Big Sur

22

Ale podívej se na tohle: neposedný mladík Ron chce odpoledne jet stopem do Monterey, ze všeho chce vidět McLeara, tak říkám "Jo, jen jeď" --- "Ty se mnou nejdeš?" ptá se mě udiveně, že by hrdina z Na cestě dokonce už ani nestopoval, --- "Ne, já zůstanu tady a budu se snažit dát dohromady --- musím bejt sám," což je pravda, protože jakmile byl pryč a naposled na mě zahoukal z cesty kaňonem přímo nade mnou a zmizel, sedl jsem si na verandu na slunce, konečně jsem nakrmil ptáčky, vypral si ponožky a košili a kalhoty a pověsil si to uschnout na keře, klečící u potoka jsem z jeho proudu vysrkal tuny vody, tiše jsem pozoroval stromy, a jakmile zachází slunce, ať mi useknou ruku, že je mi tak dobře, jak mi nebylo: najednou, z ničeho nic.

"Bylo by možné, aby Ron a zbytek kluků, Dejv a McLear nebo někdo z ostatních z dřívějška byli velká parta čarodějů dohánějící mě k šílenství?" přemítám zcela vážně --- Pamatuju se, že ve svých dětských představách, jaké jsem vždycky měl na cestě domů z farní školy sv. Josefa nebo když jsem seděl doma v pokoji, jsem zcela vážně přemejšlel, že si celej svět ze mě dělá srandu a já o tom nevím, protože vždycky, když se otočím, abych viděl, kdo je za mnou, zajedou zpátky na svoje místo a tvářej se zcela normálně, ale ve chvíli, kdy se obrátím zpátky, vyrazí k mému týlu a šeptaj si tam a pochechtávaj a paktujou se s ďáblem, potichoučku, ty je neslyšíš, a když se rychle otočím, abych je načapal, zase zajedou zpátky jako by nic a řikaj "Vajíčka se správně vařej" nebo zpívaj písně Cheta Bakera a dívaj se jinam, nebo říkaj "Řekl jsem ti tehda o Jimovi?" --- Ale moje dětské fantasie taky zahrnují skutečnost, že si ze mě každej dělá srandu, protože jsou všichni členové nesmrtelné tajné společnosti nebo Nebeské společnosti, které vědí tajemství světa a zcela vážně se mě snaží zblbnout, abych se vzbudil a viděl světlo (což v praxi znamená, abych se stal osvíceným) --- Takže já "Ti Jean" jsem zbyl jako POSLEDNÍ Ti Jean na světě, poslední svatej blázen, lidi za mým krkem byli ďáblové země, mezi které mě Bůh odsoudil, malého andílka, jako bych vlastně byl poslední Ježíš! a všichni ti lidé čekali, až si to uvědomím a proberu se a chytnu je, jak na mě načuhujou, a pak se najednou budem v nebi všichni smát --- Ale zvířata tohle za mými zády nedělaly, moje kočky byly vždycky ozdoby, které si smutně lízaly tlapky, a Ježíš toho byl smutným svědkem, tak nějak, jako zvířata --- On neslídil za mým krkem --- Tady leží kořen mé víry v Ježíše --- Jako by jediná skutečnost na světě byl Ježíš a ovečky (zvířata) a můj bratr Gerard, který mi ukazoval cestu --- Někteří z těch, co za mnou slídí, byli laskaví a smutní jako můj otec, ale museli držet s ostatními na jedné lodi --- Ale pak přijde moje probuzení a všechno zmizí kromě Nebe, což je Bůh --- A proto později v životě musíš připustit toto dětské fantazírování po těchto dost divných zážitcích, i poté, co jsem měl tu nepatrnou vizi Zlaté věčnosti a další předtím a jiné potom, což zahrnuje Samadhis během buddhistické meditace v lese, kdy jsem si sebe představoval jako zvláštního opuštěného anděla seslaného dolů jako posla z Nebe, abych každýmu řekl a na svém případu ukázal, že jejich slídící společnost je společnost Ďábelská a že jsou na špatné cestě. S tímto vším v mé minulosti, teď, kdy se mi jako dospělému valí na duši neštěstí, díky nadměrnému pití, se tohle všechno lehce změnilo ve fantazii, ve které mě všichni na světě očarovávají k šílenosti: a já jsem tomu podvědomě musel věřit, protože hned, jak odešel Ron, tak jsem řek, že se cejtím dobře a vlastně spokojeně. Ve skutečnosti hodně spokojené --- Druhý den jsem vstal s větší radostí a těšící se zdraví a víc než kdy jindy mající opět smysl, byl jsem zase tady, staré bigsurské údolí bylo znovu moje, přišel sem starej dobrej Alf, kterýho hned nakrmím a poplácám ho po mohutném, drsném krku s množstvím koketní hřívy, byla tam v dálce hora Mien Mo jako ponurý starý kopec se srandovními keři po stranách a s pokojnou rannou nahoře, a já nedělám celej den nic, než že si to užívám nerušen čaroději a chlastem --- A zase si zpívám popěvky "Moje duše není sníh, neuhod bys, barvu mojí duše, je něco mezi" a takovýhle pitominky --- A křičím "Jestli je Arthur Ma čaroděj, tak je teda srandovní čaroděj cha cha!" --- A tady je modráček idiot, kterej má jednu nohu na mejdle položeným na zábradlí terasy, klove do něj a jí ho, kukuřičnejch lupínků si ani nevšimne, a když se zasměju a zakřičím na něj, tak se na mě mile podívá s výrazem, kterým jako by říkal "Co se děje, něcoó něcoó špatně?" --- "Něcoó něcoó špatně, sedíš na špatnýým špatnýým místě," říká jiný modráček, kterej dosed kousek vedle a hned zase odlít --- A všechno v mým životě se zase zdá pěkný, dokonce si začínám vzpomínat na blázniviny z tahu a zacházím dokonce dál a vzpomínám na srandy z celýho svýho života, je to úžasný, že jsme schopni vydolovat tolik síly z nitra duše, že si teď myslím, že by to bylo dost na přenášení hor, zase vytáhnout paty někam ven a bejt jen tak šťastnej ze síly, kterou cejtíme v kostech --- A když přijdu k moři, tak už mě neděsí a já zazpívám "Sedmdesát tisíc pletichářů v moři" a jdu zpátky do srubu, klidně si naleju do hrnku kafe, odpoledne, jak příjemné!

