Děti slunce

Maxim Gorkij

59 

Elektronická kniha: Maxim Gorkij – Děti slunce (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: gorkij01 Kategorie:

Popis

Maxim Gorkij: Děti slunce

Anotace

Maxim Gorkij – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Děti slunce“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Prostředí jako v prvním dějství. Pošmourný den. V křesle u zdi sedí Jelena. LÍZA chodí vzrušeně po pokoji.

JELENA: Nesmíš se rozčilovat.

LÍZA: Jsem sice nemocná, ale myšlenky mám zdravé!

JELENA: Tvrdí někdo, že ne?

LÍZA: Já vím, že ty moje řeči jsou neslané nemastné. Nudí vás to poslouchat. Protože vy si nechcete uvědomit tragickou pravdu života…

JELENA: Moc přeháníš.

LÍZA: Nepřeháním. Podívej se na tu propast mezi tebou a tvou kuchařkou…

JELENA: A myslíš si, že ta propast zmizí, když u ní budu stát a plakat a třást se strachy?

LÍZA: Ale copak se dá klidně žít, když kolem nechápou tvou duši? Já tak žít nemůžu. Bojím se lidí, co mě nechápou. To je celá ta moje nemoc! Jeleno, musí se přinášet oběti! Rozumíš mi? Člověk se musí obětovat!

JELENA: Jistě… svobodně, radostně, v závrati nadšení! Ale páchat na sobě násilí, to ne, Lízo! To není člověka důstojné!

ANTONOVNA (vchází z jídelny): Milostpaní!

LÍZA (mrzutě): Co zas chceš?

ANTONOVNA: No, no, no! Tobě to neříkám. Přišel domácí…

LÍZA: Bože, tak ať chvíli počká… jdi už! (ANTONOVNA odejde.) Takže nemám pravdu?

JELENA: Nic takového jsem neřekla…

LÍZA: Cítíš, jak jsme všichni sami?

JELENA: Ne… já to necítím.

LÍZA: Ty se mnou jednoduše nechceš mluvit… Všichni už mě máte dost. Vy byste nejradši užívali života a nebrali na vědomí všechnu tu hrubost a hrůzu.

JELENA: Copak se do těch tvých pocitů můžu nutit?

LÍZA: Ale ty přece… ty nežiješ šťastně. Jenže jsi pyšná a nechceš to přiznat ani sama sobě: Vidím přece, jaký máte vztah s Pavlem…

JELENA: O tom nezačínej…

LÍZA (potěšena): Aha! Vidíš? Bolelo by to, že?

JELENA: To ne… je mi to nepříjemné.

LÍZA: Bolí tě to! Ale ať! Bolest tě probudí… Jsi tak sama, Jeleno…! Jsi nešťastná!

JELENA: Lízo, jak se můžeš tak ošklivě radovat? Co vlastně chceš?

LÍZA: Co chci? (Pauza, se strachem v hlase.) Nevím… Nevím to. Chtěla bych říct, a neumím to… nedokážu to. Připadá mi, že nemám právo žít, jak bych ráda… Tolik bych si přála mít nějakou blízkou duši… blízkou duši! Potřebovala bych si odpočinout od strachu, ale nemám s kým!

JELENA (ji vezme za ruku): Odpusť, ale Čepurnoj…

LÍZA: Copak na to mám právo? Jsem přece nemocná, ne? Všichni to říkáte… říkáte to každou chvíli! Až moc často! Nech mě… o tom já nemůžu mluvit… jdi pryč! Nech mě být!

LÍZA rychle odejde do svého pokoje. JELENA si hluboce povzdechne, začne chodit po pokoji s rukama sepjatýma za hlavou. Zastaví se před mužovým portrétem, dívá se na něj, kouše se do rtů. Ruce jí klesnou.

JELENA (tlumeně): Sbohem…

Přichází ANTONOVNA.

ANTONOVNA: Může už domácí dál?

JELENA: No dobrá…

ANTONOVNA (na odchodu): Pojďte, pane domácí…

NAZAR: Zdravíčko přeju!

JELENA (kývne hlavou): Co byste rád?

NAZAR (se rozpačitě uculuje): Rád bych si, že ano, promluvil s panem manželem…

JELENA: Teď nemá kdy…

NAZAR: Hm… když já nevím… jak bych vám to…

JELENA: Jen mluvte. Já mu to vyřídím.

NAZAR: Jde totiž o málo deligátní věci…

JELENA: Jak chcete…

NAZAR: Ale mně je to vlastně jedno… Byli tu…