Skláři

XV.

Uplynulo zase šest let. Mnoho změn přinesla doba ta.

Katastrofa stihnuvší Vitunské strhla do svého víru i skláře-kavalíra na Šumavě. Ten marně se vzpíral záhubě: neodolal; jeho dalekosáhlé plány sřítily se; nezdar za hranicemi měl v zápětí dokonalý úpadek.

Konkurenti jeho koupili bavorské závody; a za nedlouho i Jezerenské sklárny, zámek, lesy, hospodářství, zkrátka vše, čím vládl, octlo se v rukou cizích. Skoupila to správa německého knížete S***, s kterým Chabléovi, nedávno tomu, udržovali styky tak přátelské.

Této poslední rány starý pán se nedočkal; než došlo do této krajnosti, smilovala se nad ním smrt, a uložena jest tělesná jeho schránka v rodinné hrobce na výslunné výšině, odkud do nedávna jeho oko mohlo přehlédnouti vše, co jeho bylo, jeho štěstí jeho požehnání.

Těžce umíral ubohý kmet. Nejvíce rmoutilo ho, že třetí jeho zeť nejen nedostal slíbeného věna, nýbrž že pozbyl ještě části vlastních peněz, jež mu svého času svěřil na zakoupení bavorských skláren.

„Ach, otče, otče!“ lkal syn Ferdinand, rva si vlasy před vchodem do kobky, „zůstavil jsi nás žebráky, mou matinku a mě… Co si počneme?“

„Neruš klidu zesnulého,“ ozval se podle plačícího mírný, laskavě domlouvající hlas, „věř, že do posledního dechu byl poctivcem. Kdo může za neštěstí?…“

Stál podle něho Antonín Haslinger; objal jej.

„I ty budeš živ,“ pokračoval, těše švakra; „pomysli, i já jsem utrpěl citlivé ztráty, ale Bůh je mi svědkem, že ctíti budu památku zvěčnělého po veškerý svůj život. Vpravíš se do nových poměrů a budeš žíti klidně, třeba šťastněji než on v bohatství svém; já pak ti slibuji, že nikdy, nikdy nebudu tě soužiti jakýmikoliv nároky na věno své ženy, ba chci, aby peněz těch se užilo na ukrytí schodků, aby po nebožtíkovi zůstala čestná památka.“

Mladý Chablé děkoval švakru svému se slzami v očích.

Tak se stalo. Kdo za panem Chablém co měl, neztratil krejcaru; ba všickni zřízenci, všickni dělníci obdrželi po odbytném, vedle vykonaných služeb svých.

Ferdinand Chablé koupil z trosek jmění otcova malý statek, na němž se usadil. Ubohého starého Matěje vzal k sobě. Nedlouho po svém přesídlení se z Jezerného oženil se s chudou dívkou, dcerou lesníka; žil šťastně a spokojeně.

Paní Amalie nepřežila dlouho smrti svého chotě; asi rok po jeho odchodu složili i ji v rodinné kobce, která jedině zbyla Chabléovým z veškerých pozemků Jezerenských.

V závodech jiné zavládly ruce. Správa knížecí ustanovila se na tom, že bude pokračovati ve výrobě skla; ale dosavadní dělný lid vyměněn byl jiným, povolaným z ciziny. V zámku usadili se knížecí úředníci, samí Němci cizozemci, kteří zřídili tu společnost uzavřenou, nevyhledávající žádných styků s domácím obyvatelstvem. Pan Chablé byl také cizinec, ale jedva se tu usadil, srostl s lidem, přilnul k němu, spřátelil se s tužbami a radostmi jeho. Nyní bylo jinak: kníže už nikdy neukázal se ani na svých závodech ani na velkém v Čechách zakoupeném panství; peníze, pokud jich nespotřebovali jeho úředníci a zřízenci, plynuly do ciziny, a nic, nic nevracelo se z nich. — Později se stalo, že ústřední správa knížecí, jakoby chtěla navrátiti se k původní na Šumavě kočovné soustavě, přeložila závody, co jich tu bylo, o hodinu cesty dále do lesa, za nevhodné pokládajíc místo, kde dosud stály.

Povídá se, že páni úředníci značně zbohatli následkem tohoto přesídlení; domácí obyvatelstvo nemělo z toho valného užitku, poněvadž i k stavbám přivoláni byli cizí dělníci, jen nádenníci přibráni z okolí.

Se závody odstěhovalo se ze zámku i úřednictvo, pro něž se vystavěly nákladné byty.

I pustnul útulný stánek Chabléových; co bylo lze odnésti, sošky, štukatury, dřevěné vykládání stěn, ba i prkna z podlahy, dvéře, rámce, okenice, všecko odnesli… Netrvalo dvacet let, a se zemí srovnali zříceninu, již z něho udělali. Mech, traviny, vřes, kapradí, plavuň, vrbice, nať borůvková zarostly někdejší záhony a cestičky; cizinec, jehož noha tudy kráčí, nevidí nejmenší památky práce lidské.

Ale památka těch, kdož zde žili a byli, památka Chabléových nevytratila se z paměti lidu. Žije dosud, přechází z úst do úst, jako legendy dávno zašlých časů. Rodinná kobka stojí vysoko nad temnými lesy, na výslunné výši, a k ní tíhne toto podání, stejné v jádru svém, měnící se v podrobnostech…

Než odpusť, laskavý čtenáři, předběhli jsme události, i třeba se vrátit do minulosti.

Antonín Haslinger žil na Janově se svojí mladou paní, žil, pracoval a — bojoval.

A bylo co bojovat! — Velké tisíce, na něž čítal, na nichž založil svou výrobu a svůj obchod, byly ty tam, a závazků byla síla. Sypaly se starosti, že ubohý továrník často nevěděl, jak jim ujíti. Paní Charlotta věrně při něm stála, domácnost mu upravovala, něžně ho milovala, ale o jeho starostech chudinka neměla potuchy. A dobře, že tak bylo: vždy usmívající se její pěkné líčko plašilo chmury s jeho čela, a on se chránil, aby slovem, narážkou na příčinu těchto svých starostí zkalil blankyt její duše. Vynasnažoval se, aby nebyla zbavena blahobytu, jemuž v domě otcovském byla přivykla. Dětská její duše ani nechápala dosahu katastrofy, jež stihla jejího otce, její rodinu: oplakávala smrt svých rodičů jako každé dobré, milující dítě, ale pláč její byl májový déšť, po němž slunce brzo zase se zasměje. Pád Jezerenských závodů, prodej otcovského zámku, odstěhování se bratrovo, to vše jakoby jí se netýkalo.

„Škoda,“ pravila, „bylo tam tak pěkně! Já na místě Ferdinandově nebyla bych z Jezerného odešla…“

Manžel se neodvážil vyložiti jí pravý stav věci, a ji zaujaly brzy jiné starosti a radosti, starosti a radosti mateřské. Povila manželu svému rychle po sobě dvě dítky, hošíčka a děvčátko. Pravé nebe by se bylo rozepjalo nad Janovem, kdyby nebylo bývalo boje o hmotnou existenci. Stálá tíseň rozčilovala nemálo majitele hutí, a byly též chvíle, že i paní Charlotta trpěla následkem výbuchu jeho letory poněkud prudké, ačkoli nikdy se nezapomněl do té míry, aby jí byl vyčetl, že neštěstí jejího otce zavinilo i jeho nesnáze.

Jednou k večeru — byl horký letní den —…