Jan Cimbura: jihočeská idyla

Druhá část

1

V neděli po svatbě strojili u „Piksů" v Putimi „přátelský oběd". Svatba přešla tiše, jak se na vdovu sluší; ale zato k přátelskému posezení sešlo se celé příbuzenstvo.

Přišli bratří i sestry Cimburovy ze Semic, přišli i Piksové semičtí ukázat, že se nehněvají na rod Cimburův, jehož člen usadil se na části jejich zboží. I obě sestry Marjánčiny tu byly — podívat se na nového švakra a hlavně na jeho přínos do statku.

„Tak už třetí jméno ponese náš dvůr — u Soukupů se tu říkalo od stará — potom u Piksů — a teď tu bude u Cimburů," kousavě povídala Anka, vdaná až kdesi za vodou.

„Aby to tak tatínek viděli," zalomila ruce a pozdvihla oči k nízkému stropu druhá. Ale nikdo jim neodpověděl — mlčky prominuli jim všichni tu štiplavost; neboť věděli, že „přátelský oběd" žádnou kyselostí rušen býti nemá.

Na věži zvonili poledne. Všichni vstali a nový hospodář hlasitě se pomodlil „Anděl Páně". Už se zvolna domodlíval, už říkal slova „pro Ježíše Krista, Pána našeho" — jen jen říct „Amen" — když se ozvalo rázně „dost".

To sedlák Kovanda, co u něho Cimbura v Hradišti sloužil, pokročil doprostřed světnice a promluvil:

„Dřív než zasedneme svorně spolu k přátelskému Cimburovu stolu, přátelům, sousedům zdola i hora jasně a zřetelně buď pověděno, co nese hospodář do tohoto dvora. Bratře, polož mu věno na dřevo."

Na toto vyzvání vytáhl nejstarší Cimburův bratr modlitební knížky a z nich vysázel na stůl deset stovek. Několik jich ještě podržel v ruce a pohnutým hlasem promluvil:

„Bratře, otec náš, Bůh mu dej nebe, leží už ve hrobě, ale výbava ze statku patří též tobě. Po starém zvyku a právu si máš přivést na nový statek pár volů, dva pluhy a krávu. Obec to odhadla na pět set zlatek — tu si je vezmi" a do nové řádky položil peníze.

„Co řeknu, hanbou to dojista není," ozval se znovu Kovanda, drže také už v ruce modlitby. — „Cimbura u mne si naspořil jmění. — Spolu jsme dělali, spolu jedli, poctivě spolu účty jsme vedli — za práci peníze, za věrnost vzdávám mu čest. — Cimburo — bratře! Vezmi, co tvého jest," a za hlubokého ticha i Kovanda vypočítal patnáct set zlatých na čistě vydrhnutý javorový stůl.

Cimbura, aby neurazil, svého věna nepřepočítal. Shrnul i srovnal šustící papíry na hromádku a drže je v levici, jako by to byl obyčejný papír, prostě poděkoval: „Zaplať ti Pán Bůh, bratře, zaplať vám Pán Bůh, strejčku," obrátil se k ženě a poručil:

„Marjánko, podej mi klíče." Podala mu dva jako stříbro lesklé klíčky. Cimbura s nimi šel do kouta, kde pod křížem byla do zdi zapuštěna trojboká almárka. Otevřel dubová dvířka, jeden z klíčů pustil do kapsy a druhý podal ženě. „Marjánko moje! Všecko mé buď tvoje, abychom si spolu sloužit směli, nejenom jměním snad, ale i dušema, těly," řekl jí při tom vroucně a políbil ji na růžové čelo.

Tak bez kvitancí a obligací, bez svatebních smluv a kontraktů, bez podpisu, kolků a zvlášť dožádaných svědků, ale před tváří mužů, žen i dětí, ukončen byl tento důležitý právní akt. — Bílými ubrusy prostíraly ženské stůl v rohu i ostatní pro dnešek vydlužené, vážná nálada pominula, řeč pozbyla slavnostního vzrušení a tónu, světnicí zavoněla polévka „hadrušenka". Všichni chopili se lesklých lžic.

