Skláři

XX.

Odjel, a jedva se viděla bez něho, počalo ozývati se v ní svědomí, že nedobře jednala. Bylo jí úzko, ba podobalo se jí, že ho vehnala ve smrt a že už nikdy ho nespatří.

Prožila několik smutných dní. Očekávala, že jí dopíše, ale ani za týden nepřišel od něho list.

Tu se dostavili těšitelé v zármutku jejím a těšili ji s výsledkem tak znamenitým, že znenáhla se vyjasnily její oči, že chmury odletěly s čílka.

A ze všech nejlépe dovedl ji potěšit pan plukovník…

Vrhla se znova do víru zábav a kratochvílí, řkouc sobě, že manžel jistě šťastně se dostal do Janova, poněvadž, kdyby něco bylo se mu přihodilo, jistě by ji o tom byli zpravili.

V tom se neklamala. Pan Antonín Haslinger vskutku se dostal šťastně na Janov, přes to, že mu bylo vykonati cestu dlouhou a místy nebezpečnou. Rozumí se, že se zastavil v Kroužilově u svého přítele, s nímž slavil dojemné shledání. Tomu tekl od úst sladký med a přemoudré byly jeho řeči.

„Příteli,“ pravil pozdvihuje k nebi oči, „zaveďte zase pořádek do svých závodů a nebuďte k svým lidem a zřízencům přílišným dobrákem. Co pak se týče vaší milostivé paní choti, která vám klade vzdor a odpor, buďte pamětliv, že je krásná a že má při všem zlaté srdce, jež najde zcela jistě zase cestu k vám. Brzo bude jí krušno bez vás a sama vám přijde. Toho se nedočkáte, abych se pletl do vašich sporův a nedorozumění; poměry manželské jsou hranice, kterou žádný přítel nemá překročiti; v té příčině se dohodněte sami. Ale v závodech, příteli, vezměte řešeto a přeposívejte, jak náleží a bez ohledu. Dobře, že tu milostivá není, ta by svou přímluvou ochromovala vaši energii.“

Pan Antonín přijel do Janova, provázen řiditelem; ani neusedl, a již počal přísný soud, při němž pan řiditel se uvázal v úkol žalobníka. Všecka jeho nakupená zlost rázem se vylila, a procedura byla poměrně krátká: majitel hutí řadu svých lidí nadobro propustil ze služby a práce. Když hněv jeho se vybouřil, ovšem většinu jich opět přijal na milost, mezi těmito i účetního Pokorného, však těm, při kterých shledal skutečnou liknavost, neodpustil.

Ztenčiv takto počet svých pracovních sil, sám si zadal dosti citelnou ránu, poněvadž za tehdejších dob lidí nebylo nazbyt. Nicméně panu řiditeli ortel se zdál příliš mírný, a přísný pán nepřestával panu Haslingerovi vytýkati slabost, již připisoval vlivu nepřítomné paní Charlotty.

Tyto řeči řiditelovy udržovaly pana Antonína ve stálém rozčilení, tak že záhy se stal nedůtklivějším než býval. Bouře v závodech a v domácnosti opakovaly se odtud často a rychle za sebou, a slaďounké narážky přítelovy na výbornou jeho ženušku, která v Pešti tak dobře se bavila, co on se tu zlobil a lopotil, neprovedly toho, aby zažehnaly rozkvašenost jeho mysli.

Jednou, asi šest neděl po svém návratu do Janova, rozmlouvaje se svým přítelem, pan Antonín zmínil se, že jeho manželka mu píše zřídka, velmi stručně a chladně. Pan řiditel jakoby na slova ta byl upadl v přemítání, pak vzdechl a pozdvihnuv zraky, pravil:

„Příteli, snad nikdy ještě nepřipadly mi tak těžkými povinnosti upřímného přátelství, jako této chvíle. Ani nebyl bych se odvážil otevříti ústa, ale sám jste počal řeč o předmětu nemálo choulostivém, a nemohu tedy jinak, než pověděti vám své mínění. Rozumějte mi dobře, neobviňuji nikoho, nejméně vaši paní choť, již pokládám za vzornou v každém ohledu; ale předně, lidé mluví, a byť klevety měly sebe méně podstaty, nemohou nám býti lhostejny; za druhé, račte uvážiti: vaše milostivá paní choť často se stýká s jistým plukovníkem, jméno jeho neznám (pan řiditel v té příčině lhal); a to pokládám za neopatrnost, jak s její strany, tak i s vaší a divím se, že tomu nečiníte přítrž. Vaše paní je mladá, krásná, plukovník je statný, krásný pán a vychytralý pták… není dobře s ohněm hráti…“

Pan Antonín se zachvěl. Dotud ani ve snu nezdálo se mu, že styky jeho manželky s plukovníkem mohly by míti do sebe cos nebezpečného; jako sám nebyl schopen podezřívavé myšlénky, tak i při jiných každou faleš vylučoval; nicméně slova přítelova těžce dopadla na jeho srdce.

„Plukovník Vargonyi,“ pravil, „je starý její známý z Jezerného, a pokud jsem viděl, choval se k ní pouze uctivě a přátelsky…“

„Nepochybuji,“ vece pan řiditel, „ale vy tam nyní nejste, a ona se nezmiňuje ve svých dopisech, že by si přála, navrátiti se k vám. Nechci tím nic říci, ale plukovník má pověst obratného lovce ženských srdcí…“

„Jak to víte?“ prudce tázal se Antonín, v jehož srdci rána seděla.

„Inu, člověk má také své známé v Pešti. Buďte přesvědčen, že ze mne mluví jedině přátelství. Ostatně, dotýkají-li se vás bolestně moje slova, povídejme o něčem jiném. Já chtěl pouze říci, že učiníte dobře, pojedete-li pro paní choť do Pešti.“

„Pojedu tam a to bez odkladu. Je svrchovaný čas, aby se vrátila; mně je tu také smutno bez ní. Ale, prosím vás, zapřísahám vás při našem přátelství, netajte ničeho přede mnou, vždyť víte, že jsem muž, a moje čest jest mi nade všechno.“

„Ovšem, ovšem,“ potvrdil pan řiditel, „mně také jde přede vším o vaši čest. Musím vám tedy říci, že plukovník svedl už nejednu paní a že už mu bylo podstoupiti několik soubojů. Také existují dopisy, psané plukovníkem, které by mohly kompromitovati vaši milostivou paní choť.“

„Co mluvíte?… dopisy…“ zvolal pan Haslinger, všecek se třesa; „a komu svědčí ty dopisy?“

„Komuž!… Paní Charlottě, komuž jinému…“

„Není možná! To mi musíte dokázat!… To je jistě jen pomluva.“

„Jen zvolna, příteli! Třeba mírnit se, vše může se ještě napraviti. Že pak žádáte důkazy, pochopitelno. Také vám podám důkaz, originál dopisu, o němž jsem se zmínil. Vizte sám.“

A řiditel vyňal z tobolky složené psaní a podal je svému příteli.

Tento se dal do čtení. Dopis obsahoval místa a narážky, nasvědčující, že mezi dopisovatelem a adresátkou panoval poměr mnohem důvěrnější, než se slušelo.

Jak dopis ten se dostal do rukou řiditelových? Těžko říci, a manžel, úplně pozbyv rozvahy a klidu, ani se po tom neptal. Možná, že by paní Charlotta byla učinila dobře, kdyby v posledním svém velice krátk…