Nechám před sebou dřevo utíkat, vysekávám a vytrhuji polena, odkud se dá, nechávám je podél cesty a pak je v klidu odnáším domů --- Prohledávám srub dole u potoka, kde nacházím patnáct dřevěných zápalek pro případ nouze --- Loknu si sherry, ale je to hnus --- Našel jsem starý noviny San Francisco Chronicle, který byly plný mýho jména --- Uprostřed potoka jsem přeseknul obrovský sekvojový poleno --- Takovej krásnej den, bez, chyby, uzavírám ho zašíváním svého svatého svetru a zpívám si "Žádnej neví, co je domov" a vzpomínám na matku --- Dokonce se začítám do všech knih a časopisů, které tady najdu, čtu si v Patafyzice a pohrdavě vykřiknu ve světle lampy "To je intelektuální výmluva pro nezávazné vtipkování," odhazuji časopis a dodávám "Podivně přitahující určité povrchní týpky" --- Obracím svoji rozdováděnou pozornost k několika neznámým básníkům Fin du Siecle, což byl Theo Marzials a Henry Harland --- Po večeři si jdu zdřímnout a zdá se mi o americkém námořnictvu, loď je zakotvená u ostrova blízko válečné scény, ale všechno je netečné, dva námořníci jdou s rybářskými pruty nahoru cestičkou, mezi nimi pes, jdou se v klidu pomilovat do kopců: kapitán a všichni vědí, že jsou teplouši, ale než by se nad tím pohoršovali, tak jsou ve své letargii okouzleni tou něžnou láskou: vidíš námořníka, jak po nich pokukuje dalekohledem ze zádi lodi: měla by tady být válka, ale nic se neděje, jenom se pere prádlo...

