Dobrodružství Davida Balfoura

ZÁVĚR

Když jsme se octli v bezpečí za hradbami Dunkirku, zahájili jsme válečnou poradu o situaci. Měli jsme s sebou dívku, kterou jsme si na jejím otci vybojovali. Každý soudce by mu ji bez váhání zase přiřkl a mne by s Alanem pravděpodobně vsadil do vězení. Přestože jsme měli dopis od Pallisera, což byl pádný doklad v náš prospěch, nebylo by Katrioně ani mně milé, kdybychom se s ním měli veřejně vytasit. A tak se nám koneckonců zdálo nejrozumnější, když Katrionu dopravíme do Paříže a svěříme ji hlavě jejího rodu Macgregorovi z Bohaldie, který bude jistě ochotný se jí ujmout, tím spíš, že nebude chtít, aby se zostudil Jakub More.

Cesta nám trvala dlouho, protože Katriona neseděla v sedle od pětačtyřicátého roku. Ale konečně jsme přece jednu sobotu dojeli časně ráno do Paříže a za Alanova vedení jsme si pospíšili k Macgregorovi. Bydlel skvěle a žil si na vysoké noze, protože dostával nejen plat ze skotských fondů, ale měl i soukromé jmění. Uvítal Katrionu, jako by patřila do jeho vlastní rodiny a zdál se velice zdvořilý a diskrétní, ale nijak zvlášť sdílný. Ptali jsme se ho, zda má nějaké zprávy o Jakubu Morovi. „Ubožák Jakub!“ řekl a s úsměvem zavrtěl hlavou, takže mne hned napadlo, že toho asi ví víc, než je ochotný prozradit. Pak jsme mu ukázali Palliserův dopis a on nad ním udělal dlouhý obličej.

„Ubožák Jakub!“ řekl znovu. „Ale jsou na světě horší lidé než Jakub More. Tohle je ovšem zlé. To je doopravdy nepříjemný dopis. Přesto se mi však zdá, že by se ta věc neměla dostat na veřejnost. Jen špatný pták kálí do vlastního hnízda, a my jsme přece všichni Skotové a všichni pocházíme z Vysočiny.“

Snad až na Alana s tím všichni souhlasili, ale se sňatkem jsme byli bezesporu svolní všichni. Bohaldie vzal všechno do svých rukou, na svatbě zastupoval Jakuba Mora a srdečně nám blahopřál, samozřejmě francouzsky. Teprve po svatbě a po přípitcích nám řekl, že Jakub je také ve městě, že přijel několik dní před námi, že je však těžce nemocen a že pravděpodobně brzy zemře. Zdálo se mi, že jsem z manželčiny tváře vyčetl přání.

„Pojďme ho navštívit,“ navrhl jsem.

„Když si to přeješ,“ odpověděla Katriona. Bylo to několik dní po svatbě.

More bydlil ve velkém nárožním domě v téže čtvrti jako jeho náčelník. Z jeho komůrky v podkroví se ozývala hra na dudy, Bohaldie mu je nedávno půjčil, a i když se Jakub jako dudák zdaleka nevyrovnal svému bratru Robovi, hrál dost dobře. Bylo nám divně u srdce, když jsme viděli, jak se na schodech nahrnuli Francouzi a jak se někteří té hře smějí. More ležel na slamníku, s vysoko podepřenou hlavou. Hned jak jsem ho spatřil, bylo mi jasné, že je v posledním tažení. Bohaldie ho zřejmě na naši návštěvu připravil, už věděl, že jsme se s Katrionou vzali, blahopřál nám a požehnal nám jako patriarcha.

„Vy jste mi nikdy nerozuměli,“ řekl. „Ale odpouštím vám zcela nezáludně,“ a hned se kupodivu zase rozpovídal o všem možném sv…