V srdci šumavských hvozdů

Spravedlnost lidská

I

Na počátku, ba ještě v polovici let šedesátých přistěhoval se teprve pěkný háv, který dnešního dne mé milé královské Sušici tak dobře sluší. Rámec, jejž dala městu příroda, byl ovšem týž; táž čistá Otava šumně tekla zeleným, vždy se usmívajícím údolím; týž velebný Svatobor trůnil černě na západu; týž Andělíček Strážce, divný kostelíček v rokokovém slohu, leskl se na vysokém kopci, jehož příkré, černým borem i zeleným listnatým stromovím porostlé stráně jako by přímo z řeky vystupovaly; nivy plné rozkoše nad městem i pod ním; křivolaké staré vody i odbočující od hlavního toku větší a menší strouhy a ramena; mezi nimi zelené ostrovy, tu a tam stromy a hustým křovím kryté; podél řeky samé drobné kopečky, písčité, neúrodné, charakteristické pro ten celý pootavský kraj; řekl bys, že tu celé údolí nacházelo se v pravěkých dobách ve vlnitém pohybu, až kynula ruka Hospodinova a vlny rázem ztuhly, kdybys nevěděl, že kopce ty nanesla během věků lidská ruka, rýžující zlatonosný písek matičky řeky. Rámec přírody byl tedy týž, ale zato město! Část domů byla sice dosti nová po velkém ohni v letech třicátých, většina však, zvláště na předměstích vypadala dosti zchátrale; ulice nerovné, plné prohlubní a bláta, tu domek drze v popředí se deroucí, onde jiný plaše ustupující, snad ze studu a bázně, aby se lidé nesmáli jeho kostrbaté střeše, nerovným, všelijak vypouklým zdem a šilhavě do světa patřícím oknům; i na samém náměstí čeřily se špinavé, zeleným žabincem pokryté louže, v nichž vedly rej svůj kachny a husy; o dlažbě leda tu a tam podél domů jakési, pro kuří oka velmi nepříjemné stopy.

Jak se vše změnilo od těch dob! Nyní vypadá ta moje Sušice, jako by ji byl ze škatule vyňal, a co tu starého zbylo, má jakýsi ctihodný, vznešený ráz, jako stará krajka věkem zežloutlá na hedvábné toaletě krásné paní.

Tehda bylo brzo po oněch blažených dobách, když úřady státní spravovaly jmění obcí, bráníce vydatně všelikému dělání dluhů; byly to zlaté časy, které i nyní mnohým tanou na mysli. Co je do samosprávy? Ta staví školy, rozšiřuje města, dláždí ulice, zřizuje nemocnice; vzdělanost roste, úmrtnost klesá – ale co je do toho, když jsou z toho dluhy? Raději nevědomost a endemické zimnice a tyfy, jen žádné dluhy!

Tohoto názoru byl mimo jiné pány a nepány také sušický velkoměšťan a svého cechu koželuh pan Martin Cibulák. Přes padesát zim přehnalo se přes jeho skráně, a ty zanechaly sice trochu sněhu na temeni jeho hlavy, aby však ochladily prudkou letoru jeho, k tomu nebyly dosti studené; možná, že jim v tomto chladivém účinku bránila stejná řada znojných let. Panu Cibulákovi se dařilo za dřívějších dob dobře; celé hořejší Pošumaví a Podlesí dávalo si u něho vydělávat kůže, a veliké kopce třísla kolem jeho příbytku dávaly stálé a výmluvné svědectví o dlouholeté vydatné jeho práci. Za posledních let však řemeslo se už tak nevyplácelo jako dříve; to pociťoval i neveliký dům, v němž pan mistr bydlil a kde měl svůj závod: trhlina vedle trhliny, sem tam nějaká záplata, nižádná trvalá oprava; šindelová střecha vykazovala potutelné díry; omítka opadávala; veliká dřevěná vrata nedala se zavřít. Pan mistr nečinil sice žádných kroků, aby nedostatkům těmto odpomohl, zato však pilně přemítal o příčinách svého klesání; dospěl v té příčině k zajímavým koncům. Klesáním blahobytu jeho bylo vinno všecko: zeměpanské úřady, protože nedohlížely; obecní zastupitelstvo, protože se nestará o domácí živnostníky, ba podplatné jsouc cizákům nadržuje; ševci jsou vesměs synové ďábla – někteří z nich tak hluboko klesli, že odebírají cizí kůže; vinen je dále Napoleon, Viktor Emanuel, Bismarck a turecký sultán, kteří vesměs kují děsné pikle, aby rozrušili klid Evropy, obchod světový a průmysl kožní. Kromě naznačených a mnohých jiných faktorů především a hlavně však zaviňovali jeho úpadek židé, všichni židé na světě vůbec a každý z nich zvláště; že zase z těchto byli největší viníci ti, kdož vedli obchod v kůžích, netřeba dokládati: ti byli ze všeho zla zlem nejhorším. Ti se puntovali se všemi nepřáteli státu: ti šidili císaře pána, zemi, obec, chudinu, především pak jeho.

Martin Cibulák byl povahou svou člověk sdílný, který cožkoli věděl dobrého a zlého, u sebe podržeti nedovedl. Příroda mu dala silný hlas, který zněl jako zvučící kov. Obcházelť téměř každého večera z hospody do hospody, aby kázal o blížící se zhoubě; pivo se ovšem při tom pilo také, neboť ani on, ani posluchačstvo jeho nemilovali suchých dnů; a tou měrou, jakou pivo zalévalo žár v útrobách jeho, mohutněl jeho hlas, až se podobal zvuku varhan, při nichž vytaženy byly všecky registry.

Úspěch jeho kázání byl rozličný. Byly místnosti, kde se mu smáli, provádějíce s ním všelikou kratochvíli; byly jiné, kde hosté nemile nesli jeho křik; zato však bylo lidí dost, jež mistr Martin unášel výmluvností svou a jimž nemálo imponoval, ba i takových, kteří se ho báli. Těchto posledních kategorií posluchačů on sobě nejvíce vážil a společnost jejich nejraději vyhledával.

V hořejším předměstí u „Lípy“ býval nejčastěji. Tam křičel, až okna řinčela, a nebylo, kdo by se mu byl nedivil.

„Nač máme purkmistra?“ hlásával. „Aby dělal dluhy! Tu to je…! A nač? Na dláždění! Jako by dláždění musilo být! Chodili jsme dlouho dosti po Sušici bez dláždění. Nevídáno, kdyby si pan purkmistr poplískal boty blátem! Pánbůh bláto stvořil, aby bylo. Kdyby bláto bylo něco nekloudného, nebyl by ho Pánbůh stvořil. Říkají: Vlhko a bláto rozmočí obuv! Cožpak není dost volů a telat na světě, aby se připravily nové kůže? A z těch našich koží je kůže ovšem dobrá, ta se nerozmočí, jako z těch cizích teletin a hovězin, které se podobají koninám, jako se čert podobá ďáblovi. Tohle dělá purkmistr; podmažou ho židé, kteří ten cizí neřád dovážejí a prodávají – a kluci ševcovští ho od nich kupují, aby pomáhali napalovat poctivé lidi. Hrom aby do nich, do té celé sloty podvodné…! Člověk přednese svoje mínění na patřičném místě a ve vší zdvořilosti, řka že tohle je neplecha, která by se neměl…