Léto

Octli jsme se za humny, u skladiště. Vítr nad námi bujně honí tmavé stádo mraků, kolem nás se kývají a šustí do sucha vymrzlé vrbiny a všechno spěšně pluje vstříc zimnímu odpočinku. Jegor tichoučce hvízdá skrz zuby a vítr roznáší ve tmě ten tichý tenký zvuk. Je zima. Úzko. Z dálky je slyšet jakýsi sotva slyšitelný hluk…

„Jako když někdo jede na koni?“ říkám rozčileně a všecek se zatřesu zimou či strachem.

„To vítr,“ odpovídá Jegor, zaposlouchav se.

„A Gnědoj tomu neujde. Toho seberou!“ pokračuje zamyšleně a vykračuje přitom ze široka a tvrdě. „Otec včera přišel z hejtmanství a říká, že Astachov vojáka zažaloval a na soud do města prý poslal jakési lejstro. Písař mu tu listinu skládal. Počkat, stůj! Pst…“

Hluk se blíží a už je zřejmé, že to kdosi jede na koni.

„To není on,“ říká.

„Kdo by to byl?“

„On má těžkého koně.“

Ve tmě začala skákat velká šedá skvrna a náhle zavyl přeskakující hrozně hlasitý hlas: „Lidíí… Kde jste kdó-oo… Honem! Vražda!“

Vrhli jsme se k jezdci.

„To je ze mlýna, dělník Korněj!“ říká v běhu Jegor. „Stát! Jaká vražda, kde?“

Jezdec letí tryskem, nemůže zarazit koně, ten se vzpíná, div nás nesrazí a láme a trhá jezdcovu řeč:

„Ve mlýně, lidičky! Tak stůj, ty! Prr… Strážník tam Avdoťju vojačku… To jsi ty, Dosekine? Je doma tvůj otec? No tak, prrr… Sežeňte honem lidi, nebo tam všechny…“

„Leť do vesnice, my běžíme tam!“

Jegor prudce vyrazil vpřed, popadl mě za ruku a křičí:

„Tohle je náhoda! Neříkal jsem to tomu Ljadovovi? Bestie!“

Za námi je slyšet děsivé vytí:

„Hé-éej! Pomóc!“

Utíkáme, sotva popadáme dech. Vítr nás strká do zad, šlehá nás poplašným křikem, zběsilým štěkotem psů a hluchým duněním litinového gongu. Vesnice se probudila, ale zdá se, že ustrašeně prchá, vzdaluje se od mlýna. Dosekin se naklonil vpřed, tiskne se k cestě jako liška a vrčí, popadaje dech. „Tři chlapi jsou tam, tři ženské, jak to mohli připustit!“

„Má zbraň!“

„Jsou to všechno zbabělci!“

Běžíme pomaleji, vítr se nám dere pod nohy, pohání nás.

Dohánějí nás lidé na koních, cválají ve tmě, a aby si dodali odvahy, řvou různými hlasy, snažíce se zaplašit noční strachy. Černé keře po stranách cesty se také naklánějí ke mlýnu, jako by se utrhly od kořenů a jako by letěly nad zemí. Nad nimi se v sevřeném shluku nesou mraky. Celá noc vzlétla jako ohromný pták a ze široka a přestrašeně bijíc křídly, budí kolem všechno živé, zachvacuje to a vleče s sebou tam, kde šílený člověk narušil život.

„Kdo to jde?!“ řve kdosi z plna hrdla vzadu.

Ze tmy se vynořil Mozžuchin, kývá nohama, najíždí na nás koněm a křičí:

„Tady ji máme, tu naši vrchnost! To nám navěší na krk všelijakých policajtů – Pane Bože!“

„Tos na to přišel pozdě strýčku Vasiliji,“ řekl Dosekin.

„Všecky jsem předhonil,“ říká zkroušeně jezdec, „ale co sám zmůžu? Přijedu, a on do mne kulkou!“

A obrátí se zpátky a táhle houká:

„Honé-e-m! Pospěšte si!“

Do mlýna je to všeho všudy dvě versty a nám se zdá, jako bychom byli urazili nejméně deset. V hlavě máme jakési neurčité myšlenky…