Dobrodružství Davida Balfoura

DRUHÝ DÍL
katriona

TŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA
ŽEBRÁK NA KONI

Dvacátého pátého srpna roku jeden tisíc sedm set padesát jedna, jsem já, David Balfour, asi ve dvě hodiny odpoledne vyšel z Britské plátenické společnosti v doprovodu bankovního zřízence, který nesl můj vak s penězi. Několik úředníků z ředitelství té obchodní firmy mě vyprovázelo s poklonami až ke dveřím na ulici. Dva dny předtím, ano ještě včera ráno, jsem vypadal jako žebrák, oblečený v hadry, mým společníkem byl odsouzený zrádce a na mou hlavu byla vypsána odměna pro zločin, o kterém se vyprávělo po celé zemi. Přes noc jsem se stal dědicem statku a v kapse jsem měl doporučující listy. Zdálo se mi, že svět je můj.

Ovšem bez hořkosti mé štěstí nebylo. Měl jsem před sebou obtížné jednání. A byl jsem v neznámém prostředí. Horská rašeliniště, písčité pobřeží a venkovské zátiší vystřídalo začouzené město plné lidí, hluku a shonu. Rankeillorův syn byl malý a útlý, jeho oblek mi byl těsný. Nosit jej dále, byl bych lidem pro smích. Vystrojil jsem se proto u obchodníka v krámku, nikterak elegantně, protože jsem nechtěl vypadat jako žebrák na koni. Chtěl jsem budit úctu. Pak jsem zašel k zbrojím a koupil si meč, jak to vyžadovalo mé společenské postavení. Ozbrojený jsem se cítil bezpečnější, i když mne meč spíš ohrožoval, protože jsem s ním neuměl zacházet. Bankovní zřízenec, který mne provázel, usoudil, že jsem nyní oblečen docela vhodně.

„Nic nápadného,“ řekl, „prosté a slušné šaty. Meč se jistě pro vás hodí, ale já bych si radši koupil stříbrné přezky než meč.“ A navrhl mi, abych si na zimu koupil kalhoty od jeho sestřenice. Šije je prý tak, aby dlouho vydržely.

Měl jsem jiné, důležitější starosti. Byl jsem ve starém, začouzeném městě, které mi připomínalo velký kotec pro králíky. V množství domů, ve spleti uliček a průchodů se žádný cizinec nemohl vyznat. Proto si cizinec najímal mladíka, který ho jako průvodce nebo lodivod dovedl přesně tam, kam cizinec chtěl, a pak zas odvedl na místo, kde se cizinec ubytoval. Tito ciceronové znali výborně každý dům a každou osobu v městě a sdružili se v jakési bratrstvo špehounů. Vzájemně si sdělovali, co vypátrali, co jejich najímatel vlastně v městě pohledává a snad i špiclovali pro policii. Nezbylo mi nic jiného než si takového čmuchala najmout. Musel jsem navštívit svého příbuzného pana Balfoura z Pilrigu, dále advokáta Stewarta, který byl zástupcem Appinu, a konečně Viléma Granta, pána z Prestongrangu, skotského generálního prokurátora. Návštěva u pana Balfoura mi nedělala starosti, protože Pilrig byl naivíc nedaleko a našel bych si cestu sám. Ale další dvě návštěvy byly na pováženou. Vyhledávat zástupce Appinu teď, kdy se nadělalo tolik hluku s appinskou vraždou, bylo nebezpečné. A na návštěvě u generálního prokurátora Granta asi pořídím i tak špatně, ale přijít k němu rovnou od zástupce Appinu by vypadalo jako provokace a mohlo by znamenat pohromu i pro přítele Alana. Vůbec mi celá věc připadala, jako bych měl prchat se zajícem a dopustit, aby ho současně štvali honicí psi. Nešlo mi to ani dost málo pod nos. Rozhodl jsem se, že nejprve vyhledám pana Stewarta. Chtěl jsem požádal bankovního zřízence, aby mě k němu dovedl. Ještě jsem mu ani nedal adresu, když se rozpršelo. Protože by mi byl zmokl nový oblek, schovali jsme se na rohu pod přístřeškem.

Úzký, dlážděný chodník se prudce svažoval. Vysoké domy po obou stranách ulice vyčnívaly každým patrem víc a víc dopředu, takže nahoře byl vidět jen úzký proužek oblohy. Byla to asi jakási lepší čtvrť, lidé byli slušně až vybraně oblečeni.

Nezvyklé prostředí mě zaujalo. Z okouzlení mě vytrhl dupot a třesk ocele. Ulicí pochodovala četa ozbrojených vojáků. V jejím středu šel poněkud předkloněn vysoký muž v dlouhém plášti. Přívětivě kynul rukama na pozdravy kolemjdoucím. Měl hezký a chytrý obličej, působil vznešeným a ušlechtilým dojmem. Zdálo se mi, že si mě všiml. Četa dopochodovala k jedněm dveřím, které otevřel livrejovaný vrátný. Dva vojáci vešli s vězněm do domu a ostatní stáli stráž s puškami u dveří.

Na ulicích města se nemůže nic stát, u čeho by hned nebyli zaháleči a děti. Také tady se sběhla spousta zvědavců, ale brzy se rozešli a zůstali pouze tři, mezi nimi dívka. Mladá dáma měla na hlavě šál v drummodských barvách. Její přátelé nebo snad ochránci či sluhové byli otrhaní výrostci, jakých jsem viděl bezpočtu při své pouti Vysočinou. Všichni tři spolu hovořili gaelsky. Přistoupil jsem blíž, abych lépe slyšel. Dáma ty dva velice zostra plísnila, oni se sice hájili, ale také poníženě hrbili. Dívka byla jistě z rodiny nějakého náčelníka. Donutila výrostky, že obrátili své kapsy, ale nic v nich nebylo. Všichni z Vysočiny jsou stejní, pokud jde o vznešené vystupování s prázdnou kapsou.

Dívka se znenadání otočila. Zahlédl jsem její tvář. V té chvíli jsem cítil, že právě po této mladé ženě jsem toužil. Oči jí zářily jako hvězdy a její rty se maličko pootevřely, když se otočila. Byl jsem jako bleskem zasažen. Také ona se na mě dívala trochu déle a snad i překvapeněji, než se sluší. Možná ovšem, že ji překvapilo, že někdo cizí poslouchal její hádku s oběma výrostky. Pomyslila si zřejmě své a poodešla i s výrostky dál do uličky. Tam se začali hádat znovu.

Děvčat jsem se spíš stranil, bál jsem se, nevím proč, výsměchu. Ovšem tentokrát byla situace složitější. Byl jsem boháč, kavalír, nemohl jsem připustit, aby si dáma myslela, že jsem nevychovaně naslouchal jejich rozhovoru. Žebrák na koni – vysmívám se dnes sám sobě – si přece nemohl dát líbit podobné pokoření.

Šel jsem proto za nimi a dvorně jsem smekl před dívkou svůj nový klobouk.

„Madam, dovolte, abych vám oznámil, že nerozumím gaelsky. Mám na Vysočině přátele a rád slyším tu řeč, ale z vašeho rozhovoru jsem nemohl rozumět ani slovo. Prosím, abyste mě nepovažovala za nevychovance.“

Lehce se mi uklonila. „Nic se nestalo,“ řekla dobrou angličtinou, která mi z jejích úst zněla velmi líbezně, „i kočka se smí dívat na krále.“

„Opakuji, že jsem vás nechtěl urazit,“ omlouv…