Dharmoví tuláci

30

Vyrazili jsme zpátky, našli batohy a vraceli se vzhůru po tý stezce, co tak spadala až přímo k moři, nebylo to nic jinýho než plazení přímo vzhůru, lezení mezi skalisky a nízkými stromy, kdy jsme se museli chytat rukama, vyčerpalo nás to, ale nakonec jsme vyšli na překrásnou louku, s námahou jsme ji zdolali, a zase jsme v dálce uviděli celý San Francisko. "Touhle stezkou chodíval Jack London," řekl Japhy. Pokračovali jsme po jižním svahu nádherný hory, ze který se nám naskytnul pohled na Golden Gate a dokonce i na Oakland, který byl na míle daleko, a tohle nakonec trvalo hodiny, a my se pořád namáhavě plahočili dál. Byly tam překrásný přírodní parky, s vznešeně klidnými duby, v pozdním odpoledni bylo všechno zelený a zlatý, a taky spousta polních květin. Jednou jsme spatřili kolouška, který stál u zbytku trávy a s údivem se na nás díval. Sešli jsme z tyhle louky dolů, hodně hluboko do sekvojovýho pralesa a pak opět vzhůru, bylo to zase tak strmý, že jsme kleli a potili se v prachu. Stezky vypadají asi takhle: vznášíte se po shakespearovským ardenským ráji, čekáte, že tam uvidíte nymfy a chlapce s flétničkami a pak se najednou v prachu prodíráte na pekelně žhavým slunci, který vás opíká jako na rožni, kopřivami a škumpou... stejně jako v životě. "Špatná karma automaticky vytváří dobrou karmu," začal Japhy "takže tolik neklej a pojď, brzo už budem pěkně sedět na rovným kopci."

Poslední dvě míle toho kopce byly strašný a já si stěžoval "Japhy, existuje jedna věc, kterou bych teď chtěl víc než cokoliv jinýho na světě – víc než cokoliv co jsem kdy v životě chtěl." Fičely studený větry, už se zešeřilo a my spěchali po ty nekonečný stezce shrbení pod ruksaky.

"Co?"

"Pořádná milá tabulka Hersheyho čokolády, nebo alespoň ta malá. Prostě z nějakýho, mně neznámýho důvodu by teď Hersheyho čokoláda mohla spasit moji duši."

"To je ten tvůj buddhismus, hersheyovka. A co takhle svit měsíce v pomerančovým háječku a kornout vanilkový zmrzliny?"

"Moc studený. To, co potřebuju, co chci, za co se modlím a po čem toužím a umírám touhou, je Hersheyho čokoláda... s oříškama." Byli jsme hrozně unavený a plahočili jsme se dál domů a mluvili jsme jako dvě děti. Pořád jsem dokola opakovaj, že chci tu moji skvělou tabulku Hersheyho čokolády. A myslel jsem to smrtelně vážně. V každým případě jsem potřeboval energii, byl jsem zesláblý a potřeboval jsem cukr, ale myslet v tomhle studeným větru na to, jak se mi v puse rozplývá čokoláda a buráky, to už bylo trochu moc.

Brzo jsme ale přelízali plot korralu, který vedl ke koňský louce nad naší chatou, pak jsme přelezli plot z ostnatýho drátu, a byli jsme přímo v naší zahradě a potom jsme se proplahočili těch posledních šest metrů vysoký trávy, kolem mýho lože u růžovýho keře ke dveřím naší senzační chaty. Byla to naše poslední společná noc doma. Smutně jsme se posadili v tmavý boudě, zuli si boty a vzdychali. Nemohl jsem dělat nic jinýho, než si sedět na chodidlech, protože takhle jsem v nich necítil bolest. "Už nikdy žádný túry, já s tím navždycky končím," zaúpěl jsem.

"Dobře, ale stejně si musíme dát večeři, a je mi jasný, kde jsme to všechno tenhle víkend vyčerpali. Musím zajít po silnici do samošky a koupit tam nějaký jídlo."

"Ach jo, to nejseš unavenej? Jen si pojď lehnout, najíme se zejtra." Ale on si smutně zase obul boty a šel ven. Všichni už byli pryč, když se přišlo na to, že jsme s Japhym zmizeli, tak mejdan skončil. Rozdělal jsem oheň, lehnul si a dokonce jsem na chvíli usnul, a najednou byla tma a vešel Japhy, zapálil petrolejku a vysypal potraviny na stůl, a mezi nimi byly i tři tabulky Hersheyho čokolády, čistě jenom pro mě. Byla to ta nejparádnější hersheyovka, co jsem kdy jedl. Přinesl i moje oblíbený víno, červený portský, taky čistě jenom pro mě.

"Odjíždím, Rayi, a tak mě napadlo, že bychom to mohli spolu trošku oslavit..." Když byl Japhy unavený, a často se chůzí nebo prací zcela vyčerpal, tak zněl jeho hlas slabě a jakoby z velký dálky. Ale v momentě vyburcoval všechny svoje rezervy a začal připravovat večeři, prozpěvoval si u kamen jako nějaký milionář, dusal v těch svých krůsnách po rezonující dřevěný podlaze, aranžoval kytice květin do hliněných hrnců, vařil vodu na čaj, brnkal na kytaru a snažil se mě nějak povzbudit, protože jsem ležel a smutně civěl na pytlovinový strop. Byla to naše poslední noc a oba jsme to cítili.

