Silmarillion: Mýty a legendy Středozemě

10
O Sindar

Jak již bylo řečeno, moc Elwëho a Melian ve Středozemi rostla a všichni elfové v Beleriandu od Círdanových mořeplavců po toulavé lovce v Modrých horách za řekou Gelionem uznávali Elwëho za svého pána; říkali mu v jazyce jeho lidu Elu Thingol, král Šedoplášť. Nazývají se Sindar, Šedí elfové z Beleriandu pod hvězdami; a třebaže byli Moriquendi, pod vládou Thingola a učením Melian se stali nejsličnějšími, nejmoudřejšími a nejzručnějšími ze všech elfů ve Středozemi. A na konci prvního věku Melkorova spoutání, když měla celá země mír a sláva Valinoru byla na poledni, přišla na svět Lúthien, jediné dítě Thingola a Melian. Přestože Středozem ležela z větší části v Yavannině spánku, v Beleriandu byl z Melianiny moci život a radost, jasné hvězdy svítily jako stříbrné ohně, v lese Neldorethu se narodila Lúthien a na uvítanou jí vzešly ze země bílé kvítky nifredilu jako hvězdičky.

Během druhého věku Melkorova zajetí přešli přes Modré hory Ered Luin do Beleriandu trpaslíci. Říkali si Khazâd, ale Sindar jim říkali Naugrim, Zakrnělý lid, a Gonnhirrim, Páni kamene. Nejstarší sídliště Naugrim byla daleko na východě, ale vyhloubili si po svém způsobu velké síně a komnaty ve východní straně Ered Luin a ta města se v jejich vlastním jazyce jmenovala Gabilgathol a Tumunzahar. Severně od vysoké hory Dolmed byl Gabilgathol, který elfové přeložili do svého jazyka jako Belegost čili Velehrad, a jižně byl vy hlouben Tumunzahar, elfy nazvaný Nogrod, Dutá nora. Ze všech trpasličích sídlišť bylo největší Khazad-dûm, Trpasluj, v elfštině Hadhodrond, které bylo později ve dnech svého zatemnění nazýváno Moria; to však bylo daleko v Mlžných horách za širými mílemi Eriadoru a pro Eldar bylo jen jménem a pověstí vyprávěnou trpaslíky z Modrých hor.

Z Nogrodu a Belegostu přišli Naugrim do Beleriandu a elfové užasli, protože věřili, že oni sami jsou jediní živí tvorové ve Středozemi, kteří mluví slovy nebo pracují rukama, a že všichni ostatní jsou jen ptáci a zvířata. Nerozuměli však ani slovu z jazyka Naugrim, který zněl jejich uším těžkopádně a nelibozvučně, a málo Eldar jej kdy ovládlo. Ale trpaslíci se učili rychle a po pravdě se mnohem raději učili elfštině, než aby cizí plemeno učili svému jazyku. Do Brodu a Belegostu přišlo jen málo Eldar kromě Eöla z Nan Elmothu a jeho syna Maeglina, ale trpaslíci obchodovali v Beleriandu a postavili velkou silnici, jež procházela pod rameny hory Dolmedu, sledovala tok řeky Ascaru a u Sarn Athradu, Kamenitého brodu, křižovala Gelion.

Tam se pak odehrála bitva. Přátelství mezi Naugrim a Eldar bylo vždy vlažné, třebaže měli jedni z druhých velký prospěch. Tehdy se však ještě mezi ně nepostavily hořkosti, které pak vznikly, a král Thingol je vítal. Ale později věnovali Naugrim své přátelství raději Noldor než všem ostatním elfům a lidem, pro jejich lásku a úctu k Aulëmu, a drahokamy Noldor chválili nade všechno jiné bohatství. Trpaslíci již vykonali ve tmě Ardy velké věci, neboť již od prvních dnů svých Otců měli podivuhodnou zručnost s kovy a kamenem; ale v těch pradávných časech více milovali práci se železem a mědí než se stříbrem a zlatem.

Melian měla po způsobu Maiar velkou předvídavost, a když minul druhý věk Melkorova zajetí, sdělila Thingolovi, že mír v Ardě nepotrvá věčně. Proto se Thingol zamyslel nad tím, jak by si postavil královské obydlí a místo, jež by bylo silné, kdyby se ve Středozemi opět probudilo zlo, a hledal pomoc a radu u trpaslíků z Belegostu. Dali mu ji rádi, protože byli v těch dnech neunavení a dychtiví nové práce, a třebaže trpaslíci vždy žádali cenu za vše, co udělali buď s potěšením, nebo s námahou, tentokrát soudili, že dostali dobře zaplaceno. Melian je totiž naučila mnohému, co se dychtili naučit, a Thingol je odměnil mnoha krásnými perlami. Ty mu dal Círdan, protože se hojně nalézaly v mělkých vodách kolem ostrova Balar; ale Naugrim ještě podobné neviděli a cenili si jich. Jedna byla velká jako holubí vejce a leskla se jako hvězdný svit na mořské pěně; jmenovala se Nimphelos a náčelník belegostských trpaslíků si ji cenil nad horu bohatství.

Proto se Naugrim rádi dlouho lopotili pro Thingola a vytvořili pro něho sídlo po způsobu svého lidu, tesané hluboko v zemi. Tam, kde tekla Esgalduina a dělila Neldoreth od Regionu, čněl uprostřed lesa skalnatý kopec a řeka mu běžela u nohou. Tam udělali bránu Thingolovy síně a postavili přes řeku kamenný most; jedině po něm se dalo vstoupit do brány. Za branou sbíhaly široké chodby do vysokých síní a komnat hluboko dole, jež byly vytesány v rostlém kamenu, tak mnohých a tak velkých, že bylo sídlo nazváno Menegroth, Tisíc jeskyní.

Ale elfové měli na té práci také podíl a elfové i trpaslíci tam spolu, každý svým vlastním umem, uskutečňovali Melianiny vidiny, obrazy podivuhodné krásy Valinoru za Mořem. Sloupy Menegrothu byly otesané do podoby Oromëho buků – peň, větve, listí – a byly osvětleny zlatými lucernami. Zpívali tam slavíci jako v lórienských zahradách a byly tam stříbrné fontány, mramorové nádržky a podlahy z barevných kamenů. Tesané podoby zvířat a ptáků běžely po stěnách nebo šplhaly po sloupech nebo vykukovaly mezi větvemi propletenými kvítím. A jak plynuly roky, Melian a její dívky plnily síně tkanými závěsy, na nichž bylo možné číst skutky Valar a mnohé, co se stalo na Ardě od jejího počátku, i stíny věcí, jež teprve měly být. Bylo to nejkrásnější královské sídlo, jaké kdy bylo východně od Moře.

A když byl Menegroth dostavěn a v říši Thingola a Melian byl mír, Naugrim dál tu a tam přicházeli přes hory a obchodovali v těch zemích; málokdy však chodili do Falasu, protože nenáviděli zvuk moře a báli se na ně pohlédnout. Žádné jiné pověsti nebo zprávy o ostatním světě do Beleriandu nechodily.

Ale jak se chýlil ke konci třetí věk Melkorova zajetí, trpaslíci se znepokojili, mluvili s králem Thingolem a říkali, že Valar úplně nevymýtili zlo na Severu a že zbytek, který se dlouho množil ve tmě, nyní opět vychází a toulá se široko daleko. „V zemi východně od hor jsou zlé šelmy,“ ří…