Veronika se rozhodla zemřít

Ani do čtyř odpoledne se súfijský mistr nedostavil a lidé začali pomalu odcházet a brát si peníze zpět: v tu dobu ostatně končila pracovní doba a byl čas vrátit se domů. V šest hodin už z tisíce sedmi set původních posluchačů zbylo méně než sto. A tehdy vstoupil dovnitř Nasrudín. Na první pohled byl úplně opilý a hned začal flirtovat s nějakou krasavicí v první řadě.

Sotva pominul moment překvapení, lidé se začali rozčilovat: jak je možné, že po čtyřhodinovém zpoždění se ten člověk chová takhle? Ozvaly se projevy nesouhlasu, ale súfijský mistr si toho vůbec nevšímal: dál vykřikoval, jak je ta slečna sexy, a pozval ji, aby s ním jela do Francie."

To je tedy mistr, pomyslela si Veronika. Ještě dobře, že jsem těmhle věcem nikdy nevěřila.

Nasrudín nejdřív sprostě vynadal těm, kteří protestovali, a pak se pokusil vstát, ale svalil se na zem. Rozhořčení lidé se rozhodli jít pryč a celou tu žalostnou podívanou prohlásili za šarlatánství, které by se mělo pranýřovat v tisku. V sále zůstalo devět osob. Jakmile odešla poslední skupina pobouřených občanů, Nasrudín vstal; byl naprosto střízlivý, oči se mu leskly a celá jeho osobnost vyzařovala vážnost a moudrost. "Vám, kteří jste tu zůstali, jsou určena má slova," řekl. "Uspěli jste ve dvou nejtěžších zkouškách na duchovní cestě: v trpělivosti čekat na pravou chvíli a v odvaze nebýt zklamáni tím, co přijde. Vás budu učit."

Pak se s nimi Nasrudín podělil o některé ze súfijských postupů. Muž se odmlčel a z kapsy vytáhl zvláštní píšťalu.

"Teď si trochu odpočineme a pak budeme meditovat."

Skupina vstala. Veronika nevěděla, co má dělat.

"Vstaň taky," vyzvala ji Mari a vzala ji za ruku. "Máme pětiminutovou přestávku."

"Já půjdu pryč, nechci tu překážet."

Mari ji zavedla stranou.

"Ty ses fakticky vůbec nepoučila ani teď, na prahu smrti? Přestaň si pořád namlouvat, že jsi na obtíž, že někomu vadíš! Když se to lidem nebude líbit, tak se ozvou! A když se protestovat neodváží, je to jejich problém!"

"Tenkrát, když jsem přišla k vaší skupině, jsem udělala něco, na co jsem si nikdy předtím netroufla."

"A nechala ses zastrašit vtipkováním bláznů. Proč jsi to nedotáhla dál? Cos mohla ztratit?"

"Svou důstojnost. Byla jsem vetřelec."

"Co je to důstojnost? Chtít, aby si všichni říkali, jak jsi hodná, slušně vychovaná a plná lásky k bližnímu? Musíš se řídit přírodou; dívej se víc na filmy o zvířatech a všimni si, jak bojují o svůj prostor. Nám se líbilo, jak jsi mu dala tu facku." Veronika už neměla čas, aby o nějaký prostor bojovala, a proto začala o něčem jiném; zeptala se, kdo je ten muž.

"Lepšíš se," zasmála se Mari. "Vyptáváš se a nemáš strach, že tě bude někdo považovat za indiskrétní. Je to súfijský mistr."

"Co to znamená súfí!"

"Vlna."

Veronika nechápala: "Vlna?"

"Súfismus je duchovní tradice dervišů; učitelé se nesnaží ukázat svou moudrost a žáci tančí, točí se v kole a dostávají se do transu."

"K čemu je to dobré?" "Nevím to jistě; ale naše skupina se rozhodla vyzkoušet všechny zapovězené prožitky. Po celý život nás oficiální výchova přesvědčovala, že duchovní hledání člověka jen odvádí od reálných problémů. A teď mi odpověz: nemyslíš, že snažit se porozumět životu je reálný problém?" Ano. Byl to reálný problém. Už si však nebyla jista, co slovo realita znamená.Muž v obleku - podle Mari súfijský mistr - je požádal, aby si sedli do kruhu. Z vázy v jídelně vyndal všechny květiny až na jednu červenou růži - a postavil ji doprostřed skupiny."Podívej se, jak jsme úspěšní," řekla Veronika Mari. "Nějaký blázen rozhodl, že kytky se dají pěstovat i v zimě, a tak dnes máme v Evropě růže po celý rok. Myslíš, že nějaký súfijský mistr by to se všemi svými vědomostmi dokázal?"

