Podivíni

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Letní sídlo v borovém lesíku: přes řídce rozestavené kmeny je vidět zeď domu, dvě okna zatažená gázou, dveře a nízkou terasu. V popředí je stůl, postavený dokola kolem kmene velké borovice, houpací křeslo, pletená židle. Mezi stromy houpací síť. Je pozdě večer, svítí měsíc. Při zdvižení opony je mezi stromy vidět šedivou postavu doktora POTĚCHINA, má klobouk, široký plášť. Chvíli poslouchá, dívá se přitom směrem k vile, pak pokrčí rameny a pomalu odchází nalevo. Za několik vteřin vyjde na terasu MASTAKOV a OLGA. Jdou šikmo a zahýbají napravo.

MASTAKOV (tlumeně, vesele líbá OLZE ruce): Jsi taková dobrá a milá…

OLGA (se rozhlíží): Pst! Někdo tu chodí…

MASTAKOV: Kdo by tu chodil. Nikolaj je ve městě, Jelena u Medveděvů… Doma je jenom geometr, ale ten pátrá po protikladech a krom těch protikladů ho nezajímá vůbec nic. (Políbí OLGU na tvář.) Uvidíš, jednou o něm napíšu ohromně legrační povídku…

OLGA: Tak ale teď už jdu… Nevyprovázej mě…

MASTAKOV: Počkej! Posaď se se mnou. Hrozně rád bych ti vypravoval…

OLGA (zpytavě): Někdo by nás mohl spolu uvidět, nebojíš se?

MASTAKOV: Mně je s tebou tak dobře, tak lehko… Nechoď ještě, zůstaň…

OLGA: Ale, ale? A jakpak dlouho ti to trvalo, než sis vůbec všiml, že tě mám ráda? Teď zase začnu utíkat já tobě…

MASTAKOV: Bože, jak je to všechno jednoduché, lehké a hezké…

OLGA (uvolní svou ruku z jeho): Tak na shledanou… zítra!

MASTAKOV: Ne, počkej… musím ti přece říct…

OLGA: Tiše! Co tak křičíš!

Zašli napravo, není je vidět. Za rohem domu stojí panská SAŠA a dívá se za nimi. MASTAKOV se vrací, usmívá se, dělá jakási vláčná gesta. Z levé strany přichází POTĚCHIN. Klobouk má naražený do čela, ruce za zády.

POTĚCHIN (podezřívavě): Kohopak jsi to vyprovázel?

MASTAKOV (si rozmyslí odpověď, pak s úsměvem): Nevím.

POTĚCHIN: A líbal?

MASTAKOV (v rozpacích a se smíchem): Líbal! Kamaráde, copak to jde, ptát se na takové věci?

POTĚCHIN (tvrdošíjně): Tak se mi zdálo, že…

MASTAKOV (rychle): Tobě se každou chvíli zdá bůhvíco. To jdeš teprve z města? Co je tam nového?

POTĚCHIN: Samozřejmě nic.

MASTAKOV: A v novinách?

POTĚCHIN: Dva články o tobě…

MASTAKOV: Chválí mě?

POTĚCHIN (s úsměvem): No… že by zrovna chválili… Spíš tě řežou…

MASTAKOV (si sedne do houpací sítě): Tak to je nemusím číst.

POTĚCHIN (znuděně): Ty čteš jenom chválu?

MASTAKOV: Když člověku nadávají, čte to nerad, a když chválí, je to škodlivé. Chvála vnuká všelijaké takové (kroutí prsty nad hlavou) ošemetné myšlenky. Když o mně poprvé napsali, že mám talent, tak jsem si, kamaráde, koupil takovou ohavnou kravatu, že se mi žena (vzdychne) vysmála – bez milosti…

POTĚCHIN: Kdepak je teď?

MASTAKOV (se ohlíží): Šla k Medveděvům. Zininu snoubenci je nějak zle…

POTĚCHIN: Ten umře.

MASTAKOV: Asi umře. Ty taky časem umřeš.

POTĚCHIN (myslí na něco jiného): Copak my dva, my ještě hned tak neumřeme. Ale on už brzo. Když je člověk mladý, to se to špatně umírá.

MASTAKOV (trochu rozmrzele): Ten aforismus jsem už tuším někdy slyšel.

P…