Skláři

XVII.

Dlouhá šumavská zima na Janově, plná sněhu, mlhy a tmy; líně se plížil čas paní Charlottě, a ještě nudněji bylo by jí bývalo, kdyby byla neměla dítek. Zejména dorůstající do sedmého roku hošíček, Vojtěch, ukládal jí dosti vážný úkol vychovávací.

Ještě než manžel odjel, bylo vychovávání tohoto synáčka předmětem pilných porad rodinných. Paní Charlotta navrhovala, aby se vzala do domu vychovatelka; pan Antonín mínil svěřiti Vojtíškovo vychování síle mužské. V blízké obci školní, na místě dávno zemřelého starého učitele, vládl rákoskou kantor stejného as nadání a vzdělání, jen že mnohem méně svědomitý. Vládl rákoskou, jsem pravil, a rozhodně ničím jiným; za to vládla kořalka jím, tak že naprosto nebylo lze pomýšleti na paedagogické jeho přispění. Jak jinak není možno myslit, pan Antonín utekl se i v této věci k otcovskému svému příteli, žádaje ho, aby moudrou radou a vedle zkušenosti své rozhodl tuto spornou otázku. I zamyslil se tehda pan řiditel a vyžádal si čtyřiadvacet hodin na rozmyšlenou. Po uplynutí této lhůty pravil:

„Drahý příteli, ani ve snu mě nenapadá, že by moje rada měla býti měřítkem vašeho jednání. Vy mne vzděláním a věděním daleko překonáváte, neboť vyučil jste se za hranicemi pod návodem znamenitých učitelů, já jsem jenom samouk, vyvedený zkušenostmi praktického života. Ale vy jste chtěl seznati mé mínění stran vychování vašeho synáčka, a já vám je povím s onou upřímností, bez níž není opravdového přátelství. Rozumějte mi dobře: je to jen mé osobní mínění a nechci vám je vtírati v jakékoliv formě. Co se týče vychovatelky, schvaluji váš názor, že hoch má býti vychován mužem; ženské vychování lpí na člověku po veškerý jeho život, v tom tuším jsme svorni. Než, na vašem místě bych nevzal do domu ani vychovatele; odpustíte, že upřímně řeknu, proč. Máte mladou, krásnou choť a trváte za svými obchody po měsíce daleko v cizině. Nechci podezřívati vaši paní choť… kdo zná paní Charlottu jako já, odmítne co nejrozhodněji i stín nehodného podezření. Než, drahý příteli, všickni lidé vaší paní tak neznají, a třeba se obávati řečí, které, byť sebe planější, sebe méně odůvodněny, přece mohly by vás zlobit, ba zavdati příčinu k nesvárům… Ještě jednou: rozumějte mi dobře, vyslovuju pouze svoje skromné mínění; nezáleží-li vám pranic na utrhačných, zlomyslných řečech lidských, stojíte-li vysoko nad každou pomluvou, vezměte bez rozmýšlení vychovatele a buďte přesvědčen, že já svoje mínění podřídím vašemu.“

„Máte pravdu!“ pravil pan Antonín; „jak se znám, nepřijal bych mlčky žádných pomluv; byly by z toho mrzutosti bez konce, a ten tam by byl klid mé duše. Přijměte srdečné moje díky, že jste mé upozornil… ale co činit, co radíte dále?“

„Nic neradím, milý příteli; jakž bych se osmělil vám býti radou? Pronáším zase jenom své mínění. Víte ze zkušenosti, že cizí lidé lépe vychovají muže než vlastní rodiče; v cizině, více méně na sebe poukázány, děti stávají se samostatnějšími. Vás dal otec z domu, a já jsem své hochy také poslal do ciziny, jedva jim bylo osm let. Před tímto věkem taková věc ovšem jest na pováženou; hošíkovi ještě třeba péče mateřské. Také pochybuji, že by vaše paní choť svolila, abyste svěřil Vojtíška cizím rukám. Z toho všeho plyne, že bude nejlépe, uváže-li se vaše paní choť sama ve cvičení jeho, ovšem jen, pokud se neukáže nezbytnost, poslati ho do ciziny. Vaše paní choť je moudrá, vzdělaná, číst a psát ho naučí hravě, hoch zůstane pod dohledem matčiným, a ušetříte peněz. A ještě něco: vaše domácnost je malá, zvláště za vaší nepřítomnosti; paní Charlotta nemá příliš mnoho práce a nudí se; jí přibude zaměstnání, a to taky má svou cenu!“

Tak a podobně mluvil řiditel; pan Antonín tiskl mu ruku a slíbil, že učiní vedle slov jeho, načež spokojeně odjel.

Paní Charlotta tedy sama vychovávala a cvičila svého synáčka, a tu nepředpojatý člověk by byl seznal, že tato dáma, přes to že byla vzdělaná, paedagogického nadání neměla nazbyt.

Takový roztomilý mazánek, tento Vojtíšek! neposeda, jemuž od první chvíle slabikář do duše se protivoval. Což to bylo jeho vinou? A matince se zdálo, že člověku nelze opravovati přírodu. Jakž užívati prostředků donucovacích, když, kdykoli matka učitelka se o to pokoušela, ubohý mazánek se dával do usedavého pláče, ba do pronikavého křiku? Nemohla viděti slzy, kanoucí z těch velkých modrých očí, kdykoli se mihaly před nimi písmenka a slabiky. K tomu ještě se družila ta okolnost, že manžel před svým odjezdem jí kladl na srdce, aby vyučování se dálo hravě. Pěkná hra! Když Vojtíšek se měl učit, stávalo se, že zmizel, že ho nenašli v celém domě. Toulal se ve sněhu a uchyloval se do huti, kde zalezl a se skryl, že nikdo ho nenašel.

Vojtíšek jevil rozhodný odpor proti všem slabikám, tištěným i psaným, a počítáním si také nerad pletl hlavu. Kdykoli ho nutila, utekl a třeba půl dne se neukázal. Kdyby se nastydl!… Matinka tuto hroznou myšlénku ani nedomyslila. Co by řekl otec? — Jí by dával vinu.

V tom ji také potvrzoval řiditel, který skoro ob den, nedbaje nepohody, na Janově se objevoval a hodiny trávíval v závodech i v účtárně. I s ní zase sedával jako dříve, jen že si vedl velmi opatrně. Byl vůbec člověk, který nemíval ve zvyku zříkati se svých úmyslů; kde nepřeskočil, dovedl podlézti.

„Vidíte, milostivá paní,“ pravil, když paní Charlotta si stěžovala do Vojtíška, že nechce se učit, „já bych tuto jeho nechuť nepokládal za neštěstí. Nemá s to ještě rozum. Za to už nyní jeví se jeho povaha, povaha samostatná, tuhá, a, věřte mi, takové se hodí do nynějšího století lépe než různí měkkýši, kteří pro samé ohledy k bližnímu sami se okrádají o svůj život. Až Vojtíšek srozumí, že něčemu se naučit je věcí nezbytnou, vzchopí se! Vtipu má dost a jakž by neměl? — vždyť je své matky syn! A co ještě mu prospěje ve světě, také vám povím. Bude z něho statný, krásný člověk, a to všude odporučuje. I v tom je po matce,“ dodal s plachým pohledem na ni, jako by se bál, že ona se pohněvá pro tu poklonu.

Ale ona se nepohněvala; zarděla se radostí, slyšíc jedním de…