Léto

Po té besedě začal Kuzin ještě víc běhat po okolí, co chvíli zmizel, najednou se objevil a říkal:

„To je báječný chlapík, ten se vám hodí do party. Anebo tenhle! A ten!“

Kuzin šel na lidi čichem a zřídka kdy se zmýlil. Skoro všichni, co naverboval, byli tak či onak potrefeni nějakým hořem, urážkami posledních let a všichni zřejmě chápali, že žít tak, jak se žilo dosud, se už nedá.

„Ze mne se stane, na mou duši, opravdový lovec lidských duší!“ chlubil se Kuzin a lítostivě volal: „Je vás moc málo, těch učených! Nestačí vás všude!“

„No, no,“ bručel Jegor, „tak se mi zdá, že to až moc přeháníš! Všechny stejně nevyučíme, nám by stačilo, kdybychom pohnuli s rodiči aspoň tolik, aby dětem nepřekáželi. Víc si ani nepřejeme!“

Čím dál, tím jasněji však se ukazovalo, že se nám nedostává sil. Letní práce skončily, každé ráno už bylo slyšet veselou skočnou hudbu cepů, lidé, kteří si trochu oddechli od práce, se o nás div neprali.

Avděj se za léto nadřel a utahal, teď zhubeněl, všecek se scvrkl a jaksi čím dál víc uvadal, byl čím dál nudnější a nepořádnější.

Aljoša měl na starosti mladé a sotva stačil odpovídat na jejich otázky, zlobil se a huboval. A Váňa nám tuze nepomůže: zdá se nám, že ustrnul ve svém úkolu, ve víře a církvi. Jen Dosekin táhne jako kůň, dokáže nespat tři noci za sebou, běhá z vesnice do vesnice, čte mužikům, které sehnal Kuzin, noviny a články z časopisů o Dumě. Jegor četl pilně a pozorně „Zákoník“, „Situaci rolnictva“, knížky týkající se zemědělských otázek, a zřejmě udělal velké pokroky v chápání těchto moudrostí.

„To jsou mi zákony!“ říká. „Člověku je v nich jako rybě v síti. Ať strčíš nos, kam chceš, všude je smyčka!“

Plivá přitom na všechny strany, vztekle si stěžuje:

„Na co to musíme ztrácet čas? Ach, kdybych se tak mohl učit, přečíst si pár dobrých knížek!“

Sedával jsem spolu s ním a někdy sám v ovčínech nebo roklích, vypravovali jsme mužikům, co jsme věděli, podle svých sil jsme odpovídali na jejich otázky o dělení půdy, o průběhu zasedání v Dumě, o tom, jak je věc půdy vyřešena v druhých státech, jaká práva tam má rolnictvo.

Jednou nám Kuzin sehnal asi dvacet lidí. Shromáždili jsme se v divoké lesní rokli, kam za stara chodívali lidé hlídat, kdy rozkvete kapradí. Dnes bylo kapradí rzivé, celé povadlé, mužici je podupali a pomačkali, sedli si na ně v husté hromádce jako velcí šediví zimomřiví ptáci. Příkře vzhůru se táhl malý tmavý sráz, rozervaný kořáním a posetý různobarevným mrtvým listím. Sem tam stojí po kopci rozsety tiché břízky a osiky a nahoře na kraji rokle roste mohutná borovice. Natáhla nad nás své široké černé tlapy a přikryla nás jako stanem. A jeho klenbou sotva prosvítá nazelenalé podzimní nebe, nekonečně od nás vzdálené. Je ticho, tma, vlhko a chladno. Tikají ptáci, tluče datel, šustí šoupálek běhající po kmeni, padajíc šelestí listí a pravidelně, jako když kovář ková hřebíky, vytlouká Dosekin ostrá, studená slova.

„Páni se už nemají o koho opřít, a proto si usmyslili, že některé podplatí, …