Domek v Polední ulici

VIII.

Různé obtíže,jež paní professorová vítězně přemůže.

Pan professor div nesešedivší samými starostmi, jež následující dni mu přinesly. Podobalo se mu, že řemeslníci a dodavatelé celého světa k němu se hrnou, nabízejíce a donášejíce mu různý materiál. Písek, vápno, cement, cihly, trámy, prkna, šamotové dlaždičky, hlína, všeho se nakupilo na ulici; černě zející otvor, vedoucí do velké hromady špíny, jakou se mu zdál celý ten jeho domek právě tak, jak jej byl viděl poprvé minulého podzimku, požíval tyto spousty s nenasytností hladového dravce. A s professorem mluvili a vyjednávali skoro výhradně lidé, s nimiž dosud pramálo míval styků: zedníci, pokrývač, truhlář, zámečník, kamnář, lakýrník atd. Zvěděl pojednou jakou nesmírnou důležitost mají všickni tito živnostníci, kteří mu nabízeli a vychvalovali své služby, podávajíce mu rozpočty, jejichž správnost zkoušel pan stavitel Petrovský, s nímž odbýval dlouhé konference.

»Toť strašné! toť děsné!« naříkal si při takové schůzi, křižuje se, politování hodný učenec; – oni mi chodí s účty za materiál jako s procesím! Jak já to zaplatím všecko rázem? Buď tak laskav, příteli, řekni mi, nemohl bych to platit ve lhůtách? Pomysli: paterá kamna, dvanácteré lakované dvéře i s veřejemi, okenice, dlaždičky, zámečnická práce, sedmdesát zlatých převodného poplatku… Totě k zbláznění! A do mého prozatímního bytu v Luční ulici se to hrne v takových zástupech, že by člověk řekl, že na svých botách odnesou veškeré bláto, jež se tam nakupilo nevím od kterých věků. Rozumí se, že ho složí dobrou polovici v mém bytě, v němž to vypadá hůře než ve slévárně.

Mluv s nimi venku, nepouštěj jich k sobě do bytu! odtušil pan stavitel Petrovský nikoli bez ironie. A co se týká způsobu placeni ve lhůtách, o němž se zmiňuješ, neradil bych ti k němu. Vypůjč si raději peníze ze spořitelny nebo ze záložny… –

»To bude zase honba za kaventem, vece s trpkým povzdechem pan professor. –

– Kdybych tohle byl věděl, na mou duši, byl bych raději vlezl pod zem, než bych byl koupil ten barák.«

»Nejlepší přítel tvůj byl onen chlap, jenž zapálil slámu pod kamny na vyhubení švábů. Máš smolu: osud tomu nechtěl, aby domek vyhořel celý. Byl bys dostal pojistné,« smál se stavitel. »Je to hloupé, že hlína nehoří.«

Pan professor svěsil hlavu. Po chvíli temného mlčení pak děl: »Řekni mi: ty přece stavíš teď tři velké domy najednou, a dovedu si představit, co při této stavbě máš zaměstnáno lidí. Lezou ti do bytu? Jen to kdybys mi pověděl upřímně a radu kdybys mi dal, jak bych se jich zbavil. Také mi pořáde chodí říkat o zpropitné. Což si s tebou taky vedou takhle? To abys se zbláznil!«

Stavitel vytřeštil oči na tázajícího se, vytáhl do výše obočí, až zmizelo téměř ve sporé jeho kštici, a odvětil: »Mám-li s tebou mluvit upřímně, řeknu ti, žes blázen! Věru, člověk jako ty, který hází differenciálkami a integrálkami a všemi operacemi vyšší mathematiky, a takhle se táže! Rci mi přece: lezou ti do bytu každý den všickni tvoji žáci?«

»Nu, víš, příteli, to jsou žáci! Ti nemají u mne v bytě co dělat. Žáci nejsou řemeslníci. Se řemeslníky člověk musí mluvit a zacházet jinak. A tu ti povím, že bývám často velmi nemile, ba trapně vyrušován ze svých studií. Sednu si onehdy za stůl a dám se do přemítání a zkoumání o nové methodě, jak by bylo lze proměniti nepravidelný sedmnáctiúhelník v kosočtverec téže plochy – pochopuješ přece, že nový způsob řešení tohoto problému je vážná věc – když pojednou mi vejde jakýs chlap, a táže se mne, chci-li na tu novou pavlač železnou příčku či dřevěnou. Odpovím mu, že je mi to jedno, že nevím, jaká je lepší. ›Lepší,‹ odpovídá mi, ›to já vím, která je lepší, ale běží o to, nebude-li jim ta železná příliš drahá.‹ – Na to zas já: ›Nechte mne na pokoji a zeptejte se pana stavitele. Co ten řekne, je mi vhod.‹ – Tu on: ›Běhám za panem stavitelem celé dopoledne a nevidím ho nikde. Jsem celý uvondaný z toho běhání a prosil bych o diškereci…‹ Dal jsem mu dva šestáky, abych měl pokoj, a on odešel. Nevím, našel-li tě, a cos mu nařídil. Sotva byl ze dveří, přišel malíř pokojů a přinesl celou haldu vzorků. Poslal jsem ho k ženě, ta aby si vybrala. A žena zas, která také nemá rozumu, běhala neustále ke mně s každým vzorkem zvlášť, a ten že by se jí líbil, a onen, a zase ten, a opět jiný, a já pořád, že je mi to jedno, aby si vybrala podle chuti, a ona zas, že bez mého svolení nechce vybrat, a že ten neb onen je. zase dražší, a čerti vědí co, a povídám ti, už po dlouhé dva dny mne souží s těmi vzorky a strká mi je neustále pod nos, takže moje obraznost se už z toho hatí, a jak jen zavru oči, vidím samé malování, tapety, vzorky a barvy – bude tě snad zajímat, že ponejvíce tapety barvy modré a zlaté, budu později o tom přemýšlet, proč zrovna tyhle barvy se jeví duševnímu oku, a zakládá-li se to na nějakém fysikálním zákonu – ale na ten čas nemohu, a rozčiluje mě to velice. Řekl jsem jí už stokrát, aby se tedy ustanovila na tom či onom, ale jakmile přisvědčím jejímu vkusu, zamění jej okamžitě a škemrá mi zase o něčem jiném! A malíř už tu byl desetkrát a hučí mi do uší, abych se konečně ustanovil na něčem, že sem nemůže pořád běhat.«

Pan stavitel vyslechl klidně tento nářek, načež pravil: »Zedníky vyhoď, přijde-li ti který, a pošli mi je, já jim napravím hlavu. V příčině malování pokojů je to jiné; to se týče tebe a tvé milostivé. Tu nezbývá, než dohodnouti se…«

»V příčině kamen mám tytéž svízele,« professor vedl svou dále; »to se také nemůže rozhodnout. Obrátil jsem se na kamnáře, jehož jsi mi doporučil, a jí zas poradil někdo jiný jiného, myslím, že to byla ta baba Pištová, která dříve v tom domku bydlila, a nyní žena běhá od jednoho k drahému a nutí mne, abych chodil s ní, a tam vybírá a vybírá, a co vybrala, zase pouští. Je ti to kříž! A já mám hlavu plnou důležitých problémů…. Pomoz mi, příteli – Bůh ti to zaplatí…. vždyť bez tvé rady bych ten barák byl nekoupil…«

Petrovský neodolal smíchu, slyše tuto řeč a znamenaje zoufalý výraz tváře svého přítele.

»Ty's přece jenom stra…