Ďábel a slečna Chantal

Chantal se celé tři noci po setkání u řeky moc nevyspala.

Bouřka, která se blížila a zase vzdalovala, třásla kovovými žaluziemi, až děsivě rachotily. Ustavičně se probouzela celá zpocená, přestože kvůli drahé elektřině vypínala na noc topení.

První noc Chantal pocítila přítomnost Dobra. Mezi jedním a druhým zlým snem - na které si nedokázala vzpomenout - se modlila a prosila Boha o pomoc. Ani na okamžik ji nenapadlo, že by někomu o tom návrhu pověděla a stala se poslem hříchu a smrti.

V jedné chvíli se jí zdálo, že Bůh je příliš daleko, než aby ji mohl vyslechnout, a tak se začala modlit ke své babičce, která ji vychovávala, když jí matka zemřela při porodu, a která už také před časem odešla na věčnost. Vší silou se upnula k myšlence, že Zlo už jejich vesnicí jednou prošlo a zmizelo navždycky.

Přes všechny své osobní problémy Chantal věděla, že žije v obci slušných a poctivých mužů a žen, kteří řádně plní svoje povinnosti a kterých si váží lidé v celém kraji. Ale vždycky tomu tak nebylo: po více než dvě stě let žila ve Viscosu ta nejhorší cháska a všichni to brali jako samozřejmou věc, protože to přičítali kletbě Keltů po porážce Římany.

Až konečně mlčení a odvaha jediného člověka - který místo na kletby věřil jenom na požehnání - jeho lid vykoupily. Chantal poslouchala rachocení kovových žaluzií a vybavovala si babiččin hlas, jak jí o těch událostech vypráví.

"Před dávnou dobou jeden poustevník - později známý jako svatý Sabin - žil tady v kraji v jakési jeskyni. Za těch časů byl Viscos pouhým pohraničním hnízdem, obývaným bandity, kteří prchali před spravedlností, před pašeráky, lehkými ženštinami, dobrodruhy, kteří hledali komplice, a vrahy, kteří se tam uchýlili mezi dvěma zločiny.

Nejhorší z nich byl Arab jménem Ahab, který ovládl obec i celé okolí a od vesničanů, kteří se ještě pokoušeli žít důstojně, tvrdě vymáhal daně.

Jednoho dne Sabin opustil svou jeskyni, šel k Ahabovi a požádal ho, aby ho nechal u sebe přespat. Ahab se mu vysmál: "Copak nevíš, že jsem vrah, že jsem kdysi ve své zemi odkrouhnul plno lidí a že tvůj život pro mě nic neznamená?"

"Vím," odpověděl Sabin, "ale té své jeskyně už mám dost. Aspoň jednou bych chtěl přenocovat tady."

Ahab znal světcovu proslulost, která byla stejně velká jako ta jeho, a to ho dráždilo - protože nerad se o slávu dělil s někým tak slabým.

Rozhodl se tedy, že ho téže noci zabije, aby všem ukázal, že jediným opravdovým pánem je tam on.

Chvíli si povídali a na Ahaba světcova slova dost zapůsobila, byl to ovšem člověk podezíravý a na žádné Dobro už nevěřil. Ukázal Sabinovi, kam si může lehnout, a výhružně si začal brousit nůž. Sabin ho chvíli pozoroval, pak zavřel oči a usnul.

Ahab brousil nůž celou noc. Když se ráno Sabin probudil, našel ho vedle sebe v slzách.

"Ty ses mě vůbec nebál a ani jsi mě neodsoudil. Poprvé někdo vedle mě strávil noc a věřil, že bych mohl být dobrý člověk, který pomáhá potřebným. Byl jsi přesvědčený, že můžu jednat slušně, a proto jsem taky tak jednal."

Od té chvíle Ahab přestal žít jako zločinec a začal měnit celý kraj.

Tehdy se z pohraničního Viscosu plného zločineckých živlů stala obec, která hrála důležitou rolí v obchodování mezi dvěma zeměmi.

Ano, tak to je."

Chantal s pláčem děkovala babičce, zejí ten příběh připomněla.

Lidé jsou tu dobří a ona jim může věřit. Pokoušela se znovu usnout a pohrávala si s myšlenkou, že jim tu cizincovu historku poví, jen aby viděla jeho zděšení, až ho Viscosané poženou pryč ze vsi.