Osmačtyřicátníci

II

Pod Klenčím, těsně u silnice na Psutkově poli, vyrůstala ze země nová kovárna. Stavěl ji vzdor a hněv, a proto tak rychle rostla. Sanice pěkně držela, do polí se nemohlo, a tak jakmile měl některý soused čas a nemusil na přípřež, už zapřahal do saní a vozil k staveništi z lomu nad Klenčím pěkný, jako karty nalámaný kámen, z trhanovské panské cihelny tahali koně cihly. Psutka si zajel až do Čachrova pro fůru vápna, ohromná kupa písku už se tu vršila nad zemí, tesaři sekali klády na krov a Šimanovic pila řezala prkna na podlahy. Zedníci i tesaři chodili sem z Postřekova a trhanovský truhlář hobloval dveře a okna. Kování na ně dělal si Vondra sám v Domažlicích, v dílně svého mistra, s kterým už se brzy bude musit rozloučit. Kaši nutno vařit, dokud v kamnech hoří.

Každý den vstává slunce časněji a uléhá později, den se dlouží a večery krátí. S přibývajícím dnem přibývá i práce na polích a lukách. Počasí se vybláznilo, sníh mizel a dostavila se trvalá jarní pohoda. Sedláci vyšli nejprve s lopatami a rýči rozházet staré, ulehlé závěje sněhové na stráních pod příkrými břehy, kam slunce nemohlo, aby ozimy nevymokly a nevyhnily, opravovali stoky na lukách, rozváděli po nich kalné jarní vody, skřivánci zpívají jim nad hlavami, všeteční strnadi na ně povolávají: „Sedláčku, sedláčku, pojď už sít!“ Černí špačkové v houfech přeletují ze sadů do luk, slaví bouřlivé svatby, sváří se a perou, krásně vybarvení konipasi natřásají se na štíhlých nožkách, pečlivě prohlížejí každý drn, který rýč odsekne a vyhodí ze stoky, všichni ptáci švitoří, jeden druhého se vyptává, kde přes zimu byl, jak se měl, co tam viděl, zvědavé vrány naslouchají, hlasitě se podivují, vykračují si vážně kolébavou chůzí jako babičky, bystře pozorují, nemihne-li se někde šedivá myš, ale když sokol anebo jestřáb zakrouží nad širým krajem, tu ony první dají se do křiku: „Král! Král!“ a horempádem letí do Hory, kde na starých, rozkleslých borovicích mají už od nepamětných dob svoji společnou a bezpečnou noclehárnu.

Blíží se sv. Řehoře, konec mužské hyjty u Králů a svátek starého Taračky, který se toho dne musí nechat vidět. Musí poslat pro džbán piva, tak velký, že ho sotva Hanýžka unese, hyjtáci dědečkovi připijou na zdraví, selce dají lahvičku sladké rosolky za to, že musila celou zimu uklízet, co našlapali, podají si ruce a přejou si, aby se po Martině ve zdraví znovu všichni sešli a v pokoji a bázni boží s teskným srdcem se rozejdou. Zima minula – práce nastává, neboť na svatého Řehoře čáp přiletí od moře, žába hubu otevře, vlaštovička zašveholí na odře^[18] a – šelma sedlák, který neoře!

Letos však ta poslední hyjta byla otrávena přípisem, který dostal každý majitel lůsu, a mimoto i na černém prkně na radnici bělala se přibitá cedule stejného obsahu. Vrchnostenský úřad oznamoval, že po bedlivém šetření a dlouhém pátrání v archívu městském i panském, po přísežném vyslechnutí starých pamětníků i po jednomyslném usnesení městského úřadu prohlašují se všecky sousedské lůsy za majet…