Matka

Maxim Gorkij

74 

Elektronická kniha: Maxim Gorkij – Matka (jazyk: čeština)

Katalogové číslo: gorkij04 Kategorie: Štítek:

Popis

E-kniha Maxim Gorkij: Matka

Anotace

V tomto nejoblíbenějšího románu Maxima Gorkého autor vyzdvihl postavu prosté ženy, která se vlivem svého syna stává stoupenkyní pokroku za nový řád.
V románu je zachyceno důležité údobí ruského společenského života: začátek dvacátého století, kdy se myšlenky vědeckého socialismu začaly masově šířit z uzavřených kroužků mezi dělnictvo. Hrdinkou románu je prostá dělnická žena, která pod vlivem svého syna, revolucionáře Pavla Vlasova, vyroste v neohroženou bojovnici za práva utlačovaných. – Příběh "Matky" končí tak, jak za tehdejších podmínek končit musil – rozbitím revoluční organisace a odsouzením jejích příslušníků. Ale kniha je prostoupena silnym optimismem a neochvějnou vírou ve vítězství proletariátu

O autorovi

Maxim Gorkij

[28.3.1868-18.6.1936] Maxim Gorkij (vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov) byl ruský spisovatel, dramatik a básník, průkopník socialistického realismu. Narodil se roku 1868 v Nižnim Novgorodu. Gorkého otec byl uměleckým truhlářem. V roce 1879 Gorkij osiřel a dětství prožil u dědečka. Školu navštěvoval jen několik měsíců, od 12 let se toulal, střídal různá zaměstnání. Ve svých 15 letech se aktivně zapojil do...

Maxim Gorkij: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

, , ,

Název originálu

Mать

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Matka“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

15

Za svítání se kolébala matka v poštovním voze po cestě rozmoklé podzimním deštěm. Vanul vlhký vítr, bláto stříkalo a vozka seděl na kozlíku napolo k ní obrácen a zamyšlen huhňavě si stěžoval:

„Říkám mu, bratrovi jako: ‚Nu což, rozdělme se!‘ A začali jsme se dělit…“

Náhle šlehl levého kaně bičem a zlostně křikl:

„Hyjé! Táhni, zatracená mrcho!…“

Vykrmené podzimní vrány si starostlivě vykračovaly po holých oranicích v studeném hvízdotu větru. Vzdorovaly nárazům větru, který jim čechral peří, porážel je, a tu ustupovaly jeho síle a lenivými vzmachy křídel přeletovaly na jiná místa.

„No, ošidil mě. Vidím, že tady nic nepořídím,“ vypravoval vozka.

Matka poslouchala jeho slova jako ve snu. V mysli se jí vynořovala řada událostí, které prožila v posledních letech, a když je přehlížela, všude viděla sebe. Dřív byl život vytvářen kdesi daleko, neznámo kým a nač, teď se však mnohé dálo před jejíma očima a s její pomocí. A to v ní vzbuzovalo zmatený pocit důvěry k sobě i spokojenosti se sebou, pochybnosti i tichého smutku…

Všechno kolem se pohybovalo pomalu a kolébavě, po obloze pluly a předháněly se šedivé mraky, po stranách cesty se míhaly mokré stromy, kymácely holými korunami, pole se točila, pahorky vystupovaly a rozplývaly se.

Huhňavý hlas kočího, zvonění rolniček, vlhký hvízdot a šelest větru splývaly v chvějivý křivolaký proud, ženoucí se jednotvárně nad poli…

„Boháči je i ráj malý, tak je to!… Začal mě utlačovat, úřady mu šly na ruku…“ vykládal zdlouhavě vozka, kymáceje se na kozlíku.

