechny pohybující louče naráz zastavily, jako by se ti lidé vylekali. Teprve při třetím hvizdu se začaly míhat sem a tam.

Sešli jsme z kopce. Ve vratech do statku nás gaelsky uvítal příjemný vysoký člověk. Padesátku už asi měl za sebou.

„Jakube Stewarte,“ řekl Alan, „musím tě poprosit, abys mluvil skotsky, protože je se mnou tento mladý pán, který neumí gaelsky,“ a zavěsil se do mne. „Je to mladý džentlmen z nížiny. Doma má také pěkný statek, ale myslím, že bude lépe, když ho nebudeme jmenovat.“

Jakub ze Strže se na okamžik ke mně otočil, velice zdvořile mne přivítal a pak se zas obrátil k Alanovi.

„To je hrozné neštěstí!“ zvolal. „Všechny nás čeká jen trápení.“ A zalomil rukama.

„Ale co!“ řekl Alan. „Všechno zlé pro něco dobré, člověče. Colin Roy je mrtvý!“

„Abych řekl pravdu,“ klidně odporoval Jakub, „já bych radši, kdyby žil. Chlubit se a naparovat předem, to umí kdekdo. Ale kdo odpyká to, co se teď stalo? Neštěstí se stalo v Appinu. Pamatuj, Alane, že to odnese Appin, a já mám přece rodinu.“

Trochu jsem se rozhlížel po dvoře. Několik chlapů stálo na žebřících a zpod doškových střech domu a hospodářských stavení vytahovali pušky, meče a jiné zbraně. Jiní je odnášeli a podle zvuku jsem usoudil, že je někde pod kopcem zakopávají. Všichni se lopotili, ale vypadalo to, že tam chybí pořádek, lidé se tahali o pušky, vráželi do sebe hořícími loučemi. Jakub se co chvíli obracel a vykřikoval své rozkazy. Nezdálo se však, že by to pomáhalo. Za svitu loučí byly jejich obličeje tvářemi lidí uštvaných spěchem a strachem, a i když nikdo nemluvil jinak než polohlasem, zdálo se mi, že jsou vyděšení a vzteklí.

Z domu vyšlo děvče s nějakým rancem. Alan se hned ptal:

„Co to ta děvenka nese?“

„Dáváme dům do pořádku,“ odpověděl Jakub jakoby ustrašeně. „Prohledávají Appin se svíčkami v rukou a musíme tedy všechno uklidit. Jak vidíš, zakopáváme těch několik pušek a mečů pod mech, a v tom ranci budou asi tvé francouzské šaty. Asi je budeme muset také zakopat.“

„Zakopat mé francouzské šaty!“ vykřikl Alan. „To tedy ne!“ Popadl ranec a odnesl jej do stodoly, kde se chtěl převléknout.

Jakub mě zavedl do kuchyně, usedl se mnou ke stolu a s vlídným hostitelským úsměvem se se mnou bavil. Trvalo to však jen chvíli, zanedlouho se zasmušil, seděl zamračeně a hryzl si prsty. Na mne se rozpomněl jen tu a tam, promluvil několik slov, žalostně se pousmál a znovu se pohroužil do svých trudných úvah. Jeho žena seděla u ohně a plakala s obličejem v dlaních. Nejstarší syn seděl na bobku na zemi, prohrabával se ve spoustě papírů, občas některý popadl a spálil. Po světnici se šrourala také služka s červeným obličejem, z něhož vyzařoval nepřetržitý strach. Každou chvíli strčil hlavu do dveří některý z chlapů a dožadoval se s křikem dalších rozkazů.

Jakub nevydržel sedět. Požádal, abych mu prominul, že je tak nezpůsobný, ale že se musí rozhlédnout kolem. „Jsem špatný společník, pane,“ řekl. „Nemohu myslet na nic jiného než na to hrozné neštěstí a na trápení, které postihne nevinné lidi.“

Za chvilku si všiml, že jeho syn pálí nějakou listinu, o které se domníval, že by se měla zachovat, a silně ho to rozčililo. Několikrát výrostka udeřil.

„Zbláznil ses?“ křičel. „Chceš, aby mne pověsili?“ Zapomněl, že tam jsem, a spustil na něj gaelsky. Mladík neřekl ani slovo, Jakubova žena si při slovech o pověšení přehodila zástěru přes obličej a rozvzlykala se ještě hlasitěji než předtím.

Bylo to pro mne trapné. Byl jsem rád, když se Alan vrátil. Přišel ve francouzských šatech, byly však už hodně obnošené a ošuntělé. Mne odvedl druhý Jakubův syn a dal mi rovněž jakýsi oblek, abych se převlékl. Už jsem to dávno potřeboval. Dal mi také hrubé horalské střevíce z daňčí kůže, v kterých se mi zpočátku chodilo špatně, ale později byly velmi pohodlné.

Než jsem se vrátil do světnice, pověděl jim asi Alan, co jsme zažili. Snášeli nám výbavu na cestu. Pro každého sehnali meč a bambitky, i když jsem říkal, že s mečem nedovedu zacházet, trochu nábojů, pytlík ovesné mouky, železnou pánev a láhev francouzského Koňaku. Měli jsme však málo peněz. Mně zbyly taktak dvě guineje a Alan poslal svůj opasek dál po někom jiném, a tak měl ten poctivý posel pouze sedmnáct pencí. A Jakuba úplně vyčerpaly cesty do Edinburghu a výdaje advokátům. Sehnal celkem tři šilinky a pět a půl pence, většinou v měděných mincích. „To nestačí,“ řekl Alan.

„Sežeňte si někde nablízku bezpečný úkryt,“ radil Jakub, „a potom mi vzkažte. Ty, Alane, koukej, aby ses…