Léto

Když už jsem začal, dopovím ten malý příběh do konce, přeskočím mnoho událostí, které byly mezi tím. Brzy po té rozmluvě jsem se ve svátek procházel po lese. Připravoval jsem se k obvyklé besedě se soudruhy. Náhle vyjdu na paseku a vidím: Varvara sedí pod stromem, cosi šije. Kousek od ní se pase kráva s telátkem – nedávno se otelila a Varvara ji ještě nechtěla pustit do stáda.

Je horký den, paseka je po okraj plná slunce, v husté trávě dřímají vonné květy a všechno je kolem jako světlý sen. A ona v tom stínu je také jako velký květ – blůzka červená, sukně modrá a tmavé obočí na snědé tváři. Dívá se na mne a laskavě se usmívá, mhouříc nazelenalé oči.

„Na procházce?“ ptá se.

„Na procházce,“ odpovídám.

„Máš už leta, měl by ses už dávno procházet se ženou, a ty zatím pořád s knížkama. O čem je ta kniha?“

„O rolnictvu. Tak se taky jmenuje: ,Rolníci na Rusi‘.“

„To se podívejme,“ povídá, „co toho o tom napsali.“

Jsem vždycky rozpačitý, když mluvím se ženami, třebaže jsem už voják. Možná je to proto, že mi až dosud nejbližší a nejdražší ženou byla matka.

Stojím proti Varvaře. Ona se na mne dívá zdola nahoru a ptá se:

„A čarodějnické knížky nemáš?“

„Jaké čarodějnické?“

„No čarodějnické! O čárech! Jak vařit lektvary z laskavce, takové, co přičarují lásku!“

„K čemu ty máš zapotřebí nějaké bejlí?“ povídám. „Vždyť jsi taková hezká!“

Sám nevím, proč je mi najednou tak smutno, když s ní mluvím, a proč jsem tak rozpačitý. A ona se potichounku směje.

„Opravdu jsem hezká?“

„Ty učaruješ i bez čárů!“

„Ale?“

„Jako bys to nevěděla.“

„Na mou duši, nezkoušela jsem to.“

„Protože to nemáš zapotřebí. Chlapci se na tebe sami lepí.“

Směje se tiše a vesele:

„Nejspíš proto!“

V lese se člověk oprošťuje: všechno je kolem něho prosté, všechno žije otevřeně – květiny i ptáci i všelijaké stromoví.

Ptám se:

„Je ti smutno bez muže?“

„A jak!“

Přimhouřila oči. Má ostrý pohled, který mě šimrá na rtech a vábí mě, abych si sedl vedle ní. Sedl jsem si.

Ona do mne ramenem a potichoučku, laskavě se ptá:

„Rád bys mě políbil?“

Celý jsem se zachvěl.

„Rád bych…“ povídám.

„Tak mě polib!“ povídá.

A potom, když mi ležela na kolenou, dívala se mi do tváře a mile říkala:

„Ty se mi tak líbíš, Jegore Petroviči!“

Já na to:

„Děkuji ti Varvaro!“

„Dívám se na tebe: dovedeš to se všemi tak pěkně, obyčejně, a jsi takový skromný, jako bys ani mužský nebyl. Jsi asi dobrý člověk!“

Její chvála mě uvádí do rozpaků, ale rád ji poslouchám.

„Nejsem moc hezký,“ říkám a hladím jí vlasy.

„To nic nevadí!“ odpovídá. „Krásu dá láska. Nadarmo se neříká: Na ptáku je hezké peří, na člověku učení.“

Líbí se mi čím dál víc, co říká, a je mi tak dobře, jako bych se byl setkal s nebožkou maminkou.

Vstali jsme, vyšli jsme na sluníčko, chodíme opřeni jeden o druhého. Kráva se na nás dívá kulatým okem a laskavě bučí, klaní se nám zlaté metličí, kořennou vůní dýchá bukvice a hadinec, oblíbená pastva včel. Zpívají veselí ptáci, zvoní neviditelné struny, šťavnatý vzduch lesa se všecek ch…