Matka

7

Nilovnin život plynul podivně klidně. Tento klid ji časem až udivoval. Její syn seděl ve vězení, věděla, že ho čeká těžký trest, ale pokaždé, když o tom přemýšlela, mimoděk se před ní vynořovali v myšlenkách Andrej, Feďa a dlouhá řada jiných. Synova postava jí splývala se všemi, kteří měli stejný osud jako on, rostla jí před očima, probouzela její vnímavost, bezděčně a nepozorovaně prohlubovala myšlenky o Pavlovi a převracela je na všechny strany. Rozptylovaly se všude v jemné nerovné paprsky, dotýkaly se všeho, pokoušely se vše osvětlit, shrnout v jediný obraz a zabraňovaly jí soustředit se na jednotlivosti, zabraňovaly jí poddávat se stesku po synovi a strachu o něho.

Žofie brzy někam odjela, asi po pěti dnech se vrátila veselá, čilá, ale za několik hodin znovu zmizela a objevila se zase asi po čtrnácti dnech. Zdálo se, že se vznáší životem v širokých kruzích, zastavujíc se časem u bratra a naplňujíc jeho byt svou jarostí a hudbou.

Matka našla v hudbě zalíbení. Když ji poslouchala, cítila, jak jí teplé vlny narážejí na hruď, vnikají do srdce, jež pak bije klidněji, a v něm jako semena v zemi hojně zavlažované a hluboko zkypřelé rychle a směle vyrůstají vlny myšlenek, lehce a krásně rozkvétají slova probuzená silou zvuků.

Matka se těžce smiřovala s nepořádností Žofie, která všude pohazovala své věci, oharky, popel, a ještě tíže s jejími volnými řečmi, to vše příliš bilo do očí vedle Nikolajovy klidné jistoty a vždy stejně mírné vážnosti jeho slov. Žofie jí připadala jako výrostek, který se chce předčasně vydávat za dospělého a na lidi se dívá jako na zajímavé hračky. Mluvila mnoho o posvátnosti práce, ale svou nepořádností matce práci bezhlavě přidělávala, mluvila o svobodě, ale matka pozorovala, že všechny omezuje svou prudkou nesnášenlivostí a stálým hašteřením. Bylo v ní mnoho, co si odporovalo, a když to matka viděla, chovala se k ní s napjatou opatrností a ostražitou pozorností, bez onoho srdečného tepla, které v ní vzbuzoval Nikolaj.

Vždy starostlivý, žil den ze dne jednotvárným, pravidelným životem: ráno v osm hodin pil čaj, četl noviny a říkal matce, co je nového. Když ho matka poslouchala, viděla s překvapující jasností, kterak těžký stroj života nelítostně přemílá lidi na peníze. Cítila, že Nikolaj má něco společného s Andrejem. Mluvil o lidech právě tak beze zloby, protože v jeho očích měli všichni vinu na špatném uspořádání života, avšak víra v nový život nebyla u něho tak vřelá jako u Andreje, a ani tak silná. Mluvil vždy klidně hlasem poctivého a přísného soudce, a i když mluvil třeba o něčem hrozném, usmíval se tichým soucitným úsměvem, ale oči se mu chladně a tvrdě leskly. Když matka viděla jejich lesk, tu pochopila, že tento člověk nikomu nic neodpustí, nemůže odpustit, a bylo jí ho líto, neboť cítila, jak ho tato tvrdost tíží. A líbil se jí stále víc.

O deváté hodině odešel do práce a ona potom uklidila byt, uvařila, umyla se, oblékla čisté šaty a ve svém pokoji si prohlížela obrázky v knihách. Naučila se už číst, ale čtení ji stále ještě namáhalo, a když čtla rychle, unavila se a přestávala chápat spojitost jednotlivých slov. Prohlížení obrázků ji však okouzlovalo jako dítě – otvíralo před ní srozumitelný, téměř hmatatelný, nový zázračný svět. Vyvstávala před ní ohromná města, překrásné budovy, stroje, lidi, pomníky, nepřeberná bohatství vytvořená lidmi a tolik rozmanitých výtvorů přírody, že až rozum zůstával stát. Život se rozšiřoval do nekonečna, každého dne odhaloval očím něco ohromného, dosud neznámého, úžasného a stále silněji vzrušoval probuzenou hladovou duši ženy hojností svého bohatství, nezměrností svých krás. Zvláště ráda si prohlížela velké svazky atlasu živočišstva, a ač to bylo cizojazyčné vydání, přece jí atlas dával velmi jasnou představu o kráse, bohatství a nesmírnosti světa.

„Jak je ten svět velký!“ říkávala Nikolajovi.

Ze všeho nejvíce na ni působil hmyz, a zvláště motýli. S údivem si prohlížela obrázky, které je zobrazovaly, a rozumovala:

„To je krása, Nikolaji Ivanoviči, viďte? A co je všude té milé krásy a všechno zůstává před námi skryto a všechno nás míjí a my to nevidíme. Lidé pobíhají sem tam, nic nevědí, s ničím se nemohou potěšit, nemají na to kdy ani chuť. Kolik radostí by mohli prožít, kdyby věděli, jak je země bohatá, jak mnoho podivuhodných tvorů na ní žije. A to všechno je pro všechny a každý pro všechny, je to tak?“

„Jistě!“ usmál se Nikolaj. A přinášel jí nové knihy s obrázky.

Večer se často u něho scházeli hosté. Přicházel Alexej Vasiljevič, hezký muž s bledým obličejem a černou bradkou, spolehlivý a mlčenlivý; Roman Petrovič, uhrovitý člověk s kulatou hlavou, vždy mlaskal, když mu bylo něčeho líto; Ivan Danilovič, hubeňoučký a droboučký se špičatou bradkou a slabým hlasem, smělý, křiklavý a ostrý jako šídlo; Jegor, který si pořád tropil žerty ze sebe, ze soudruhů, ze své nemoci, jež se stále zhoršovala. …