Matka

9

V kolonii se mluvilo o socialistech, kteří rozhazují letáky napsané modrým inkoustem. V těchto letácích se velmi ostře psalo o poměrech v továrně, o stávkách dělníků v Petrohradě a v jižním Rusku a dělníci byli vyzýváni, aby se sjednotili k boji za své zájmy.

Starší lidé, kteří měli v továrně dobrý výdělek, láteřili:

„Štváči! Za to by zasluhovali přes hubu!“

A nosili letáky do kanceláře. Mládež četla tato provolání s nadšením:

„To je pravda!“

Většina umořená prací a ke všemu lhostejná líně reagovala:

„Z toho nic nebude, copak je to možné?“

Ale letáky přece jen lidi vzrušovaly, a když se po celý týden neobjevily, lidé si už šuškali:

„Asi je přestali tisknout…“

Ale v pondělí se letáky objevily znovu a mezi dělnictvem se ozval temný šum.

V hospodě a v továrně se vynořili noví lidé, které nikdo neznal. Vyptávali se, okukovali, čmuchali a hned byli všem nápadní. Jedni pro svou podezřívavou opatrnost, druzí pro svou přílišnou dotěrnost.

Matka věděla, že celý tento rozruch rozvířil svou prací její syn. Viděla, jak se lidé kolem něho soustřeďují, a strach o jeho osud splýval s hrdostí na něho.

Jednoho večera zaklepala z ulice na okno Marja Korsunovová, a když matka okno otevřela, šeptala hlasitě:

„Nelekej se, Pelagejo, s hochy je konec! Dnes v noci bude domovní prohlídka u vás, u Mazina, u Vesovščikova…“

Marjiny tlusté rty pleskaly jeden o druhý, masitý nos funěl, oči mžikaly a šilhaly ze strany na stranu, jako by na někoho na ulici číhaly.

„Ale já nic nevím, nic jsem ti neřekla, ani jsem tě dnes neviděla, slyšíš?“

Pak zmizela.

Matka zavřela okno a pomalu usedla na židli. Ale vědomí nebezpečí, které hrozilo synovi, rychle ji postavilo na nohy, kvapně se oblékla, a aniž věděla proč, ovinula si pevně šál kolem hlavy a běžela k Feďkovi Mazinovi; byl nemocen a nechodil do práce. Když k němu přišla, seděl u okna, četl v knize a levou rukou kolébal pravou, drže ji za palec. Jakmile zvěděl novinu, rychle vyskočil a zbledl v obličeji.

„To je pěkná věc…,“ zamumlal.

„Co mám dělat?“ vyptávala se Vlasovová, stírajíc si třesoucí se rukou pot z obličeje.

„Počkejte, nebojte se!“ odpověděl Feďa a hladil si zdravou rukou kučeravé vlasy.

„Vždyť vy sám se bojíte!“ zvolala matka.

„Já?“ Zrudl a s rozpačitým úsměvem řekl: „Ano, k čertu… Musíme to říci Pavlovi. Hned k němu pošlu! Jen jděte, to nic není! Bít nás přece nebudou.“

Když se vrátila domů, snesla všechny knihy, a tisknouc je k prsům, dlouho chodila po domě a nahlížela do pece, pod plotnu a dokonce i do kádě s vodou. Domnívala se, že Pavel hned nechá práce a přijde domů, ale on nešel. Nakonec si sedla unavena v kuchyni na lavici, položila knihy pod sebe, a neodvažujíc se vstát, seděla až do chvíle, kdy se Pavel s Chocholem vrátili z továrny.

„Už to víte?“ zvolala, aniž povstala.

„Víme!“ řekl Pavel s úsměvem. „Bojíš se?“

„Bojím, hrozně se bojím!…“

„Není se čeho bát!“ řekl Chochol. „To není nic platné.“

„Ani na čaj nepostavila!“ podotkl Pavel.

Matka vstala, ukázala na knihy a provinile vysvětlovala:

„Když já jsem pořád tady s nimi…“

Syn a Chochol se zasmáli a to jí dodalo odvahy. Pavel vzal několik knih a šel je schovat ven. Chochol připravoval s…