V srdci šumavských hvozdů

III

Doba, kterou si pan Martin Cibulák vyvolil k svým akademickým přednáškám u „Lípy“ a jinde, byla kritičtější, nežli sobě bodrý tento zastánce konzervativních názorů pomyslil. Ve stříbrných dolech příbramských se byly udály různé partyky a krádeže stříbra, do nichž byl zapleten jistý žid; kupoval od havířů kradený kov a byl odsouzen na delší dobu do těžkého žaláře. Zvěst o tom rozletěla se po celých Čechách a zavdala příčinu k obnovování starých žalob; maličko, a neříkalo se: N. N. kradl stříbro a v patách za tím: Židé kradou vůbec. Slovo „stříbro“ vešlo v nadávku a pokřikovalo se jím po občanech mojžíšského vyznání. V Hostomicích a Hořovicích vzbouřili se ubozí cvočkáři, jejichž osud nebyl ovšem závidění hodný; i jinde došlo k násilným výtržnostem. Pan Cibulák, jenž novin nečítal a k jehož sluchu docházely zprávy vždycky zkomolené, přepracoval je v mozku svém podle svojí vlastní soustavy, načež je vydával znova na světlo nic jinak si neveda, než jako by byl odkryl zbrusu nové nebezpečenství a zároveň prostředky neomylné, jimž bylo lze je zažehnati. Vídali ho lidé, an chodě sám se sebou rozmlouval, i slyšeli úryvky drastických těch monologů provázených živými posunky.

„Prrr! Stříbro! Proklatá sloto! Nu, počkejte, vy kluci! Koninu vydávat za juchtu! Potom se ovšem lacino prodává…! A ouřad kouká jako slepý a doví se starého čerta! Mordyje!“

U „Lípy“ pak jednou v neděli pustil zase stavidla své výmluvnosti; bylo tam různého lidu jako nabito. Laskavý čtenář už ví, že když bodrý mistr pozdvihl hlasu svého, ostatní hovory umlkly. I zněla řeč jeho v ten smysl:

„Bůh ustanovil vrchnost a všeliký úřad, aby chránily lidi. A chrání? Houby chrání…! A proč nechrání…? Protože na ně přišly mrákoty! Úřady spí a nevidí, jak ošemetná banda okrádá nejen nás, ale i císaře pána! V Příbrami se kopá stříbro pro židy – na sta lidí se dře hluboko pod zemí, ne snad, aby císař pán měl stříbro, ale aby ho měli židé, kteří ho zavážejí za hranice. Na jednoho křikli u samých hranic prrr! a chytli ho – to bylo dopuštění boží, aby i slepí viděli; ale sta jiných přecházejí, a živá duše nevzkřikne prrr! – A potom, vy jdete k ševci, a chcete, aby vám chlap ušil perka z dobré teletiny. Dobrá, švec, že ušije. To jste se napálili! To že je teletina, z které jsou vaše perka? Rozpukaná kůže ze zcepenělého psa to je! Zeptejte se, kde tu líbeznou teletinu koupil! U žida! řekne vám, protože žid dává laciněji! – Potom se divte, že psi na vás štěkají, kudy chodíte. Psi vám povědí, koně vám řeknou, kteří řehtají, když kolem nich kráčíte, protože cítí kůži kamarádovu, a vy? Vy nevíte ničeho, a slavný úřad jak by smet! – Kdopak vám má pomoci, vy slepotou ranění? Kdopak, když vy sami si nepomůžete? Ale já vám povídám? Plahočit se musíte, na vojnu odvádějí syny vaše, daně musíte platit, císařské daně a pitomé obecní na dlažbu a školy, kde se ničemu nenaučíte, protože ani tohle nevíte, a vaše děti to také nevědí… A na koho to platíte…? Na židy, kteří z vás dřou kůži, tu jedinou, která ještě není falšovaná. Před lety, když jsem já chodil do školy, byly tu dvě třídy a dva učitelé; měl jeden platu tři sta, druhý, podučitel, dvě stě zlatých šajnů, a při poutích, posvíceních a svátcích ňákou tu výsluhu. Dětí chodilo do školy asi padesát. Zato jsme se něčemu naučili, a chvála Bohu čeho jsme potřebovali, jsme uměli. Teď je tříd na čerty, dětí na sta, a žádný nic neumí; to je ten rozdíl. Ale, jak vám povídám, musíme si pomoci sami, a židy…“

Pan Cibulák doprovodil poslední slova významným posunkem, divokým máchnutím pravice, jemuž porozuměli všichni, třeba už chodili do novější školy, kde dítě se ničemu nenaučilo.

Mezi těmi, kdož přítomni jsouce chválu a uznání vzdávali vývodům řečníkovým, nalézal se Franta Holubovský, tesařský chasník z Dobřína.

Tomu, když odcházel něco dříve než ostatní, protože byl pořádný člověk a nechtěl se zpíti v přítomnosti toho, jehož dceru miloval, rozsvítilo se v hlavě jasné světlo, a viděl před sebou cestu, kudy kráčeti mu bude, aby se zavděčil muži, na jehožto dobré vůli viselo štěstí jeho života. Než ani nehledě k této čistě osobní stránce věci, Franta se pustil do rozjímání o tom, co slyšel. Věc nepopiratelná byla, že židé bohatli a nepracovali, a on pracoval a nebohatl. Co je toho příčina? Nu, vykradli příbramské doly, šidí a lichvaří. Kdyby on měl peníze, byla by Růženka jeho, o tom není nejmenší pochybnosti. Franta si také vzpomněl, že měl kdysi kamaráda, tak hodného chlapce, že mu rovno nebylo. Ten hoch, když dospěl, chodil na práci do židovské sirkárny; najednou začal churavět, podebraly se mu dásně – byla to hrůza; i scházel, scházel, až sešel bídnou smrtí. A tak leccos jiného ještě slyšel. V Žichovicích žil starý žid, o tom mluvili cosi, že košeroval dítě, nemohli mu to však dokázati, a proto ten žid vyvázl. Ale jakási jeho vzdálená teta to věděla, žila v Čepicích; však ta mu poví, jak to bylo. Nepožívala sice valné pověsti, byla několikrát zavřena, a to hlavně pro potulky a snad také pro krádež. Ale byla to krádež dříví, a to vlastně žádná krádež není, dokonce když dříví pluje po řece. Franta téhož dne také mluvil s Růženkou, a ta byla k němu tak dobrá, tak milá jako nikdy dříve: bylo vidět, jak velice je jí líto, že Franta nemá peněz, aby uživil ženu jako ji. Slzy měla v očích, když mu povídala:

„Františku můj drahý – ať si lidé říkají, co chtějí, moje srdce patří vám. Jen tolik kdybyste měl, aby otec se nevzpíral; ale tolik přece nahlížíte, já jsem měšťanská dcerka a nemohu přece při stavbách podávat cihly. Kdyby u vás bylo peněz dost, abychom z nich mohli jakž takž žíti, předstoupila bych před otce a řekla bych: Tatínku, dejte mi mého Františka, jenom s ním mi kvete štěstí! A otec mě má rád, on by svolil; ale, vy víte, od té doby, co tihle židé přivážejí kůže odjinud, je s řemeslem zle a musíme přisazovat z dřívějších úspor; až bude po těch, bůhsámví, co začneme…“

Tak vida! I tohle spískali židé, a kdyby jich nebylo, otevřel by se mu ráj pozemský. Hněv se ho zmocnil. Šel domů zase pozdě …