Podzemníci

To už je příliš. Začalo to, jak už jsem řekl, příhodou s károu – ten večer jsme popíjeli u Danteho červené víno a měli jsme vypíjecí náladu, z níž jsme teď oba dva tak znechucení – Yuri přišel s námi, byl tam Ross Wallenstein a Yuri, snad aby se vytáhl před Mardou, se choval celý večer jak puberťák a rytmicky tepal Wallensteina prstíkem po zátylku, takové to blbnutí v baru, ale Wallenstein (kterého za to kamarádi z mokré čtvrti pořád mlátí) otočil tu svou kristovskou modravou nebolenou tvář, díval se jako smrtka a kukadla mu žhnula přes brýle, ztuhle hleděl, zíral, jako by jen pohled samotný dokázal Yuriho uzemnit, dlouho nepromluvil, až nakonec řekl: "Neser mě, vole," a znovu se otočil ke svému rozhovoru s přáteli a Yuri to udělá zase a Ross se opět otočí a znovu stejná nedotčenost, táž strašlivá podzemníkovská verze nenásilné obrany Inda Mahátmy Gándhího (čemuž jsem se nejdřív vysmíval, když mi řekl: "Seš buzik, vole, ne, mluvíš jak buzik," tahle chytlavá poznámka mi od něj připadala tak absurdní, navíc vážím 170 liber proti jeho 130 či 120, proboha, tak jsem si musel ve skrytu říkat: "Ne, neper se s tím borečkem, bude jen řvát a ječet a volat poldy a nechá tě, abys ho praštil, a bude tě pronásledovat ve spaní, podzemníka na zem nesložíš, vůbec ničím ho nesekneš, je to nová kultura, kterou nic nepřemůže") – nakonec jde Wallenstein na záchod a Yuri mi povídá, zatímco Mardou byla u baru pro další tři sklenky vína: "Hele, pojďme na hajzl, dáme mu do držky," a já se zvedl, abych šel s Yurim, ale ne nabančit Rossovi, spíš zabránit, aby k něčemu takovému nedošlo – vždyť Yuri byl svým založením vlastně opravdovější chuligán než já, seděl v Soledadu za to, jak se bránil při nějaké ostré rvačce v polepšovně – Mardou nám oběma zastoupila cestu, jak jsme si to razili k záchodu, povídá: "Můj bože, kdybych tě nezarazila," (rozesmátá, rozpačitá Mardou, usmívá se, pofrkává) "ty bys tam fakticky šel" – dřívější Rossova holka a teď ve svých sympatiích bezedná toaleta Rossovy pozice, asi stejné, jako je teď moje, ó ta prokletá trnitá záložka stránky zrání –

Odtamtud jdeme jako obvykle do Masky, piva, rostoucí opilost, pak ven a jdeme domů, Yuri právě dorazil z Oregonu, nemá kde spát a rovnou se ptá, jestli by nám nevadilo, kdyby se u nás vyspal, nechávám to na Mardou, je to její domácnost, slabě řeknu v tom zmatku nějaké to "to víš že ne" a Yuri už s námi míří k domovu – cestou najde káru, vyzve nás: "Nastupte, budu taxík a vyvezu vás oba domů na kopec." – Fajn, vlezeme si dovnitř a lehneme si na záda opilí, jak to dokáže jen červené víno, a on nás tlačí z Beach přes ten osudný park (kde jsme seděli to první smutné nedělní odpoledne po snu a po výstraze) a ujíždíme v té káře věčnosti, Anděl Yuri nás tlačí, vidím jen hvězdy a občas střechy činžáků – nikdo nepomyslí (pouze na okamžik já, možná i ostatní) na to darebáctví, na ztrátu, kterou jsme tím způsobili nějakému italskému chuďasovi, když jsme tak naložili s jeho károu – jedeme v ní od začátku Broad-w…