Skláři

III.

Nadšení, jež jevil dobrý pan Haslinger, rozmlouvaje o panu Chablé a jeho rodině, a jež zaplašilo i chmury, vznikající v něm v příčině znamenání se křížem, bylo opodstatněno a tím upřímnější, poněvadž oba majitelé hutí nijak nebyli konkurenti. Vyráběliť každý jiné druhy skla, a obchod jejich bral se různými cestami. Do Bavor Haslinger vyvážel duté sklo, Chablé hlavně zrcadla a tabule; jemné druhy sklenic, váz a jiných skleněných nádob své výroby pan Chablé posýlal do rafinerií Jabloneckých a Šenavských v severních Čechách, s nimiž byl v úzkém spojení. Pan Chablé přišel z ciziny; ale blaze kraji, do něhož tací cizinci zavítají. Bylť zakladatelem velkého průmyslu skelného na Šumavě, a s ním přišlo požehnání. Člověk obezřelý, duch pronikavý a bystrý, povaha ryzí a ušlechtilá, stotožnil se s novou vlastí, stal se pravým otcem veškerého obyvatelstva, s nímž ho pojila manželka, kterou mezi ním našel. Pan Chablé vydělával ohromné peníze, žil skvěle, a s ním žilo všecko, co s ním vcházelo ve styky. A přece, vzhledem k velkým jeho příjmům, nikdo by nebyl mohl říci, že by snad byl nerozumným způsobem penězi plýtval; vedlť, čemu říká se na Rusi velice případně: „život široký“.

Pan Chablé byl tělem a duší průmyslníkem; jemu na titulu nezáleželo zhola nic, jemu imponovala jedině práce a užitečné konání. Nicméně, snad si toho nebyl ani vědom, proudila v něm krev starofrancouzského šlechtice v nejlepším smyslu toho slova, tedy krev člověka, o němž se právem říká, že se vznesl na nejvyšší stupeň společenské dokonalosti. Pozbyv revolucí titulu šlechtického, pan Chablé neučinil ani jediného kroku, aby ho opět nabyl; o titul mu nešlo, ale přesvědčení, že pouze lidé stejně smýšlející, vychovaní ve stejných názorech, stojící společensky na téže výši, v rodinném obcování k sobě se hodí, pevně v něm kotvilo. Přispělť každému, kdo pomoci jeho potřeboval, jednal s každým stejně zdvořile, ba srdečně; jeho pohostinství neznalo rozdílu stavů: avšak rodina byla mu zvláštní svatyní v celém širém chrámě člověčenstva. Přístup do svatyně měl každý člověk, pokud se přihlašoval jako host; ale stálým jejím obyvatelem měl se státi jen, kdo původem, vychováním, názory svými a celým životem svým tam patřil.

Věren tomuto principu, koupil si po svém útěku z Francie statek v českém kraji a pojal za manželku baronesku Amalii Chodeckou, která netoliko že připojila značné své jmění k velkému jeho bohatství, ale i veškerými svými vlastnostmi ducha výborně k němu se hodila. Bylo to manželství v každém ohledu tak šťastné, že málo jest takových pod sluncem.

Nebe jim dalo čtyři dítky, z nichž nejstarší dcera Lucilka čítala v době, kdy Haslinger přijel do Jezerného, asi dvacet jar; syna René, jemuž bylo osmnáct let; pak dvě menší dcerušky: Adélku čtrnáctiletou, jíž Haslinger neviděl, poněvadž toho času byla v Praze na vychování, a Charlottu nejmladší, tehda jedva šestiletou.

Život venkovského statkáře nevyhovoval panu Chablé; vždy čilá jeho mysl toužila po práci, po stálém zaměstnání, jemuž z mládí byl přivykl, a proto se zakoupil v srdci Šumavy, v Jezerném, a zařídil si tam známé nám závody průmyslové.

„Já vlastně na revoluci se nehněvám,“ říkával své manželce, „očistila mnohé z nás, jak oheň čistí zlato. Člověk není zrozen pro lenošení, nýbrž pro plodnou práci. Tať byla u nás rodinná tradice, kterou jsme chovali od pokolení do pokolení, rovněž jako svou reformovanou víru…“

Byla to poněkud divná věc, že pan Chablé, oženiv se s katoličkou, právě této různosti názorů nedbal. Ale okolnosti bývají silnější člověka a prolomily už mnohou zásadu. Bůh sám ví, jak bojoval sebou samým, avšak láska, láska… Omnia vincit amor!

Ba, dostal-li princip jeden průlom, jiné následovaly s železnou důsledností.

Pan Chablé vychovával své dítky dle názorů revolucí zmodernělých francouzských šlechticů, nikoliv podle způsobů zkostnatělých ve starých tradicích emigrantův, kteří ničeho nezapomněli a ničemu se nepřiučili.

Každé vychování, je-li vůbec moudré, má své kořeny v poměrech své doby a směřuje zase k tomu, učiniti dorůstajícího člověka způsobilým, aby zaujal čestné místo v kruhu společenském, v němž mu jest žíti: ve svém národě, v celém lidstvu. Vychování, jež se nezakládá na této zásadě, mstí se na vychovaném i na vychovávajícím, uvádí oba do sporů s okolním světem, ujímá chovanci přirozenou půdu pod nohama a osamocuje ho.

A kde byla v odlehlém koutě Šumavském, vzdáleném od velkého světa, půda vhodná pro názory toho šlechtice-průmyslníka? Kde byla vrstva, třída společenská, řídící se týmiž názory?

Nedaleko Jezerného, tam, kde hvozdy Šumavské přecházejí v český kraj, seděl statkář na statkáři, tehda skoro vesměs šlechtici. Pan Chablé skoro se všemi se znal a pěstoval s nimi dosti přátelské styky; účastnil se jich zábav, navštěvoval je a ještě častěji přijímal jejich návštěvy, jež, zejména pokud se týkalo mladých pánů, množily se tou měrou, kterou Lucilce přibývalo let a krásy. Celý zástup zbožňovatelův obletoval ji, a věru, nebylo čemu se diviti. Dívka vskutku krásná, milá, vzdělaná a — bohatá.

Hodné bylo nápadníkův, ale jací byli?

Pan baron Bukvice z Doloplaz byl hezký, růžový v obličeji, ale hloupý, že se stal pořekadlem.

Pan rytíř Holbáč z Kalinova nebyl právě hloupý, za to nudný, nadutý a šeredný.

Pan šlechtic z Weissensteinu bavil celou společnost a nejvíce sebe; za to pil jako díra a když se opil, urážel kde koho, i dámy.

Pan baron Krach von Hellenberg doklepával hospodářsky, a bylo patrno, že si chtěl pomoci bohatou nevěstou.

Jiný pán, přes šlechtický svůj predikát, byl surovec a sprosťák nad selského pacholka a při tom takový lakomec, že si nepřál sousta do úst; opět jiný, přes to, že si vedl jako mladík, byl už obstárlý a na těle sešlý, až běda.

Zkrátka, nebyl mezi nimi jediný, který Lucilce by se byl zalíbil a ještě méně jejím rodičům. Pan Chablé jim jednou řekl svoje mínění, ničím se netaje, ovšem na neutrální půdě velké taneční zábavy v krajském městě, k níž skoro všichni se byli sešli.

„Pánové, je to divná věc, ž…