Lůsy

IV

„Tak jděte a na nic nezapomeňte,“ posílá Králová Hanýžku s Marjánkou pro kytky na věnečky.

„Prosím vás, mámo, ještě jednou mi povězte, které kytky máme natrhat,“ zastavila se ve dveřích nejstarší dcerka Králové, moudrá Hanýžka.

„Co nosíš v hlavě, že si ničehožnic nepamatuješ?“ plísní ji matka. Uznává však nesmírnou důležitost nastávající slavnosti, a proto znovu opakuje: „Každý věneček musí být z devatera kvítí, musí mít tři klásky obilní: žitný, ječný a pšeničný, dubový lísteček, z jedliny kvíteček a travičky svíteček. Pamatuj si, že v každém musí převládat jedna barva. Pro tátu bílej, aby nám bul milej; pro mámu z doušky mateří ha dorotího kvítí muší se věneček svíti; pro dívčí z pivoněk, růží, haby bula jednou milá muži,“ starou řečí vykládá Králová prastarou zvyklost.

„A pro chlapce?“ ptá se všetečná Hanýžka.

„Což máme nějakého?“ usmívá se matka. „Najdeme-li ho šťastně v lese, od dneška za rok ti to dopovím.“ Vzpomněla si na dítě, které už kolikátý měsíc pod srdcem nosí, vidí před očima chlapečka košiláčka a usmívá se blaženě.

„Mohla byste mi to povědět hned dnes,“ loudí na matce tajemství Hanýžka.

„Tytyty!“ hrozí jí prstem Králová. „Mě neošidíš. Tys někomu slíbila věneček.“

Hanýžka má duši čistou jak studánku. Zanic na světě by nemohla obelhat matku. Sklopila tedy hlavičku, začervenala se ještě víc než její suknička a vyjela s pravdou:

„Klikovic Martínek mi postavil mlýnek v sadu na štěpu, holoubátka mi dal, hned po Božím těle musí se jít učit na Brod řezníkem, tak jsem mu slíbila zítra věneček.“

„Chlapci musí být věneček voňavý i volavý,“ v milém zadumání vzpomíná si matka. „Srdíčko^[32], muškátek, boží dřevec^[33], nejlepší na světě chlapčí věnec.“

Toť opravdu vzácné kvítí, neboť neroste na louce ani v lese, ale jenom v zahrádce a za okny. Muškátu mají za okny dva hrnce košaté, také božího dřevce roste v zahrádce vedle máty a vošlejchu^[34] několik bujných keříčků, kde však má vzíti ubohá Hanýžka srdíčka? O to ostatní všechno není žádná nouze. O Smrtelné neděli, když vynášela smrt, kvetlo ovšem jen májové kvítí a řeřicha, dnes však louky, podnivíčka, houvárky, meze, břehy a stráně, všecko hýří prudkými barvami, neboť kosa se dosud luk ani nedotkla. Sekou jen trávníky, aby se ovoněla zelenou travičkou suchá řezanka, náruč se jí dá také kravám, aby při dojení lépe stály a lehčeji mléko spustily, ale senoseky dosud nezačaly. Sedláci čekají na vlažičku, aby sena zhoustla a poporostla, aby se tráva stala křehčí a říznější, proto kam se oko podívá, všude se usmívá roztodivné kvítí. Měsíčky i pantoflíčky, židovo peří, kůkalky i kočí mýdlo, kohoutky, mařílíčko, zvonečky i smetanka se zrovna nabízí děvčátkům, aby z nich uvila věnečky, které ponesou zítra v průvodu na hlavách i na rukou. Božítělový věneček dotýkaný, jaká to posvátná a ve stavení nepostradatelná věc! Jeden se zavěsí na kříž nad stolem mezi obrázky, druhý se vloží za trám k Jidášovým uhlíkům, třetí se dá do truhly proti molům. Uhrane-li člověka nečistý pohled, vrazí…