Domek v Polední ulici

KOCHANOVICKÁ EPOPEJE.

I.

Pan starosta.

Podlesská vesnice, někde na rozhraní okresů Sušického, Kašperskohorského a Strakonického. Rozkládá se polokruhem na nizoučkém svahu a dřímá v letním parnu jako ohromné zvíře na polo svité, prohřívající se v paprscích slunečných. Hlava zvířete: zámeček v barokovém slohu vystavěný, šedý a vetchý, se střechou začernalou, nad niž vyčnívaly dvě vížky nestejné výše, podobné boltcům kočičích uší; levá přední tlapa: bělostná sýpka – pravá pak panský dvůr, stojící na samém svahu, klonící se, jako kdyby chtěl spadnout na zelené louky, kdyby tělo jej nedrželo k sobě; zadní nohy a dlouhý ohon tři řady nízkých chatrčí, třemi směry podle; silniček ve vsi vybíhající. Mezi hlavou a těmito okončetinami hromadil se trup, kostrbalý, všelijak žíhaný, bíle zažloutle, hnědě, zarudle. Nebylo lesklé to zvíře, ba vypadalo, jako by se bylo vyválelo v bělavém prachu, než ulehlo na žlutě a zeleně kostkovaný koberec luk a rolí, v kotlině mezi řídkým borovím porostlými vršky, báňovitými, tu rozstupujícími se, onde blíže k sobě lnoucími, v pelechu přírodou daném.

Neboj se ohromného zvířete, milý čtenáři: spí, spí neustále ve dne v noci, i když světla jeho hoří noční tmou. Zdá se pak ovšem, že prociťuje, že natahuje údy, že chrapotem dýše, ale to je přelud: zvíře se neprobudí; možná, že usnulo na věky bez křečí v tiché agónii; že setlí pomalu v týž bělavý prach, jenž kryje jeho srst. Přistup blíže. Byť srdce dosud tlouklo, byť jakýs takýs život probíhal cévami, tlapy jeho se nepozdvihnou, čelisti jeho ztrnule zející, se nesevrou, aby tě utratily.

Kterýs samozvaný lékař, se prohlásil, že Kochanovice – tak některak říkají tomu spícímu zvířeti – trpí úbytěmi a snětí starých, že hyne od okončetin do hlavy. Hlava prý ještě vydrží, ale moc dlouho prý také už ne, neuzdraví-li se okončetiny, a o tom prý pochybuje. Musil by mu někdo podávat trochu více a trochu silnější píce, a než se takový dobrodinec ukáže, ač najde-li se vůbec, dobrou noc, mé ubohé Kochanovice! – spěte dále svým začarovaným snem, až vás někdo probudí k novému životu v příštích aeonech, nebo až se na vás vyplní stará báj o ptáku Fénixovi, jenž se z popela svého obrozoval. Dobrou noc, zatím!

Je tu devět sedláků. Mají pozemků, co bývalé milostivé vrchnosti jim jich nechaly; dlužno podotknout, že přes svoji nepopiratelnou otcovskost tyto vrchnosti nehnaly svou nezištnost a otcovskou péči o svěřené sobě Bohem nerozumné synáčky do těch krajností, aby jim byly obětovaly nejlepší pozemky. Napřed tu seděli vladykové různých plemen; po nich – Bůh sám ví, jakými náhodami a příhodami, tito přestali býti mozkem obývajícím hlavu nahoře uvedeného zvířete – ujali se otcovství velcí páni odněkud z ciziny sem zavítavší, kteří tu honili zajíce a koroptve, jinak málo se ukazovali a znenáhla z toho, co bývalí vladykové sedláčkům ponechali, za málo peněz a ješté méně dobrých slov přikupovávali, rozumí se za účelem pozaokrouhlení svého panského majetku, z něhož se utvořil pojednou fideikomis. Když ho měli pohromadě, dovtípili se, že vlastní správa se vlastně nevyplácí, i pronajali pachtýřům Kochanovický dvůr a asi deset jiných dvorů, tvořících s ním jedno panství, a jen lesy a rybníky si ponechali ve vlastní režii. Takové konání je velmi snadné a dává na jevo, že do nedávna mozek zvířete ještě přemýšlel. Co záleží nyní na tom, uhodí-li povodně, kroupy, sucho, vlhko atd.; důchod je pojištěn, o ostatní ať se stará pachtýř, jenž oživuje pravou přední tlapu spícího zvířete, která se zdá býti na první pohled velice mocnou, skoro hypertrofickou, ale která prý pořád vedle výroku nahoře upomenutého nepovolaného doktora, také chřadne. Bůh to suď!

