Ďábel a slečna Chantal

Ochladilo se, Chantal už tři noci nespala, ale když si dělala snídani, cítila se lip než kdykoli dřív. Zbabělců je plná ves, ale ona sama je možná jediná, kdo si svou zbabělost uvědomuje, protože ostatní říkají životu "neužitečné soupeření" a svůj strach si pletou s dobrodušnosti.

Vzpomněla si na jednoho Viscosana, který pracoval v lékárně v sousedním městečku, a po dvaceti letech práce dostal výpověď. Nepožádal o žádné odškodnění, protože - jak říkal - byl s majiteli lékárny zadobře, nechtěl jim ublížit, věděl, že ho propustili kvůli finančním potížím. Samé lži: ten muž to nedal k soudu, protože byl zbabělý, chtěl, aby ho za každou cenu měli rádi, a domníval se, že zaměstnavatelé v něm budou vidět sympatického a ušlechtilého člověka. Za nějakou dobu je šel požádat o půjčku a zabouchli mu dveře před nosem - to už ale bylo příliš pozdě, podepsal výpověď a nic vymáhat nemohl.

Dobře mu tak. Hrát si na útrpnou duši je dobré jedině pro někoho, kdo se bojí zaujmout v životě nějaké stanovisko. Vždycky je mnohem snadnější uvěřit ve vlastní dobrotu, než se postavit proti druhým a bojovat za svá práva. Vždycky je snadnější vyslechnout urážku a neoplatit ji, než se pustit do zápasu s někým mnohem silnějším; vždycky můžeme tvrdit, že nás nezasáhl kámen, který po nás někdo hodil, a teprve v noci - když jsme sami a naše žena nebo náš manžel nebo náš kamarád ze školy spí - můžeme tiše oplakávat svou zbabělost.

Chantal se nasnídala a nemohla se dočkat večera. Rozhodla se vesnici zničit, skoncovat s Viscosem jednou provždy. Obec by tak jako tak nepřečkala víc než jednu generaci, protože tu nebyly žádné děti - mladí lidé zakládali rodinu v jiných městech, kde se jim nabízela zábava, pěkné oblečení, cestování a "neužitečné soupeření".

Den se však proti očekávání vlekl. Ponurá atmosféra pod nízkými mračny budila dojem, že čas neplyne. Hory nebylo pro mlhu vidět a vesnice se zdála úplně odtržená od světa, ztracená v sobě samé, jako by to bylo jediné obydlené místo na celé zemi. Chantal zahlédla z okna cizince, jak vychází z hotelu a jako obvykle míří do hor. Dostala strach o svoje zlato, ale hned se zas uklidnila - určitě se zase vrátí, zaplatil nocleh na týden dopředu a boháči nikdy nevydávají peníze nadarmo; to jenom chudáci rozhazují.

Snažila se číst, ale nedokázala se soustředit. Rozhodla se jít na procházku a jediný člověk, jehož ve vsi zahlédla, byla vdova Berta, která celé dny vysedávala na zápraží a pozorovala dění kolem.

"Konečně se ochlazuje," řekla Berta.

Chantal přemýšlela, proč lidé, kteří se nemají o čem bavit, považují počasí za tak důležité. Souhlasně přikývla.

Šla dál svou cestou, protože s Bertou už za ta dlouhá léta, co žila ve Viscosu, mluvila o všem, o čem se s ní mluvit dalo. Kdysi v ní viděla zajímavou a odvážnou ženu, která si dokázala poradit se životem i v době, kdy jí manžel zemřel při jedné z častých loveckých nehod; prodala něco málo, co měla, a peníze - spolu s odškodným - spolehlivě investovala, takže nyní žila z výnosů.

Časem ji však vdova přestala zajímat a stala se pro ni symbolem její vlastní obávané budoucnosti: nakonec tu bude vysedávat na zápraží, v zimě zachumlaná do teplých svršků, bude se dívat na jedinou krajinu, kterou v životě viděla, a pozorovat něco, co za to nestojí, protože ve vsi se neděje nic vážného, důležitého nebo mimořádného.

Šla lesem stopeným v mlze, ale nebála se, že zabloudí, protože tam znala každou pěšinu, strom i kámen. Představovala si, jaký poprask večer vyvolá, uvažovala o různých způsobech, jimiž by cizincův návrh přednesla - buď řekne přesně to, co slyšela a viděla, nebo poví nějakou historku, která může a nemusí být pravdivá, a napodobí tak styl muže, kvůli němuž už tři noci oka nezamhouřila.

