Dobrodružství Davida Balfoura

DVACÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA
V BALQUIDDERU

Alan zaklepal na dveře prvního stavení, k němuž jsme došli, což bylo v této části Vysočiny, v balquidderských horách, značně riskantní. Tuto končinu neovládal žádný velký rod. Bydlely tu jednotlivé rodiny, které se nehlásily do žádné vetší skupiny lidí, jimž se říká lidé bez náčelníka, které postupující Campbellové zahnali do nepřístupných hor kolem pramenů Forthu a Teithu. Byli tady mimo jiné také Stewartové a Maclarenové. Za války ovšem patřili Maclarenové pod Alanova náčelníka. Bylo zde rovněž mnoho příslušníků starého, proskribovaného, neslavného a krvelačného rodu Macgregorů. To byli lidé se špatnou pověstí. Jejich náčelník Macgregor z Macgregoru byl ve vyhnanství a jeho nástupce, Jakub More, nejstarší Rob Royův syn, čekal na soud v edinburské pevnosti. Tito lidé byli na smrt znepřáteleni s horaly i s obyvateli nížiny, s Gramy, Maclareny i Stewarty. Alan se střehl přijít Macgregorům do cesty.

Posloužila mu náhoda. Dům, na jehož dveře Alan zaklepal, patřil Maclarenovým. Ti znali Alana podle jména a věděli o některých jeho činech, o nichž se vyprávěly pověsti. Hned mne uložili do postele a zavolali lékaře, který zjistil, že jsem ve velmi zbědovaném stavu. Zůstal jsem týden v posteli. Později jsem začal přecházet po pokoji a zotavoval se.

Alanova odvaha ohromovala několik málo přátel, které zasvětil do svého tajemství. Ve dne se skrýval v horské úžlabině pod lesíkem a v noci, když byl vzduch čistý, přicházel ke mně do domu. Nemusím snad říkat, že jsem ho viděl rád, a naše hostitelka, paní Maclarenová, ani nevěděla, jak nejlépe by ho uctila. Protože náš hostitel – jmenoval se Duncan Dhu – hrál na dudy, bylo o zábavu postaráno, často i v noci.

Vojáci nás nechávali na pokoji. Pouze jednou se dole v údolí objevily dvě setniny, které jsem viděl oknem z postele. Mnohem podivnější bylo, že se o mne nestarala žádná úřední osoba a že se nikdo nevyptával, odkud jsem přišel a kam jdu. Zato o mně věděli prostí lidé z Balquidderu a okolí, přicházeli na návštěvu pobesedovat, vyslechnout novinky, aby je pak mohli předat dalším. Ovšem zatykače byly už vytištěné. Jeden visel na zdi v nohách mé postele, a já si tak mohl přečíst nepříliš lichotivý popis mé osoby. Velké číslice oznamovaly, jak velká odměna byla vypsána na mou hlavu. Duncan Dhu a ostatní, kteří věděli, že jsem přišel zároveň s Alanem, nemohli být na pochybách, kdo jsem, a jiní to jistě tušili. Měl jsem sice jiné šaty, ale nemohl jsem změnit věk a podobu; osmnáctiletý chlapec z nížin nebyl denním hostem v těchto končinách a ještě k tomu v onom čase. Musím však uznat, že horalé dovedou mlčet.

Z klidu, v němž jsem v těchto dnech žil, mě vyvedl Robin Oig, jeden ze synů proslulého Roba Roye. Přišel mne navštívit. Byl obviněn z únosu mladé ženy, kterou si vzal za ženu. Hledali ho všude, ale on si vykračoval po Balquidderu jako velmož po hradbách svého hradu. To on zastřelil Jakuba Maclarena přímo u pluhu a ten svár se dosud nevyřešil. A přesto vešel Robin Oig do stavení lidí, s nimiž byl na krev znepřátelený, tak samozřejmě jako potulný kramář do veřejného hostince.

Duncan mi pošeptal, kdo to je. Bylo to v čase, kdy, přicházíval Alan, a ti dva by se asi stěží shodli.

Robin Oig vešel do domu velice obřadně a zdvořile, ale jako mezi nižší lidi. Před paní Maclarenovou smekl baret, ale když mluvil k Duncanovi, znovu si baret nasadil. Pak přistoupil k posteli a uklonil se.

„Dověděl jsem se, pane, že se jmenujete Balfour,“ řekl.

„Jmenuji se David Balfour,“ přitakal jsem, „a jsem vám k službám.“

„Rád bych se vám, pane, rovněž představil,“ odpověděl, „ale mé jméno je v poslední době trochu vykřičené. Snad postačí, když vám řeknu, že jsem vlastní bratr Jakuba Mora Drummonda neboli Macgregora, o kterém jste jistě už slyšel.“

„Jistě, pane,“ řekl jsem a byl jsem mírně vylekán, „a také o vašem otci Macgregorovi-Campbellovi.“ Posadil jsem se v posteli a uklonil se, jak to šlo.

„Přišel jsem vám říci,“ pokračoval, „že můj bratr povolal v pětačtyřicátém některé gregorovce a se šesti setninami vytáhl na pomoc těm, kteří bojovali na správném, místě. V šarvátce u Prestopansu přerazili bratrovi nohu. Ranhojič mu nohu spravil. Jmenoval se jako vy. Byl to bratr Balfoura z Baithu. Jste-li s tím pánem aspoň drobet spřízněný, nabízím vám své služby i své lidi.“

Já jsem ovšem o svém původu nevěděl víc než zatoulaný pes. Můj strýc sice přede mnou blekotal cosi o našich vznešených příbuzných, ale neřekl nic, co by mi teď mohlo prospět. Nemohl jsem udělat nic jiného než přiznat, trpce a zahanbeně, že nevím.

Robin odpověděl odměřeně, že lituje, že sem přišel, a otočil se bez pozdravu ke dveřím. Slyšel jsem, jak říká u dveří Duncanovi, že jsem asi „nějaký pobuda bez příbuzných, který ani neví, kdo je jeho otec“. Nebylo mi to lhostejné, avšak zároveň jsem se styděl za svou nevědomost, a nemohl jsem se zdržet úsměvu nad tím, že člověku stíhanému zákonem může tolik záležet na tom, jakého původu jsou jeho známí.

Ve dveřích se Robin Roy srazil s Alanem. Oba o krok couvli a podívali se na sebe jako cizí psi. Nebyli nijak vysocí, ale vypadalo to, jako by je pýcha vysoko nadnášela. Oba byli opásáni mečem a oba připraveni ve střehu co nejrychleji vytasit.

„Pan Stewart,“ řekl Robin, „nemýlím-li se.“

„Ne…