Podivíni

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Dům je posunut blíž k divákům. Na terase sedí v křesle s vysokým opěradlem VUKOL POTĚCHIN. Nohy má položeny na sedátku druhého křesla. Za oknem zastřeným gázou je vidět doktora, který chodí po pokoji a kouří.

VUKOL (zdvihne hlavu, pohybuje rty, zívá): Nikolaji!

POTĚCHIN: Hm?

VUKOL: Co je to fatalismus?

POTĚCHIN (znuděně): Fatalismus… no fatum… to je osud…

VUKOL: Co mi říkáš slova! Slova já znám taky… vydloubni z toho pojem!

POTĚCHIN: Prosím tě, dej pokoj! Věčně máš v hlavě nějaké divné brouky. Je to nuda.

VUKOL: Žádné divné brouky, kamaráde, stáří je to! (Chvíli mlčí.) Líbí se ti Savonarola?

POTĚCHIN: Kdo?

VUKOL: Savonarola!

POTĚCHIN: Ne, nelíbí.

VUKOL (hloubavě): A proč? (Uspokojen.) Mně se taky nelíbí. Ostatně, málo jsem toho o něm četl. A ty?

POTĚCHIN: Já vůbec nic.

VUKOL: No jo… Ty vůbec málo čteš. To tě moc nešlechtí… (Obrací knihu v rukou.) Taková knížka, to je zvláštní věc… Nenechá člověka na pokoji. Třeba tenhle Schiller. Když jsem byl mladý, měl jsem ho rád. A když jsem po něm sáh teď… vzpomněl jsem si na tvou matku. Četli jsme s ní „Píseň o zvonu“… tenkrát byla ještě mou snoubenkou. Byli jsme oba rudí, přemýšleli jsme. Ty jsi před nějakými pěti lety taky na všechny křičel… na mě taky. (Škodolibě.) No – a teď mlčíš. Došel ti dech, už ses vykřičel, kamaráde. Cože tak rychle, co?

POTĚCHIN odchází z pokoje, v ruce drží klobouk.

Kam jdeš?

POTĚCHIN: K nemocnému. K Turicynovi.

VUKOL: Půjdu s tebou. Otravuju se, když jsem sám… Ten můj policajt nějak zvadl.

POTĚCHIN: Tady ho zrovna máš.

VUKOL: A-a… Tak to zůstanu.

POTĚCHIN se dívá nedůvěřivě na otce a vrací se do pokoje. VUKOL se ironicky usmívá a dívá se za ním.

No ovšem! Chápu… samozřejmě… Tak co, policie? Jaké úklady proti nám strojí Němci?

SAMOKVASOV (mávne rukou): E, pánbu s nima!

VUKOL: Neříkej! Tak s Německem už je konec? To šlo rychle! Ale komu teď budeš nadávat? Do devatenáct set pátého roku jsi nadával vládě – toho jsi nechal. Potom jsi začal nadávat revolucionářům – nechal jsi toho, pak jsi nemohl přijít na jméno Němcům – s tím je taky konec! Kdopak přijde na řadu teď? Človíčku, co si počneš?

SAMOKVASOV (smutně): Budu nadávat sám sobě…

VUKOL: To je neškodné – a člověk se aspoň neunaví. Je to jednoduché a k ničemu to nezavazuje.

SAMOKVASOV: Tak se mi zdá, že jsem osel…

VUKOL: Už zase začínáš? (Poučným tónem.) Ale rač si všimnout, že oslům se neprávem křivdí. Osel je totiž docela chytré a užitečné zvíře…

SAMOKVASOV (nakoukne do okna): Já bych ti mohl vypravovat jednu historku…

VUKOL: Tak vypravuj… sedni si!

SAMOKVASOV (tiše): Víš co, půjdeme někam.

VUKOL: Proč ne. Jenomže já s sebou potáhnu revma… sužuje mě, potvora!

SAMOKVASOV (cestou): A mě zas hanba… A nuda.

VUKOL (pokulhává): Nuda? Prosím – to je naše historická přítelkyně, ale hanba – to si, kamaráde, vymýšlíš. Fantazie! Kdypak se u nás někdo styděl? Bylo řečeno – „hanba není kouř, neštípe do očí“ – a každý tomu věří.

Přichází JELENA, na hlavě má hedvábnou barevnou šálu a&nbs…