Skláři

XIV.

Buď vítáno, neštěstí, přicházíš-li samo!

Když, vrátiv se z pohřbu dceřina, pan Chablé vkročil do Jezerenského zámku, přistoupil k němu cizí člověk, zvláštní posel ze Sosnovky, a ohlásil mu, že zemřel Arnošt Jahoda.

Zemřel v týž den, podle všeho v tutéž hodinu, kdy odebrala se na věčnost jeho manželka.

Posla vypravili druhého jitra. Za jediný den nikdo nemohl vykonati cestu ze Sosnovky do Jezerného. Posel si pospíšil a překonal vzdálenost za půl druhého dne, přes to, že ho zdržovaly neustávající přeháňky.

„Kdy zemřel? Kdy zemřel?“ tázal se ještě jednou pan Chablé, jemuž jako blesk projela hlavou myšlénka, jakého dosahu bude konstatování, kdo z manželů zemřel dříve.

„Bylo asi šest hodin večer,“ odpověděl posel.

Mrtvolu paní Lucilie našli ovšem mnohem později; byla již čirá tma, jistě deset hodin. Ale kdy, v kterou hodinu překvapila ji smrt? V kterou snad minutu?

Bude třeba provésti důkaz.

Umřela-li paní Lucilie jen o několik minut dříve, byl dědicem jejím v okamžiku její smrti ještě žijící manžel a po něm jeho příbuzní; umřela-li později, byla ona dědičkou a po její smrti její rodiče.

Krutá chvíle pro ubohého, smutkem stísněného otce!

Co bude?

Zemřela-li dcera dříve než její manžel, to tam jest i věno její.

Přes to, že srdce krvácelo nad strašlivou ztrátou, která ho stihla, přivalily se děsivé představy o ranách, jež padnou na jeho podnik. Přes to, že dusil všeliké takové myšlénky, musil si přiznati, že často, velmi často cosi jako naděje jistého vítězství ozývalo se v hlubokém úkrytu jeho nitra, jakýs hlas, jenž šeptal: Neboj se! Dni tam toho jsou spočítány, až zavře oči, připadnou ti statisíce, a pak překonáš vše, odoláš všem…

Pan Chablé byl poctivec; ale kde je smrtelník, jemuž by na jeho místě takové myšlénky nebyly přišly?

Přišly mu, ale v zápětí za nimi pevný, nezvratný úmysl, že bude jednat jedině podle práva a pravdy a že bez ohledu na sebe bude se domáhati pravdy.

Panu Chabléovi připadlo, že mu bude jednati rychle, aby nepodlehl pokušení, které se dostaví. Obrátil se na strýčka Matěje, jenž právě vcházel do průjezdu a který nebyl slyšel, co posel hlásil.

„Kdy se to stalo předevčírem?“ tázal se pevným hlasem. „Pověz určitě, Matěji, kdy se to stalo?“

Matěj vypoulil na něho oči, krvavé pláčem.

„Co se táže pan strýček? Vždyť přece ví, že večer…“

„Mluv zcela určitě: pamatuješ se kolik bylo hodin? Zcela určitě; kdybys věděl minutu, snad ani nevíš, kolik dobrého bys způsobil.“

Matějem to trhlo.

„Což pak myslíte, že člověk při takové příležitosti se dívá na hodinky?“ vyhrkl ze sebe.