Ať si tam pachtýř zařídí vinopalnu. Uvrhnou na ni hodné daně, ale to nic nedělá, ona se přece vyplatí. A potom se zavolají povolaní lékařové, a ti budou léčit ubohé stářím scházející zvíře výtečnou kořalkou ze shnilých bramborů, a ono se buď posilní a probudí k novému životu anebo bude spát dále, a to bude také s výhodou pro ně; spícímu je dobře; zdá se mu často o slávě a o bohatství, a je-li mu smrt souzena, ve spaní se lehko umírá.

Milostivá vrchnost si zřídila pivovar, v němž se vaří pivo všelijaké; je-li dobré, padá chvála na ni, je-li špatné, nadává se sládkovi. Spravedlivost nade vše!

Tož je tu tedy devět sedláčků; ostatní jsou domkáři, chalupníci a lidé docela nemajetní, kteří žijí jak mohou, z ruky do úst. Je všem zle, když těch není; za to se na ně dívá každý s hůry, a pro ně je nejhůře. Je vinou jejich otců, že se narodili; pro osla by bylo také lépe, kdyby se byl narodil arabským komoném. Těch devět sedláků se mezi sebou hádá a hašteří za příčinou jistých pozemků, o nichž se neví s určitostí, jsou-li obecní či oněch devíti sedláků a některých chalupníků společný majetek, o nějž by se rádi rozdělili, ale nevědí, jak by učinili, aby žádný nepřišel zkrátka, nebo, snad lépe vyjádřeno, aby každý byl stejně napálen. Rozměřili to, rozdělili, nebyli zase spokojeni, rozdělili to jinak a zase nejsou spokojeni. Tento spor trvá už několik let; chytili se ho advokáti, svolávají se komise znalců, a platí se. Ježto pak není hotových, dělají se dluhy, intabulárky a odhady. Znalci podali o těchto pozemcích různá zdání. Obyčejnému člověku se jeví býti něčím jako draha, na nichž vedle něco trávy a různého chrastí klíčí ze země šedé rulové balvany, na nichž neroste ani mech, proto že tu vládne ustavičné sucho; někteří znalci pak prohlásili, že je to les, jiní zase věhlasem svým rozhodli, že jsou to pastviště, jež by se mohla proměnit v pole a louky, kdyby meliorační fond se ujal věci. Meliorační fond pak pokrčil ramenoma a zahalil se v dlouho trvající mlčení, až posléze, ustupuje mnohonásobným domluvám, poukázal ›částku‹ padesáti zlatých, jež se uložily prozatím v nějaké spořitelně, proto že ti, jichž věc se týče, zuřivě se hádají, nemohouce se dohodnout, jak by těchto peněz se mělo užiti a kde by se mělo započíti s melioračními pracemi.

Tak stály věci, když v červnu, něco málo let tomu, došlo k obecním volbám. Deset stran, jež bys tu napočítal, se ustanovilo po dlouhých přezuřivých hádkách a pletichách na tom, že ježto není jiného východiště ze stávajících zmatků, zvolí opět a to po čtvrté starostou Václava Topila, držitele usedlosti č. 3. Týž Václav Topi! se náramně zdráhal přijmouti uvalované naň břemeno, a ze samého hejtmanství mu musili domluviti, než se poddal. Byl to muž málo přes čtyřicet let starý, poměrů znalý, zkušený, zdravý, a protivníci jeho, najmě ti, kteří nebyli ničím, tvrdili o něm, že má kůži tužší než buvol. Nejvíce pak jej odporučoval výrok v příčině společných pozemků, jenž pokládán byl přímo za slib. Prohlásilť se, že on o ten svůj podíl nestojí, že je mu to jedno, ať se mu přiřkne kterákoli parcela, a že je spokojen, dojde-li naň na posledním místě v příčině meliorace. Tím ovšem popudil proti sobě vlastní ženu, která láteřila po statku až běda, plakala, vlasy si rvala a proklínala svůj osud, jenž ji připoutal, ji a tři dítky, k takovému nekňubovi.

