Silmarillion: Mýty a legendy Středozemě

QUENTA SILMARILLION
Historie silmarilů

1
O počátku dnů

Mezi moudrými se vypráví, že První válka začala dřív, než byla Arda plně dotvořena a ještě než cokoli na zemi rostlo nebo po ní chodilo, a Melkor měl dlouho navrch. Uprostřed války však přišel Valar na pomoc duch velmi silný a odolný, protože v dalekém nebi zaslechl, že se v Malém království vede bitva, a Arda se naplnila zvukem jeho smíchu. Tak přišel Tulkas Silný, jehož hněv se žene jako vichr a rozhání před sebou mraky a tmu; a Melkor prchl před jeho hněvem a smíchem, opustil Ardu, a dlouho byl mír. Tulkas zůstal a stal se jedním z Valar Království Ardy; ale Melkor dumal ve vnější temnotě a od té doby Tulkase nenáviděl.

V tom čase vnesli Valar pořádek do moří, zemí a hor a Yavanna konečně zasela semena, jež dávno připravila. A protože ohně byly podmaněny nebo pohřbeny pod prahorami, bylo třeba světla. Proto Aulë na Yavanninu snažnou prosbu vyrobil dvě veliké lampy k osvětlení Středozemě, kterou vybudoval uprostřed obkružujících moří. Varda pak lampy naplnila, Manwë je posvětil a Valar je zavěsili na vysoké sloupy, daleko vyšší než všechny hory pozdějších dnů. Jednu lampu vyzvedli poblíž severu Středozemě a dostala jméno Illuin, druhá byla vyzdvižena na jihu a jmenovala se Ormal; a světlo Valarských lamp se rozlévalo po Zemi, takže vše bylo osvětleno jako v neměnném dnu.

Tu začala semena, která Yavanna zasela, rychle rašit a pučet a vzniklo množství velkých i malých rostoucích věcí – mechů, trav, velkých kapradin a stromů, jejichž vrcholky byly korunovány oblaky jako živé hory, ale jejichž nohy byly zahaleny v zeleném soumraku. A, objevila se zvířata a usídlila se na travnatých pláních, v řekách a jezerech, nebo chodila lesním stínem. Nerozkvetl ještě žádný květ a žádný pták nezazpíval, protože tyto věci ještě čekaly na svůj čas v Yavanniných prsou; ale bylo tu bohatství jejích představ, a nikde hojněji než ve středu země, kde se stýkalo a mísilo světlo obou Lamp. A tam, na ostrově Almarenu na Velkém jezeře, bylo první sídlo Valar, když bylo všechno mladé a novorozená tráva byla ještě divem v očích tvůrců. A dlouho byli spokojeni.

Stalo se, že zatímco Valar odpočívali od svého díla a pozorovali růst a rozvoj toho, co vymyslili a započali, uspořádal Manwë velkou hostinu a Valar a všechen jejich zástup přišli na jeho pozvání. Aulë a Tulkas však byli unavení; Aulëho zručnost a Tulkasova síla totiž bez ustání sloužily všem za dnů jejich prací. A Melkor věděl o všem, co se vykonalo, protože již tehdy měl mezi Maiar tajné přátele a zvědy, které obrátil na svou stranu, a daleko ve tmě byl naplněn nenávistí a žárlil na díla sobě rovných, které si chtěl podmanit. Proto k sobě shromáždil duchy ze všech síní Eä, které zkazil, aby mu sloužili, a cítil se silný. Viděl svůj čas, přiblížil se opět k Ardě, shlédl na ni a krása Země a jejího Jara ho tím více naplnila nenávistí.

Nyní byli Valar shromážděni na Almarenu, nebáli se ničeho zlého a pro světlo Illuinu nepostřehli stín na severu, který zdaleka vrhal Melkor; stal se totiž temným jako Noc Prázdna. A zpívá se, že na hostině Jara Ardy se Tulkas oženil s Oromëho sestrou Nessou a ona tančila před Valar na zelené trávě Almarenu.

Pak Tulkas usnul, unavený a spokojený, a Melkor usoudil, že přišla jeho hodina. Překročil tedy se svým zástupem Hradby Noci, přišel na daleký sever Středozemě, a Valar o něm nevěděli.

Tu začal Melkor hloubit a stavět obrovskou pevnost hluboko pod Zemí, pod temnými horami, kde byly paprsky Illuinu studené a mdlé. Ta tvrz se jmenovala Utumno. A třebaže o ní Valar ještě nevěděli, rozlévalo se odtamtud Melkorovo zlo a jeho spalující nenávist, a Jaro Ardy bylo pokaženo. Zeleň chřadla a hnila, řeky se dusily býlím a slizem, vznikaly bažiny, kyselé a jedovaté, semeniště much; lesy temněly, stávaly se nebezpečnými a budily strach; ze zvířat se stali netvoři z rohoviny a slonoviny a barvili zem krví. To již Valar věděli, že Melkor opět pracuje, a hledali jeho skrýš. Ale Melkor důvěřoval v sílu Utumna a udatnost svých sluhů, a tak náhle vyšel do boje a zasadil první ránu, než byli Valar připraveni; napadl světla Illuin a Ormal, zbořil jejich sloupy a rozbil lampy. Při pádu mohutných sloupů se hroutily země a moře se vzdouvala, a když se vysypaly lampy, po zemi se rozlil ničivý plamen. Tehdy byl pokažen tvar Ardy i souměrnost jejích vod a zemí, takže prvotní plány Valar nebyly už nikdy obnoveny.

Ve zmatku a ve tmě Melkor unikl, třebaže na něho padl strach; nad řevem moří totiž slyšel Manwëho hlas jako silný vítr a země se třásla pod Tulkasovýma nohama. Dostal se však do Utumna dřív, než ho Tulkas dostihl, a ukryl se tam. A Valar ho v tom čase nemohli přemoci, protože větší část síly potřebovali na to, aby uklidnili bouře na Zemi, aby zachránili před zkázou, co se dá. A potom se báli Zemi znovu rozervat, dokud nebudou vědět, kde sídlí Ilúvatarovy děti, které měly teprve přijít v čase, jenž byl před Valar skryt.

Tak skončilo Jaro Ardy. Sídlo Valar na Almarenu bylo zcela zničeno a oni neměli kde bydlet na tváři Země. Proto ze Středozemě odešli a vydali se do země Amanu, nejzápadnější ze všech zemí na hranicích světa; její západní břehy totiž hleděly do Vnějšího moře, kterému elfové říkají Ekkaia a jež obkružuje Království Ardy. Jak široké je to moře, neví nikdo kromě Valar, a za ním jsou Hradby Noci. Ale východní břehy Amanu byly nejzazším koncem Belegaeru, Velkého západního moře, a protože se Melkor vrátil do Středozemě a Valar ho ještě nemohli překonat, opevnili své sídlo a vyzdvihli nad mořské pobřeží Pelóri, Amanské hory, nejvyšší na Zemi. A nade všemi horami Pelóri čněla výšina, na jejímž vrcholku si postavil trůn Manwë. Elfové té svaté hoře říkají Taniquetil a Oiolossë, Věčná běl, a Elerrína, Korunovaná hvězdami, a má ještě mnoho jmen, ale Sindar o ní ve svém pozdějším jazyce mluvili jako o Amon Uilosu. Ze svých síní na Taniquetilu viděli Manwë a Varda přes celou Zemi až na nejvzdálenější Východ.

Za hradbami Pelóri zbudovali Valar svou říši v kraji, …