Děti slunce

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Starý panský dům. Velký, hodně tmavý pokoj. V levé stěně okno a dveře na terasu. V rohu schody nahoru do Lízina pokoje. V hloubi pokoje oblouk, za ním jídelna. V pravém rohu dveře k Jeleně. Knihovny, těžký starožitný nábytek. Na stole svazky v luxusních vazbách, na zdech portréty přírodovědců. Na skříni se bělá něčí bysta. U okna na levé straně je velký kulatý stůl, u stolu PROTASOV. Listuje v brožuře a dívá se, jak se na lihovém kahanu nahřívá baňka s jakousi kapalinou. Na terase pod oknem něco kutí ROMAN a zpívá přidušeně a unyle nějakou píseň. PROTASOVA zpěv vyrušuje.

PROTASOV: Prosím vás, domovníku!

ROMAN (za oknem): Co je?

PROTASOV: Nešel byste pryč?

ROMAN: Kam?

PROTASOV: Někam pryč… Tady mi dost překážíte.

ROMAN: A domácí – prej, jdi to tam spravit…

ANTONOVNA (vejde z jídelny): Kam se hne, všude samej sajrajt! Co ses nastěhoval sem?

PROTASOV: Nebruč, babi…

ANTONOVNA: Jako bys neměl dost místa u sebe!

PROTASOV: Tam, prosím tě, nechoď. Zakouřil jsem to tam.

ANTONOVNA: A teďka ty čmoudy pustíš sem… Nech mě aspoň votevřít dveře.

PROTASOV (chvatně): Ne, ne, kdepak! Dej pokoj, babi, o to se ti neprosím…! Vyžeň radši tamhle domovníka, mečí mi tady.

ANTONOVNA (do okna): Co ty se tady motáš? Jdi pryč!

ROMAN: Nojo… ale domácí poručil…

ANTONOVNA: Běž, běž! Uděláš to potom!

ROMAN: Pro mě… (Hřmotně odejde.)

ANTONOVNA (bručí): Jednou se tady ještě zalkneš… Jo a ke všemu prej jde cholera… To jsi mi pěknej synátor z generálský rodiny…! Čert aby se vyznal v těch tvých frajkumštech, jenom puch a smrad!

PROTASOV: Bez starosti, chůvo… taky budu generálem.

ANTONOVNA: Po žebrotě budeš chodit! Dům už jsi prošustroval na tu svoji chémiji a fyzikáliji.

PROTASOV: Říká se fyzika, ne fyzikálije! A dej mi, prosím tě, pokoj…

ANTONOVNA: Jo… už je tu tamten… Jegor.

PROTASOV: Tak ho sem zavolej.

ANTONOVNA: Pavlíčku, domluv tomu lotrovi, co to zas vyvádí? Představ si to, včera už zase zmlátil ženu, div z ní duši nevyrazil.

PROTASOV: To víš… řeknu…

Po schodech sestupuje LÍZA. Zastaví se před skříní a tiše ji otevírá.

ANTONOVNA: A koukej mu pohrozit… Já ti ukážu!

PROTASOV: No jistě, pustím na něj hrůzu. Bez starosti, babi, jdi už…

ANTONOVNA: Ale hezky zostra! Když ty taky s každým mluvíš jako s bůhvíjakým pánem.

PROTASOV: Tak dost, babi. Jelena je doma?

ANTONOVNA: Ještě ne. Jak odešla po snídani k Važinovi, tak se neukázala… Koukej si ženu ohlídat, ať o ni nepřijdeš!

PROTASOV: Nemluv hlouposti, babi. Nebo se rozzlobím!

LÍZA: Chůvo, překážíš Pavlovi v práci…

PROTASOV: A – ty jsi tady? Copak?

LÍZA: Nic…

ANTONOVNA: Už by sis měla vypít mlíko, Lízinko.

LÍZA: Já vím…

ANTONOVNA: Ale s tou tvou Jelenou si to neodpustím: bejt na jejím místě, just bych si s někým začala… Jak je den dlouhej, si jí nevšimneš… To se ví, vyjed kašičku z rendlíčku a s rendlíčkem bác o zem… A děti taky žádný… Co má potom ženská za potěšení? Nebylo by divu!

PROTASOV: Bábo – už se začínám zlobit. Jdi pryč! Jako klíště!

ANTONOVNA: No, no, jen se neš…