Domek v Polední ulici

V.

Kdybys byl mezi živými, můj dobrý Františku jsem jist, že bys se ohrazoval proti všelikému pokusu představit tě veřejnosti; najmě bys protestoval, kdybych o tobě chtěl povídati něco chvatného, čestného: to to! Kdybych tě veřejně potupil, jako se stává často lidem nejlepší vůle, to by tě mnohem méně vzrušovalo. Vzal bys potupu na vědomí, řekl bys, že jí zasluhuješ, odpustil bys mi – co dím? odpustil! – zasypal bys mne veškerou neskonalou dobrotou svého zlatého srdce a požehnal bys mi…

Ale ty nedlíš již mezi námi, můj zlatý, tys odešel do končin, z nichž nikdo se nevrátil. Kůrové andělští tě uvítali na boží slávě a připravili ti věčný stánek. Je ti teď blaze. Rád bych tě oslovil plným tvým jménem, ale ostýchám se – zdá se mi, že i tam na výsostech by se tě taková publicita nemile dotkla. Kdož tě znali, poznají tě bez toho, tvoje jméno se ozve na mnohých rtech, a kdož tě neznali osobně, což jim z toho, jak ti říkali, dokud jsi kráčel po našem světe! Nejsi jediný svého druhu, jsi typ, boží rataj míru, rek sebezapírání; o trpitelích tvého rázu nepíšou ani noviny, o dobrých skutcích jejich nezví veřejnost, jako zví o almužnách mocných pánů a milionářů, uštědřujících tisící díl ze svého přebytku. Tys nerozdával drobty spadlé se stolu svého, ba chléb svůj jsi podával a sotva drobtů pojídával. Chudinkým jsi se narodil, chudince jsi žil a chudinký jsi se odebral se světa. Tvá památka buď požehnána!

Říkávali o tobě, žes býval člověk nepraktický. Měli pravdu, ale což tobě byla praktika světská! čím tobě byl pohodlný život! Zda kdy jsi pomyslil, že bys měl jako jiný člověk nároků domáhati se dobrého bydla? Dostalo se ti údělem holubičí prostoty, o hadí prozíravost jsi nestál. Skládal jsi slova jak jsi uměl; na tvých kázáních nebývalo řečnických ozdob, snad ani mnoho logiky, ale kdo tě slyšel, nenaslyšel se, a struny srdce daly ohlasu, a útěcha se snesla na duši; co tvá ústa mluvila, bylo slovo Boží. Nezapomenu do své smrti jednoho tvého kázání; mluvil jsi o božím slitování. Co jsem živ, nic mě tak nedojalo, tolik útěchy neposkytlo, mysl nepovzneslo. V malém venkovském kostelíčku, na prostinké kazatelně jsi stál, a jak slova tvá plynula, bylo mi, jako bych stál na prahu ráje, a – odpusť mi, Františku – tvé trochu kostrbaté věty, tvá prostá skladba, tvé těžkopádné obraty nezaplašily illuse, jež se mne zmocnila. Napadli mi apoštolé rybáři při moři Galilejském, a podobalo se mi, že slyším jednoho z nich, a Kristus Pán mi tanul na mysli, an děl: »Blahoslavení jsou chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.« –

A když bylo po kázání, pravil jsem k sobě: Hle, ten ubohý faráříček, zrudlý v obličeji, trochu šilhavý, zdlouhavý, zajikavý, oč více útěchy ti dal než největší mudrci tohoto světa, u nichž jsi hledal poučení…

Devět dlouhých let jsi žil v Habarticích, a když jsi odešel odtamtud, mnoho jsi si nepřilepšil. Nemohu si pomoci, mám za to, že Reverendissimi při nejdůstojnější konsistoři v Č. Budějovicích se trochu podivili, čtouce žádost bývalého albrechtického kaplana, ucházejícího se o habartickou faru. Povídá se, že nebývá zvykem, žádati o tuto faru; také pochybuji, že který z pánů farářů tam žil devět let. I sebezapírání je do konce, a smrt mučenická, byť sebe horší byla a bolestnější, netrvá tak dlouho…

Nu, byl tam pan farář, installoval se, žil v bázni boží a konal, co bylo jeho úřadu. Farní budova, pěkná, výstavná, pyšně vyčnívá nad své okolí jako hrad.

Potloukáš-li se oním krajem, vidíš ji zdaleka; zdá se, že ti okázale a vlídně zároveň nabízí své pohostinství. Kam bys se také uchýlil, ne-li pod její střechu? V habarticke hospodě přespat, pane, toho bych ti neradil, ač jest-li to vůbec možné; v habartické hospodě – dříve aspoň tak bývalo – jako by mouchy z celých jižních Čech si byly daly dostaveníčko, a neubývalo jich i přes to, že prý mřely v houfech po pivě tam nalévaném; nevymřely snad proto, že i toho piva nebývalo každý den. (Vím, že je tam nyní zcela slušná hospoda. Vypravování se týče dřívějších. /Pozn. spisovatelova./)

Bývalo, pan farář pohostil. Měl kde. Světnice jako sály, v létě chladné jako kasamaty, v – zimě ovšem ještě chladnější, tak že pan farář z pakostnice ani nevycházel, přes to že na parapetách oken a po stolech stály celé baterie lahví Pain-Expelleru a Kvizdova restitučního fluidu, jejichž obsahem si mazal kolena a kotníky. Měl také čím pohostiti. Před upravením kongruy octlo se v jeho hlubokých kapsách rok za rokem asi čtyři sta zlatých, z nichž dvě stě rozdal na almužny různého druhu. A štola, ta bohatá štola, upravená v dobách císaře Josefa, anachronismus, jenž má sobě rovna jen v platném do nedávna systému pensí vdov po úřednících!

Přišli kteréhos letního večera do Habartic nějací páni, známí pana faráře, a tázali se po něm; jeden z nich prohodil také otázku, bude-li možno požádat ho o pohostinství na jednu noc; jdou prý z daleka, jsou utrmáceni, hladoví a žízniví. Sehnalo se půl osady, a řečí a odpovědí jak o závod.

»A jé! o jé! to bude pan farář mět radost!« –

»Kouknou se na tu faru, páni!« –

»Dyby jich přišel lekrment, všichni se tam vejdou a uvelebí!« –

»Pan farář pohostí kde koho!« –

»Nech se tam napijou!«

Poslední řečník zamlaskl jazykem, pozdvihl oči k nebi, máchnul významně rukou a dodal: »Je tomu asi čtrnáct dní, ne, počkaj' – tři neděle tomu jsou, dostal odněkud vědárko piva. To dosud nevypili. Prosím ich, to tam teče dlouho, dyť pan farář ho vypije sotva litr denně…«

»Nepovídej to těm pánům, Matouši,« přerušil kdosi řečníka, »dyť tam byl minulý týden pan fořt Němčickej a předevčírem Představský pan správec. To už ho tam moc nebude, zůstalo-li ňáký.«

»Nu, taky možná! ale radost bude mět pan farář…«

Měl taky radost. Uvítal hosti, zavedl je do jídelny, usadil je a pádil zase ven, prose o poshovění.

Kdyby ti hosté byli viděli shon, jaký povstal venku! V té celinké faře nebylo krejcaru peněz, sousta chleba, kousku masa, ždibce mouky, ničeho, praničeho. Kde kdo, byl vypraven do vsi, aby sehnal něco k snědku. A v celých Habarticích …