Matka

24

Tento strach, podobný plísni, která svou těžkou vlhkostí znesnadňuje dýchání, rostl v jejích prsou víc a víc, a když nastal den přelíčení, vnesla matka s sebou do soudní síně těžké, smutné břímě, pod nímž se jí ohýbala záda i krk.

Na ulici ji zdravili známí z kolonie; mlčky se ukláněla a prodírala se zasmušilým zástupem. Na chodbách soudní budovy i v sále se setkala s příbuznými obžalovaných a oni také cosi říkali tlumenými hlasy. Slova se jí zdála zbytečná, nerozuměla jim. Všichni byli zachváceni stejným pocitem skleslosti, který se přenášel i na matku a ještě více ji skličoval.

„Sedni si vedle mne!“ řekl jí Sizov a poposedl na lavici.

Poslušně se posadila, urovnala si šaty a rozhlédla se. Před očima jí pluly a splývaly jakési zelené a malinově červené pruhy a skvrny a třpytily se tenké žluté nitky.

„Tvůj syn přivedl našeho Grišu do neštěstí!“ řekla tiše žena, která seděla vedle matky.

„Mlč, Natajlo!“ obrátil se k ní Sizov nevrle.

Matka se podívala na ženu, byla to Samojlovová, dále seděl její muž, holohlavý, příjemného zevnějšku, s mohutnými zrzavými vousy. Měl hubený obličej, díval se přimhouřenýma očima před sebe a brada se mu třásla.

Vysoká okna stejnoměrně naplňovala sál kalným světlem, zvenčí klouzaly po okenních tabulích sněhové vločky. Mezi okny visel velký carův portrét v silném, mastně se lesknoucím zlatém rámu, zakrytém po straně rovnými záhyby těžké tmavě červené drapérie. Před obrazem téměř po celé šířce sálu stál stůl pokrytý zeleným suknem, vpravo u zdi za mříží dvě dřevěné lavice, vlevo dvě řady temně červených křesel. Sálem tiše pobíhali zřízenci se zelenými límci a zlatými knoflíky na prsou a na břiše. V ponurém ovzduší bloudil nesmělý tichý šepot a vznášela se smíšená vůně lékárny. To všechno – barvy, lesk, zvuky, vůně – tlačilo do očí, vnikalo společně s dechem do prsou a naplňovalo zdeptané srdce směsicí tíživého rmutu skličující úzkosti.

Náhle kdosi něco hlasitě řekl, matka sebou škubla, všichni vstali, ona se též zvedla, uchopivši Sizova za ruku.

V levém koutě sálu se otevřely vysoké dveře a jimi kolébavě vešel stařík v brýlích. Na šedivých tvářičkách se mu třásly bílé prořídlé licousy, horní vyholený ret se mu propadal do úst a ostré sanice a brada se opíraly o vysoký límec uniformy, takže se zdálo, že pod límcem nemá krk. Staříka zezadu podpíral mladý muž s porcelánovým červeným kulatým obličejem a za nimi pomalu kráčeli ještě tři muži v uniformách zdobených zlatem a tři civilisté.

Dlouho se vrtěli za stolem, usedajíce do křesel, a když si konečně sedli, tu jeden z nich, v rozepjaté uniformě, s líným oholeným obličejem, začal cosi staříkovi vykládat, nezvučně a těžce při tom pohyboval odulými rty. Stařík poslouchal, seděl podivně zpříma a nehybně a matka viděla za skly jeho brýlí dvě maličké, bezbarvé skvrnky.

Na konci stál u psacího pultu velký holohlavý člověk, pokašlával a šelestil papíry.

Stařík se naklonil kupředu a promluvil. První slovo vyslovil jasně, ale další se mu rozplizla v tenkých šedivých rtech.

„Zahajuji… Přiveďte…“

„Koukni!“ zašeptal Sizov, jemně strčil do matky a vstal.

Ve zdi za mříží se otevřely dveře, vešel voják s tasenou šavlí na rameni, za ním se objevili Pavel, Andrej, Feďa Mazin, oba Gusevové, Samojlov, Bukin, Somov a ještě asi pět mladíků, které matka neznala jménem. Pavel se vlídně usmíval, Andrej také cenil zuby a kýval hlavou; v sále jako by se vyjasnilo, jejich úsměvy, oživené tváře a pohyby vnesly prostší náladu do napjatého, ponurého mlčení. Mastný lesk zlata uniforem pohasl, změkl a matčino srdce se probudilo dotekem závanu zmužilé jistoty a živé síly. Také na lavicích za ní, kde do té doby lidé seděli v stísněném očekávání, ozval se nyní odvetný tichý šum.

„Nemají strach!“ slyšela, jak šeptá Sizov, a vpravo zavzlykala Samojlavova matka.

„Ticho!“ ozvalo se přísné napomenutí.

„Upozorňuji…“ řekl stařík.

Pavel a Andrej se posadili vedle sebe a s nimi na první lavici usedl Mazin, Samojlov a Gusevové. Andrej měl oholenou bradu, kníry mu vyrostly, visely dolů a jeho kulatá hlava vypadala jako kočičí. V jeho tvářích, v rysech kolem úst bylo cosi nového, ostrého a kousavého, a v očích cosi temného. Mazinovi se nad horním rtem černaly dva proužky a byl v obličeji plnější, Samojlov byl stejně kučeravý jako dřív a Ivan Gusev se bezstarostně šklebil jako vždy.

„Ach Feďko, Feďko!“ šeptal Sizov se skloněnou hlavou.

Matka naslouchala nesrozumitelným staříkovým otázkám – ptal se, aniž pohlédl na obžalované, a hlava mu spočívala nehybně na límci uniformy. Slyšela klidné a krátké synovy odpovědi. Zdálo se jí, že předseda a všichni jeho pomocníci nemohou být zlí a krutí. Prohlížela si pozorně tváře soudců, pokoušela se z nich něco vyčíst a tiše poslouchala, jak jí v prsou roste nová naděje.

Porcelánový člověk četl lhostejně nějaký spis, jeho jednotvárný hlas naplňoval sál nudou a lidé znuděni seděli nehybně jako strnulí. Čtyři obhájci tiše, ale živě rozmlouvali s obžalovanými, všichni se rázně a rychle pohybovali a připomínali velké černé ptáky.

Po staříkově boku vyplňoval křeslo svým tlustým tělem nabubřelý přísedící s malýma zateklýma očima, z druhé strany seděl přihrblý bledý člověk se zrzavým knírem. Unaveně zvrátil hlavu na lenoch křesla, přimhouřil oči a o něčem přemýšlel. Také tvář státního návladního byla unavená a znuděná. Za soudci seděl městský starosta, tlustý, usedlý muž, a zamyšleně si hladil tvář; maršálek šlechty, šedivý, vousatý a červenolící člověk s velkýma dobráckýma očima; okresní náčelník v kamizole, s ohromným břichem, které ho zřejmě uvádělo do rozpaků, a proto se stále pokoušel zakrýt je šosem, ale šos vždy sklouzl.

„Tady nejsou žádní zločinci ani soudci,“ rozlehl se Pavlův pevný hlas, „tady jsou jen zajatci a vítězové…“

Rozhostilo se ticho, po několik vteřin matka neslyšela nic jiného než rychlé skřípání pera po papíře a tlukot svého srdce.

A předseda také vyčkával, jako by něčemu naslouchal. Jeho přísedící se pohnuli. Tu řekl:

„Hm, ano, Andreji Nachodko! Doznáváte…“

Andrej se pomal…