Dobrodružství Davida Balfoura

PADESÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA
PUTOVÁNÍ BEZ GROŠE

Rychlý dostavník, což je dlouhý povoz s lavičkami, nás za čtyři hodiny dovezl do velkého města Rotterdamu. Přijeli jsme tam už za tmy, ale ulice byly nebývale jasně osvětleny a přeplněny cizokrajně vypadajícími lidmi, bradatými židy, černochy a tlupami nestoudně vyparáděných nevěstek, které zastavovaly námořníky a div je netahaly za rukáv. Hlava se nám točila z hlučné směsice cizích řečí, ale nejvíc ze všeho nás udivovalo, že si nás skoro nikdo nevšímal. Tvářil jsem se velmi sebevědomě, ale pravda je, že jsem si připadal jako zbloudilá ovce a úzkostí se mi svíralo srdce. Párkrát jsem se vyptával, kde v přístavu kotví naše loď, ale buď jsem se ptal někoho, kdo uměl pouze holandsky, nebo má franština nestačila. Nazdařbůh jsem zahnul za roh a octli jsme se v uličce s osvětlenými domy, kde ve dveřích a v oknech byla spousta výrazně nalíčených žen. Vrážely do nás a zřejmě se nám posmívaly a já byl rád, že vůbec nerozumíme tomu, co povídají. Zanedlouho jsme z té uličky vyšli na volné prostranství u přístavu.

„Teď už je to dobré,“ zajásal jsem, jak jsem uviděl stěžně. „Tady jistě najdeme někoho, kdo mluví anglicky. A třeba se nám poštěstí, že uvidíme naši loď.“

Měli jsme štěstí. Asi v devět večer jsme padli do náručí kapitánu Sangovi. Pověděl nám, že až do Rotterdamu měli v zádech silný vítr, takže dojeli včas a všichni cestující se už vydali dál. My jsme se ovšem nemohli pustit za Gebbieovými do Horního Německa a v Rotterdamu jsme kromě kapitána neznali živou duši. Proto nás potěšilo, když nám Sang nabídl přátelskou pomoc. Najde prý snadno hodnou obchodnickou rodinu, u které Katriona pobude, než jeho loď zas vypluje. A on ji pak rád vezme s sebou zpátky do Leithu zdarma a postará se, aby se v bezpečí dostala ke Gregoryovým. Zavedl nás do hostince na pozdní večeři, která nám přišla náramně vhod. Zdál se nesmírně vlídný, jak jsem už řekl, až skoro příliš veselý. V hostinci si objednal rýnské víno a vydatně pil. Za chvíli měl nesnesitelnou opici, začal se ke Katrioně chovat nestoudně a tropit si drsné vtipy z toho, jak pěkně vypadala, když stála na palubním zábradlí. Rychle jsem ji odvedl.

Když jsme vyšli z hospody, Katriona se ke mně pevně přitiskla. „Odveď si mne odtud, Davide,“ prosila. „Tebe znám a s tebou se nebojím.“

„Také nemáš proč, má malá přítelkyně!“ uklidňoval jsem ji a málem jsem se dojetím rozplakal.

„Kam půjdeme? Jenom mě neopouštěj, prosím tě. Nikdy mne nesmíš opustit!“

„Kam půjdeme?“ opakoval jsem a zůstal jsem zčistajasna stát, protože jsem si až do té chvíle počínal jako slepec. „Musím si to rozvážit. Neopustím tě však, Katriono. Bůh mne potrestej, kdybych tě měl zklamat nebo rozhněvat.“

„Tady je ještě tak nejtišší místečko,“ řekl jsem, „jaké se dá najít v tomto obrovském městě, kde je jako v úle. Posadíme se tady pod stromem a rozmyslíme si, co máme dělat dál.“