"Ten chlap je hrozně nebezpečný, horší než všichni lovci, které jsem poznala."

Jak tak kráčela lesem, začínala tušit, že objevila další osobu stejně nebezpečnou jako cizinec: sebe samu. Ještě před čtyřmi dny si neuvědomovala, že si pomalu zvyká na to, čím je a co může od života čekat, i na fakt, že život ve Viscosu není tak špatný - koneckonců v létě bývá v kraji plno turistů, kteří to tu považují za "ráj".

Teď ale vylézaly ze svých hrobů příšery a v noci ji strašily, takže se začínala cítit nešťastná a ukřivděná, opuštěná Bohem i osudem. A co hůř: právě ty příšery ji nutily, aby jasně viděla zahořklost, kterou s sebou vláčí dnem i nocí, do lesa i do práce, na řídké schůzky a při častých chvílích samoty.

"Čert vem chlapa. A mne taky, že jsem mu schválně vlezla do cesty."

Vracela se do vsi a proklínala každý okamžik svého života, vyčítala matce, že umřela tak brzo, babičce, že ji nabádala, aby byla hodná a poctivá, a kamarádům, že ji opustili, lamentovala nad stále stejným údělem.

Berta pořád seděla přede dveřmi.

"Máš nějak moc naspěch," řekla. "Sedni si ke mně a odpočiň si."

Chantal ji poslechla. Udělala by cokoli, jen aby jí uběhl čas co nejrychleji.

"Vesnice jako by se měnila," pokračovala Berta. "Ve vzduchu je cosi jiného; včera jsem slyšela, jak vyje posedlý vlk."

Dívce se ulevilo. Ať posedlý, nebo ne, prostě nějaký vlk té noci vyl, a aspoň někdo - kromě ní - ho uslyšel.

"Tahle vesnice se nezmění nikdy," odpověděla. Jenom roční období začínají a končí, a teď je na řadě zima."

"Ne. Jde o toho cizince, který sem přišel."

Chantal zpozorněla. Že by mluvil ještě s někým jiným?

"Co to má společného s Viscosem?"

"Celý den pozoruji přírodu. Někdo si myslí, že jenom mařím čas, ale pro mě to byl jediný způsob, jak se vyrovnat se ztrátou muže, kterého jsem tolik milovala. Vidím, že se mění roční období, stromy ztrácejí listí, a pak je zase nabývají. Ale jednou za čas nečekaná přírodní síla něco navždycky změní. Slyšela jsem, že hory kolem nás vznikly před tisíci lety při jednom zemětřesení."

Dívka mlčky přikývla; učili se to ve škole.

"Potom už nikdy není nic jako dřív. Obávám se, že právě to se může stát teď."

Chantal už jí málem pověděla tu historii se zlatem, protože Bertu podezřívala, že něco ví; mlčela však dál.

"Myslím na Ahaba, našeho velkého reformátora a hrdinu, člověka, jemuž požehnal svatý Sabin."

"Proč zrovna na Ahaba?"

"Protože uměl pochopit, že úplná maličkost, třebas dobře zamýšlená, může zničit všechno. Vypráví se, že když Ahab udělal v obci pořádek a vyhnal nenapravitelné darebáky, když ve Viscosu zmodernizoval zemědělství a obchod, pozval jednou přátele na večeři a uchystal jim šťavnatý kus masa. Najednou si všiml, že mu došla sůl.

Zavolal tedy syna:

"Jdi do vsi a kup sůl. Ale zaplať za ni správnou cenu: ani víc, ani míň."

Chlapce to zarazilo:

"Chápu, že se nemá platit víc, než je třeba, tati. Proč bych ale neušetřil, když se dá smlouvat?"

"Ve velkém městě bych to doporučil. Ale takovou vesnici, jako je naše, to pomalu zničí."

Syn už se na nic neptal a odešel. Ale hosté, kteří všechno vyslechli, chtěli vědět, proč se nemá kupovat levnější sůl, a Ahab odpověděl:

"Ten, kdo prodává sůl pod cenou, to zřejmě dělá proto, že zoufale potřebuje peníze. A ten, kdo z jeho situace těží, jenom dokazuje, že si neváží dřiny a úsilí člověka, který svou prací něco vyrobil."

"To přece nestačí k tomu, aby nějaká obec zanikla."

"I nespravedlnost byla na počátku světa malá. Ale každý, kdo přišel později, něco přidal a myslel si, že na tom moc nezáleží, a jen se podívejte, kam jsme se nakonec dostali dnes."