Když přijeli na stanici, vypřáhl koně a řekl matce nešťastným hlasem:

„Kdybys mi dala pětník, abych si alespoň popil!“

Dala mu peníz, vozka jím zatřepal na dlani a stejným tónem hlásil:

„Za tři si dám kořalku, za dvě si koupím chleba…“

Odpoledne celá rozbitá a promrzlá přijela matka do velké dědiny Nikolské, šla na stanici, objednala si čaj a posadila se k oknu. Své těžké zavazadlo strčila pod lavici. Oknem bylo vidět nevelké náměstí, pokryté udupaným kobercem žluté trávy, a obecní úřad – tmavošedý dům se sesutou střechou. Na schůdcích obecního úřadu seděl holohlavý, vousatý mužik jen v košili a kouřil dýmku. Po trávníku se procházela svině. Nespokojeně potřepávala ušima, vrážela rypák do země a kroutila hlavou.

Po obloze se převalovaly kupy temných mraků. Bylo ticho, pochmurno a smutno, jako by se všechen život někam skryl, zmizel.

Náhle se na náměstí tryskem přihnal strážmistr, zarazil ryzku u schůdků obecního úřadu, a mávaje knutou, rozkřikl se na mužika; jeho křik narážel na okenní tabulky, ale slovům nebylo rozumět. Mužik vstal, natáhl ruku a ukazoval do dálky. Strážmistr seskočil z koně, zavrávoral, hodil uzdu mužikovi, a chytaje se zábradlí, těžce vystoupil po schodech a zmizel ve dveřích obecního úřadu…

Opět zavládlo ticho. Kůň udeřil dvakrát kopytem do měkké půdy. Do místnosti vešla dívka s krátkým žlutým copem na krku a s přívětivýma očima v kulatém obličeji. Rty měla sevřeny, v natažených rukou na velkém podnose s rozbitým krajem nesla nádobí a pozdravila, kývajíc hlavou.

„Dobrý den, milé dítě!“ řekla vlídně matka.

„Dobrý den!“

Dívka rozestavoval po stole talířky a šálky a náhle živě řekla:

„Právě chytili loupežníka, už ho vedou!“

„Jakého loupežníka?“

„Nevím…“

„A co udělal?“

„Nevím!“ opakovala dívka. „Slyšela jsem jen, že ho chytili. Strážník z obecního úřadu běžel pro komisaře.“

Matka se podívala oknem. Na náměstí přicházeli mužici. Jedni šli pomalu a rozvážně, druzí si v chůzi spěšně zapínali kožíšky. Zastavovali se u vchodu do obecního úřadu a dívali se kamsi vlevo.

Děvče také vyhlédlo ven, vyběhlo z místnosti a hlučně zabouchlo za sebou dveře. Matka se zachvěla. Zastrčila své zavazadlo hlouběji pod lavici, hodila si na hlavu šál a šla ke dveřím, potlačujíc v sobě nepochopitelné přání, které ji náhle přepadlo, jít rychleji, běžet…

Když vyšla na schůdky před domem, udeřil ji do očí a do prsou ostrý chlad. Dech se jí zatajil a nohy zdřevěněly – uprostřed náměstí kráčel Rybin s rukama svázanýma na zádech. Vedle něho šli dva obecní strážníci, odměřeně naráželi holemi o zem. U vchodu do obecního úřadu stál zástup lidí a mlčky čekal.

Matka ohromena upřeně se dívala, Rybin něco říkal, slyšela jeho hlas, ale slova mizela bez ozvěny v temné chvějící se prázdnotě jejího srdce.

Vzpamatovala se a zatajila dech. U schůdků stál mužik s širokými světlými vousy a upřeně se jí díval modrýma očima do obličeje. Rozkašlala se, třela si hrdlo rukama zesláblýma strachem a s námahou se ho zeptala:

„Co se stalo?“

„Tam to vidíte!“ odpověděl mužik a odvrátil se. Přišel ještě jeden mužik a postavil se vedle.

Strážníci se zastavili před zástupem, který stále rychle vzrůstal, ale stál mlčky, a tu se náhle nad ním rozlehl Rybinův hlas:

„Pravoslavní! Slyšeli jste o pravdivých spisech, ve kterých je napsána pravda o našem rolnickém životě? Tak vidíte, pro tyto spisy trpím, to já jsem je rozdával mezi lid!“

Lidé obstoupili Rybina těsněji. Jeho hlas zněl klidně,…