Také ta okolnost rozhodovala při volbě osoby starostovy, že Topil byl pokládán za člověka, jenž dovede zamezit vystěhování se nemajetných obyvatelů Kochanovických a malých baráčníků; do těchto tříd totiž jakoby v posledních časech ďas byl vjel. Napřed se zhrozil pachtýř, potom i sedláci. Nebylo pojednou pracovníků na poli ani čeledínů. Kde kdo se odstěhoval do měst, do uhelných dolů až někam za Most, kraj světa, vedle kochanovických pojmů zeměpisných. Jiní zase odcházeli právě jen po čas žní do kraje, do Bavor, do Sas, do Rakous, také česat chmel do Žatecka. Bývalo potom náramně zle o pracovní síly, a sedláci proklínali železnici, že jim odvádí lidi. Nebylo ovšem divu, že ti chudáci chodili jinam za výdělkem, uváží-li se, že velkostatek platil mužům po 30 kr., ženám pak po 25 kr. mzdy denní, sedláci ovšem ještě méně. Nemohli platit více, i kdyby byli chtěli; dřeli se beztoho zadarmo. Starosta, aby tomu utíkání pracovních sil aspoň poněkud učinil přítrž, vymyslil si různé obtíže a protahování při vydávání služebných a pracovních knížek. Také jim vydával znamenitá vysvědčení zachovalosti, jako na př. toto:

»Visvěčení zachovalosti.«

»To bych rád věděl jaká je to zachovalost Josef Poškrabá je darebák kerej se toulá po světe bere kde co najde hází kamení rážý jabka krade brarabori na polých. Inu je to kluk neřádná kerýho patří zavřyt. To je potom zachovalost.

(Pečet obecní.)

Václav Topil, starosta.

V Kochanovicích, dne 6. července 189*.«

Z toho a z podobných vysvědčení a jiných listin vycházívalo náramně mnoho křiku a rámusu. Starostovi se vynadalo, ba žalovalo se naň u hejtmanství. Úřad si ho zavolal a poučil jej, ale to pomohlo málo. Starosta se omlouval, tvářil se hloupým, ale při své soustavě potrval a docílil aspoň toho, že mnohý občánek, který by jinak byl odešel, zůstal doma ze samého strachu před písemnostmi starostovými, zvláště ti, kdož neměli svědomí naprosto čisté.

»Tak, kamaráde zlatý,« oslovoval starosta takového žadatele, »tobě se chce do světa! Dobře. Pověz mi, co tam budeš dělat, ve světě?«

»Pantáto, pracovat budu.«

»Tak. Hm, a proč nechceš pracovat tady u nás?«

»Protože si nevydělám ani na sůl.«

»Aj, aj! Ty té soli potřebuješ jako stádo skopců. Buď tak dobrý, nemluv mi! Kráct chceš ve světě, to je to, a na to ti mám vydat knížku, viď? Já jsem takový osel, co? Doma se drž, chlape, a živ se poctivě!«

»Pantáto, dyby…«

»Mlč a neskákej obecnímu úřadu do řeči. Stojíš-li na svém, dostaneš knížku; ale tu chvíli, kdy si ji vezmeš, si dojdu na soud a povím tam něco o pařezích v Koukalovic lese, a oni tě trochu zadrží. O svědky se nestarej…«

Na hejtmanství se říkalo v příčině osoby a úřadování Topilova, že nehledíc k písemnostem, je člověk spolehlivý, že odvádí řádně daně, že je zachovalý a má čisté ruce, zkrátka, že je jediný z Kochanovic, jenž se hodí za starostu. Proto mu nadržovali a poučovali ho po dobrém.