"Vezměme si třeba toho cizince," řekla Chantal a čekala, jestli Berta potvrdí, že s ním také mluvila. Ta ale mlčela.

"Nechápu, proč Ahabovi tolik záleželo na záchraně Viscosu," mluvila Chantal dál. "Dřív to byla lotrovská peleš a dneska zase vesnice zbabělců."

Stará Berta určitě něco věděla. Bylo třeba zjistit, jestli jí cizinec opravdu něco pověděl.

Jistě. Ale nevím, jestli se tomu dá říkat zbabělost. Myslím, že všichni se bojí změn. Chtějí, aby Viscos byl pořád stejný: -nísto, kde se obdělává půda a pěstuje dobytek, kde lidé vítají lovce a turisty, ale kde všichni přesně vědí, co se stane příští den, a jedinou neočekávanou událostí jsou přírodní pohromy. Je to možná cesta ke klidu a míru, ale v jednom s tebou souhlasím: všichni si myslí, že mají všechno pevně v rukou, ale není to pravda."

"Není to pravda," souhlasila Chantal.

"Nikdo nemůže přidat ani čárku k tomu, co už je psáno," řekla Berta slovy evangelia. "My ale s touhle iluzí rádi žijeme, protože nám dodává jistoty.

Je to ostatně volba jako kterákoli jiná, i když je hloupost pokoušet se ovládat svět a věřit přitom v úplně nesmyslnou jistotu, takže nakonec jsme na život naprosto nepřipravení; když to nejmíň čekáme, zemětřesení vytvoří hory, blesk sežehne strom, který se chystal zjara ožít, nehoda na lovu připraví o život poctivého muže."

Berta už posté vyprávěla, jak zemřel její manžel. Byl to jeden z nejuznávanějších vůdců v kraji, člověk, který neviděl v lovu barbarský sport, ale způsob, jak respektovat místní tradici. Díky němu vznikla ve Viscosu přírodní rezervace, na radnici vypracovali nařízení, která chránila takřka vyhynulé druhy zvěře, za každý úlovek se platil poplatek a peníze se vynakládaly pro blaho obce.

Bertin manžel v tom sportu - pro někoho barbarském, pro jiného tradičním - hledal možnost, jak naučit lovce něčemu o umění žít.

Když přijel někdo se spoustou peněz, ale s malými zkušenostmi, odvedl ho někam na holé prostranství. Tam položil na skalisko plechovku od piva.

Odstoupil od ní na padesát metrů a jedinou ranou ji odstřelil o kus dál.

Jsem nejlepší střelec v kraji," říkal. "Teď se naučíte, jak se mi můžete vyrovnat."

Znovu dal plechovku na totéž místo, ustoupil stejně daleko jako předtím, vytáhl z kapsy šátek a požádal lovce, aby mu zavázal oči.

Potom namířil směrem k plechovce a opět vypálil.

"Trefil jsem?" zeptal se a sundal si šátek z očí.

"Samozřejmě že ne," odpovídal nováček celý šťastný, že se ten ješita zesměšnil. "Střela prolétla o hodně dál. Asi mě toho moc nenaučíte."

"Zrovna teď jsem vás naučil tu nejdůležitější věc v životě," říkal Bertin manžel. "Vždycky když chcete něčeho dosáhnout, mějte dokořán otevřené oči, soustřeďte se a přesně si uvědomte, co vlastně chcete. Nikdo netrefí cíl se zavázanýma očima."

Jednou zase po prvním výstřelu vracel plechovku na původní místo, když druhého lovce napadlo, že teď je řada na něm, aby vyzkoušel, jakou má mušku. Vystřelil dřív, než se k němu Bertin manžel stačil vrátit; minul cíl a zasáhl ho do krku. Neměl čas naučit se skvělé lekci o soustředění a objektivitě.

"Už abych šla," řekla Chantal. "Musím ještě zařídit pár věcí, než půjdu do práce."

Berta se s ní rozloučila a sledovala ji pohledem, dokud nezašla do uličky za kostelem. Roky, které strávila na zápraží, kdy se dívala na hory a na oblaka a v duchu si povídala se zesnulým manželem, ji naučily lidi "vidět". Měla omezený slovník a jiné slovo pro popis mnoha pocitů, které v ní druzí vyvolávali, se jí nepodařilo najít, ale bylo to prostě tak: "prohlédla" druhé, znala jejich pocity.