Podivíni

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

Noc. Zahrádka s laťkovým plotem před dačou Medveděvových. Akát a šeřík zakrývá maličký domek se zasklenou předsíňkou. Okno napravo od ní je zacloněno prostěradlem nebo ubrusem. Otevřenými dveřmi padá na stupínky zápraží pruh světla – uvnitř se svítí. Na schůdkách je SAMOKVASOV a ZINA, DOKTOR chodí kolem nich a kouří. Z domu sem doléhá rámus a hemžení – přestavuje se tam nábytek, řinčí nádobí.

ZINA: Dnes ráno ještě říkal, že je mu líp…

POTĚCHIN (zasmušile): To říkají všichni souchotináři před koncem.

SAMOKVASOV (přesvědčivě): Moje sestra – báječná ženská! – si s tímhle zpackala celý život… její muž stonal, pravda, na něco jiného, ale to je koneckonců jedno! Devět let ho ošetřovala… uvědomte si to! Celé mládí, všechnu ženskou sílu vyplýtvat na rozmary nemocného! Hrůza! V třiceti byla skoro šedivá… a když ovdověla, zůstal jí pětiletý chlapec, nesnesitelně nervózní a slaboučký…

POTĚCHIN (přistoupí): Taky jste se tady obořil na slabé?

SAMOKVASOV: Vůbec ne…

POTĚCHIN: To bych prosil – zrovna vy!

SAMOKVASOV (dotčen): Dovolte!

POTĚCHIN odchází. Na zápraží přijde VUKOL.

Vždyť jsem neřekl ani slovo…

POTĚCHIN (z dálky): S těmi teoriemi jste totiž přišel s křížkem po funuse… ty už nejsou v módě…

SAMOKVASOV (ZINĚ): Co je s ním? Co se utrhuje?

ZINA (vstane, jde do domu): Nevím. Myslím, že je unavený…

VUKOL: Copak? Můj potomek ti ubližuje? (Usedne vedle něho, heká.) Nožička zlobí… Vidíš, Mirone, osud ti uvolnil cestu…

SAMOKVASOV (bolestínsky): Nech toho… Co to říkáš?

VUKOL (tiše): Ty si myslíš, že ona není v hloubi duše ráda? Che! Kamaráde, já znám ženské… (Zamyslí se.)

SAMOKVASOV: Tak už dost, Vukole! My dva, kamaráde, nic nevíme. (Zamyslí se na chvíli.) Třeba já: nikdy jsem neměl touhu, rozumíš – takovou neodbytnou, vášnivou touhu něco umět, znát. A jak je vidět, člověk se bez toho neobejde…

VUKOL: Hm… jak to myslíš?

SAMOKVASOV: Tak. Že mně je například dvaačtyřicet let a nerozumím člověku, který je mladší než já. Nechápu jeho myšlenky ani jeho život… Dokonce nerozumím ani jeho slovům! A to, prosím, ve čtyřiceti letech! Pěkná země, kde jsou si všichni lidem navzájem cizí… Představ si Evropana…

VUKOL (zívá): Blbost! Ty se zrovna vyznáš v Evropanech… zavíral jsi je snad do basy? Nezavíral. A nemluv mi o Evropanech, když mluvíš o ženských…

POTĚCHIN (přistoupí): Nemáš sirky, táto?

VUKOL (mu je dává): Vrátit. Já tě znám: vezmeš krabičku a jsi fuč! A já abych pak chodil s bolavou nohou a hledal sirky.

POTĚCHIN: Když máš revma, jdi si lehnout do postele. Je to lepší než vysedávat v noci na vzduchu. (Odchází a zapomene vrátit sirky.)

VUKOL (strčí do SAMOKVASOVA): Tak to vidíš! Koukej se honem oženit. V sedmdesáti budeš mít syna doktora, kulturního člověka… To ti je ohromná výhoda! Sebere ti sirky a ty abys… no jo… (Chvíli mlčí.) Všimni si, jaký my máme vlastně divný jazyk: říkáme – sedět na vzduchu. To jsme lehouncí, no ne? Nebo: odposlouchat deset semestrů univerzity. (Ukáže hlavou směrem, kam odešel syn.) Třeba on – odp…