V srdci šumavských hvozdů

X

Uplynula snad čtyři léta. Franta a Růženka obývali malý, čistý domek, který si vystavěli nedaleko řeky pod Žichovicemi; dokud stará matka žila, zůstali v Dobříně, aby jí neztrpčili poslední chvíle života. Dvě léta již tomu, co spí pod zemí; Růženka jí věrně posloužila do poslední chvíle – a nebyla to věc lehká! Staré ubýval mozek, ztratila paměť, zapomínala jíst – ba i polknout sousto v ústech rozžvýkané; nohy přestaly konat službu – měnila se v malé dítě a vyžadovala posluhy jako novorozeňátko. Ale Růženka činila všecko bez reptání jako rozená milosrdná sestra.

Po smrti matčině odstěhovali se tedy do Žichovic a ubytovali se v řečeném domku. Dvě čisté, upravené světničky, květníčky na oknech, vonné levkoje, červené květy pelargonie jako ohnivé plameny v husté zeleni; bílé záclonky; jednoduchý, ale čistotou se lesknoucí nábytek; před domkem zahrádka, upravená, pěkně držená, zkrátka, idylka, jak si ji představuješ, milý čtenáři. Dodej si potom ještě k tomu batolícího se hošíka, zdravého, růžového, neustále žvatlajícího, a děťátko v kolébce jako spícího andělíčka, na střeše holuby, na dvoře hejno slepic, v stáji strakatou kravičku a pěkné lysinaté telátko, a zajisté řekneš: Můj ty Bože, dej mi také takové skrovné štěstí, třeba bylo skrovné jako tohle, ale blaženějších lidí nemůže být.

A přece, milý čtenáři, je mně líto, ale musím rozrušiti tu drobnou chaloupku, kterou jsi zbudoval v myšlenkách svých. Život pootavských prámařů není žádnou selankou, je tvrdý a nezná slitování; mráz, vlhko, chlad a sluneční žár podávají si ruce, střídají se, dotýkají se, doplňují se. Vor lidskou prací ztesaný, svázaný je křehký jako každé lidské dílo; narazí o skalisko, uvízne na mělčině, roztrhá se. Po celé hodiny stojí prámaři v chladné, často ledové vodě, která jim sahá po pás, někdy až po ramena, aby ho zase dostali do proudu. Hučí vody přes skaliska a jezy; černé tůně, na nichž víří kusy pěny jako stříbrné tolary, už pozřely v jícnech svých mnohou, mnohou oběť. Nikdo jich nesčítal, nikdo o nich neví, než milí doma, kteří ztratili krmitele. Ale kdož teprve ty sečte, jež drsné řemeslo, chladné výpary vodní, úpal sluneční, krutá práce v studené vodě, při níž člověk se potí na hlavě a mrzne na nohou, upoutaly na lůžko choroby a bolesti, sklátily do předčasného hrobu? – Milý čtenáři! Sám jsem nejednou vykonal plavbu z Rejštejna až na Zvíkov, kde ústí zlatonosná řeka do matičky Vltavy. Přes dvacet devět jezů sjíždí mnoho metrů dlouhý prám, a každý z těch vorů, z nichž je svázán, ponoří se pod vraty hluboko pod vodu, která stojícímu na něm sahá až po kolena! Nejvíce se plaví z jara, když řečiště je plné, ale jsou to vody sněhové z nejvyšších hvozdů a planin šumavských, kde vládne březen, když dole nastoupil vládu květen. Dlouhá, nekonečně dlouhá je tato plavba po křivé řece, tři, čtyři dni trvá až do Zvíkova a odtud také dva – tři dni až do Prahy, za nepříznivých okolností ještě déle. Aby uhospodařili skromné mzdy své, vaří si prámaři oběd na prámu samém – kaši, brambory, nudle doma uválené; spatříš je plovoucí po řece, jasné plamínky kmitavého ohně, spatříš i modravý dým; je to chudá strava, ale jaká pomoc! – Doma čeká žena na mozolný groš, čekají hladové dítky. Když pak odvedli prámaři svěřené jim dříví v Praze, nastává jim dlouhá cesta pěšky domů; nyní jsou sazby železniční ovšem nižší, a tu snad leckterý použije té výhody; však v době našeho děje do jižních Čech vůbec železnice nešly, a tu, při oněch dlouhých potulkách, ve společnosti lecjakých lidí, přiučil se mnohý hospodskému životu. Chtěl se snad trochu posilnit, zašel si na sklínku, na skyvku chleba v nejlepším úmyslu, ale žízeň, zmalátnělost po dlouhé námaze – domluvy a špičky veselých kamarádů ho svedou, že se napije přes žízeň, a pomalu, ale jistě dostane ho do svých spárů démon alkohol. Stane se pak neštěstí, nehoda se svěřeným prámem, páni takového opilce, který zavinil škodu, nemohou potřebovati. Schází na těle, zakoření se v něm neduh: invalidu, slabocha páni také nemohou živit zadarmo; prámař musí býti jako ze železa; kdo není, ať toho nechá, naše Pošumaví rodí přebytek takových železných lidí, některý se otře a odře dřív, některý to řemeslo vydrží déle, tak nebo tak, náhradu najdou za každého.

To všecko snad uvažovala Růženka, a proto neměla klidné chvíle po celé časy, když Franta byl na vodě, a to bylo skoro celé jaro i léto. Povídali jí věci strašné, které se už udály; vždyť vlastní jeho otec zhynul ve vodě, muž jeho tety přišel o život, když se roztrhl prám. Přemáhala se, seč síly byly, aby toho strachu nedala na sobě znáti, ale někdy přece mu neušly stopy slz na krásném jejím líčku; tu pak nejinak soudil, než že se cítí nešťastnou v tom skromném bydle, jehož jí mohl poskytovati; přemýšlel, rozjímal všelijak, jak by jí připravil lepší osud. Marně si lámal hlavu: kdyby šel pracovat do města jako tesařský chasník, byl tam výdělek ještě skromnější.

Tehdy totiž byly blahoslavené časy pro obchodníky s dřívím. Bylo to po osudné vichřici ze dne 26. října 1870, v dobách, kdy řádil kůrovec brouk ve hvozdech šumavských. Nesmírné plochy nejkrásnějšího lesa polehly, a Otava skoro nestačila na ty haldy dříví, které se svěřovaly jejímu řečišti. Obchodníci vydělávali nesmírné peníze, kupovali spousty dříví za fatku a prodávali je daleko do Němec; správy některých panství, chtíce těžiti z této šťastné konjunktury, nic jinak sobě nevedly, než jako by byly velkoobchody s dřívím. Mzdy se platily velké, nebývalé; zdálo se, že do Šumavy a do pošumavských krajů zavítal netušený blahobyt; peněz bylo všude dost, a jakkoli rozumní lidé předvídali, že se dostaví brzká reakce, obecný lid nepochyboval, že zlatý ten broučkový čas, jak mu dnes říkají, potrvá na věky.

Bylo to kdysi na jaře, na konec dubna asi, jasná neděle po řadě dešťových dnů. Roztálé spousty sněhu na horách šumavských naplnily řečiště skoro do přetékání. Kalné, rozpěněné vody uháněly v divokém jeku, derouce břehy, valíce naplavený drobný štěrk, jímž dno mezi Sušicemi a Horažďovicem…