Silmarillion: Mýty a legendy Středozemě

5
O Eldamaru a knížatech Eldaië

Časem došly zástupy Vanyar a Noldor k nejzazším západním břehům Bližších zemí. Na severu se tyto břehy v dávných dobách po Bitvě Mocností zatáčely stále na západ, takže v nejsevernější části Ardy dělilo Aman, na němž byl vybudován Valinor, od Bližších zemí jen úzké moře, ale bylo plné ledové tříště, protože Melkor způsobil kruté mrazy. Proto Oromë nevedl zástupy Eldalië na daleký sever, ale přivedl je do krásných zemí u řeky Sirionu, jež později dostaly jméno Beleriand, a od oněch břehů, odkud Eldar poprvé v údivu a strachu pohlédli na moře, se táhl široký, temný a hluboký oceán až k Amanským horám.

Tu přišel ku pobřeží Středozemě na radu Valar Ulmo a promluvil s Eldar, kteří tam čekali a hleděli na temné vody, a dík jeho slovům a hudbě, kterou jim hrál na své rohy z lastur, se jejich strach z moře proměnil spíš v touhu. Proto Ulmo vytrhl z kořenů ostrov, který po bouřlivém pádu Illuinu dlouho stál osaměle uprostřed moře daleko od obou břehů, s pomocí svých služebníků s ním pohnul, jako by to byla velká loď, a zakotvil jej v Balarské zátoce, do níž vléval své vody Sirion. Pak se Vanyar a Noldor nalodili na ostrov, byli vlečeni přes moře a nakonec dospěli k dlouhým pobřežím pod Amanskými horami, vstoupili do Valinoru a byli přivítáni v jeho blaženosti. Ale východní růžek ostrova, který se hluboko zaryl do mělčin v ústí Sirionu se ulomil a zůstal tam; to prý byl ostrov Balar, na nějž pak často přicházel Ossë.

Teleri však ještě zůstali ve Středozemi, protože bydleli v Beleriandu daleko od moře a Ulmovo pozvání zaslechli příliš pozdě; a mnozí stále hledali svého pána Elwëho a nechtěli odejít bez něho. Když se však dozvěděli, že Ingwë a Finwë a jejich lid jsou pryč, spěchali mnozí Teleri k pobřeží Beleriandu, usídlili se blízko ústí Sirionu a tesknili po přátelích, kteří odešli; za krále si vzali Elwëho bratra Olwëho. Zůstávali dlouho na pobřeží západního moře a přicházeli k nim Ossë a Uinen a spřátelili se s nimi; Ossë je vyučoval, sedě na skále při kraji země, a od něho se naučili všeliké mořské moudrosti a mořské hudbě. Tak se stalo, že se Teleri, kteří od počátku milovali vodu a byli nejlepšími zpěváky mezi elfy, zamilovali do moří a jejich písně se naplnily zvukem vod narážejících na břeh.

Když uplynulo mnoho let, Ulmo vyslyšel prosby Noldor a jejich krále Finwëho, který truchlil nad dlouhým odloučením od Teleri a prosil ho, aby je dopravil do Amanu, budou-li chtít přijít. A většina nyní opravdu chtěla; Ossë však byl velmi zarmoucen, když se Ulmo vrátil k břehům Beleriandu, aby je odvezl do Valinoru, protože v jeho péči byla středozemská moře a břehy Bližších zemí a nelíbilo se mu, že se již v jeho říši nebudou ozývat hlasy Teleri. Některé přemluvil, aby zůstali, a to byli Falathrim, elfové z Falasu, kteří v pozdějších dnech sídlili v přístavech Brithombaru a Eglarestu, první mořeplavci ve Středozemi a první stavitelé lodí. Jejich pánem byl Círdan Stavitel lodí.

V Bližších zemích zůstali i příbuzní a přátelé Elwë Singolla a dále jej hledali, přestože by rádi odjeli do Valinoru k světlu Stromů, kdyby byli Ulmo a Olwë ochotni ještě počkat. Ale Olwë chtěl odtud a nakonec se převážná většina Teleri nalodila na ostrov a Ulmo je odvlekl do dáli. Pak byli Elwëho přátelé ponecháni o samotě a říkali si Eglath, Opuštěný lid. Bydleli v lesnatých beleriandských kopcích spíše než u moře, které je plnilo žalem, ale v srdci měli stále touhu po Amanu.

Ale když Elwë procitl ze svého dlouhého vytržení, vyšel z Nan Elmothu s Melian a od té doby bydleli v lesích uprostřed země. Třebaže předtím velmi toužil opět spatřit světlo Stromů, nyní viděl světlo Amanu ve tváři Melian jako v nezamženém zrcadle a byl v tom světle spokojen. Jeho lid se kolem něho s radostí shromáždil a žasl; ačkoli totiž býval krásný a ušlechtilý, nyní se jevil jako pán Maiar, vlasy měl jako šedé stříbro, byl nejurostlejší z Ilúvatarových dětí a měl před sebou vznešený úděl.

Ossë následoval Olwëho zástup, a když dospěli do zátoky Eldamaru (což je Elfie), zavolal na ně; poznali jeho hlas a prosili Ulma, aby zastavil jejich pouť. Ulmo jejich prosbě vyhověl a Ossë na jeho pokyn upevnil ostrov a zakořenil jej v základech moře. Ulmo to udělal tím raději, že rozuměl srdcím Teleri a v radě Valar mluvil proti pozvání, protože myslel, že je pro Quendi lepší zůstat ve Středozemi. Valar měli z jeho činu pramalou radost, když se to dozvěděli, a Finwë truchlil, když Teleri nepřijeli, a ještě více, když se dozvěděl, že byl Elwë opuštěn. Věděl, že ho již neuvidí jinde než v Mandosových síních. Ale ostrov se již nepohnul a stál tam v zátoce Eldamaru a byl nazván Tol Eressëa, Osamělý ostrov. Tam bydleli Teleri, jak si přáli, pod nebeskými hvězdami, a přece na dohled Amanu a nesmrtelných břehů; a tím dlouhým pobytem v odloučení na Osamělém ostrově se odlišila jejich řeč od řeči Vanyar a Noldor.

Těm dali Valar půdu a bydliště. I uprostřed zářivých květů ve valinorských zahradách ozářených Stromy občas zatoužili vidět hvězdy a proto byla ve velikých stěnách Pelóri proražena brána a tam, v hlubokém údolí, jež sbíhalo k moři, vyzvedli Eldar vysoký zelený pahorek: dostal jméno Tůna. Ze západu na něj padalo světlo Stromů a na východ hleděl k zátoce Elfii, k Osamělému ostrovu a k Stínovým mořím. Potom se Calaciryí, Světelným průsmykem, vylévala zář Blažené říše, zažíhala tmavé vlny stříbrem a zlatem, dotkla se Osamělého ostrova a jeho západní břeh zkrásněl a zazelenal se. Rozkvetly tam první květiny, které byly východně od Amanských hor.

Na temeni Tůny bylo zbudováno elfské město, bílé zdi a terasy Tirionu; a nejvyšší z věží ve městě byla Ingwëho věž Mindon Eldaliëva, jejíž stříbrná lampa svítila daleko do mořských mlh. Jen málo lodí smrtelných lidí zahlédlo její štíhlý paprsek. V Tirionu na Túně spolu dlouho bydleli Vanyar a Noldor ve shodě, a protože ze všeho ve Valinoru nejvíc milovali Bílý strom, Yavanna jim udělala strom jako zmenšený obraz Telperionu, jenž sám nedával světlo; v sindarštině se jmenoval Ga…