Domek v Polední ulici

IV.

Úbytě.

Pan okresní hejtman osvědčil znovu kochanovickému starostovi svoji přátelskou blahosklonnost: obeslal ho na svůj úřad a promluvil takto k dostavivšímu se:

»Vaše dcerka se vám ztratila, starosto, viďte?«

»Milostpane,« odpověděl tento, a oči jeho se naplnily slzami, »neráčej' mi mluvit o té! Není tomu jinak: zvrhla se mi, zřekla se Boha a rodičů, utekla mi s oním světákem, – už to není jinaké.«

»Jestliže jste to předpokládal, proč jste se neobrátil na úřady? Bylo by se telegrafovalo, byli by vám ji dopravili nazpět, tím spíše, ana neměla průkazů«.

»Milostpane, ráčej' odpustiti Kdo by ji byl přivedl? – Četník! Byl bych se hanbou propadl! Člověk není ledabylý, prosím! Takovou řadu let stojím v čele obce, a konec je ten, že mi přivedou jedinou dceru jako tulačku do Kochanovic, mně, který jsem dbal mravopočestnosti po celý svůj život, a káral nemrav, kdekoli se ukazoval. Radčí ať zhyne! jsem si pomyslil.«

»Je to nerozumné dítě, starosto! Vaše hrdost byla by nemístná!« Starosta sklonil hlavu.

»Musíte jí odpustit,« pokračoval hejtman. »Je to ubohé, politování hodné dítě. Nechala se svést, nemajíc zkušenosti ani rozvahy. Bůh vám dal jediné dítě, slitujte se nad ním! Snad jste také pochybil, nedohledí… netrestejte příliš, nesuďte ukvapeně. Poučte ji… uvidíte, že se napraví! Zaplatila draze, krutě svůj nerozum.« Bohaté slzy zalily osmáhlé, zbrázděné líce starostovy.

»Milostpán o ní ví?« tázal se chvějícím hlasem.

»Je zde. Už vám to musím říci. Dopravili ji z Vídně postrkem – však vám to sama poví. Dal jsem vás povolat, abyste si ji vzal s sebou.«

Dcera se shledala s otcem, podkosená, na polo uvadlé kvítko, zmítané světem a jeho úklady. Jedva čtyři neděle tomu, co opustila rodný dům, a jak vypadala! Ta tam byla pružná, kyprá postava, ty tam růže na tvářích, úběl čela, veselý žár očí! Schátralá, vyzáblá, bledá; temné stíny tělesné i duševní bídy, lehly na čílko; vyhaslé, hluboko vpadlé oči zíraly téměř blbě do prázdna. Všecka se schoulila, vidouc otce v šeru dlouhé, klenuté chodby, kterou sluha mu ji vedl v ústrety. Viděla lysou jeho hlavu, ana klesala hluboko na hruď, upracované jeho ruce, any se třásly, jako by horečka jimi zmítala.

»Tys mé dítě? mé dítě?« pravil temným, dušeným hlasem, jako by jí nepoznával, nevěřil vlastním očím.

Hluchou ozvěnou se lámal zvuk hlasu v kobkovité chodbě. Cosi nevýslovného, strašného, nesmírně smutného se vznášelo nad skupinou lidských postav, jež se tuto sešly, cosi podobného černým perutím těžkého snu, jejž marně se snažíš setřásti.

»Nechte jich!« vece hejtman; »nechte jich, ať se vyrovnají beze svědků!« Dunivé kroky po chodbě narážely na kamennou dlažbu, vzdalovaly se, zmíraly; po chvíli bylo slyšet, jak tu a tam se otevřely dvéře; otevřely se, zavrzly, zapadly do zámku.

Ticho. Otec a dcera stáli samotni.

»Odpusťte, tatíčku, můj zlatý!« zašeptaly třesoucí se rty.

