V ráji šumavském

Kapitola II

Rezla octla se venku; bylo jí volno v tom svěžím vzduchu nočním; přivykla sic ledačemus, ale ovzduší v této hospodě bylo vpravdě nesnesitelné, zejména za panujícího vedra. V dým tabákový mísil se ostrý zápach rozlitého na plotně omastku; smažili tam totiž ryby pro Podhamerského, který si při výpravách přál všecko možné, co žaludku lahodilo.

„Vyřiď mámě, že zítra přijdu.“ S těmi slovy rozloučil se s ní otec, ponechávaje jí úplně na vůli, aby zůstala nebo šla, šla sama, opuštěnou, příšernou cestou, půl třetí hodiny dalekou, lesem a úskalím.

Bylo deset hodin. Měsíc vyšel za Ziegenruckem, polévaje stříbrným světlem kostrbaté, rozervané temeno Maiersteinu, jehožto stíny padaly na spící městečko Rejštejn, ležící v hlubokém údolí, zevšad vysokými horami sevřeném.

Dívka se vydala bez rozpaků na cestu, vedoucí na pravém břehu řeky nahoru proti vodě. Lehounký oděv šustil v nočním větříku, který jí přinášel milý chlad od šumících vod. Šla v hlubokém stínu vlevo se vypínajících stěn a svahů; pod ní vpravo hučela řeka, černá jako toky podsvětí, míhaly se však na ní bílé pěny, lesklé bubliny a dlouhé pruhy, které se svítily jako stříbrné; kde narážely o kamení, kde padaly vody přes prahy, tvoříce slapy a peřeje, tam zářil proud ve světle měsíčním jako tekuté stříbro, jako rozpuštěný fosfor. Skály a stromy na protějším břehu skvěly se v témž stříbrném lesku, na ostrých hrotech temen jako by vyskakovaly, plápolaly drobné ohně. –

Rezla si té krásy měsíční noci ovšem málo všímala; ona sebou netrhla, když zahoukal v skaliskách vysoko nad ní honící výr, jehož příšerný hlas ozvěna desateronásob vracela; ona znala ten hlas a neděsila se ho.

V její mladé hlavě rodily a přeháněly se jiné myšlenky.

Rezla byla rozhodně praktické stvoření; krev její byla prudká, srdce teplé, ale hlava chladná, vypočítavá vzdor jejímu mládí. Matčina chladnost a nevšímavost slila se v ní s otcovou hrdostí; byla Podhamerského dcerou, co by jí na světě nebylo dovoleno? Matka její žila s otcem čtvrt století; byla mu ve všem po vůli, neodmlouvala, nechtěla vládnouti, zato jí lahodilo dobré bydlo. O dvě léta starší její sestra, celou letorou i povahou otci podobna, byla nevěstou, vyvolivši si úplně podle srdce svého nemajetného chalupníka z Kaltenbrunnu, lesní dědiny, patřící obcí do Rehberka. Rezla se vysmívala sestře, a ta říkávala:

„Jen se směj, budu aspoň paní a on bude poslouchat a dělat, co já budu chtít; nechtěla bych žít, kdybych měla být otrokyní jako naše maminka, třeba byl můj muž knížetem pánem.“

„A já že bych chtěla být otrokyní?“ říkávala na to Rezla a rty její se vyhrnuly. „Chci být paní právě jako ty, ale paní, která nevládne nad nuzným chalupníkem nebo drvoštěpem, z kterého bych neudělala boháče, i kdyby otec věno zdvojnásobil… Chci být paní v dobrém bohatém bydle, a abys věděla, milovat budu, koho budu chtít…“

Byla to jakás divná filosofie, již starší sestra, která svého nápadníka měla upřímně ráda a krom něho nikoho, dobře nechápala.

Rok před zapo…