"Tak si tak říkám, kdo z nás asi umře jako první," přemítal jsem nahlas.

"Ať už je to kdokoli, vrať se, duchu, a dej jim klíč."

"Ha!" Přinesl mi večeři, seděli jsme se zkříženýma nohama a energicky jsme s chutí žvýkali, jako už tolik nocí předtím: prostě vítr, běsnící v oceánu stromů a naše zuby dělaly kous kous nad chutným, prostým, truchlivým jídlem bhikků. "Jen si to představ, Rayi, jaký to bylo zrovna na tomhle kopci, co stojí naše bouda, před třiceti tísícema let v době neandrtálskýho člověka. A uvědomuješ si, že v sútrách stojí, že v ty době byl Buddha, Dípankara?"

"Ten, co nikdy nic neřekl?"

"To si nedokážeš představit všechny ty osvícený opičáky, jak sedí kolem hučícího ohně, okolo toho svýho Buddhy, nic neříkaj a všechno přitom ví?"

"Hvězdy byly tenkrát ty samý jako dneska v noci."

Pozdě v noci pak přišel nahoru Sean, sedl si se zkříženýma nohama a krátce a smutně si povídal s Japhym. Všechno skončilo. Pak přišla nahoru Christine s oběmi dětmi v náručí, byla to hodná a silná holka a dokázala šplhat do kopce s těžkým nákladem. Tu noc jsem šel spát do spacáku u růžovýho keře a litoval jsem náhlý chladný temnoty, která se snesla na chatu. Připomínalo mi to počáteční kapitoly Buddhova života, když se rozhoduje opustit palác, nechává tam truchlící manželku s dítětem a ubohého otce a odjíždí na bílým koni, aby si v lese ostříhal svý zlatý vlasy, plačícího sluhu s koněm pak posílá zpátky a vydává se na smutnou cestu pralesem, aby nalezl provždy pravdu. "Stejně jako ptáci, kteří se odpoledne scházejí v korunách stromů," napsal Ašvaghóša před téměř dvěma tisíci lety, "a pak, když se snese noc, všichni zmizí, takové jsou i světa rozluky."

Druhý den jsem si řekl, že dám Japhymu do výbavy nějaký malý neobvyklý dárek, ale neměl jsem moc peněz ani mě nic zvláštního nenapadalo, a tak jsem vzal kousek papíru, asi jako nehet u palce a tiskace jsem na něj pečlivě napsal: snad se ti hodí diamantový nůž milosrdenství, a když jsem se s ním na molu rozloučil, podal jsem mu ho, přečetl si ho, strčil do kapsy a mlčel. Poslední, při čem byl v San Francisku viděn, bylo tohle: Psyché nakonec změkla a napsala mu vzkaz, "Setkáme se v kajutě na tvý lodi a dám ti všechno, co budeš chtít," nebo něco v tom smyslu, a proto taky nikdo z nás nešel na palubu, aby se s ním v kajutě rozloučil, tam čekala Psyché a konečná vášnivá milostná scéna. Na palubu mohl akorát Sean a různě tam postával, kdyby se náhodou něco stalo. Takže když jsme si všichni zamávali na rozloučenou a odešli, Japhy se s Psyché pravděpodobně v kajutě pomiloval a ona pak začala brečet a trvala na tom, že chce jet taky do Japonska, a kapitán nařídil, aby všichni odešli, ale ona zůstala a závěr byl takový: loď odrážela od mola, Japhy vyšel ven na palubu a Psyché v náručí a s přehledem ji hodil z lodi, měl dost síly, aby dohodil holku tři metry daleko, přímo na molo, kde ji Sean pomohl chytit. I když to nebylo zrovna v souladu s diamantovým nožem milosrdenství, bylo to dostatečně v pohodě, prostě se chtěl dostat na ten druhý břeh a dál se věnovat svým záležitostem. Jeho posláním byla dharma. A nákladní loď odplouvala, z Golden Gate a dál, do temných mohutných vln, napříč šedým Pacifikem směrem na západ. Psyché plakala, Sean plakal, a všem bylo smutno.

Warren Coughlin vzdychnul: "Je to strašně blbý, protože možná zmizí do Střední Asie a bude kráčet dokola v nerušeným, ale nepřetržitým kruhu, z Kašgaru do Lančou přes Lhasu, s procesím jaků, bude prodávat praženou kukuřici a spínací špendlíky a rozmanitý barevný odstíny nití na šití, občas si vyleze do Himalájí, a skončí tím, že osvítí dalajlámu a celou tu partu na míle daleko a nikdo už o něm nikdy neuslyší."

"Ne to neudělá," protestoval jsem, "má nás hodně rád."

"V každým případě to všechno skončí v pláči," uzavřel Alvah.