Dobrodružství Davida Balfoura

Robert Louis Stevenson

3,48 

Elektronická kniha: Robert Louis Stevenson – Dobrodružství Davida Balfoura (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: stevenson02 Kategorie:

Popis

E-kniha Robert Louis Stevenson: Dobrodružství Davida Balfoura

Anotace

Klasický dobrodružný román sleduje dramatické osudy chlapce ze starého skotského rodu.
Děj se odehává v polovině 18. století v divoké Vysočině ve Skotsku. Hrdina D. Balfour se za svým strýcem Ebenezrem vypraví převzít dědictví. Od prvního setkání se strýcem je vystaven celému řetězu dobrodružství, musí překonat různé nástrahy, intriky apod.

O autorovi

Robert Louis Stevenson

[13.11.1850-3.12.1894] Robert Louis Stevenson byl skotský romanopisec, básník a autor cestopisů, známý svými díly jako „Ostrov pokladů“ a „Podivný případ Dr. Jekylla a pana Hyda„. Narodil se roku 1850 v Edinburghu jako Robert Lewis Balfour Stevenson. Pocházel z rodiny známého edinburského stavitele majáků. Od dětství toužil věnovat se literatuře, což však jeho otec, zastánce puritánství, nechtěl přijmout a přál si,...

Robert Louis Stevenson: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, , ,

Název originálu
Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Dobrodružství Davida Balfoura“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA
STRŽ CORRYNAKIEGH

Byla ještě tma, když jsme došli k rozsedlině v horském sedle, jejímž středem tekla bystřina a která měla v jedné stěně mělkou jeskyni. Byl tam řídký, ale půvabný březový háj, který o pár stop dál přecházel v sosnový les. Bystřina byla samý pstruh a v lese byla spousta doupňáků, na protějším norském svahu pískaly kolihy a pokukávaly kukačky. Z kraje rozsedliny bylo vidět na část Mamoru a na mořskou zátoku, která dělí Mamore a Appin. Od překrásné vyhlídky z té výšky jsem nemohl oči odtrhnout.

Rozsedlině se říkalo strž Corrynakiegh. Ačkoli byla, co chvíli v mracích, protože byla vysoko v horách a přitom blízko moře, strávili jsme tam pět příjemných a šťastných dní.

Spali jsme v jeskyni. Za lůžko nám posloužil vřes, za přikrývku Alanův plášť. Na vhodném místě v ohbí strže jsme si rozdělávali oheň. Vařili jsme ovesnou kaši a opékali pstruhy, které jsme v bystřině nachytali holýma rukama pod kameny a převislými břehy. Lov pstruhů byla naše zábava a práce. Ušetřili jsme, tak mouku pro horší časy. Byli jsme téměř celé dny u vody, vysvlečeni po pás, a předháněli jsme se, kdo nachytá více ryb. Ryby nebyly velké, ale chutnaly výborně. Pekli jsme je na řeřavých oharcích, a kdybychom si je bývali mohli posolit, byla by to lahůdka.

Ve volných chvílích mě chtěl Alan učit šermovat. Zejména když jsem nachytal více ryb než on, chtěl mi dokázat, že v šermu má nade mnou vrch. Jako učitel šermu zuřivě láteřil a ohrožoval mě mečem tak blízko, že jsem se kolikrát bál, že mne probodne. Ale aspoň jsem se naučil stát ve střehu s klidem a jistotou. Nikdy se mi však nepodařilo, abych svého učitele uspokojil.

Svůj cíl dostat se dál, jsme ani zde nepouštěli ze zřetele.

„Bude to trvat ještě hezky dlouho,“ řekl mi Alan hned první den ráno, „než červenokabátníky napadne, aby prohledali také Corrynakiegh. Musíme tedy poslat Jakubovi vzkaz, aby nám sehnal peníze.“

„A jak mu to vzkážeme?“ řekl jsem. „Jsme na opuštěném místě, které nemůžeme opustit. Když nedonutíme ptáky, aby nám dělali posly, nevím, jak bychom to mohli zařídit.“

„Tak?“ podivil se Alan.