Probouzím se ze zdánlivě hloupého snu, který byl ale zvláštně hezký a přines mi radostnou náladu --- Mimo to, hvězdy teď vycházejí každou noc a já jdu ven na terasu, sedím ve starém plátěném křesle a otáčím se směrem ke všemu tomu loudání se, které se tam nahoře odehrává, po obloze se loudají hvězdy, všechny pláčou šťastným smutkem, veškerej ten krém a bílá pěna nás škádlí spletí balamutících alejí světelných let starých jako kopce a Paine Mae Whitty --- Jdu se projít směrem k hoře Mien Mo v srpnové, měsícem osvícené noci, vidím nádherné zamlžené hory vyrůstající do horizontu, které jako by mně říkaly "Nemusíš trápit své svědomi nekonečným přemýšlením," tak si sednu do písku a dívám se do sebe a zase vidím ty staré růže nenarozených --- Je to neskutečné, během několika hodin taková změna --- A já mám dost sil na to, abych šel zpátky k moři, a najednou si uvědomuji, že celý kaňon by byl překrásný jako orientální svitek namalovaný na hedvábí, tyhle svitky otvíráš pomalu na jedné straně a odmotáváš je a odmotáváš, až se odmotá údolí k nenadálým útesům, nenadálým Bodhisattvas sedících ve světle lampy v chýši nenadálý potok, kámen, stromy, potom nenadále bílý písek, nenadálé moře a pohled daleko do něj a jsi na konci svitku --- A všechna ta zamlžená růžová šera v různých odstínech a ukryté stíny vyjadřující tu skutečnou pomíjivost noci --- Jedna dlouhá role odvinující se od plotu mezi zamlženými kopci, přes louky zalité měsícem, dokonce i se stohem slámy blízko potoka, pak dolů cestičkou k místu, kde se potok zužuje, potom tajemství Ó MOŘE --- Takže studuji svitek údolí a u toho si zpívám "Člověk je pilné zvířátko, hezké zvířátko, jeho myšlenky o všem jsou ovšem k hovnu."

Už jsem zpátky ve srubu, dělám si na noc horký Ovaltine, dokonce si andělsky zpívám "Sladkých šestnáct" (při Bohu líp než Ron Blake), vytahuju staré vzpomínky na mámu a tátu, na pianino v Massachusetts, na zpívání písní v někdejších letních nocích --- S tímhle usínám pod hvězdami na terase a za svítáni se otáčím s blaženým úsměvem na tváři, protože sovy naproti v údolí na sebe volají a odpovídají si ze starých dutych pařezů húúúú, húúúú, húúúú.

Takže možná je to pravda, co říká Milarepa "Ačkoliv vy mladí nové generace bydlíte ve městech zamořených zákeřným osudem, spojení s pravdou stále přetrvává" --- (A řekl to v roce 890!) --- "Když zůstaneš v samotě, tak nemysli na městskou zábavu... Měl bys obrátit svoji duši do sebe a potom najdeš svoji správnou cestu... Bohatství, které jsem našel, je nevyčerpatelné Svaté uzemí... Společníka jsem našel v blaženosti věčné prázdnoty... Tady v místě Yolmo Tag Pug Senge Dzon tygřice kvílí dojemně se třesoucím se hlasem, a tím mi sděluje, že si její žalostná mláďata vesele hrají... Jako šílenec nemám žádný nárok a naději... Říkám vám čistou pravdu... To jsou má bláznivá slova... Ó, vy nespočetná mámovská bytí, silou imaginárního osudu vidíte nesčetné vize a máte nekonečné citové zážitky... Usmívám se... Pro Yogiho je všechno krásné a skvostné! ... V tomto dobrém tichém Sebe-obohacujícím oblohou Uzavření, pravidelné zvuky, které slyším, jsou všechny zvuky mých přátel... V takovém příjemném místě osamocení, já, Milarepa, šťastně setrvám, meditující v mysli, kde je osvíceno prázdno --- Čím víc úspěchů a pádů, tím cítím větší radost --- Čím větší strach, tím větší štěstí zažívám…"