V srdci šumavských hvozdů

VI

Zalehla zima na široširé hvozdy, přioděla černé smrky i zelené palouky bílým svým hávem. Někdy bývá krásná, velkolepá, takže nic nádheře té kněžny se nerovná. Odráží se slunce v jehlancích ledových, vzduchem nekonečnou řadou táhnou lesklé drobné křišťály v lehoučkém letu. Na stromech nasadí se květy tisícerých tvarů. Ale jsou zimy, že slunce nevychází ani nezapadá. Husté mlhy vystupují z močálů a nebe i zemi objímají. Věčný, nekonečný soumrak zavládne, není rána, ani poledne, ani večera. Černou nocí neprosvitne luna, neprosype se kmit modrých hvězdiček. A v šeru dne i v mrákotách nočních nelze říci, že by panoval mír a velebný klid – ba panuje příšerná smrt a mrtvé ticho. To jsou dni a noci, kdy zabloudí lichý dřevorubec, kdy nejbližší sousedé neodváží se k sobě na návštěvu, protože by zblouditi mohli při cestě dvou set kroků. A běda, kdo zbloudí! Zmámí ho příšery zimní, kolem dokola obchází a nevyzná se, v hluboké závěje, v bezedná bahna, ve srázy skalní a temné propasti zabředne, nebo bez ustání chodí, až nohy zemdlí, až usedne, ulehne – a mlha i sníh v hustých vločkách kroužící lichotně přitulí se a pláštěm svým ho přikryjí. Mlha je slepá a hluchá; na dvacet kroků jí neprorazí zář ohně a kmitavý lesk bukových loučí ani se oknem neprodere. Hlas lidský mře v ústech, nepronikne šerou tmou.

Tak bylo v zimě po událostech, které jsme vypravovali, takový byl den lednový, za něhož odnesli k věčnému spánku na hřbitov rehberský posledního rychtáře z dob ještě svobodných. Podkosila ho smrt rychle, ani tři dni nestonal. Do lesa pro dříví si zajel, v mlze zbloudil, plných deset hodin se potloukal, než cestu našel. Přišel domů, hlava mu plamenem hořela, při dýchání boky ho píchaly. Chtěli pro lékaře, nemohli: mlha a závěje nedovolily. Sešly se báby z blízkého sousedství, radily se věhlasně, a deset různých neklamných způsobů léčení poradily. Nadělaly placek křenových, podaly odvar zeměžluči, vykouřily jalovcem, ba obložily teplé ještě důkazy obměny látek v hovězím těle a daly pít kozí moč, která prý nikdy neomýlí. Všecko se ukázalo býti marným, ač báby souhlasně nesčetné případy vypravovaly, ve kterých „věda“ jejich pomohla. Čarovaly pak nad nemocným, zaříkávaly a mluvily starodávná říkání – ani mocné slovo síly nemělo.

I usnesla se rada vědoucích stařen, že se má jíti pro pana faráře.

Sebral se Josef i čeledín, sebrala se s nimi ještě trojice silných mužů, soused a dva podruzi, přivázali si na nohy široké obruče z řemínků a provázků spletené, aby se nebořili, a šli pořád po kraji lesa, jeden za druhým, starý zkušený soused napřed, aby nezabloudili, od sebe se neztratili. Tak došli k potoku a břehu se nespouštějíce dále se brali až k můstku. Za můstkem počalo stoupání po silnici, vroubené jeřabinami a jilmy; na vrchu pak stojí šindelem krytý kostelík s objemnou bání, kterou se šedá mlha zavila v záhyby své i s orlem na temeni báně, s císařským orlem, erbem a pavézou svobodných rycht waldhvozdských. Vedle kostela stojí fara. Stěna vnější obou budov na straně, odkud vítr duje, ač z kamene zdělána, šindelem je veskrze pobita, neboť zuřivé bouře nestrpěly by omítky.

Dvě hodiny trvala cesta mlhou a tmou, ač za příznivého počasí sotva více než půl hodiny vyžaduje.

Když mužové stáli před farou, čirá noc už dávno byla rozestřela své husté perutě. Stařičký pan farář vyrušen ze svého klidu, došel pro velebnou svátost; přivázali i jemu obruče, rozžehli pochodňové smolnice a dali se všickni na zpáteční cestu k umírajícímu rychtáři.

Odbila půlnoc, když přivedli pana faráře zase na faru a po čtvrté nastoupili tutéž cestu.

Byli všichni umdleni až k smrti; bylo jim strašno v mrtvé tišině nad nimi i vůkol nich. Žádný vítr nevál, žádná voda nešuměla: pod nimi mrtvá zem, nad nimi slepé nebe, vůkol hluchý vzduch.

A když došli únavou polomrtví, rychtáře na živu již nenašli. Báby lékařky se proměnily v plačky a kvílením ctily zvěčnělého. Hořela svíce vosková u hlavy nebožtíka, plála za posledního z řady svobodných rychtářů.

Josef hořce zaplakal; otec mu umřel, nepožehnav mu, ba snad neodpustiv; v poslední době vůbec slovem k němu nebyl promluvil…

Stará matka klečela u nohou mrtvého; zticha bez šumu padaly její slzy, jako déšť, který bude dlouho trvati.

Druhý den přistrojili mrtvého, na bílé prkno do komůrky jej položili. A zase odebralo se pět mužů na faru, aby mu objednali umíráček a hrany, pohřeb a zádušní. Venku táž mlha, hrobové ticho.

I sešli se večer, kdekdo mohl ze sousedů a sousedek, staří a mladí; plakali nad rychtářem a dlouho do noci se modlili; a tak po tři dni, co zvěčnělý v komůrce ležel.

Čtvrtého rána teprve zapřáhli čtyři voly do saní, uložili na ně zemřelého v černé prosté rakvi, kterou soused, ač nebyl řemeslem truhlář, zatím byl zhotovil, dojeli po nevýslovných útrapách a svízelech ke kostelu a pohřbili ho na vysokém, výslunném hřbitůvku, kde v létě ptáčkové tak libě šveholí.

Zaduněly na rakev poslední hroudy, zaplakali rodní naposled, každý z přišlých poznamenal čerstvý rov znamením kříže; bílé jemné j…