Léto

Jednoho dne, ve svátek, seděla navečer celá naše společnost na našem zamilovaném místě u řeky, nad zálivem, kde voda jako žárlivá milenka dychtivě a naléhavě podmílá břeh, krouží a proudí jako by sama proti sobě, obnažujíc kořeny lip, osik a bříz.

To místo nám tak vyhovuje proto, že odtud vidíme vesnici i všechny cesty za řekou, takže hned zpozorujeme, kdo kam jde. A je-li nám něco podezřelé, máme za zády les a před sebou brod.

Sešli jsme se toho večera, abychom si promluvili o Gnědém. Uběhlo přes měsíc od schůze v zemljance, celou tu dobu voják nepil, zato však poslední neděli si přihnul a udělal skandál: rozběhl se po návsi jako odvážný toulavý pes, vynadal Skorňakovovi, Astachovovi a odvezli ho za to do kriminálu.

Stalo se to tak: v poledne po obědě jsem si vyšel s Aljošou ven – potřebovali jsme se sejít s Kuzinem, který se chystal do města. Najednou slyšíme hlas našeho přítele. Hulákal jako hlásná trouba:

„Hej, Skorňakove, kde jsi, vážený? Jenom pojď pěkně ven, měl bys ukázat světu ty svoje nestydaté oči. Ty nenažranče! Copak ty máš kouska studu v těle, ty lupiči? Co nejdeš? Nejspíš se bojíš lidí, co? Ty kurevníku!“

„Musíme ho zarazit,“ říká Aljoša. „Ty nechoď, radši já sám.“

„Z toho nic nekouká!“ říkám. „Uvidí tě, obrátí myšlenky na nebezpečnou stranu, ještě z toho může pro nás vzejít něco nedobrého.“

Aljoša s tím souhlasil a tak jsme vojáka sledovali jen z dálky.

Skorňakovovův dům je vysoký, na kamenné podezdívce, voják před ním stojí, hlavu zvrátil dozadu, až mu čepice spadla na zem. V domě pobíhá kdosi čiperně od okna k oknu. Ze vrátek vybíhají o překot na náves chlapi, ženské, děti, poslechnout si vojákovo nadávání, a on řve: „Aspoň vykoukni z okna, Ivane Zacharoviči, jen se ukaž, vážený pane! My ti všichni, jak jsme tady, naplijeme do očí!“

Stařena Laptěvová se pokřižovala, sehnula se, zdvihla Gnědého čepici, pečlivě ji oprášila a postavila se za vojákem. Kolem vojáka se začali shromažďovat lidé, samí veselí, mrkají na sebe, bručí, mají radost ze skandálu a podpichují Gnědého.

„Ten ho křeše!“

„Dobře na něho… na Jidáše!“

„Otroku, jen mu dej! Jen se odvaž!“

„Jen křič, Číňane!“

Nad vesnicí stojí v horkém nebi zlaté slunce a oslnivě se směje.

„Jenom nám pověz, ty zloději, nám jak jsme tady, celé vesnici,“ vyráží ze sebe voják, jako když seká šavlí, „jakpak jsi podmazal Ljapinovova správce, když jsi nám vyfouk pacht? Jen pověz, kdo to má na svědomí, že se Šilinova rodina musela vystěhovat a potlouká se bůhvíkde? Kdo za to může, že Legostěvovi zdechají hlady, že Grigorij Laptěv přišel o rozum? Hej, ty starý kozle, jen s tím ven, kolik ždímáš nájemného za ten tajný šenk, co máš ve svém mlýně? No tak, co nevylezeš ven, bít se proti pravdě, co máš strach, co se schováváš, ty stvůro zbabělá! Jen polez, polez, ty zlodějisko. Já ti to spočítám, jen polez!“

K vojákovi přicházejí mužici, ti, co jsou vážnější, stoupají si za něho a starostlivě, polohlasně mu napovídají:

„Nezapomeň na Feklušu, na dělnici. Jen mu o ní něco houkn…