Jan Cimbura: jihočeská idyla

9

Jízdou do Prahy a šťastným návratem přibylo opět slávy Cimburovi. On sám skromně, mírně odpovídal na všecky otázky. Rozdal dárky, které známým přivezl, po věděl novinky, které viděl i slyšel, a zase klidně zapřáhl se do denních povinností, jako by jízdy vůbec nebylo.

Ale pan rada Miltner nemlčel. Pověděl všecko Kovandovi a poslal po něm i dukátek, malý, žlutý, Cimburovi na památku a na důkaz uznalosti a Kovanda už teprve nemlčel.

„Pěti se nebál, pět jich bylo,“ vykládal doma selce i dětem.

„I kdo ví, kolik jich bylo, já vím jen o dvou,“ broukl mrzutě Cimbura.

„Pan rada ví, oknem viděl, dva jsi srazil k zemi.“

„Já srazil jednoho, ale koně druhého. Klackem se po nich rozehnal, nadskočil jim chtěl, ale to už koně z leknuli se vzpamatovali, pouštěli se ve cval. Jako by ho neviděli, hnali se přes něho,“ víc a raději o koních než o sobě rozkládal čeledín a líčil pak široce a dopodrobna jízdu dobříšskými lesy:

„Jako struny stále nataženi, hřbety, hlavy i ocasy skoro v jedné čáře, břichem země jako by se dotýkali, pod kopyty tmou jiskry pršely, jako kováři když podkovy kují, štěrk z ujeté silnice vyráželi, jnk mohutně se odráželi, hodinu cesty, dobrou hodinu cesty do kopce tak proletěli a nezadechli se. nezarazili, neklopýtli, neupadli, ale stejně jako laně cvalem uháněli, mě nesli, kočár s panem radou, paničkou a se vším všudy, jako by za sebou ani necítili. Pantáto, není v celém píseckém kraji druhého páru. jenž by to dokázal,“ končil Cimbura za hlubokého ticha všech, kteří toho večera u starosty Martina Kovandy na hrátkách se sešli.

I v Písku v kasině mezi měšťany i úředníky mluvilo se o hrdinském činu Cimburově a tak se stalo, že každý, kdo cílící jeti do Prahy, obracel se na hradišťského Kovandu: „Nejel by Cimbura se mnou do Prahy?“ Bystrý sedlák, když jízdy se množily, vystihl, že nelze jedním párem formanit i sedlačit.

Zavolal si tedy jednou Cimburu do světnice v neděli po požehnání.

„Cimburo, kolik máš peněz?“ optal se ho Kovanda zpříma.

„Mám u vás službu za pět let a doma mám podíl.“

„Dobře. — Víš, že tě mám jako svého, bratra bych radši neměl, než tebe. Nadešla chvíle, kdy už sloužit nemusíš. Už dnes jsi víc na cestách než doma. A každý chce jen Cimburu. ‚Ale Cimbura ať s námi jede.‘ říkají mi do očí, když vyjednávají. Necítím se zahanben, protože uznávám, že’s poctivý jako já — rozvážný jako já, moudrý jako já; ale také vím, že’s silnější než já a proto i srdnatější a odvážnější než já. — Pravda je, s tebou se jede bezpečněji než se jezdívalo se mnou. Jsi nejen výborný kočí, ale pod mým vedením stal se z tebe i dokonalý hospodář. Nejsi větroplach, nejsi povrchní a vrtkavý, máš trpělivost s polem, není ti líno pětkrát, šestkrát po sobě pole vláčet, až je kypré jako mech a sypké jako popel — pak teprve dovolíš síti. Lidé mají důvěru v tebe a proto měšťáci zjednávají si tebe i na práce polní. Abychom doma stačili — víš, že jsem neprodal pár volků, ale vyučil jsem je k tahu. Žádostí a volání po tobě přibývá. ‚Umí naložit, nikdy nezvrhne — vězet nezůstane — naloží fůru jako horu vysokou, až se v podevratí dusí — ale zatlačí, až se klenba zatřese, a projede,‘ velebí městské hlasy tvoji sílu a tvá pověst denně roste. Vím, že’s pohodlný v myšlení, všecky tvé myšlenky upírají se hlavně na přítomnost; a proto já za tebe myslím na budoucnost. Dosloužíš u mne do svatého Martina, jak se sluší a patří. — Do té doby všecko s tebou opatřím. Dáme udělat vůz a já ti dám naň potřebné dříví, Ty jen od práce koláři a kováři zaplatíš, pluhy a brány koupíme, kočár vybereš si v Praze, a až to všecko bude, vyjedem do Netolic — poslední neděli v říjnu — to je silný trh koňský — pojedeme a odstěhuješ se do Písku a počneš formanit na vlastní pěst.“