Zamyšleně se podíval do doutnajících oharků, vzal dva kusy dřeva, svázal je do kříže a jejich čtyři konce začernil. Pak se trochu plaše podíval na mne.

„Mohl bys mi půjčit ten můj knoflík?“ požádal mě. „Nerad bych odřezával ještě jeden.“

Dal jsem mu knoflík. Navlékl ho na pruh látky, který utrhl ze svého pláště, aby ta dřeva svázal. Pak k nim přivázal ještě březovou a sosnovou větvičku a s uspokojením si prohlížel, co vyrobil.

„Nedaleko Corrynakieghu je vesnička,“ řekl, „která se jmenuje Koalisnacoan. Žije tam spousta mých přátel, kterým bych mohl svěřit svůj život, i několik, na které bych se spolehnout nemohl, protože na naše hlavy bude vypsána peněžitá odměna. I sám Jakub má vypsat odměnu, a vypíší ji i Campbellové. Nebýt toho, šel bych do Koalisnacoanu sám a svěřil bych svůj život do jejich rukou s tak lehkým srdcem, jako jinému rukavici.“

„A co uděláš v této situaci?“ zeptal jsem se.

„V této situaci,“ odpověděl, „mi bude milejší, když se jim nebudu příliš ukazovat. Všude jsou zlí lidé, a co horšího, všude jsou slaboši. Vplížím se proto do vesnice za tmy a kříž postavím do okna dobrému příteli Janu Breckovi Maccollovi, nájemci na appinské půdě.“

„Jsem pro z celého svého srdce,“ řekl jsem, „ale co si tvůj přítel pomyslí, až kříž najde?“

„Nejsem si zcela jist,“ řekl Alan. „Nevím, jestli to pochopí. Ale představuji si to takto: kříž se trochu podobá ohnivým křížům, kterými si dáváme znamení, že se máme shromáždit. Snad pochopí, že nejde o povstání, vždyť bude mít kříž v okně a nebude u něho žádný vzkaz. Řekne si tedy: Nejsem volán do zbraně, ale něco se děje. Pak uvidí můj knoflík, který patřil Duncanu Stewartovi, a řekne si: Duncanův syn je ve vřesovišti a potřebuje mě.“

„Možné to je,“ připustil jsem. „Ale mezi námi a Forthem je pořádný kus vřesoviště.“

„To je pravda,“ řekl Alan. „Ale až Jan Breck uvidí ty dvě větvičky, březovou a sosnovou, snad si řekne: Alan se skrývá někde v lese, kde rostou borovice i břízy. Takový les je jen na jednom místě a přijde sem, do Corrynakieghu. A když nepřijde, Davide, vem ho pro mne za mne třeba čert, protože pak nebude stát ani za špetku soli do ovesné kaše.“

„Člověče,“ řekl jsem tak trochu výsměšně, „ty jsi ohromně vynalézavý! Nebylo by jednodušší, kdybys mu napsal pár slov, černé na bílém!“

„Máte výborné nápady, pane Balfoure ze Shawů!“ posmíval se teď Alan zase mně. „Samozřejmě by to bylo jednodušší, kdybych mu napsal, ale Jan Breck by musel dva tři roky chodit do školy, než by to přečetl. Myslím, že by nás mrzelo, tak dlouho na něho čekat.“

Alan tedy zanesl za tmy svůj ohnivý kříž do vsi a postavil jej nájemci do okna. Ve vesnici se rozštěkali psi a ze stavení vybíhali lidé. Alan měl dojem, že slyšel řinčet zbraně a viděl, jak jeden červenokabátník vešel do stavení. Pro jistotu jsme však přece jen zůstali příští den v úkrytu na kraji lesa a dávali pozor, nejde-li Jan Breck. A také proto, abychom mohli včas zmizet, kdyby snad náhodou přišli červenokabátníci.

Kolem poledne jsme zpozorovali člověka, který se drápal do vrchu po holém svahu. Alan několikrát zapískal, aby mu označil směr, kterým se má dát, až ho pískáním přivedl tam, kde jsme se skrývali.

Byl to divoce vypadající, rozedraný chlap s vousy na bradě, asi čtyřicetiletý, zle podobaný od neštovic, a zdál se dost přihlouplý. I když mluvil …