Domek v Polední ulici

III.

»Vy tedy nechcete, Flaško?«

»Inu, pantáto, chci. Proč bych nechtěl, dyž nim to můžu udělat k vůli, ale voni budou rozumět, že zlatej padesát je málo. Von je měsíc dlouhej. Zlatej sedmdesát by mohli dát. Dyť je to vopatrování s touhle čubkou, povážej' si.«

»Nemůže to být. Zlatý padesát měsíčně dělá do roka osmnáct zlatých. To aby obec vypsala novou přirážku na daně, a všecko k vůli vám, vy Chuchláci. Je vás v těch vašich děrách jako stinek a pořád se ještě rozmnožujete, a my to máme potom živit, je v tom rozum?«

»Ale, líbej vědět, co pak my za to můžeme, že se to takhle rodí? Dyby sme to topili jako koťata, zas by to nebylo recht. Co pak nezavřeli Anču, že zabila ditě? Vědí co? dají dvacet zlatých na rok a já nim ji vemu, a budou mít pokoj.«

»Ne, ne. Zlatý padesát krejcarů měsíčně. Když se vám nechce, je mi to jedno. Mikuta byl už u mne, ten ji vezme za zlatý čtyřicet. Chtěl jsem vám ten šesták měsíčné dopřát, proto že jste náš příslušník, ale když jste ve svých požadavcích takový nestyda, to si děte po svých, a já to spravím s Mikutou. Co pak myslíte, že s ouřadem se smlouvá…?«

Rozmluva tato se vedla, jak laskavý čtenář dvou předcházejících črt se dovtípil, mezi hlavou obce Habartické a Šimonem Flaškou, ctihodným osadníkem Chuchelským, sousedem známých nám občanů Mikuty a Holubce, tímže Flaškou, jenž vedle proroctví Mikutova měl ›za živa chcípnout‹, a jehož pes zachránil vracejícího se od odvodu Pepíka Mikutu.

Tento Flaška byl rázu poněkud jiného nežli jeho soused a konkurent; suchý a vyzáblý byl také, ale velký a kostnatý, tváří žlutě osmáhlých, vpadlých, pichlavých černých očí a pročnívajících kostí lícních.

Hříva tvrdých, skoro černých, na skráních bíle prokvetalých vlasů spadala na nízké čelo, slučujíc se téměř v jedno s hustými, štětinatými brvami. Klenutý orlí nos dodával jeho fysiognomii cosi připomínajícího na dravého ptáka, pohled to, jenž umírněn nebyl mocným, trochu zažloutlým chrupem, jejž při mluvení cenil jako zlý pes.

Nelze o tom pochybovati, milý čtenáři, že bys se ulekl, potkav Flašku na odlehlém místě; nicméně bys mu křivdil a vnějšek jeho by tě klamal, starosta Habartický a jiní obyvatelé těchto končin, znajíce lidí a poměry, by tě ujistili, že Flaška není nebezpečen leda stromkům v lese a drobnému nemovitému majetku, jejž někde ›najde‹.

Krást, toto! on jaktěživ ničeho neukradl, on leda tu a tam něco vzal, co mu náhodou přišlo do rukou, a co by jiný byl také nebýval nechal; že by jeho ruce byly – čisté, se právě nemůže říci, spíše opak – ale nevinné v příčině teplé krve; za to na nich lpěla od počátku března až do sv. Jiří studená krev žab, jež kudla jeho nemilosrdně vraždila podle všech rybníků, louží a lučních tůní netoliko jeho vlastního obvodu, ale až daleko k Nalžovům na jih, k Zinkovu na sever, k Volšanům na východ a Bůh sám ví kam na západ.

Že při těchto svých loveckých výpravách do mokrých revírů, našel někdy nějaké hrubé sypky, nebo kus jiného prádla, zůstaveného neopatrnou a lehkomyslnou pradlenou bez dohledu na kraji stojatých vod, což on jich mohl nechat? – jak se vyjádřil kdysi před soudem, s nímž měl opletačky pro takovou hloupost, jež nestála ani za řeč, že si hodlal jenom vypůjčiti povlak od peřin, proto že pytel, jejž měl s sebou, nevystačil na přebohatou, Bohem mu uštědřenou kořist.

Spravedlnost lidská se ukázala býti tou měrou zvrhlou, že této naskrz pravdivé omluvě nepřiložila víry, ba zavřela ho na týden v době jeho žní, jeho nejlepšího výdělku, připravujíc klatovské a jinorodé milovníky žabích stehýnek o nejlepší pochoutku. Hanba mluvit! on by byl vrátil dojista povlak, vypraný, vyžehlený, že by se byl svítil. Jako by onpotřeboval povlaku?  Jaktěživ žádného neměl ve své poctivé domácnosti.

Znamenitý žabař, tenhle Flaška! A nevymře s ním rod výtečníků v tomto oboru, neboť jeho dva kluci zdědí po něm ›fortel‹, znalost míst i obchodnický talent, jenž dovoluje přimíchat k žabám i stehýnka stažených ropuch.

»Kdo pa' to poznááá? a kemu to uškodilo?« –

Ba i jeho olezlý, prašivý pes, jemuž přisouzeny jsou v Chuchli funkce zdravotnické policie, poněvadž se živil jako psi dalekého Východu pouze a jedině přirozenými výměšky obyvatelstva, neznajícího ani žump ani jiných míst, kde se sbírá nečistota – nechci se dále šířiti o tomto výtečném zvířeti, chloubě svého pána, a o všem, co dělá, aby zabránil morové ráně, která dozajista se snese nad Chuchlí, až bude odvolán osudem z tohoto slzavého údolí, ba i ten jeho pes, pravím, je odborníkem v umění žabařském, a Flaška má pravdu, dávaje výraz svému bolu, že není čubkou, z jejíhožto potomstva by se dal vychovati nástupce, neboť praví se o něm, a kde kdo to dosvědčí, že ›stojí‹ na žábu jako nejlepší selter na koroptev. –

Březen a duben! jaká rozkoš pro Flašku, jaké žně, jaký přebytek: Šedesát, sedmdesát, ba osmdesát krejcarů denně!

Ostatní obyvatelé Chuchle, najmě Mikuta a Holubec se svým potomstvem se už taky pokusili o soutěž, ale oni to neumějí, oni také nevydrží se brouzdat v ledové vodě jarního období oněch požehnaných niv, oni jsou a budou do smrti pouhými diletanty v tomto řemesle, a Flaška bude na ně do smrti pohlížeti s nejhlubším opovržením.

Žab nikdo nehájí, jako raků, na něž dochází řada počátkem května a jichž lov se proto nikdy tak nevyplácí. Trochu lépe se vyplácejí doubravníky a jiné houby, ale tu je mnoho konkurentů, a Flaška by se musel prát, a toho on neučiní, neboť miluje mír a shodu se svým bližním, hajných a hlídačů nevyjímajíc…

Mnoho, mnoho by bylo lze ještě vypravovati o tomto muži, jenž představoval jakousi aristokracii v Chuchli, jemuž představený vyká, a jehož památka nevyhyne. Libý zápach bahna, jenž provází všecky jeho kroky, pojistí mu navždy úctu i městských lidí, kteří s ním mluví jako poddaní jistého krále vnitroafrického se svým panovníkem, totiž s odvrácenou tváří.

Trochu jsem se rozpovídal; těžko býti stručným, kde běží o takovou rázovitou osobnost.

Zbývá ještě promluviti o předmětu nahoře vzpomenutého hovoru, udavšího se mezi starostou a Flaškou. …