A pan Chablé pravil, svěsiv smutně hlavu:

„Snad zabráníš naší zkáze, vzpomeneš-li si. Přemítej, pro živého Boha tě prosím! Jsi jediným svědkem. Pokud já s určitostí vím, vrátil jsi se o půl osmé… ale kdy toto hrozné neštěstí se událo, v kterou hodinu, neřekl jsi nám… to nevíme, a třeba nezbytno to vědět; proto tážu se tě…“

Starý Matěj jal se přemítati bruče spíše k sobě samému:

„Počkejte. Světlo ještě bylo, úplné světlo… a o šesté už se tmí u jezera v té kotlině; ano, o šesté slunce se chýlí za hory… a chvíli před tím díval jsem se na hřbet západní stěny, a ten stál jako v plamenech, a tu jsem řekl slečně tetě: „Nechoďte už dál! Co nevidět zavládne stín, bude pak chladno, mohla byste se nastudit…“ Tu ona: „Ale, co vás napadá, strýčku? Slunce zapadá po osmé… máme času dost… po celou tu dobu pršelo, musíme toho užiti…“ Já: „V téhle kotlině je o dvě hodiny dříve tma, a chladno jde z vody, vlhko je tu, prosím vás, pojďte, bude na vás čekat paní matinka…“ Ale ona mi nešla a drala se stále ku předu houštinami… byla všecka ubrouzdána…“

„Ale Matěji… čas třeba věděti, hodinu třeba přesně určiti…“ přerušil jeho řeč pan Chablé.

„Nu, ano, vždyť mluvím o čase. Vždyť povídám, že šest ještě nebylo, ale pátá už minula…“

„Šest tedy nebylo? Víš to jistě?“

„Nu, jistě to vím… Vždyť potom, když neštěstí už se stalo, nadlidsky jsem se namáhal, abych se dostal na místo, kde se propadla… vždyť jsem se bál jíti domů… seděl jsem tam dlouho a plakal jsem… Myslil jsem, že se zblázním, že tammusím skočit za ní, abych vám nemusil přinésti zvěsť… A pak jsem nešel přímo domů, běžel jsem do slévárny a tam jsem jim to vypravoval a prosil jsem je, aby mi poradili, jakým způsobem bych to měl vypravovati paní tetě Amalii… že vy jste se vrátil, nevěděl jsem. Tam u jezera ovšem už dávno byl padl soumrak, ale jakmile jsem vyšel z té kotliny, byl bílý den přes to, že slunce nesvítilo… Zkrátka, více než půl šesté nebylo, když se to přihodilo.“

Pan Chablé svěsil hlavu, přejel si rukou čelo. Bylo jisto, že Lucilka skonala dříve než její manžel; nebylo lze o tom pochybovati. Propadlo věno dcery jeho i dědictví její! A přece ustoupil rychle do pozadí zničující dojem této jistoty, a bol nad ztrátou dítěte podržel vrch. Jak rád by byl obětoval všecko, kdyby mu byla vrácena!

A což ubohá matka! Stihnuvší ji rána úplně ji podlomila. Chřadla, vadla — plížila se jako stín.

Co každý mohl předvídati, k tomu došlo. Příbuzní Jahodovi, zejména jeho sestřenec, který po dobu nemoci nebožtíkovy spravoval jeho závody, přihlásili se o dědictví. Pan Chablé přesvědčen, že jeho dcera zemřela dříve a že tedy jemu nepřísluší nároky činiti, nejraději by se byl vzdal všech kroků a jen k domluvě svých přátel, zvláště k žádosti svého syna, jenž stál na tom, aby druhá strana byla přinucena provésti důkaz, že zesnulý skutečně nezemřel před šestou hodinou, vzal si na pomoc právního přítele.

Jednalo se několikrát před patrimoniálním soudem v K***, kde uložena byla poslední vůle nebožtíkova.

Příbuzní Jahodovi sehnali množství svědkův; i bylo až směšno, jak se snažili posunouti hodinu úmrtí Jahodova do pozdější doby večerní; ba byli mezi nimi, kteří by byli odpřisáhli, že ubohý trpitel skonal až po osmé.

Zástupce pana Chablého zase stál na tom, že rozhodovati může jedině chvíle, kdy smrt obou manželů byla konstatována, a to že vzhledem k paní Lucilii se stalo teprve k desáté hodině večerní. Pan Chablé byl sám přítomen tomuto řízení, ale a…