Tož tedy, Topil byl zvolen a uvázal se zase v úřad. Asi čtyři neděle po jeho zvolení odbývala se u něho v sednici schůze obecního výboru. Přítomni byli pan starosta, dva radní a několik výborů; mimo to šukala po světnici paní starostová, zaměstnána připravováním nápoje pro telata. Také hodně much tam bylo, a pan starosta byl ozbrojen plácačkou na ztrestání těch, které se opovažovaly lézt po ›lejstrech‹.

Jednalo se zase o společných pozemcích, a debaty braly na se vážnost divoké vřavy, při níž bylo slyšet ve sboru hlasy všech přítomných, leda že tu a tam některý překřičel ostatní, v kteréžto příčině nade všechny vynikal druhý radní Jakub Křeček, jenž měl hlas podobný činelám hudby Kašperskohorských ostrostřelců.

»O parcellu 375 teď neběží,« pravil, »ale o parcelu 415, kterou chce Chvojka. Ta věc se musí vyšetřit. Podle mého on práva na ni nemá. To spíš tuhle Kubousek nebo…« – »Nebo ty, ty taškáři!« zakřikla pronikavě paní Topilová, která, slyšíc o jmenované parcelle, byla přistoupila blíže, bosá, ucouraná, zašpiněná, měchačku držíc v ruce jako žezlo. Pan radní o činelovém hlase byl její vlastní bratranec. Parcella č. 415 přiléhala k pozemku starostovu a byla mu dříve již přiřknuta. Po novém rozměření Topil se jí byl vzdal, když jiní tak tuze o ni stáli. Tato jeho povolnost dopalovala nejvíce jeho ženu.

Křeček slyše toto málo lichotivé oslovení, zarazil se z počátku; potom se vzpřímil a děl hrdě:

»Marjáno, mlč! Tady mluví úřad, a do úřadu se ženy nemají míchat. Od toho je tu starosta a potom my…«

Rozumí se, že nedomluvil. Dostalo se mu spousty jmen, a konec řeči vyzněl v tento smysl:

»Já se do toho nemám míchat, co! Když vy si tady, vy zlodějové, taškáři, zvolíte tohohle hňupa za starostu, abyste ho mohli okrádat, jeho a mne a děti, proto že on potom myslí, že musí dělat nestranného, to mi do toho nic není, co? Komu to povídáš, ty ouřade? Mně-li? Ty…«

»Okřikni přece tu saň, Vašku!« vece Křeček, »a nedej nás tu urážet…«

»Ten mě bude okřikovat, ta punčocha!« vřeštěla rozezlená žena.

»Pánové!« započal starosta.

»To že jsou pánové? Komu to povídáš, ty blázne! Těmhle taškářům…«

Následovalo velké pohnutí, křik, vřava křižujících se hlasů.

»Budete mlčet!« křičel starosta co plíce stačily, tluče plácačkou o stůl, div ji nepřerazil.

Bylo to marné, hlomoz neustával. Křeček vytáhl všecky rejstříky svých varhan a řval až okna řinčela:

»Ty mordiáne, ty že's představený, a ani svou ženu udržeti neumíš! Dej se vycpat!… A pod tebou má být člověk radním? Já ti radovstvím praštím, a druzí taky! Dělej si co chceš, ty jeden snope!«

Tu se udalo něco neslýchaného. Třesa se vztekem, starosta uchopil kalamář a vychrstl polokruhem černý jeho obsah, jenž zasáhl všechny do jednoho, toho na hlavě, toho do obličeje, do kabátu, ba i paní starostové dostalo se něčeho; na konec letěl taky kalamář, odrazil se od mohutné hrudi Křečkovy a spadl na podlahu, kde se rozbil na kusy.

Dojem byl tak mocný, že mžikem nastalo příšerné ticho.

»Kamarádi, pojďte!« pravil po chvíli Křeček hlasem hrobovým, ubíraje se ke dveřím.

A celý výbor Kochanovický vytáhl z ›úřadovny‹ a ubíral se návsím jako stádo strakapounů; najmě Kubousek vypadal jako král jihoafrických Basutů o Kaferském masopustě, když si nastrčí plavovousou paruku.