Sedlák pronesl řeč klidně a vážně. Z jeho slov bylo cítit, jak dlouho se obíral myšlenkou, jak v něm zrála, rostla, až si ho celého podmanila.— Promyslil všecko důkladně, rozvážil i rozpočítal a teď jenom čekal, co Cimbura odpoví.

Ten hledě do země, seděl jako zařezán. Plán sedlákův překvapil a ohromil ho svojí odvážností. Jenom zvolna — jak Cimbura vůbec v pravidelných poměrech rozvážným byl, ujasňoval si návrh sedlákův. A hned už také námitky se v něm zdvihly.

„Nemám tolik peněz, nestačím na to,“ — řekl proto Cimbura po chvíli ticha a pohlédl sedlákovi do očí.

„Máš — nemáš,“ odpovídal Kovanda, přípraven na odpor. „Budeš platit, dokud máš, až ti dojdou — jsem tu já — já sedlák Kovanda — stát budu za tebe a půl Písku nám dvěma dají na dluh.“

„Boj se dluhu — drž se pluhu, radívali mi tatínek.“

„Bůh a dluh — to dvojí nepomine. — Jsme dlužní všichni, Bohu duši, císaři daně, rodičům úctu — platíme, jak můžeme. Od dluhu si pomůžeš, protože jsi střídmý a šetrný.“

„Dluh s člověkem z mísy jí — dluh na loži při něm spí.“

„Dobrá. I na to jsem myslil. Půjde to i bez dluhů. Až budeš samostatný, můžeš se oženit a žena věnem doplatí, oč ti bude chybět.“

„Nechval muže pro jméno — neber ženy pro věno.“

Tak útočili na sebe. Cimbura namítal. Kovanda námitky odrážel, vyvracel, až mu došla trpělivost.

„A co myslíš,“ udeřil konečně rovnou, „budu já věčně sedlačit a ty u mne věčně pacholčit? Zestárneme — já i ty. Já budu mít výměnek; ale ty musíš se postarat o vlastní chléb; myslit na své stáří, dokud jsi zdráv a sílen. Nehledej štěstí, nepáchli se po něm, ale nestav se proti němu a nevyhýbej se mu. V rodině jsi vyrostl — rodinu si založ. Nečteš v bibli: ‚Není dobře člověku samotnému?‘ — Nestav se proti řádu a běhu tohoto světa — to se trestá víc než každý jiný hřích,“ — mluvil hospodář.

Vlna lítosti zvedla se náhle v srdci Cimburově.

„Vyháníte mě?“ oplal se ho rovněž přímo. —

Snad žárlí na něho sedlák, je mu obtížným a nepříjemným, chce se ho zbavit a hledá jen slušnou záminku, aby se ctí se mohli rozejíti — myslil si Cimbura.

„Bůh na nebi je mým svědkem, že ne,“ vykřikl skoro hněvivě Kovanda — „řekl jsem to napřed, že tě mám jako svého a proto jako o svého se starám. Jdi, poraď se se svými a uvidíš, že ti řeknou to, co já.“

A zase ticho v selské svět…