Domek v Polední ulici

VI.

Paní professorová jde vymáhat nájemné.

Jaro postupovalo; bylo už po prvním květnu a termín svatojiřský počal se chýliti k svému konci. Taková rajská pohoda tenkrát v dobrém městě P.*, pohoda přímo se posmívající učení, hlásanému ode dávna panem professorem Koudelkou, který nevěřil v nebožtíka Karla Hynka Máchu, ba, tvrdil, že máj je vlastně ohavná doba, plná zimy, dešťů a všeliké nepohody. Usmíval se ironicky, kdykoli který básník se pouštěl do nadšené lícně máje, a tvrdíval, že ta krása existuje jen v obraznosti přemrštěných lidí.

Kdo bydlel v Luční ulici, mohl ovšem právem takto mluviti. Laskavý čtenář se snad pamatuje, jak to tam vypadalo, a uvěří mi bez mučení, že za ten týden, jenž utekl od posledně vypravovaných událostí, nic se tam nezměnilo, nebo aspoň skoro nic. Bláto nevyschlo, stará zahradní zed' naproti oknům domu páně Hadrabova nepřioděla se přívětivějším zevnějškem, a výpary, vycházející z ulice i z domů nelahodily čichu o nic více než dosud, ba, s rostoucím teplem přibývalo jim síly a účinnosti nikoli léčebné. Zeleně kvetl žabinec a jiné řasy, rozkošný povlak, čirého bahna, podobajícího se tu řídké onde zhoustlé kolomazi, a panu professoru se dostávalo denně několikrát příležitosti, pokochati se v přemýšlení, jaké překrásné a jemné tvary by ukazovaly tyto drobné rostlinky, kdyby věda, zmocnivši se jich, je položila pod drobnohled. Zmínil se o tom svému kollegovi přírodozpytci a vyzval ho nejednou, aby ty jemné zelené nitky a buňky prozkoumal, ale tento nezdárný a zvrhlý syn vědy, neznaje ani obětavosti ani nadšení, prohlásil, že by učinil raději nevím co, než aby se vydával nebezpečím, hrozícím návštěvníkům Luční ulice, do které zabloudil jen jednou ve svém životě; děkoval prý tenkrát Bohu, že vyvázl jakž takž, probořiv se jen jednou nohou do polovice stehna.

»Já jsem se tam ještě neprobořil,« pravil hrdě pan professor Koudelka; »ovšem, v noci nepáchnu nohou na ulici, ale za dne se člověk přece může vyhnout, ač dává-li jen poněkud pozor.«

V městských sadech, jimiž pan professor procházel asi čtyřikrát denně, zelenaly se ovšem trávníky a stromy se přiodívaly listím, ale dojmy tím způsobené míjely, jakmile vstoupil do Luční ulice, kde kromě bláta se pyšnily ohromné kopce nasypaného popelu a smetí, s nímž májový větérek  čtveračil, pozvedaje je ve vířící se sloupy. V takových chvílích myšlénky páně professorovy se vířily také a zalétaly do vzdálené Polední ulice, kde se skládaly v malé zahrádce jeho domku, a horoucí touha se ujímala v něm, ulebediti se tam, poblíže polí a jiných zahrad, avšak marné bylo toužení: nájemníci se nehýbali přes dávno a v čas jim doručenou soudní výpověď. Zatím kočičí chlupy, nastřádané v kteréms koutečku jeho dočasného bytu, vzmáhaly se a rostly pod účinkem tajemné moci přírodní, nabývajíce tvarů netušených, tak že milostpaní, všecka poděšena tímto zázrakem, ztrácejíc víru v theorii domácího pána a ševče Hadraby, spráskla ruce a zvolala: »Ať si povídá kdo chce co chce, mně se přeci zdá, že tohle je houba!«

Tímto svým škemráním, jímž počínala ráno a končívala večer, trmácela hlavu svého chotě a vyrušovala jej z důležitých studií, jež konal v příčině z brusu nové theorie o novém způsobu luštění rovnic s pěti neznámými.

»Bože můj!« naříkala vedle toho, »řekni mi přece, muži, kdy pak se přece počne s úpravou  našeho domu, abychom se už dostali odsud? Už toho nesnesu! Děti mi dostávají kurděje, a Hektor oprašiví! Proklaté zvíře, tenhle pes! Což pak se dnes už zase neválel v blátě! Podívej se, jak vypadá po něm ta podlaha, kterou Hanička ráno vydrhla!«

»Nech mě, má drahá,« odpovídal professor, »což nechápeš důležitost rovnic s pěti neznámými? Však se tam dostaneme, jen co ti lidé se vystěhují, co se po nich zavede pořádek! Ty nemáš nejmenší trpělivosti… to je chyba!«

Jemu přišel na pomoc švec Hadraba, jenž děl: »Nestarejte se, vašnosti! Já na vás nehartusím a nenamítám nejmenšího, zůstanete-li tady ještě čtvrt roku. My se spolu nebudem soudit. Vy ráčíte zaplatit nájemné a podržíte svoje pohodlí. To račte vědět, že jsem dobrák a že vás ctím.«

Jednoho večera, pak přišel návštěvou stavitel pan Petrovský. »Člověče, pro Boha tě prosím,« pravil, »co pak děláš? Je největší čas, abychom započali práce ve tvém domě, a ta čeládka tam se nehýbe. Učiň přece jednou konec a vyhoď je!«

»Vyhodit je mám?« vece professor, vyplašen a rozrušen touto rázností svého přítele; »jak pak je mám vyhodit, když nejdou sami? Pak také dosud, Hoznoura vyjímajíc, nezaplatili nájemného, a odejdou-li nezaplativše, kde pak se potom shledám s penězi?«

»Když jsi takový nepraktický nešika,« zahromoval stavitel, »a nevíš si pomoci, neměl jsi dům kupovat.«

»Tobě se snadno mluví,« zabručel pan professor.

»Kdybys věděl, jak tyto starosti mi ztrpčují život a jak mi vadí v práci, politoval bys mě…«

»Tož počkej, já ti povím. Pozejtří je poslední den lhůty stěhování; hned nazejtří tam pošlu tři zedníky, kteří počnou seškrabovat omítku se zdí bytů, kromě toho dám vysadit všecky dvéře a okna – uvidíme, nehne-li se ta sebranka. Ty jim pak zabav nábytek nezaplatí-li.«

Paní professorová se ujala slova: »Dobře tak, pane staviteli! On už je takový, neví si nikdy rady. Já musímspravit všecko, já, slabá žena! Dojdu si tam zítra sama, oč, že mi zaplatí.« –

A došla si. Drkal nebyl doma, a jeho paní choť vyzvala paní professorovou zdvořile a vlídně, aby sečkala do půlnoci, v tu dobu že její manžel se vrátí z přednášky, kterou koná ›u modré želvy‹ o osmihodinné práci. Za té řeči jí podala stoličku, vyzývajíc ji, aby usedla, a zároveň vyhnala počumující děli.

»Kdyby jim snad bylo dlouho čekat,« pravila, »ráčej' přijít zítra před pátou ráno, než odejde do práce. To vědí, on mi peněz nedá, dyť znaj' ty muský, jeden jako druhý, jsou všichni stejní, má to v hlavě samej spolek, a my abysme se dřely. Což jim nepovídám pravdu, milostpaničko? Ale to jim povídám: hezky to tu nebudou mít – jako řekněme u nás tu, v tomhle pokoji, je to všecko prosáklý nečistotou vod tý žumpy. To nejsou lidi, ti …