V srdci šumavských hvozdů

IV

Týden za týdnem utíkal, co Michl dlel ve vyšetřovací vazbě za mřížemi kriminálu při píseckém krajském soudě. Zapíral tvrdošíjně všecku vinu a stál na tom, že finančník se v osobě mýlí. Když vyšetřující soudce jevil pochybnost, zamžoural a zamlčel se. Když mu byly čteny protokoly svědků, krčil ramenem, ničeho nenamítaje. Když mu byly přečteny výpovědi Josefovy, tvářil se, jako by nechápal, dokládaje: „To nemůže býti; to je špatnost!“ Konečně prohodil: „Má zlost na mne, že mu nechci dáti dceru.“ A zařinčel řetězem: „A nedám mu ji! Já ne; protože je hňup, který pro svou hloupost o vše přijde.“

Zatím na Rehberku rychtář nevycházel ze zlosti. Den co den láteřil a naříkal, že všecka poslušnost synovská vymizela ze světa. Hrozil svou kletbou, jestli od Annamirly neupustí. Jindy zase posílal kdekterého dohazovače bůhvíkam, aby vyhledal pro Josefa nevěstu. Josef ani slyšeti nechtěl. Utíkal se k mámě, a ta plakala nad svým jedináčkem a chlácholila ho. Staré, osmahlé rámě ovinulo se kolem jeho šíje, modré, věrné oči se na něho zadívaly: „Strp, strp, ty můj drahý – však otec změkne, jako změklo srdce tvého děda, který také nechtěl, aby si mě otec tvůj vzal, že jsem měla jen tři sta a jedinou kravičku.“ – A syn na to: „Pomozte mi, maminko zlatá – já ji mám rád, jiné nechci. Čím ona se provinila?“

Nejhůře řádil rychtář, když došlo ho nařízení, aby poslal Špagátovi vysvědčení mravnosti. „Tak to ještě! Mravnost mu mám potvrdit, tomu halamovi! Jako by co mravného při něm bylo, při tom šejdíři, lichváři, zloději! A pomyslím-li, že by dcera tohoto kriminálníka přes tenhle práh vkročiti měla jako hospodyně na tomto statku…“ Stařec si rval řídké šediny: „A můj syn, můj jediný syn tak se zapomíná!“

Konečně usedl přece za stůl pod svatými obrazy, vyhnal vše ze světnice a dal se do perného úkolu. Dlouho přemítal, desetkrát roztrhal papír, až konečně zplodil duch jeho následující arcispis, jejž ovšem v nedokonalém překladu laskavému čtenáři podávám:

Vysvědčení mravnosti.

Michl Bauer, vlastně Hofman nebo Katzbichler u nás mu vůbec říkají Špagát a v matrice jsem to nenašel, protože pan farář není doma, šel někoho zaopatřit hodně daleko, pokud vím, ničeho neukradl, nikoho nezabil až snad toho finančníka, který se možná ještě uzdraví, nepotuloval se v noci s nezvedenou čeládkou a vůbec se o něm neví nic zlého, jenže děti neposílá do školy, ale do školy je přes hodinu cesty a v zimě mnoho sněhu a v létě musejí děti pásti krávy a jiné práce konati, a o té nejstarší dceři říkají, že není jeho, tak musí býti jiného, a potom se říká, že chodí do Bavor pro tabák, to však dělají jiní také a do toho mi nic není, ať se starají pohraniční strážníci.

Dáno v kr. frejrychtě Stodůlský Podíl, díl I.,

dne 25. července 186*.

Kašpar Wurm,
rychtář.

Toto vysvědčení zaslal rychtář krajskému soudu do Písku.

Zatím také do schätzenreitských chalup došla zvěst, že Michla odvedli do Písku. Když Josef jednoho večera tam přišel, nepěkně ho uvítaly i máma i jeho nevěsta. Stará potom křičela až do ochraptění…

„A v Písku je! A tři stovky! Ty hlupáku, cos dělal? Přines mi ta tři sta, když to nešlo! Tebe poslat! Že jsem nešla já! Ale ty i s tím filutářem Lešanským! Tak jsme ho čekali denně a tu máš!“

„Upokojte se,“ Josef na to, „vždyť snad se z Písku vrátí. Pan Lešanský zajisté ví, jak věc navléci.“

Ale žádného pokoje nebylo. Stará soptila, jako by rozumem se byla minula, mladá na Josefa ani nepohlédla, jenom plakala, a děti vyly jako šakalové. O Michla, manžela i otce, ani tak neběželo – osudné tři stovky byly stále se opakujícím refrénem.

„Ale slyšte přece. Zítra zajdu do Hor a promluvím s panem Le­šanským. Není-li Michlovi pomoci, ať vrátí tři stovky – však uvidíme.“

Nevěřily. „Ten že je vrátí? Dávno jich nemá! Šroubovat nás chtějí páni. Jsme chudáci, páni mají moc. Dej sem, chudino! A chudina dává, musí dáti. Nedá-li po dobrém, vezmou po zlém více.“

Tak to šlo celý večer, až pozdě do noci. Ani neulehly. Rozžala stará bukovou louč, zastrčila do dřevěných videl, a oharek za oharkem upadával do podstaveného, vodou naplněného škopku a s praskotem i sykotem se utápěl. Louč za loučí hořela, dým v lehkých kotoučích vystupoval k trámům černého stropu. Josef seděl na lavici u bílého čtyřhranného stolu javorového, dlaně na očích, lokte na stůl podepřené, a mlčky poslouchal.

„Ou! Ou!“ křičela žena dále. „Zavrou ho, a přijdou soudní útraty. Poslední kravičku nám z chléva odvedou, chalupu nám prodají; žebrat půjdeme. A co já jsem se namluvila, aby mi všecko připsal! Chodí s tabákem, prachem a solí – chytnou ho než jednou, a všecko propadne! Ale kdyby to bylo všecko mé, co si vezmou? – On pitomec, že nic nedá z ruky, abych já to potom strčila téhle…,“ ukázala na Annamirlu schoulenou v klubko za postelí v koutě. „Teď to má! Komupak on to teď strčí…?“

A nové vzlykání.

Josef se naposlouchal dosyta. Vstal a beze slova, bez pozdravení bral se ke dveřím. Vystoupil na násep – krásná letní noc, hvězdičky, co jich bylo, ze tmy se vysypaly. Sešel po svahu k průplavu; plula polena, tiše, tiše po černé hladině, na které tenké provázky se tvořily. Takový klid panoval vůkol, takový svatý mír, a jemu v srdci peklo bušilo. Les spal tichým snem, a jemu se zdálo, že slyší lání příšerných fen divokého lovce, o němž mu matka vyprávěla pohádky. Světlušky leskly se v trávě, a jemu bylo, že křepčí bludná světélka po bahně, duchové proklatých. A takovým duchem on bude a pokoje za hrobem nenajde; mír i blaho uzmul té drahé, zlaté a celou její rodinu bídě dal na pospas. Otce jejího zničil tím, že proti němu svědčil, peníze a statky svou hloupostí jim promarnil. A doma také klidu není: otec mu bude klnouti, matka nad ním bude plakati, až se usouží. V té jeho skleslosti jediné světlo naděje slabounce mu zakmitlo: Michl není ještě odsouzen, snad přece pomůže pan Lešanský.

A druhého dne po bezesné noci, když si byl stokrát sestavil krásnou řeč, kterou k lidumilovi tomu promluví, aby srdce jeho soucitem naplnil, stál před panem Lešanským. V ruce držel k…