Strom byl hned na kraji přístavního nábřeží. Byla tmavá noc, ale z domů a z blíže zakotvených lodí zářila světla. Z města k nám doléhaly tisíceré kroky a hlasy, ze tmy od moře jen žbluňkání vody. Rozprostřel jsem plášť na dlaždice a Katriona si na něj sedla. Začal jsem přecházet sem a tam a lámal si hlavu, co počít. Probíral jsem roztržitě všelijaké možnosti, když vtom mi bleskla hlavou vzpomínka, že jsem v rozčilení a chvatu, abychom už byli z hospody venku, nechal kapitánu Sangovi nezaplacený účet za nás dva. Řekl jsem si, dobře mu tak, a musel jsem se nahlas rozesmát. Zároveň jsem bezděčně sáhl do kapsy, kde jsem měl peníze. Pravděpodobně se to stalo v uličce, kde se na nás tak tlačily ty ženštiny. Peněženka byla pryč.

„Tos jistě vymyslel něco dobrého,“ řekl Katriona, když uviděla, že jsem se nejprve zasmál a pak zastavil.

V krajní nouzi se mi najednou v mozku vyjasnilo. Viděl jsem, že mi zbývá jen jediná cesta. Neměl jsem ani vindru, ale v kapse jsem měl dopis na obchodníka v Leydenu. Musím do Leydenu. To znamená ovšem – po svých.

„Katriono, vím, že jsi statečná, a doufám, i silná. Myslíš, že bys mohla pěšky ujít po rovné silnici asi tak třicet mil?“

„Davide,“ řekla, „půjdu, kam chceš, a udělám všecko, co chceš, jen když zůstaneš se mnou. Už mne docela opustila odvaha. Nenechávej mne tady v té hrozné zemi samotnou! Jinak je mi všechno jedno.“

„Mohla bys vyrazit hned a vydržíš jít celou noc?“

„Udělám všechno, oč mne požádáš, a ani se nebudu ptát proč. Byla jsem na tebe zlá a nevděčná. Teď si se mnou dělej, co uznáš za dobré. A věřím, že slečna Barbora Grantová je nejhodnější dívka na světě,“ dodala. „Jen je mi divné, proč mi tamto zapřela.“

To byla sice divná řeč, ale já měl jiné starosti. První byla, jak se dostat z města na silnici k Leydenu. Byla to těžká hádanka, a než jsem ji rozluštil, mohly být už skoro dvě v noci. Když jsme minuli poslední domy, nesvítily na cestu ani hvězdy, ani měsíc, a před námi jen trochu probělávala silnice mezi černým stromořadím po obou stranách. Chůzi ještě hrozně ztěžovalo, že po půlnoci uhodil suchý mráz a silnice se celá pokryla kluzkým náledím.

„Katriono, teď jsme jako ti královští princi a dcery starých čarodějnic z vašich horalských pohádek pro děti. Zanedlouho už budeme za ‚sedmero horami, sedmero dolinami a sedmero slatinami’.“ Tak obyčejně končívaly všechny její pohádky a to mi utkvělo v paměti.

„Ale tady nejsou ani hory, ani doly!“ namítala. „Stromy a roviny jsou sice i tady pěkné, ale u nás doma je přece jen nejlíp.“

„Rád bych, kdybychom mohli totéž říci o našich lidech,“ povzdychl jsem a vzpomněl jsem si na Sprotta a Sanga a snad i na Jakuba Mora.

„Já bych si nikdy nestěžovala na domov svého přítele,“ prohlásila s tak zvláštním důrazem, že se mi zdálo, jako bych viděl, jak se přitom tváří.

„Nevím, co si myslíš ty, Katriono,“ řekl jsem, když jsem se trochu vzpamatoval, „ale dnešek byl nejlepší den v mém životě! Víš, stydím se to říkat, když tebe potkalo tolik neštěstí a útrap, ale pro mne to byl ten nejkrásnější den.“

„Pro mne to byl rovněž dobrý den, když jsi mi projevil tolik lásky.“

„A přesto se…