Matka

3

Za čtrnáct dní po otcově smrti přišel Pavel Vlasov v neděli domů namol opilý. Potácel se, zalezl si na čestné místo pod obrazy svatých, udeřil pěstí do stolu, jako to dělával otec, a křikl na matku:

„Večeřet!“

Matka k němu přistoupila, sedla si vedle něho, objala ho a přitáhla jeho hlavu na svá prsa. Pavel se opřel rukou o její rameno, vzpíral se a křičel:

„Maminko, rychle!…“

„Ty hlupáčku!“ řekla matka smutně a laskavě, přemáhajíc jeho odpor.

„A kouřit budu! Dej mi otcovu dýmku…“ brumlal Pavel, těžce pohybuje neposlušným jazykem.

Poprvé se opil. Vodka oslabila jeho tělo, ale neudusila jeho vědomí, a v hlavě mu bušila otázka:

Jsem opilý? Opravdu opilý?

Matčina něha ho naplňovala zmatkem a smutek v jejích očích ho dojímal. Bylo mu do pláče, a aby se přemohl, snažil se tvářit ještě opilejším, než byl.

A matka hladila jeho zapocené, rozcuchané vlasy a tiše říkala:

„Tohle jsi ale nemusel…“

Začal se mu zvedat žaludek. Po prudkém záchvatu dávení ho matka uložila do postele a na bledé čelo mu položila mokrý ručník. Trochu vystřízlivěl, ale všechno se pod ním a kolem něho točilo a kymácelo, oční víčka měl těžká, v ústech odporně hořkou chuť, díval se přimhouřenýma očima na velkou matčinu tvář a nesouvisle přemýšlel:

Je to na mě asi ještě brzo. Ostatní pijí, a nic jim není, ale mně je špatně…

Odněkud z dálky doléhal k němu měkký matčin hlas:

„Jakýmpak mi budeš živitelem, když začneš pít…“

Zavřel pevně oči a řekl:

„Všichni pijí…“

Matka si těžce povzdychla. Měl pravdu. Sama věděla, že jen v krčmě se mohou lidé trochu potěšit. Přesto však řekla:

„Ale ty nepij! Za tebe toho dost vypil otec. A mne se dost natrápil… tak bys mohl mít alespoň ty s matkou slitování, ne?“

Pavel poslouchal smutná, něžná slova a vzpomínal si, jak za otcova života nebylo matku v domě ani vidět, stále mlčela a žila ve vzrušeném očekávání ran. Aby se vyhnul setkání s otcem, býval v poslední době málo doma, matce odvykl, a teď, když se pomalu probíral z opilosti, upřeně ji pozoroval.

Byla velká, trochu shrbená, její tělo, zničené dlouhou prací a mužovými ranami, pohybovalo se tiše a jaksi bokem, jako by se pořád bála, že do něčeho vrazí. Široká, oválná tvář, zbrázděná vráskami a poněkud odulá, byla ozářena temnýma, neklidně smutnýma očima, jako má většina žen z dělnické kolonie. Nad pravým obočím měla hlubokou jizvu, která trochu zvedala obočí vzhůru, takže se zdálo, že i pravé ucho má výše než levé, a to její tváři dodávalo výrazu, jako by stále něčemu polekána naslouchala. V hustých tmavých vlasech probleskovaly šedivé pramínky. Byla vtělená mírnost, smutek, pokora…

A po tvářích jí pomalu tekly slzy.

„Neplač!“ tiše poprosil syn. „Dej mi pít.“

„Přinesu ti vodu s ledem…“

Když se však vrátila, již spal. Chvíli nad ním postála, v rukou se jí chvěl džbán a led tiše tloukl o plech. Postavila džbán na stůl a mlčky poklekla před obrazy svatých. Do okenních tabulí bily zvuky opilého života. Ve tmě a vlhku podzimního večera vřeštěla harmonika, někdo hlasitě zpíval, jiný sprostě nadával, bylo slyšet rozčilené, podrážděné a unavené ženské hlasy…

Život v malém domku Vlasovových plynul nyní tišeji a klidněji než dříve a trochu jinak než všude jinde v kolonii. Jejich domek stál na okraji kolonie u nevysokého, ale srázného svahu k močálu. Třetinu domku zabírala kuchyň a od ní tenkou přepážkou oddělená světnička, v které spala matka. Ostatní dvě třetiny čtvercová místnost s dvěma okny; v jednom koutě stála Pavlova postel, v druhém pod obrazy svatých stůl a dvě lavice. Několik židlí a prádelník, na něm malé zrcadlo, kufr se šatstvem, na zdi hodiny a v koutě dvě ikony – to bylo všechno.

Pavel dělal vše, co se na mladíka patří: koupil si harmoniku, košili s naškrobenou náprsenkou, křiklavou kravatu, galoše, hůlku a vypadal stejně jako všichni výrostci jeho věku. Chodil na večerní zábavy, naučil se tančit čtverylku a polku, v neděli se vracel opilý a vždy mu bylo po v…