Když dojedli, v přestávce ozval se hovor. Ženské začaly.

„Ne krávu, ale hřebici měl dostat; protože u nás koně se chovají," bylo slyšet Anku.

Kovanda mrkl po ní čtveračivým pohledem, ale čerstva otočil hlavu, hledě oknem na náves, jakoby ani neslyšel. Tam svítilo mdlé podzimní slunéčko. V něm hrálo si několik dětí a na zeleném drmečku popásaly se veliké husy, bílé, pěkné, určené k tomu, aby přezimovaly a z jara vyvedly z hnízd hejna žlutých housátek.

Oběd pokračoval. — Hovězí maso ve sladké, mandlové omáčce, pak skopové v octě naložené a konečně pečené ličky s letošním již novým zelím. Chlebem se zajídalo, pivem se zapíjelo, vtipem se jídlo kořenilo.

„Copak dnes strejček kutí," myslil si Cimbura, pozoruje Kovandu, jak stále a toužebně hledí ven oknem. Na půl ucha jenom poslouchal, na půl slova mluvil a jedním okem jen jako by světnicí hleděl.

Bylo půl třetí — s kostelní věže opět ozval se zvon.

„Zvoní na požehnání," promluvil Cimbura, — „přijměte za vděk, dali jsme od srdce rádi, co jsme mohli a měli."

„Amen," teprve teď dokončili všichni modlitbu a křížem svatým sie požehnali.

„Chléb je jako z běli."

„Omáčky by na knížecí stůl směly."

„Ba, sotva kníže pán se dnes tak dobře měli."

„Bohu bychom poděkovat zapomněli," se spokojeným úsměvem ve tváři přetrhl Cimbura chvalozpěv a modlil se.

„Ženské, půjdem do kostela," řekla teď hospodyně, „a mužští poseďte si u dýmky a piva."

Vtom zalehl sem hlasitý a veselý koňský řehot, jako když zvysoka zavýská.

„Kdo přijel?" ptaly se oči všech a obrátily se k oknům, na dvůr vedoucím. Klenutá vrata u Piksovic statku byla dokořán otevřena, protože každý toho dne byl v domě vítán — a vrátnice upevněny kolíkem, aby jich ani vítr zavříti nemohl. Tak je zvykem o poutích, krtinách a svatbách.

V těch vratech, právě pod branou, stála Divoká a Kovandovic pasák z Hradiště namáhal se odepnout jí parádní ohlávku. Stála neklidně, hlavou pohazovala, nozdrami ssála a opět vydechovala vzduch, jako by se snažila rozpoznati vůni okolí...

„Divoká — tys tu?" vyřik' Cimbura. „Kdepak ses tu jenom vzala?" a už běžel ke dveřím.

Kůň zaslechl známý hlas, vytrhl se hříbkovi a pádil ku dlážděné záspi.

„Divoká — ty jsi tu? Jak jsi sem přišla? Přijela jsi pro strýčka? To je brzy!" — mluvil na ni dobráckým hlasem Cimbura, vztahuje po ní obě ruce.

„A bylo to podívání na ty dva, když se spolu zase shledali asi po týdnu" — vyprávěl o tom vždycky nesmírně rád Kovanda a po každé mu při tom stály slzy v očích. „Kobyla vesele, krátce a tiše pořehtávala, hlavou pohazovala, krk zalamovala, ocasem švihala, na místě přešlapovala, celým tělem hrála. A Cimbura teprve! Vezme vám ji okolo šíje, přitiskne se k ní a hřívu jí prsty probírá, po plecích potřepává, srsť jí hladí, jak že je česaná, boky proklepává, jak že je nakrmená a napojená, nohu pozdvihne a oh…