ČTVRTÉ DĚJSTVÍ
Prostředí jako v druhém dějství. Je po snídani, na stole káva. ROMAN v červené košili opravuje zahradní mříž. LUŠA stojí u terasy a dívá se na něj. Někde v domě se směje PROTASOV.
LUŠA: Z které gubernie jsi?
ROMAN: Z Rjazaňské.
LUŠA: Já z Kalužské.
ROMAN: Jo…? A co?
LUŠA: Že by se tě jeden bál…
ROMAN (se uculuje): Jak to? Kvůli mejm fousům? Ty nekoušou… Jsem vdovec… abych se ženil…
LUŠA (přikročí blíž): A je to pravda, co povídali u kupce – že je náš milostpán černokněžník?
ROMAN: Možný to je… To víš, páni se vyznají…
LUŠA: Mám strach… jsou všici nějak moc hodný. Ani mi nepřipadají jako páni.
ROMAN: To máš některý, že dělají falešný peníze.
LUŠA: Co?
ROMAN: Nic… posílají je za to na Sibiř.
Z domu vychází PROTASOV a LÍZA.
PROTASOV: No báječně! A teď si vypij mléko…
LÍZA (s unavenou grimasou): Proč má ten chlap červenou košili?
PROTASOV: Líbí se mu to… Já ti řeknu, ta Lena je tak báječná, chytrá ženská!
LÍZA (míchá mléko lžicí): Říkáš?
PROTASOV (chodí sem a tam po terase): Jistě, Lízo, jistě. Věř mi to… Á – naše nová služka… vida. Jak se jmenujete?
LUŠA: Jako já? Lukerja.
PROTASOV: Aha. Lukerja… hm! Umíte číst a psát?
LUŠA: To ne… Umím modlitby.
PROTASOV: A… jste vdaná?
LUŠA: Jako já…? Eště svobodná.
PROTASOV: Jak vidím, přišla jste rovnou z vesnice.
LUŠA: Jako… no, rovnou…
PROTASOV: To je dobře… tak ať se vám u nás líbí… Jsme obyčejní lidé a je u nás veselo.
LÍZA: Ty jsi pořád tak legrační, Pavle!
PROTASOV: Legrační? Co se dá dělat… Ty, Lízo, víš, že Lena to říká taky? Obecně vzato máš pravdu… My všichni jsme skutečně vzdáleni prostým lidem… a něco se musí stát, něco udělat pro to, aby se nám přiblížili… Jelena o tom mluvila tak prostě a tak přesvědčivě… Já žasnu! Měl jsem vedle sebe tak bohatý rozum, tak bohaté srdce, a já o tom neměl zdání! Neuměl jsem toho využít. Evidentně mám v sobě něco tupého a omezeného…
LÍZA: Ale jdi… To je prosté… nevšímáš si lidí.
PROTASOV: Právě… něco takového. Když jsme tě včera poslali spát, mluvil jsem s Lenou dobré tři hodiny… Potom jsme… poslali pro Míťu… Víš, on totiž… ech, radši o tom nemluvit…
LÍZA: O čem?
PROTASOV: Zkrátka… Míťa se prý zamiloval do Jeleny, totiž to tvrdí on sám… Ale já mu nevěřím… a ona taky ne… Jelena s ním mluvila… no báječně, jako moudrá a milující matka. Bylo to dojemné… všichni jsme se nakonec rozplakali… Víš, Lízo, jak snadný a příjemný je život, když si lidi rozumějí a jeden druhého si váží? My tři zůstaneme pořád přáteli…
LÍZA (trpce): Tři? A já?
PROTASOV: Ty samozřejmě taky… Všichni budeme dobří přátelé, Lízo, dáme se do práce, nasbíráme pro lidi spoustu vzácných hodnot – citů a myšlenek. Budeme se moci pyšnit tím, že jsme – právě my! – vykonali pro lidi spoustu důležitých a potřebných věcí a odejdeme ze života příjemně unavení, klidní, usmíření s tím, že musíme odejít… Není to báječné, Lízo? Je to přece tak jasné a prosté!
LÍZA: Líbí se mi, když tak mluvíš. To tě mám ráda a život mi připadá takový, jak mi ho maluješ. Jednoduc…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.