»Odpouštět – neodpouštět!« vydralo se mu slovo. »Ta hanba! ta hanba!«

Padla na kolena, objímala jeho nohy, stkala hlasitě. On opakoval neustále: »Ta hanba! ta hanba!« –

Po chvíli pak: »Vstaň! vstaň! počkej tady – nehýbej se odsud, až se vrátím k tobě.« Pak v úřadovně k panu hejtmanovi: »Milostpane, pro Boha jich prosím, nechaj mi ji tu až do večera, až noc padne. Ráčej' rozumět, že se nemůžu vydat s ní ve dne… po silnici chodí lidé, u nás ve vsi by ji viděli taky… ptali by se, pouštěli se do řečí, a co jim říct! Je to soužení, milostpane! Já jí odpustím, ale co je to platno? Co se stalo, nedá se odčinit! Ty cáry na ní… Můj ty Bože!…«

Zavedli ji do bytu úřadního sluhy, kde usedla, plačíc, do koutku.

Bylo asi deset hodin před polednem, deštivý den měsíce března, chýlícího se ke konci. Starosta vyšel ven, bloudil po městě, nemaje cíle. Potkávali jej známí, otázky, řeči. Jak se mu vede? Co dělá?

»Dyž Pánbůh zdraví dá!« sám nevěděl kolikrát dal v odpověď tuto větu. Přeháňky po nebi; chvílemi pršelo, jako by se lilo z konví. Promokl několikrát; uchyloval se do průjezdů, kde trávil půl hodiny, celou hodinu. Líně se loudal čas. Cítil děsnou prázdnotu ve svém žaludku; nicméně nepomýšlel na jídlo. Bylo mu, že celé peklo se mu pověsilo na paty. Jak obstojí před těmi lidmi tam, v Kochanovicích on, jejich starosta, jemuž přivedli dceru postrkem?… Jak on s nimi nakládal, s těmi šupáky, když mu je přivedli! Jak se za ně styděl! Jak se namáhal, aby držel ty lidi doma, obávaje se ostudy, jež by z nich mohla padnouti na obec! A nyní jeho vlastní, jeho jediné dítě!… Kde asi byla? Čeho se dopustila?

Obrazy hanby vystupovaly před jeho zraky jako dusné, smrduté páry, vycházející z kalných zkažených vod. A vidiny ho vyšívaly zase ven z nahodilých útulků, do nichž ho byla vehnala panující nepohoda. Zase se brouzdal blátem; déšť mu šlehal do očí, studený chlad ho províval. Vyšel ven za město, ubíral se kvapně po jakés v blátě se roztápějící silnici, nevedoucí do Kochanovic, ale směrem zcela opačným. Řeka podle něho hučela, hnaly se rozkacené rmutné vody, čeřily se špinavě bílé peřeje. Před ním se vypínaly lesnaté vrchy, rozkládaly holé svahy, dosud sněhem zalehlé. Bylo mu, že cosi jej vábí dál, pořád dál, až daleko, daleko za tyto omžené, v mlhách zapadávající lesy a hory, jeho, jenž dotud tuze lpěl na rodné své hroudě. Co mu té chvíle byl domov, zděděný po otcích statek?

Styděl se navrátit do něho, připadalo mu, že hanba dceřina jej poskvrnila na věčné věky. Myšlénky jeho zaletěly do dálné neznámé končiny, kam jeho krajané se uchýlili, vedeni člověkem, jemuž cizina nadělila peněz, věhlasu. Tomu nadělila, jemu vzala čest. Nepochyboval, hned jak Baruška zmizela, že utekla za mladým Třemšákem, láskou k němu svedena.

Co se nasoužil, natoužil po zmizelé, co matka se naplakala, jemu dávajíc vinu! A přec matka měla dohlížeti, nikoli on. Zasypávali druh druha výčitkami – ale co pomohly výčitky, co žaloby? Proklínal on i žena Třemšáka a celou jeho rodinu, ale ani proklínání jejich nevrátilo jim jediné dítě. Až teď se vrátila.

Vrátila?

Postrkem ji přivedli! Tato zvěst se rozběhne, a daleko šir…