Ve statcích dotyčných pánů radních a výborů zavládl čilý ruch; pumpy pracovaly, voda proudem se lila, ženy plakaly a lomily rukama, a na tyčích a provazích za humny dmuly se ve větru zavěšené mokré košile, podvlékačky kalhoty i kabáty. Největší boží dopuštění pak zavládlo u představených, ačkoli se tam nesušil oděv hlavy rodiny, ba jenom sukně paní starostové. Když bouře utichla, vycházel oknem šelest drhnoucího podlahu věchtu. –

Parný den. Prachu na silnici z Kochanovic do města až do těch kotníků, a prachem se tam ubíral starosta, byv obeslán hejtmanstvím, aby se zodpovídal ze žaloby, již na něho podal celý výbor. Čtvrt hodiny po něm šel touže cestou výbor zahalen ve mraky prachu, jako stádo bravu.

Starosta už čekal v úřadovně, když výbor se dostavil. Naplnila se prostranná síň, srkaly nejisté nohy po podlaze; pokašlávali, utírali si řinoucí se pot s čel, popostupovali. Seřadili se na právo; starosta poodstoupil trochu na levo, načež stanul, po očku se na ně dívaje. Pan hejtman seděl za stolem a podepisoval list za listem, jak sluha mu je podával; paprsek sluneční si pohrával ve zlatě na jeho límci.

Po dobrých deseti minutách sluha sebral podepsané spisy, a hejtman přistoupil ke skupině, od této k starostovi, jenž se mu díval do očí jako by nic.

»Člověk by vlastním uším nevěřil!« započal. »Je to možné, starosto! vy jste se do té míry zapomněl, že jste pány výbory polil inkoustem a hodil po nich kalamářem, a to v plném úředním sedění?«

»To jsem učinil, milostpane! Ale ráčej' dovolit, byl jsem v právu.«

»Jak to? v právu?«

»Ovšem, v právu, oni mi dělali voposici a toho jsem neztrpěl. Milostpán by se taky poděkoval.«

»Ale co vás to napadá? Což pak se ohne opposice, když se po opponentech vychrstne inkoust?«

»Ráčej' dovolit, milostpane,« ujal se slova radní Křeček, »my jsme ho požádali ve vší zdvořilosti, aby okřikl svou ženu, která se pletla do jednání a nám přezdívala. On místo ní okřikoval nás, pomyslej' si! Dyby byli slyšeli tu nevymáchanou hubu té feny, uši by si byli zacpali.«

»Nynčko mluvím já, je-li pravda, milostpane?« hájil se starosta. »Vědí, fena zrovna není, trošku prchlá, to je pravda skrze to dělení pozemků. Však jsem jí chtěl říct, aby zarazila – což oni mě pustili k slovu? Tak jsem si myslil, že je to vopozice, a bacil jsem po nich kalamářem.«

Pan hejtman spustil domluvu, mírnou, laskavou, jako vždy činíval, když vytýkal něco Topilovi. Když domluvil, starosta dal v odpověď:

»Milostpane, jejich řeč je jako kniha, jako svaté evangelium, a každě slovíčko je, můžeme říct, čisté  zlato. Člověk by byl horší než dub, dyby se nepohnul. Já proto odpouštím těmhle všem tu jejich vopozici a urážky, a i to, že přišli na mě žalovat ale starostou už jim nebudu! To ať si zvolí někoho ze svých.«

Hejtman nestačil potlačit úsměv.

»Nu, Václave,« ujal se slova Křeček. »Takových hloupostí nech! Ty dobře víš, že žádný znáš nemůže být starostou, a tak jsme to taky nemyslili stou naší žalobou. My jsme jenom chtěli, aby ti pan hejtman řekl, že není v pořádku házet kalamářem. Myslím, že ta celá věc je vyrovnána, je-li pravda, vy?«

Celý sbor přisvědčoval, přitakoval.

