Léto

Začíná obvyklá nudná tahanice: na malém plácku se shromáždili lidé, kteří mají jeden druhého už dávno dost. Jsou zvyklí v tuto hodinu spát a teď zde stojí a vědí, že zítra přijedou úředníci, že začne nevyhnutelné nadávání, zmatek… Všichni to vědí, všichni se tupě zlobí na každého a každý na všechny.

Čas od času se objevují noví diváci, strkají jeden do druhého, syčí, hekají, natahují krky, nakukují do světnice. Co chvíli se zdvihne vzhůru lucerna, ze tmy vyplouvají šedé paty strážníkovy, Avdoťjina plná ramena, puška uprostřed podlahy, zvrácená lampa a černé skvrny krve.

Jako had se plazí vystrašené šeptání:

„Té krve!“

„Byl to ale chlap!“

„Pití a jídlo, to on si dopřál.“

„Té ženičky je líto!“

„To je pravda, vyraženíčko s ní bývalo!“

„Měli byste ji přikrýt, chlapi!“

„To nic, ta se nebála nahoty, ani když byla živá.“

„Ale z policajta mají čerti radost!“

„Co policajt! Jsou mnohem horší lidi.“

„Bodejť by ne! Třeba tamhle ve Fokinu…“

„Michajlovi, dělníkovi, posekal hlavu!“

„Toho by měli zadržet, toho Michajlu! Hej, starosto! Ten Michajlo, ten dělník, já o něm vím, že nemá pas, slyšíš?“

Dosekin, Jegorův otec, vysoký, nahrbený a mírný odpovídá ustaraně a tiše:

„Zadržíme ho! Drábi! Slyšíte? Je tady jeden chlap…“

„Michajlo?“

„Sebrat ho!“

„Tak je to správně!“ říká spokojeným hlasem Ljadov. „To si tady chodí, postávají a nikdo nic nedělá.“

„Jde se domů!“ volá na mne tiše Jegor.

Na dvoře Skorňakov sprostě nadává svým tučným hlasem nájemci mlýna. Koně poslouchají nadávání a stříhají ušima, přestupujíce z nohy na nohu. Podsaditý kučeravý nájemce pohazuje hlavou a klidně se ospravedlňuje:

„Že jsem tady měl šenk – to tady ví kdekdo a ty to víš taky. Však jsi mi za to zvýšil nájemné o sto rublů!“

„Já že jsem ti zvýšil nájemné?“ křičí Skorňakov dupaje nohama.

U vrat stojí dráb, rýpá hůlkou do země a ptá se každého, kdo jde kolem:

„Neviděli jste náhodou dělníka Michajlu?“

„To si pište, že ho najdete,“ bručí Jegor a pochechtává se. „Víš, jak to s ním je? Když jsem sem před chvílí přiběhl a když jsem uviděl celou tu spoušť, vyšel jsem na dvůr a najednou – co je to? Kdosi sténá! Přistoupím blíž – u vozu stojí člověk, hlavu má omotánu hadrem – Michajlo! Mluvil jsem s ním už předtím, a vždycky se mi zdálo, že to není hloupý člověk. Povídá mi, poslouchej, Dosekine, se mnou je amen. Vždyť já jsem brachu, voják, dezertér, utekl jsem a nemám žádný pas! A rozumu taky moc nemáš, říkám! Poslal jsem ho k Černému háji, sedí tam nejspíš a čeká na nás. Zavedu ho k hajnému a pak už ho někde schováme.“

Dívám se na něho, nemá ani vlasy rozcuchané, a já jsem zatím k smrti unaven, v hlavě mám mlhu, srdce mi tluče tak nedobře a je mi na zvracení z tučného pachu lidské krve.

„To děvče se určitě nachladilo!“ říká a zamyšleně si balí cigaretu. „Běhala bosky. Je mi jí líto. Připadá mi jako takový neopeřený ptáček z vyrabovaného hnízda!“

„Jak to děláš, že si stačíš všechno tak zaznamenat a zapamatovat?“ ptám se, upřímně se tomu divím.

On mlčí a zřetelně v…