Děti slunce

Maxim Gorkij

59 

Elektronická kniha: Maxim Gorkij – Děti slunce (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: gorkij01 Kategorie:

Popis

E-kniha Maxim Gorkij: Děti slunce

Anotace

O autorovi

Maxim Gorkij

[28.3.1868-18.6.1936] Maxim Gorkij (vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov) byl ruský spisovatel, dramatik a básník, průkopník socialistického realismu. Narodil se roku 1868 v Nižnim Novgorodu.Gorkého otec byl uměleckým truhlářem. V roce 1879 Gorkij osiřel a dětství prožil u dědečka. Školu navštěvoval jen několik měsíců, od 12 let se toulal, střídal různá zaměstnání. Ve svých 15 letech se aktivně zapojil do revolučního hnutí....

Maxim Gorkij: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu
Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Děti slunce“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

Prostředí jako v druhém dějství. Je po snídani, na stole káva. ROMAN v červené košili opravuje zahradní mříž. LUŠA stojí u terasy a dívá se na něj. Někde v domě se směje PROTASOV.

LUŠA: Z které gubernie jsi?

ROMAN: Z Rjazaňské.

LUŠA: Já z Kalužské.

ROMAN: Jo…? A co?

LUŠA: Že by se tě jeden bál…

ROMAN (se uculuje): Jak to? Kvůli mejm fousům? Ty nekoušou… Jsem vdovec… abych se ženil…

LUŠA (přikročí blíž): A je to pravda, co povídali u kupce – že je náš milostpán černokněžník?

ROMAN: Možný to je… To víš, páni se vyznají…

LUŠA: Mám strach… jsou všici nějak moc hodný. Ani mi nepřipadají jako páni.

ROMAN: To máš některý, že dělají falešný peníze.

LUŠA: Co?

ROMAN: Nic… posílají je za to na Sibiř.

Z domu vychází PROTASOV a LÍZA.

PROTASOV: No báječně! A teď si vypij mléko…

LÍZA (s unavenou grimasou): Proč má ten chlap červenou košili?

PROTASOV: Líbí se mu to… Já ti řeknu, ta Lena je tak báječná, chytrá ženská!

LÍZA (míchá mléko lžicí): Říkáš?

PROTASOV (chodí sem a tam po terase): Jistě, Lízo, jistě. Věř mi to… Á – naše nová služka… vida. Jak se jmenujete?

LUŠA: Jako já? Lukerja.

PROTASOV: Aha. Lukerja… hm! Umíte číst a psát?

LUŠA: To ne… Umím modlitby.

PROTASOV: A… jste vdaná?

LUŠA: Jako já…? Eště svobodná.

PROTASOV: Jak vidím, přišla jste rovnou z vesnice.

LUŠA: Jako… no, rovnou…

PROTASOV: To je dobře… tak ať se vám u nás líbí… Jsme obyčejní lidé a je u nás veselo.

LÍZA: Ty jsi pořád tak legrační, Pavle!

PROTASOV: Legrační? Co se dá dělat… Ty, Lízo, víš, že Lena to říká taky? Obecně vzato máš pravdu… My všichni jsme skutečně vzdáleni prostým lidem… a něco se musí stát, něco udělat pro to, aby se nám přiblížili… Jelena o tom mluvila tak prostě a tak přesvědčivě… Já žasnu! Měl jsem vedle sebe tak bohatý rozum, tak bohaté srdce, a já o tom neměl zdání! Neuměl jsem toho využít. Evidentně mám v sobě něco tupého a omezeného…

LÍZA: Ale jdi… To je prosté… nevšímáš si lidí.

PROTASOV: Právě… něco takového. Když jsme tě včera poslali spát, mluvil jsem s Lenou dobré tři hodiny… Potom jsme… poslali pro Míťu… Víš, on totiž… ech, radši o tom nemluvit…

LÍZA: O čem?

PROTASOV: Zkrátka… Míťa se prý zamiloval do Jeleny, totiž to tvrdí on sám… Ale já mu nevěřím… a ona taky ne… Jelena s ním mluvila… no báječně, jako moudrá a milující matka. Bylo to dojemné… všichni jsme se nakonec rozplakali… Víš, Lízo, jak snadný a příjemný je život, když si lidi rozumějí a jeden druhého si váží? My tři zůstaneme pořád přáteli…

LÍZA (trpce): Tři? A já?

PROTASOV: Ty samozřejmě taky… Všichni budeme dobří přátelé, Lízo, dáme se do práce, nasbíráme pro lidi spoustu vzácných hodnot – citů a myšlenek. Budeme se moci pyšnit tím, že jsme – právě my! – vykonali pro lidi spoustu důležitých a potřebných věcí a odejdeme ze života příjemně unavení, klidní, usmíření s tím, že musíme odejít… Není to báječné, Lízo? Je to přece tak jasné a prosté!

LÍZA: Líbí se mi, když tak mluvíš. To tě mám ráda a život mi připadá takový, jak mi ho maluješ. Jednoduc…