Dharmoví tuláci

11

Kolem poledne jsme vyrazili, velký batohy jsme nechali v táboře, kam do příštího roku už stejně nejspíš nikdo nepřijde, stoupali jsme údolím plným suti a nesli si jenom trochu jídla a lékárničky. Údolí bylo delší, než se původně zdálo. Najednou už byly dvě hodiny odpoledne, slunce dostávalo ten odpolední zlatavý nádech, zvedal se vítr a já si začal říkat: "Sakra, kdy asi tak na tu horu vylezem, bude to vůbec do večera?"

Řekl jsem to Japhymu, a ten mi na to odpověděl: "Máš pravdu, musíme sebou hodit."

"Tak proč se na to nevykašlem a nevrátíme se domů?"

"Jen pojď, tygře, pěkně si na ten kopec vyběhnem a pak půjdem domů." Údolí bylo nekonečně dlouhý. Na horním konci začalo strmě stoupat a já dostal trochu strach, že spadneme dolů, balvany byly menší a kluzký a kromě toho mě bolely kotníky, jak jsem si včera natáhnul svaly. Morley ale šlapal dál, v jednom kuse povídal a já si uvědomil, jakou má obrovskou výdrž. Japhy si sundal kalhoty, aby vypadal jako Indián, prostě až na suspenzor byl úplně nahý, a šlapal skoro čtvrt míle před náma, občas chvíli počkal, abychom ho dohnali, a pak šel zase dál, pohyboval se rychle, protože chtěl na tu horu vylízt ještě dneska. Morley šel jako druhý, pořád asi padesát metrů přede mnou. Já jsem nikam nepospíchal. Když už ale bylo pozdě odpoledne, šel jsem rychleji a rozhodnul jsem se, že předhoním Morleye a připojím se k Japhymu. Teď jsme byli asi tři tisíce čtyři sta metrů vysoko a byla už zima, všude ležela spousta sněhu a na východě byly vidět ohromný pohoří s vrcholky pokrytými sněhem, a jéje, dna údolí pod nimi, byli jsme už prakticky na nejvyšším bodě Kalifornie. V jednu chvíli jsem se musel stejně jako ostatní předrápat po malý římse kolem skalního výstupku, což mě doopravdy vyděsilo: pode mnou bylo třicet metrů hloubky, dost na to, aby si člověk zlámal vaz, a pak byla další římsička, která by vás odrazila jako malá příprava před parádním závěrečným pádem tři sta metrů hluboko. Vítr už nás pěkně bičoval. A přece bylo celý tohle dopoledne naplněný ještě víc než včera starými neblahými předtuchami nebo vzpomínkami, jako kdybych už tu někdy byl a škrábal se po těchhle skalách, z úplně jiných důvodů, mnohem starších, vážnějších a jednodušších. Konečně jsme se dostali k úpatí Matterhornu, kde bylo úplně to nejnádhernější jezero, neznámý zrakům většiny lidí na tomhle světě, vidělo ho jenom pár horolezců, bylo to malý jezírko něco přes tri a půl tisíce metrů vysoko, na březích ležel sníh, rostly tam krásný kytky, byla to překrásná horská louka, rovná a úplně jako z pohádky, hned jsem tam sebou praštil a zul si boty. Když jsem to zdolal, Japhy už tam byl půl hodiny, byla už zima, a tak se zase oblíknul. Morley dorazil po nás a usmíval se. Seděli jsme tam a dívali se nahoru na poslední skalní útes Matterhornu, strmý sráz plný suti, hrozící přímo před námi.

"To už nevypadá tak zle, to zvládnem!" poznamenal jsem s radostí.

"Ne, Rayi, je to víc, než se ti zdá. Je ti jasný, že je to ještě tři sta metrů?"

"Tolik?"

"Jestli to tam nevyběhnem poklusem, tak se nedostáném před setměním zpátky do tábora, a v žádným případě to nestihneme, abysme byli dole u ty chaty, co máme auto, dřív než zítra ráno, no, možná do půlnoci."

"No teda."

"Jsem unavenej," stěžoval si Morley, "asi se na to vykašlu."

"Jasně, to je v pohodě," řekl jsem. "Pro mě není smyslem celýho toho výstupu se tady nějak předvádět, že dokážu vylízt na vrchol, pro mě je důležitý, že jsem se dostal do tyhle divoký krajiny."

"Dobře, ale já polezu," prohlásil Japhy.

"Tak jo, když jdeš ty, tak já půjdu taky."

"A ty, Morleyi?"

"Já mám pocit, že na to nemám. Počkám tady." A ten vítr byl teda silný, moc silný, a mně bylo jasný, že až vylezeme po tom srázu o padesát nebo sto metrů výš, může nám to dělat při lezení pěkný problémy.

Japhy vzal pytlík buráků a rozinek a poznamenal:

"To bude náš benzín. Rayi, jseš schopnej jít dvojnásobným tempem?"

"Jo. Co bych řekl klukům v Place, kdybych se táhnul až sem a tady to na poslední chvíli vzdal?"

"Je pozdě, musíme sebou hodit." Japhy vyrazil a šel hodně rychle, a když bylo potřeba obejít hřeben suti zleva nebo zprava, dokonce i běžel. Ta suť jsou dlouhý sesuvy plný kamení a písku, a hrozně těžko se přelejzá, protože se pořád sesouvají malé laviny. S každými pár kroky se zdálo, že jsme vyjeli výš a výš nějakým děsivým výtahem, a když jsem se ohlídnul, tak jsem jenom zalapal po dechu, protože jsem viděl celý stát Kalifornie, a zdálo se, že se táhne třemi směry pod obrovským modrým nebem s děsivými mraky plujícími jako nějaký oběžnice prostorem, měl jsem tam fantastickou vyhlídku na vzdálený údolí, dokonce byly vidět i náhorní plošiny a pokud se nepletu, tak i celá Nevada. Bylo to dost děsivý, podívat se dolů na Morleyho, ze kterýho už byla jen tečka jako v pohádce, jak tam na nás čeká u jezírka. "Ach jo, proč jsem radši nezůstal dole s Henrym?" pomyslel jsem si. Začal jsem se teď bát vystoupit ještě výš, protože jsem měl vyložený strach z toho, že jsem hodně vysoko. Začal jsem se bát, že mě ten vichr odfoukne. Všechny ty děsivý sny, který jsem kdy měl o tom, jak padám ze skal nebo strmých budov, se mi teď v naprostý ostrosti honily hlavou. Kromě toho jsme byli po každých dvaceti krocích, o který jsme se vydrápal…