V srdci šumavských hvozdů

Červené srdce

Asi půl druhého kilometru za rehberskou vsí, směrem k jihozápadu tekou vody průplavu spojujícího Vydru s Křemelnou. Bídná cesta k němu vedoucí stoupá z údolí Stillseifenského potoku smutným suchopárem až k brunátným vodám této stoky, přes niž se klene kamenný můstek o jednom oblouku, za nímž se vypíná vysoký míchaný les, jemuž říkají Hauswald. Jda tou cestou dále přijdeš ke dvěma kapličkám, stojícím po levé i po pravé straně cesty a zírajícím družka na družku svými vchody. Jedna z těch kapliček už je velmi vetchá, vchod do ní je neustále otevřen, a podíváš-li se do vnitřku, spatříš tam prapodivnou směsici různých předmětů obětovaných divotvorné Panně, rozvěšených bez ladu a skladu po zdech; pokrývají i oltáříček snesené tam dárky na znamení díků za zázračná uzdravení, za pomoc v nouzi, za splnění tužeb: obrazy i obrázky, křížky, růžence, sošky, výrobky ze dřeva a z vosku, představující všecky možné údy a části těla; tvořící ruka umělcova hleděla namnoze vyznačit na těchto symbolických preparátech neduhy a zmrzačení, jimiž ten který úd byl stižen; nelze tvrdit, že umělec nebo umělci sobě vedli vkusně, a nedivím se pranic, že kterási dáma, kterou jsem upozornil na tento obyčej, se odvrátila s netajenou hrůzou, řkouc: „Toť opravdu hnusné, ošklivé!“

Je to pravda: podivné je toto pojímání věcí – můžeš je i jinak nazvat, drahý čtenáři – avšak zda popřeš, že v něm spočívá tolik dětinné naivity, tolik opravdové vděčnosti, že člověku nelze bráti pohoršení. Bohorodička a Bůh sám, jenž trůní na nebi a zná srdce a ledví ubohých svých dětí na zemi, zdaž se pohněvají…?

Nová kaplička je dost pěkně z kamene vybudována, čistě obílena; má zaujati místo staré, která hrozí sesutím. Rehberští si mnoho na ní zakládají a pilně ji uzavírají; mne nezahřála, celé moje srdce, veškerá moje pobožnost patří staré; dočkám-li se jejího sesutí, vzejde asi z jejího konce právě tolik žalu a bolu, jako z konce tolika věcí v těchto končinách, jejichž svědkem jsem býval za svého mládí.

Jako chlapec jsem sem chodíval velmi často; rozjímal jsem tu a modlíval se; nemohu vypsat, jaká měkká, zbožná nálada se tu snášela do srdce. Věčný stín tu vládl a velebný klid pod starými smrky, jedlemi a buky, které stály hustě jako živá zeď. Ty tam jsou smrky a jedle; jedině tlící, hustým mechem obrostlé mohutné pahejly dávají zvěst, kde se pjali k nebi velikáni, pamětníci starých zašlých dob, nezdolní odpůrci času. Jen buky ještě potrvaly se svými bělavými těly, místy porostlými temnozeleným mechem; avšak dochází řada i na tyto poslední zbytky lesní slávy: sedláci, jimž les patří, potřebují peněz a továrny na sirky různého náčiní z bukového dříví.

Předměty tuto obětované mě zajímaly nemálo; naváděly moji mladou mysl k rozjímání o lidské bídě. Bylo tu ostatně nakupeno mnoho předmětů, jejichž význam a smysl jsem nestačil vystihnouti, tak mezi jinými veliké srdce, velmi nemotorně ze dřeva vyřezané, natřené křiklavě červenou hlinkou a zavěšené na růženci o hrubých černých zrnech. Čeho žádal od nejsvětější Panny dárce této ofěry? Či zavěsil ji tuto, aby vzdal svoje díky za to, že světice královna nebeská ho vyhojila ze srdečného neduhu? Dost možná, ale jistoty jsem na ten čas nenabyl o tom, a tak se stalo, že jsem pozapomněl brzy na tuto srdeční záležitost.

Když jsem přišel po dvou letech opět do Rehberka – bylo mi tehda asi šestnáct let – zavedl mě jeden z mých výletů do hauswaldské kaple; kterýsi selský hoch, mnohem starší než já, mě doprovázel.

Pojednou jsem spatřil v mechu a borůvčí poblíže kaple něco, co vyvolalo v mé duši polo zapadlé upomínky: leželo tam dřevěné srdce, ale červené již nebylo, neboť déšť z něho smyl barvu. Zdvihl jsem je a ukázal jsem je svému průvodci. Ten, vzav mi je z ruky, zahodil je, takže se roztříštilo o nedaleký kmen.

„Lpí na něm prokletí,“ pravil, „proto jsme je vyhodili z kaple. Ne­dotýkej se ho.“

A pak mi vypravoval příběh, jehož jednotlivosti jiní doplnili.

Živa byla v kterési chalupě ubohá dívka, jíž říkali, bůhví po kterém dědu, Steinzen-Agnes. My ji nazveme po česku prostě Anežkou. V době, kdy jsem viděl po prvé červené srdce v kapli, čítala už přes dvacet let, byla tedy v stáří, kdy ženské u nás mívají ne-li manžela, tedy aspoň milence, jenž vešel s nimi v poměr, z něhož následuje obyčejně manželství. Nemá-li ani toho, ani onoho, nebývá jí to ke cti, a řeči lidské se splétají jen což, zlomyslné narážky na tělesné nedostatky anebo na mravní zvrhlost, vrcholící ve větě zhusta pronášené, „že nemá dna“.

O Anežce se tohle nepovídalo, a to z prajednoduché příčiny: bylať sice tělesně dobře vyvinutá a nikoli bez vnad, jež lákají mužskou mládež, ale na duchu trochu přiblblá, a hoši si z ní tropili lecjakousi kratochvíli, ale žádný z nich se s ní neuvázal ve vážný poměr. A přece srdce Anežčino bylo teploučké, a ona toužila po lásce jako kterákoli její družka. Stála ve světě dosti osamocená; matka její sice žila dosud, avšak netoliko že se provdala záhy po jejím narození a po smrti jejího otce za jiného muže, byla i neduživá a napolo slepá; její otčím pak se nestaral o ni ani dost málo, ledaže se zlobíval, když za tichých nocí celá hejna výrostků se objevovala u jeho chaty na pustém svahu Suchého vrchu; nezbedové se tvářili, jako by chtěli konat Anežce obvyklé návštěvy na půdě, i prováděli při tom naschvál náramný ryk a rámus, dráždili psa, bečeli jako zamilovaný kozel, mňoukali jako kocouři, volali na dívku, zkrátka, rušili noční klid nestydatým způsobem, až starý, všecek nesvůj od vzteku, se vyřítil na násep, kde nadával a láteřil jako zběsilý. Drastické přezdívky, jichž při tom užíval, bývaly povedeným darebům nevysychajícím zdrojem nezřízeného veselí.

Anežka zachovávala vůči těmto nočním návštěvám naprostou zdrželivost. Neukazovala se, nesmála se, nehněvala se, nepromluvila; nejspíše si také při nich ničeho nemyslila, ba snad se ani tomu nedivila, že po odchodu nezvaných galánů otčím se dal do ní, peskuje ji všelikými nevybranými názvy, jež rozčertěná jeho fantazie mu přiváděla na…