Osmačtyřicátníci

X

Poslední jarní práce polní čekala na sedláky i chalupníky, sázet do připravených polí brambory a hlavatici^[148] s tuřínem. Plísní a zemí zavonělo celé městečko, neboť všecky „lochy“ otevíraly se dokořán a v košíkách vynášely se z nich brambory, které zbyly po dlouhé zimě, sypaly se buď jen na zásep nebo se nosily pod kůlnu nebo i do stodoly na mlat, podle toho, jaké množství jich kde měli.

V temných, klenutých sklepech pod zemí hromady bramborů už také cítily jaro, klíčily ve všech očkách, dlouhé, bledé šlahouny tlačily se z hlíz, prorůstaly a prodíraly se hromadou k malému okénku, kudy jedině sem spoře proudil vzduch a světlo.

Kdo jen ruce měl, pomáhal vynášet a přebírat. Žáci ve druhém klasu prořídli, ba i první třída cítila, že všude pomýšlejí na sadbu „klencké pšence“, jak dolejší úrodné vesnice potupně říkaly o čtvrtečních podzimních trzích v Domažlicích klenckým bramborářům, když jich celé fůry přiváželi v pytlích a kde si je vybírali na sadičku.

Pan učitel Eisenhut nařídil tudíž svému pomocníku Jindřichovi stáhnouti obě klasy v jednu a sám také jel s děvečkou na Vohrádku, kde měla škola pole i louku, vyorat záhůnky, aby políčko bylo včas připraveno. Doma Lénynka s matkou už od božího rána vynášely z hlubokého sklepa celé chuchvalce bramborových hlíz, jež byly tak prorostlé dlouhými klíči, že držely pohromadě, jako by byly sdrátovány. Sklep ve škole měli špatný, příliš teplý a vlhký, brambory v něm obyčejně bídně přezimovaly a také dnes stěžovala si Lénynka panu Jindřichovi, odvádějícímu shora do přízemí hrstku svých žáků, že mají letos víc bramborů hnilých než zdravých, a také odporný zápach, který se šířil celou školou, prozrazoval, že Lénynka nelže.

„Aby ji tak viděl Faster,“ napadlo zamlklému mládenci, když stála před ním s vyhrnutými rukávy na jupičce, v krátké spodničce, pod kterou určitě vystupovaly plné boky a dole se bělala okrouhlá, nahá lýtka, neboť k takové práci se nelze vystrojit jako do kostela. Ale sám zůstal chladným a tvrdým jako suk, ani ho nenapadlo, aby počkal, až děti zmizejí ve třídě, aby se Lénynce nabídl, že jí pomůže vynésti těžký koš z tmavého sklepa, aby ji tam poškádlil nějak, štípl do tváře nebo o hubičku okradl, naopak, ani nejmenšího hříšného pokušení nepocítil, jen na školu myslil a také si Lénynce navzájem postěžoval, teď že to začne, husy a housata že už odvedly mu ze třídy polovičku dětí, brambory mu jich berou druhou půlku, a co ještě zbude, to že uteče, jakmile se otevře pastva, a klidně pak odešel do třídy.

Lénynka zlostí a lítostí až zčervenala a také si vzpomněla na Fastra, ten že byl jiný, ohnivější, ten že by jistě před ní nestál jako kamenný svatý Ján před školou a nevykládal jí o pastvě, ale před ním že by musila utíkat a jistě by ji prohnal tak, až by se zadýchala a musila mu hrozit maminkou…

Mládenec Jindřich byl sice zapáleným muzikanten, v tom se mu ani tatínek nemohl vyrovnat, ale za muže by ho nechtěla, i kdyby ji maminka sebevíc přemlouvala a sebekrásnějšími barvami malova…