Jan Cimbura: jihočeská idyla

Třetí část

1

Od té chvíle, kdy Marjánka Cimburovic ve Kláskově chalupě položila na bílý javorový stůl bochník chleba, zavázaný v pěkně vyšívané, bílé loktuši — tenčici a kdy zatloukl Cimbura sám rukou do kouta nad stolem až pod samý strop skobu a pověsil na ni kříž s Kristem Pánem, od té chvíle přestalo se říkati v chalupě u „Klásků" a dostala nové jméno u „Cimburů". Na statku ožilo staré u „Piksů". Nějaký čas to trvalo, než si lidé zvykli, mátli se s počátku a přeříkali se. Zvláště děti nemohly pochopit, proč se najednou má říkat Cimburovio statku u „Piksů". Děti jsou poslíčkové velkých.

„Dones to Cimburovům," řekl starosta Hamák po dlouhém už čase nejmladšímu synkovi. — Kluk popadl lístek a jen se za ním zaprášilo.

„Tatíček vám posílají tuhle nějaké lejstro," vyřizoval u Piksů a už se točil ve dveřích.

„Počkej, počkej," podržel ho mladý sedlák, rozbaluje papír.

„Vždyť jsem si to myslil," usmál se, „to musíš, Vojtěchu, k Cimburům, tady jsi u Piksů."

Chlapec zčervenal jako růžička. Hanbil se. — Dobře věděl, kde strýc Cimburovic zůstávají, ale spletl se — zapomněl se nějak a tak po starém zvyku se sem rozběhl. Jako ptáček lehké pírko do zobáčku, tak chytil Hamákovic Vojtík znova do ručky podávaný list a rozletěl se s ním ze statku do chalupy.

U Cimburů hanbou, že to tak spletl, zapomněl ve dveřích i na křesťanské pozdravení — celý zmaten položil papírek na lavici a jako by mu hlava hořela, upaloval k domovu.

„Počkej, počkej," volala sice na něho i Cimburka, která byla sama doma, sháněla po kapse nějaký krejcar nebo mls, aby poslíčka odměnila, ale klouče už se držet nedalo.

„I běž si, divochu," v duchu se hospodyně vadila. Cípem zástěry opatrně, aby lístku nějak neublížila, jej se stolice zvedla, položila na stůl a zatížila kalendářem.

„Copak to asi bude?" dráždila ji zvědavost od kamen, kde strojila jenom tak všední oběd — zakudlanou polévku nějakou a hnětanky. Dívala se na zažloutlý, složený papír — „něco od ouřadu asi," hádala v duchu „a dobrého jistě nic, obsílka nějaká nebo upomínka — ouřady kdy si na člověka vzpomenou — Pane Bože, pomoz," vraštila čelo Marjánka, „nejlíp to chytit a hodit do ,vokeničky' — ať to uhoří — jenže tím by nic nespravila — přiletěl by jiný papír a ještě horší, s pokutou." A tak nechala papír pěkně na svém místě. Ponořila se do zcela jiných myšlenek. Vzpomínala, jak pěkně se jim tu na chalupě žije. Od té chvíle, co překročili práh téhle chalupy — častokrát si šeptne muž ,konečně ve svém', až ji to někdy zamrzí — jako by mu někdy byla dala cítit, že u Piksů nehospodařil na svém. Ale takoví jsou muži! Pavouci někdy, kteří předou síť svých zvláštních myšlenek i názorů. Cimbura ještě ze všech je pavouček jí nejmilejší. Jako by omládl, točí se a běhá celý den — a Martínka s Mariannou prohání. Trochu ho mrzí, že tu na chalupě nemůže koně chovat — ale zato hovězí dobytek mají, že se mu v Putimi žádný nevyrovná. A jak ten čas utíká! Usedla si při tom svém rozjímání na stoličku u plotny a počítala, jak dlouho tomu, co Vašíka jejího — hlavičku drahou, zem tlačí, co měl Jan svatbu a co se oni přistěhovali sem do Kláskova. „Jak ta léta utíkají!" povzdychla si. Vtom zasyčelo na plotně jako v hadím hnízda, kotouče páry a štiplavý zápach šířil se světnicí. Jako by uštknuta vyskočila Marjánka, holou rukou popadla kraj ač za ucho a rázem jej odstavila až na cihelný okraj plotny. „To mám z toho," plísnila se v duchu, „že si vaření nehledím a v myšlenkách se toulám po minulu. Ale pomoci si nemohla. Sotva dvě tři hnětanky v troubě obrátila, oheň v okeničce poopravila — už zase ji ty vzpomínky přilákaly ve svůj čarovný kruh. Nu, pěkně se jí život utvářil — musila přiznat — a jen Cimburovi mohla děkovat, že se jí ujal. Z močálu na sucho ji vyvedl u Piksů, děti po nebožtíkovi nejen vychoval — a živnost čistou — bez dluhů jim odevzdal. Jan — jaký je chlapík — jak hospodaří — dvakrát ve dvou letech už křtili mladí — a Frantík již také nejezdí u sládků u Skuhru v Písku, už nevozí v kočáru ani jemnostpána děkana, ani městské pány — ale tady v Putimi v hospodě ,Na staré' u Srnků šenkuje pivo. Přiženil se a dobře přiženil a Cimbura — hle — ještě chalupu koupil — Martínkovi jednou ji předá a Marianně věno vyplatí. „Jakého to mám jenom muže!" zavelebila polohlasitě — „ach můj Bože, hnětanky!" — vzpamatovala se náhle — to podezřelý praskot ji probudil. Rychle otevřela troubu a už viděla, že je zle — dým se valil proti ní, vytahuje placičky skoro upálené na uhel. Litovala toho božího daru a skoro plačíc se tázala — „co se to dnes se mnou děje — jsem celá nesvá — a to všecko to psaní," vylévala si zlost a nevraživým, zlostným pohledem zavadila zas o ně. Leželo tam na stole neviňoučké, bělavé, jakoby usměvavé. „Že tě spálím!" přiskočila k němu Marjánka a už sahala po něm, když ozvaly se venku na zápraží kroky a veselé hlasy. To Cimbura se synem i dcerou vraceli se z louky. Venku byla „rozbříšť", mrazy povolily, sníh tál, „jarní voda" se čekala a proto stoky na lukách musily býti v pořádku. Bylo slyšet, jak venku na zápraží odkládají rýče, motyky a lopatu, Martin jak volá na dvůr „puta, puta, putputput," — jenom hospodář vyzul dřevěnky, vcházeje v punčochách do světnice.

„Pán Bůh tě pozdrav, muži. Že už přece jdete," vítala ho celá uzardělá žena.

„Dejž to Pán Bůh. Stalo se něco? Kamna ti kouří asi, vymetu je."

„Nevymetej — nekouří — ale já hnětanky peču a spálila jsem je a to jen pro to psaní tam, co na tebe na stole čeká."

Cimbura podíval se na stůl a optal se, dřív než se ho dotkl:

„Kdo je sem přinesl a od koho je?" „Vojtíšek Hamáků s ním přiletěl, ale než jsem se optat mohla, kdo je posílá, kluk — pudivítr utekl, takže ani od cesty nic jsem mu dát nemohla."

„Tak je to od starosty a podíváme se hned, co v něm," a sáhl po lístku. — Chvíli do něho hleděl a pak řekl ženě: „To je zlé psaní. Ani jsem si nevzpomněl, ale na mne vzpomněli si páni -- posílají los pro našeho Martina — vytáhli ho k odvodu. — Bude jistě vojákem."

„Co povídáš? — Já myslila až za rok, ze bude rekru…