Mari zřejmě uhádla její myšlenky.

"Kritiku si nech na potom."

"Pokusím se. Já mám ale jenom přítomnost, a to velice krátkou."

"Tak to má každý, a vždycky je to moc krátké - přestože si někdo myslí, že má minulost, v níž nahromadil věci, a budoucnost, v níž nahromadí ještě víc. A když už mluvíš o přítomné chvíli, už jsi dost masturbovala?"

Ačkoli byla Veronika stále ještě pod vlivem sedativ, vzpomněla si na ta první slova, která ve Villete uslyšela.

"Když mě přivezli do Villete ještě se všemi těmi trubičkami na umělé dýchání, docela jasně jsem zaslechla, jak se mě někdo ptá, jestli chci masturbovat. Co to mělo být? Proč pořád myslíte na tyhle věci?"

"Tady i venku. Až na to, že v našem případě se s tím nemusíme tajit."

"To ses mě ptala ty?"

"Ne. Ale myslím, že bys měla vědět, jak velkou můžeš prožít slast. Při troše trpělivosti bys k tomu mohla příště svého partnera vést, místo aby ses řídila podle něho. l kdyby ti zbývaly jen dva dny života, neměla bys odsud odejít, a nevědět, kam až jsi schopna dospět."

"Jedině snad s tím schizofrenikem, který čeká, až mu zahraju na klavír." "Aspoň je to hezký chlap."

Muž v obleku požádal o klid a přerušil jejich rozhovor. Přikázal, aby se všichni soustředili na růži a vyprázdnili svou mysl.

"Myšlenky se vám budou vracet, ale zkuste je odsunout. Máte dvě možnosti: ovládnout svou mysl, nebo se nechat myslí ovládnout. Druhou alternativu už jste prožili - nechali jste se vést strachem, neurózami, nejistotou - protože člověk má tento sklon k sebeničení. Nepleťte si šílenství se ztrátou sebekontroly. Uvědomte si, že v súfijském učení všichni označují hlavního mistra -Nasrudína - za blázna. A právě proto, že ve městě jej považují za pomatence, má možnost říct všechno, co si myslí, a dělat, co ho napadne. Něco jako dvorní šašek ve středověku; ten mohl krále upozornit na všechna nebezpečí, o nichž se dvořané neodvážili mluvit, aby nepřišli o svůj úřad.

Tak byste to měli dělat také; buďte blázni, ale chovejte se jako normální lidé. Vezměte na sebe riziko, že jste jiní - ale naučte se to dělat tak, abyste nebudili pozornost. Soustřeďte se na tuhle květinu a nechtě opravdové Já, ať se projeví."

"Co je to opravdové já?" přerušila ho Veronika. Ostatní to možná věděli, ale to jí nevadilo: už se nemusela tolik ohlížet, jestli druhé neobtěžuje.

Muže zřejmě její otázka překvapila, ale odpověděl: "To je to, co jste, ne to, co z vás udělali." Veronika se rozhodla, že se k cvičení připojí a vynasnaží se odhalit, kdo je. Za tu dobu, co byla ve Villete, pocítila s netušenou silou nenávist, lásku, touhu po životě, strach, zvědavost. Mari má možná pravdu: poznala skutečně orgasmus? Anebo došla jen tam, kam ji muži chtěli dovést?

Muž v obleku začal hrát na píšťalu. Hudba jí ponenáhlu uklidnila duši, a ona se dokázala soustředit na růži. Byl to možná účinek sedativa, ale od chvíle, kdy odešla z ordinace dr. Igora, se cítila opravdu dobře.

Věděla, že brzo umře: proč by se měla bát? Nebylo by jí to nic platné, ani by to nezabránilo osudnému srdečnímu záchvatu; nejlepší bude využít dní nebo hodin, které jí zbývají, a udělat něco, co nikdy nezkusila.

Tichá hudba a matné světlo v jídelně vytvářely téměř náboženskou atmosféru. Náboženství: proč by se nepokusila pohroužit do sebe, aby zjistila, v co ještě pořád věří?

Hudba ji však odváděla jinam: měla pustit všechno z hlavy, přestat přemýšlet a pouze BÝT. Veronika se tomu podvolila, zahleděla se na růži, uviděla se, našla v sobě zalíbení a zalitovala, že se tak ukvapila.