»Tak viděj' milostpane,« pravil, máchnuv rukou, starosta, »vezmou si je! Člověk se dře za ně, zanedbává hospodářství, nadělá si po obci nepřátel, musí se bát, aby co den nevypukla reberie, a voni si potom ještě rozevřovu hubu, vedou akatyci a dělají vopozici, a ke konci jdou žalovat a obtěžují slavný ouřad. A co by byli beze mne! Sedělo by jich tam devět sedláků a půl pátá chalupníka, a ostatní by šli do světa. A ještě ti, co by zbyli, by jeden druhého sežral, s odpuštěním, milostpane. Měli by jim to taky domluvit, jejich slovo platí!«

»Nu ovšem, ovšem!« vece hejtman. »Jen si to rozmyslete, lidičky, jakých ten váš starosta má nesnází a útrap…«

»A co si člověk naláme hlavy…?«

»Nu, ano, ano! Pomyslete, lidičky, ty výtahy to sbírání daní, odvod… máte mít strpění a nestěžovat mu zbytečně postavení.«

»Když dají slovo, že se přidrží tohohle napomenutí, zůstanu starostou,« pravil Topil.

Nahrnuli se kolem něho, podávali mu ruce dušovali se, že budou stát k němu. Hejtman se usmíval líbezně, a všickni odešli v nejlepší míře. –

Žně byly přede dveřmi. Psota na všech stranách, zle o dělné ruce: stěhování zase začínalo měrou horší, než kdy před tím.

Dostavil se u starosty Franta Vařicha, chlap jako hora, jenž se vrátil z jara z vojny, a s ním jeho sestra Kačena.

»Nu, co mi nesete?« tázal se starosta.

Franta se uchopil slova. »Prosili bychom o knížku. Já chci do Bavor a tuhle vona do Prahy sloužit. Nemáme se tu čím uživit.«

»A nemohlo by to počkat až po žních?«

»To bysme se okradli…«

»A tak. Nu, dobře, Přijďte si zítra.«

Poznamenal si generálie a popis osob.

Nazejtří přišli.

Pod rubrikou:

»Zvláštní znamení« dočetl se Franta, že má na nose nakažlivý strup. Strup měl na nose, to bylo s pravdou; byl-li nakažlivý, posoudí čtenář.

»Ale, prosím, to já jsem se onehdy popral na Hvízdalce…«

»Tak, tak. Ty's se popral, a to myslíš jako, že ten strup není nakažlivý. Já zase myslím, že je. Víš co? Dojdi si do města k doktorovi, ať ti dosvědčí, že z tvého strupu nevzejde nákaza. Já zatím promluvím s panem soudním anebo třeba s četníkem o té tvé rvačce, ty neurvalý ochlasto, a jak si pohmoždil Honzu Novákovic. Při té příležitosti řeknu, že odcházíš do světa, abys ušel vyšetřování a trestu. Uvidíme, komu se uvěří. Tu máš knížku.«

Franta stál jako omráčen.

»Přijď po žních a dostaneš co chceš,« dodal mírně starosta.

Kačena čtla v téže rubrice: ›Měla dvě nemanželské děti a má každý den jiného milovníka.‹

»To sem nepatří, to není zvláštní znamení…«

»Co že? to že není tvé zvláštní znamení? Podle čeho pak tě tedy poznávají, ty ženská, ne-li po tvých spádech. Podej si rekurs, chceš-li. Stojím ti za to, že nebude vyřízen ani do roka, až tě popíšu u hejtmanství. Také se bude vyšetřovat, jakou smrtí ty dvě tvoje děti sešly…«

»Můj Bože, což jsem je snad zabila?…«

»To nepovídám, ale bude se to šetřit. Dávám ti dobrou radu: zůstaň tu až na zimu, potom tě pustím.«

Večer se smál pachtýř a devět sedláků. Ty se snad směješ také, rozmilý čtenáři. Nevím, činíš-li dobře. Jsem přesvědčen, že starosta takovými machinacemi nezadrží ubývání obyvatelstva ve své obci.

Jsou to prostředečky, náprava stávajících poměru to není. Ale starosta není ani horší ani zabedněnější jiných, třeba i vyšších instancí, jež se také z míry rády vyhýbají nápravám, utíkajíce se k prostředečkům o málo onačejším nežli tuto vytknutým. A věhlas jejich netrpí, a slávy neubývá: ba pokládají se za nenahraditelné.