Jan Cimbura: jihočeská idyla

4

„Mrzí mne býk ve dvoře — a to je obecní zvíře, když na nás řadou přijde, vzít je musíme a ty ještě hřebce odchováš," zlobila se Marjánka, „prodej ho," radila, přemlouvala, prosila muže — ale marně.

Cimbura nepovolil; zamiloval si koníčka a říkal si: „Proč bych nemohl mít hřebce? Proč bych nemohl jezdit s hřebcem? Nemusím ho nechat zapouštět, ale mít ho chci a budu, protože je synem Divoké." A ještě potom plný rok popřál Běláčkovi svobody... Ten se za tu dobu nabažil dětí a vyhledával společnost koňskou. Na pastvě na „kobylích lukách", jak Otavy se odvezly, bylo ho zdaleka viděl — bílou srstí lišil se od celého stáda hříbat. Ale nejen srstí, i postavou, řehtáním a chůzí.

Znáte putimské louky? Jakže — neznáte ty zelené koberce, rovné, do dáli natažené a ustavičně se měnící? Jednou jsou zelené jako brčál, pak rozsype se po nich tisíce kvítků a ony se zapestří jako zahrada — pokosí se sena — louky zešedivějí a zavoní kraj omamným dechem podťatých travin a bylin —— jen na některých nechá se znova vyrůstat otava hustá jako kožich. Ale na jiné vyžene se dobytek — ovce i skot — a zvláště hříbata.

Luka oživnou a život vesnice jako by sem se přestěhoval. Pasáci a pasačky s husími stády, pohůnci s jalovinou hovězí a hříbkové s koni ovládnou luka jako svoje království a všude kolem hemží se to jejich poddanými: dobytkem, vzácným to statkem sedláka. Děti z vesnice táhnou se sem, ohně se zanítí, písně se zpívají, hry se vymýšlejí. Tábory a strany se utvoří, války se „sousedům" vypovídají, bitvy svádějí, příměří se uzavírají a na oslavu míru hody se pořádají, dort, okrouhlice se strouhá, brambory v popeli se pekou, čmelákům po mezích med se vybírá. Hoši na hříbatech se projíždějí, na hlavy se stavějí, po rukách chodí, hole vyhazují a chytají, čampulík se hraje. Když se večer blíží, když za Kestřany slunce se schovává a tiše, neslyšně z Hůrek, z lesa u Boubína do údolí soumrak vychází, když od rybníků a řek — Otavy i Blanice -— mlhy vstříc mu jdou, pasáci do kroužku seženou rozptýlený dobytek.

„Kam zítra?" ptají se na rozloučenou.

„Na Jírovku," — „ke kamennému kříži," „na arendu" — „do soudných drah" — „na farské luhy" — „k řežabinci" - „na utopenou" volají hlasy...

Ale Cimburův Honzík sedí na Běláčku jako jejich král, klidně návrhy poslouchá — až konečně rozkáže: „zítra poženeme na ,Podkovu'" a porada je ukončena.

Tak vystřídají řadou louky. Vidíš-li je dnes v suchém rybníku Nešovském, jsou zítra na Postříhačce, pozítří v Koutech, jindy na Okrouhlici.

Znáte putimské louky — tvrdé a dlouhé ode vsi k Ražicům, k Hradišti, k Písku, k Heřmani, na všecky strany jako veliké jezero se rozlévající, putimské louky, z nichž jako ostrovy po stráních a vrškách vynořují se pole a lesy?

Po těch lukách až do třetího roku proháněl se Běláček. Tu stal se jeho skok jistým a křepkým, jeho noha pružnou jako struna, běh jeho byl rychlý a skok jeho, když úprkem běžel, na dobrý sáh dlouhý. Po dva roky byl králem zvířat, on všecky předběhl, on první širokou strouhu přeskočil, on nejdříve vždycky do vody šel a řeku přeplaval, on proti býku zadkem se postavil a bil kopyty, až býka zmámil a rozprchlé druhy obhájil — — —

Ale ve třetí zimě přišel k Cimburovi sedlář a vzal Běláčkovi míru na chomout.

Ta tam uletěla milá svoboda a hřebečkovi otevírala se perná škola života. Hospodář ve stáji zvedal mu nejprve nohy, jednu po druhé, kladívkem na tvrdá kopýtka mu poklepával, učil ho hlavu shýbat, polštář mu pres ni na krk navlíkal a celý den nechal ho později s novým chomoutem stát a běhat. — Pak pohřbetník a podpínku mu utáhl, ocas mu kroutil a podocasník připjal.

Už nesměl Běláček po dvoře, po vsi lajdat, kolem vozu cestou aneb kolem pluhu na poli pobíhat, na kobyly se dívat, jak pěkně stejně jako dva šrouby táhnou; ale sám teď ve voze s podsedni klisnou musel kráčet. Krátké držení poutalo ho ke kovanému konci oje a od uzdy běžel hospodáři přímo do ruky. Chvíli se mu líbilo, hezky rozumně jít při moudré kobyle. Hrdě si hřebeček našlapoval, pyšně si vedl. Pak spatřil někde chutnou travičku, chtěl skočit a smlsat ji, ale chyba lávky! — držení nepovolilo, klisna zlostně hlavou se ohnala a tvrdou čelistí do citlivého krku ho udeřila a hospodář řemenem přitáhl, až se mu pysky ošklivě rozšklebily.

„To by hrálo," myslí si Běláček, „tak vy se mnou tak — ukáži vám, co umím, ukáži vám svou sílu, že já jsem pán," a vzdorně pohodil hlavou, přední nohy vzpříčil a kroku neudělal.

Kobylka mrskla po něm okem — a jako by neviděla, co mladíček vyvádí, táhla dál a už brousilo kolo hřebečkovi vzadu kolena, takže jako uštknut kupředu popoběhl, stranou uskočil a dozadu se podíval. Tam spatřil usmívajícího se hospodáře, jak mu rukou hrozí.

Běláček se rychle srovnal a zase chvíli pořádně, jak se sluší a patří v páru šel, neboť sedláka Běláček se bál, jeho očí se bál a před jeho rukou měl vítr. Sedlák do duše vidí Běláčkovi — pohlédne a na vlas ví, co hřebeček v nejbližším okamžiku chce provést, k čemu se chystá, zadkem-li vyhodí, zařehtá-li anebo kupředu skočí, vzepne zadek, otočí-li se anebo pozpátku zacouvá. Na uši — do očí, na nozdry, po nohách se podívá, podle toho k hřebečkovi se blíží... „Mne neošidíš, mne nepodvedeš," říká si a hledí Běláčkovi do očí tak pevně, že koník pohledu nesnese, schlípne rázem ouška, hlavu schýlí, srst zježí a po celém těle už napřed se chvěje, neboť ví, že hospodář hned v zápětí za tím pohledem po něm chňapne — uzdu v ruce jako v kleštích zmáčkne a Běláčka k zemi strhne. Proto se bojí Běláček očí i ruky hospodářovy. Ale hospodář není kruťák. Nechce, aby se ho hřebeček bál, chce si dobýt jeho lásky, proto, jak koník poslechne, hned na něho lahodně mluví a chválou ho zahrnuje. „Tak jsi hezký, hodný koníček — tak tě mám rád — slušně v páru vykračuj — hanou, hej. Krok drž — jak se na pořádného koně sluší a patří. Narostl jsi — a musíš býti užitečný. Nebylo by ti hanba ještě teď s malými hřibátky se kamarádit a po pastvě a po drahách se toulat, nečinně se povalovat? Jen trp — a uč se chodit a tahat — něco …