Matka

22

Jednoho svátečního dne se matka vracela z nákupu, otevřela dveře, stanula na prahu a tu ji náhle zalila radost jako teplý letní déšť: ve světnici se rozléhal Pavlův sytý hlas.

„Už je tady!“ zvolal Andrej.

Matka viděla, jak se Pavel rychle obrátil, a spatřila, že jeho tvář ozářil cit, který jí sliboval něco velkého.

„Tak jsi tedy přišel… A zase jsi doma!“ zamumlala a zmatena neočekávaným shledáním usedla.

Sklonil k ní bledou tvář, v koutcích očí mu světle zářily maličké slzičky a rty se mu chvěly. Chvíli mlčel a matka se na něho dívala rovněž mlčky.

Chochol si tiše pohvizdoval, prošel mimo ně se sklopenou hlavou a vyšel ven.

„Děkuji ti maminko,“ promluvil konečně Pavel hlubokým, tichým hlasem, tiskna jí ruku třesoucími se prsty. „Děkuji ti, drahá!“

Radostně vzrušena výrazem synovy tváře a zvukem jeho hlasu, hladila ho po hlavě, a potlačujíc bušení srdce, tiše řekla:

„Bůh tě opatruj! Za co mi děkuješ?…“

„Za to, že nám pomáháš v našem velikém díle, za to ti děkuji!“ pravil. „Je to vzácné štěstí, když člověk o své matce může říci, že je mu i myšlenkově blízká!“

Hltala mlčky jeho slova žíznivým srdcem, se zalíbením se dívala na syna, který stál před ní tak zářící a tak blízký.

„Viděl jsem, maminko, že mnoho věcí zraňovalo tvou duši, že ti bylo těžko. Myslil jsem, že se s námi nikdy nesmíříš, že nepřijmeš naše myšlenky za své, ale že budeš jen mlčky trpět, jako jsi trpěla po celý život. To mě tížilo!…“

„Andrjuša mě naučil mnohé pochopit!“ vpadla mu do řeči.

„Vyprávěl mi o tobě!“ řekl s úsměvem Pavel.

„A Jegor také. Jsme krajané. Andrjuša mě dokonce chtěl učit číst…“

„Ale ty ses ostýchala a sama ses tajně pustila do učení.“

„Tak on to zpozoroval!“ zvolala zmatena, a překypujíc radostí, která naplnila její nitro, navrhla Pavlovi:

„Měl bys ho zavolat! Odešel schválně, aby nás nerušil. Sám matku nemá…“

„Andreji! Kde jsi?“ zavolal Pavel, otvíraje dveře do síně.

„Tady! Chci naštípat dříví!“

„Pojď sem!“

Nepřišel hned, a když vešel do kuchyně, řekl starostlivě:

„Musím říci Nikolajovi, aby přivezl dříví, máme ho už málo. Co říkáte, matičko, jak Pavel vypadá? Vláda, místo aby buřiče trestala, tak je vykrmuje…“

Matka se zasmála. Srdce jí ještě sladce trnulo, byla zpita radostí, ale již cosi skoupého a opatrného v ní probouzelo přání vidět syna klidného, takového, jaký býval dříve. Bylo jí v duši příliš krásně a přála si, aby první veliká radost jejího života ihned a navždy se jí uložila do srdce tak živá a silná, jak přišla. A z obavy, aby jejího štěstí neubylo, spěchala je rychle přikrýt jako ptáčník, který náhodou polapí vzácného ptáka.

„Pojďme obědvat! Tys jistě ještě nejedl, viď, Pavle?“ vyptávala se starostlivě.

„Ne. Včera jsem se dověděl od dozorce, že budu propuštěn, a dnes jsem neměl na jídlo nebo na pití ani pomyšlení.“

„První, koho jsem tu potkal, byl starý Sizov…