Osmačtyřicátníci

V

Když se Král se sousedem Smolíkem vraceli z Týna v poledne domů, vítali je už zdaleka drkači. Ohlašovali místo zvonu poledne, obešli celé městečko dokola a nakonec musili se pustit přes trávníky až k Šimanovic mlýnu, aby si pan otec nestěžoval, že ho obec nějak zkracuje v jeho právech. Dřevěné klapačky, drkačky i řehtačky rachotily, daleko široko nesly se jejich suché, praskavé zvuky, ptáci v sadech přestali šveholit a ulekaně naslouchali podivné hudbě i písni, která se chvěla vzduchem. Dobře seřazený chlapecký průvod vyšel od chrámových dveří, v jeho čele kráčel uznaný vůdce – kápo – Klikovic Martínek sám a sám, neboť měl drkačku, jakou tu jaktěživ žádný neviděl. Občas zvedl vůdce jako kapelník svůj záviděníhodný nástroj do výše, všichni hned „podtrhli“ drkání a spustili píseň:

„My Jidáše honíme
a dřevem mu zvoníme.
Kdo ho viděl, ať nám poví
o nevěrným Jidášovi.
O Jidáši nevěrný, cos to učinil,
že jsi Pána Krista židům prozradil?
Za to musíš v pekle hořít,
s čertem ďáblem se tám mořit.
Až Jidáše chytíme,
do vohně ho hodíme.“

Jak dozpívali, hned zas se ozval pronikavý rachot vyschlého, bukového dřeva.

„Slyšíš?“ otočil Král hlavu k Smolíkovi, který seděl na druhém voze.

„Slyším, drkají,“ odpovídal soused spokojeně, „a mohutně drkají, když i rachot vozu přehluší.“

„Ano, drkají, ale ne v jednom, nýbrž ve dvou kolech. Nejedno, dvě Klenčí teď máme: hořejší a dolejší,“ nějak trpce se přitom usmál a koně sami ze silnice už se točili k otevřeným vratům.

„Táto, hádejte, kolik vám snesly slepice vajec?“ vyběhla otci naproti Hanýžka jako jiskra. Zelenočtvrtková vajíčka totiž patří u nás hospodáři, velkopáteční hospodyni a bílosobotní dětem.

„Nesnesly-li mi jich alespoň dvacet, tak je všecky pobiju,“ hádal schválně Král hodně mnoho, aby milou dcerku potěšil.

„Kdepak dvacet! Ani půl ne! Sedm, celých sedm jsem jich přinesla před chvílí v zástěře.“

„To jsi asi špatně hledala.“

„Všecko jsem prolezla, kurník i kůlnu, seno i slámu, všecka hnízda, kam slepice zanášejí, jsem prohledala a víc jsem jich dnes nesehnala.“

„Jak jsem řekl, tak udělám, všecky pobiju. Kutilky nevděčné! Hrabalky darebné! O zrno ať se jim hospodář stará, ale vajíčka pro něho nemají.“

„Máma povídala, že slepičky dobře vědí, jak na ně hubujete, jak je vyháníte ze stodoly i z chlíva, proto vám těch vajíček tak málo snesly,“ vykládá Hanýžka, obskakuje otce, pomáhá mu vypřahat, odnáší bič i koňské houně, uvazuje valacha na řetízek ke žlabu a chlubí se: „Seno už jsem za jesle založila, oves už jsem vypálala^[80], dobytek nakrmila, tak jen pojďte, čekáme na vás s obědem a máme už všichni hlad, neboť se postíme a nesnídali jsme. Taračkuc strýček nám poslali plást medu, ale od Kliků jsme rybu nedostali, ačkoli rybník lovili a ryby jako války dlouhé kolem nás nosili. Martin je roznášel.“

„Nejsou nám žádnou dlužni, a když jsi nechtěla od Martina kočičky, nesmíš chtít také rybičky,“ moudře odpovídá otec a kráčí s dcerkou do světnice, neboť i on pociťuje už dravý hlad a těš…