Skláři

VII.

Než, proč by nebyli se hodili k sobě? — Vždyť se měli rádi, řekli si to, přísahali si to, ani sami nevěděli kolikráte. Ani on, ani ona nelhali; ona už dokonce ne. Její mysl byla jasná jako nebeský blankyt, před ní se otvíral život plný záře a světla po boku milovaného manžela. — A on sliboval, že pro něho bude míti platnost jenom jedna vůle, vůle jeho drahé ženušky, jíž byl získal po tolikerých bojích. — Ani ji nenapadlo, že ty boje nebyly tak hrozny, ani tak četny, jak by bylo souditi z jeho slov. Jí stále tanulo na mysli, jak tehdá, letě k ní na perutích lásky, bez mála by byl zahynul ve sněhu; chvěla se ještě, pomýšlejíc na ony hrozné hodiny beznadějného zoufání, a děkovala bohu se se vší vroucností duše, že ho vzal pod svou záštitu a s ním její štěstí…

Když přijeli do Sosnovky, zarazila se poněkud. Bylo tu trochu jinak než u nich v Jezerném. V přírodě ten rozdíl se nejevil — týž Šumavský kraj, poněkud chmurný, černé lesy, zelené pažity, šumný potok — ale bydlo bylo zcela jinaké než to, jemuž ona přivykla od mládí. Žádný zámek, pouze jakýsi větší dům, neladný, zpola z kamene, zpola ze dřeva, šindelová střecha, zdi vypouklé, špatně omítěné, okna malá, okenice chatrné, vůbec divně to tu vypadalo.

Lucilka se pamatovala, že její otec, jenž několik neděl před jejich zasnoubením byl jel se podívat do Sosnovky, vrátiv se, vypravoval cosi o mládeneckém hospodářství. Ona nerozuměla příznakům takového hospodářství ani o tom nepřemýšlela; byloť jasno samo sebou, že domácnost svobodného muže vypadá jinak než domácnost, kde vládne pečlivá ruka ženská, ruka něžné manželky.

Otec také se rozhovořil s panem Arnoštem o nutné výbavě a naléhavé potřebě, přestavěti obydlí. Pan Arnošt přisvědčoval, omlouval se svojí dosavadní osamělostí a sliboval, že vše potřebné se zařídí vedle vkusu a vůle jeho drahé Lucilky; ta ať prý rozhodne sama, až přijde a uvidí, její sebe skromněji vyslovené přání že mu bude rozkazem.

Když šlo o výbavu nábytkovou, pan Arnošt tvrdil, že jí není potřebí, že v Sosnovce je všeho hojnost, dával při tom najevo, že by mu bylo mnohem milejší, kdyby peníze, jež by se vydaly za tím účelem, vyplatily se mu v hotovosti; připojoval, že čekání, až by vše to bylo hotovo, posunulo by jeho štěstí do dálky, že vše umluví s Lucilkou, že vše se zařídí, jak ona si toho bude žádat.

Pan Chablé potřásal hlavou a už nenaléhal. Kavalírské jeho povaze se protivilo, předpisovati příštímu zeti ve věcech, týkajících se jeho domácnosti, a o záležitosti této už se nemluvilo. V den svatby dílem vyplatilo se mu hotově, dílem mu poukázal sto tisíc zlatých tehdejší měny, a vše bylo v pořádku.

Když mladá paní vstoupila do nového obydlí svého, podivila se ještě více, než když spatřila z venčí dům. Prázdné chodby — vlastně žádné chodby, nýbrž klikaté předsíně, dlážděné cihlami, komnaty jako rozestříkané po celém domě, schůdky z jedné do druhé, jedna nízká, druhá vysoká, jedna úzká, druhá široká, málo světla, málo vzduchu, kuchyně dole, jídelna nahoře. Mladá paní nerozuměla, jak slušný člověk může bydliti v takovém labyrintu.

A ten nábytek! Hodně ho tu bylo, ale vše bez ladu a skladu. Byly tu v pravdě kusy nábytku nové, cenné, avšak vedle těchto i staré, směšné harampátí, odřené, červotočivé; zdálo se, že majiteli bylo líto, vyhoditi je.

Pan Arnošt patrně dobře věděl, že ženušce toto nahromadění němých svědkův různých dob přespříliš se nelíbí, byť ani nebyla se vyslovila; neboť pravil: „Nech, drahoušku, všecko si zařídíš, jak se ti to bude líbit…“

Neodpověděla a nastoupila svou vládu po způsobu, jaký u nich v Jezerném byl obyčejem.

Šlo to nějak ztěžka, nemohla se vpravit do nových poměrů. Služebnictva v tom smyslu jak u nich v Jezerném nebylo; lidí k obsluze sice dosť, ale všickni pouze na výpomoc: skláři, jich ženy a děti, selští hoši a dívky, vše jen do času, pokud jich bylo třeba, den, dva dni, měsíc, rok. Divný poměr mezi pánem a těmi lidmi, patriarchální a při tom nejasný; nikdo neměl svého určitého oboru, dnes byl k některé práci komandován ten, zítra onen; ani zvláštní kuchařky nebylo, a kuchyně prapodivná.

Mladá paní chtěla se pustit do oprav; nikdo nevěděl, co chce; mračili se, ušklíbali se, a když se obrátila na svého manžela, dokládajíc, že si neví rady, že takové domácnosti nikdy neviděla, odpověděl:

„Zařiď si vše podle svého zdání, má drahá! To ti ovšem musím říci, že takové jak u vás v Jezerném to zde není, a také ztěžka se to tak dá upravit. My si navzájem pomáháme, to je naše stanovisko. Já jim dávám výdělek, živím je, a oni mi obstarávají práci v závodě, v domě, na poli. Kdybys chtěla je přinutit k jakémusi poměru služebnému, ulekli by se toho, možná, že by se opřeli, a bůh sám ví, co by z toho vzešlo…“

„Ale, vždyť by ti lidé mohli zůstat při své práci v závodě a v hospodářství,“ namítala; „jenom do domu, k naší obsluze, by bylo potřebí nějakých změn, služebných lidí, zvláště k tomu cíli najatých, kuchařky, panské, lokaje, kočího, snad zahradníka — v zahradě to vypadá strašně, člověk bojí se tam vstoupit. Kdybych psala matince, zajisté by nám opatřila spolehlivé lidi. U nás každý rád sloužil, u nás málokdy se udála změna, proto že lidé se měli dobře; rodiče toho pilně dbali…“

Panu Arnoštovi se zatajil dech.

„Co povídáš? Lokaje, kuchařku, panskou, kočího, zahradníka? Ale, má drahá, uvážila jsi, co mluvíš? Což si myslíš, že Jahodovi jsou panstvo jako Chabléovi?… To by stálo náramné peníze.“

Paní Lucilka se zarazila. Ani ve snu nepomyslila, že paní Jahodová by nebyla taková paní jako paní Chabléová; ani jí nepřišlo na mysl, že by vůči ní kdy měla přijíti v úvahu a přetřes otázka peněz; což pak její otec kdy poukazoval k výlohám a penězům, když její matka projevila nějaké přání? Peníze se vydělávaly, s jejího stanoviska lépe řečeno, se scházely, sama dobře nevěděla, jak, zač a proč, a zase se vydávaly. Tak aspoň bývalo u nich v Jezerném, a proč by tu bylo jinak? — Vždyť sám její otec často se zmiňoval, že pan Jahoda jest zámožný. Mladá paní také věděla, že věnem dostaly se jí …