Pán prstenů 1 – Společenstvo prstenu

KAPITOLA OSMÁ
LOUČENÍ S LÓRIENEM

Toho večera pozvali Družinu opět do Celebornovy komnaty a tam je Pán a Paní vlídně přivítali. Pak Celeborn promluvil o jejich odchodu.

„Nyní je čas,“ řekl, „kdy se ti, kdo chtějí pokračovat ve výpravě, musí vzmužit a opustit tuto zemi. Ti, kdo si už nepřeji jít dál, tu mohou nějaký čas zůstat. Ať však zůstanou nebo odejdou, nikdo si nemůže být jist mírem. Došli jsme totiž až na pokraj osudného dne. Ti, kdo si přejí, mohou tady vyčkat příchodu hodiny, kdy se buď znovu otevřou cesty světa, nebo je povoláme k poslední bitvě o Lórien. Pak se mohou vrátit do vlastní země, anebo odejdou do dlouhého domova těch, kteří padli v boji.“

Bylo ticho. „Všichni se rozhodli jít dál,“ řekla Galadriel, hledíc jim do očí.

„Pokud jde o mne,“ řekl Boromir, „má cesta domů vede kupředu, a ne nazpět.“

„To je pravda,“ řekl Celeborn, „půjde však celá Družina s tebou do Minas Tirith?“

„Ještě jsme se nerozhodli, kudy půjdeme,“ řekl Aragorn. „Nevím, co Gandalf zamýšlel za hranicí Lórienu. Myslím, že vlastně ani on neměl jasný záměr.“

„Možná že ne,“ řekl Celeborn, „když však opustíte tuto zemi, nemůžete už zapomínat na Velkou řeku. Jak někteří z vás vědí, mezi Lórienem a Gondorem ji cestující se zavazadly mohou překročit jedině s pomocí člunu. A nejsou snad mosty v Osgiliathu zhroucené a neobsadil všechna přístaviště Nepřítel?

Po které straně poputujete? Cesta do Minas Tirith leží na této, západní straně, přímá cesta výpravy leží na východ od Řeky, na temnějším břehu, který břeh nyní zvolíte?“

„Bude-li co platit má rada, tedy západní břeh a Minas Tirith,“ pravil Boromir. „Já ovšem nejsem vůdcem Družiny.“ Ostatní neříkali nic a Aragorn vypadal ztrápeně a na pochybách.

„Vidím, že ještě nevíte, co dělat,“ řekl Celeborn. „Není na mně, abych volil za vás, ale pomohu vám, jak umím. Někteří z vás dovedou zacházet s čluny. Legolas, jehož lid zná bystrou Lesní řeku, Boromir z Gondoru a zcestovalý Aragorn.“

„A jeden hobit!“ vykřikl Smíšek. „Všichni se nedíváme na čluny jako na splašené koně. Má rodina žije na březích Brandyvíny.“

„To je dobře,“ řekl Celeborn. „Opatřím tedy Družině čluny. Musí být malé a lehké, vždyť pojedete-li po vodě daleko, místy je budete muset přenášet Dostanete se k peřejím Sarn Gebir a nakonec možná k velkým Rauroským vodopádům, kde Řeka burácí dolů z Nen Hithoelu; a jsou i jiná nebezpečí. Čluny vám možná na chvíli usnadní cestu. Neporadí vám ovšem: nakonec budete muset opustit je i Řeku a obrátit se na západ – nebo na východ.“

Aragorn Celebornovi mnohokrát děkoval. Dar člunů ho velmi potěšil – a nikoli nejméně proto, že se teď ještě několik dní nebude muset rozhodovat. I ostatní vypadali nadějněji. Ať už před nimi leží jakékoli nebezpečí, zdálo se jim lepší plout mu vstříc po proudu široké Anduiny než se plahočit s ohnutými hřbety. Jen Sam byl nedůvěřivý: podle něho člun pořád nebyl o nic lepší než splašený kůň, možná horší, a ani ta spousta nebezpečí, která už přečkal, nezměnila jeho smýšlení.

„Zítra před polednem bude všechno hotovo a bude to na vás čekat v přístavu,“ řekl Celeborn. „Ráno vám pošlu své lidi, aby vám pomohli s přípravami na cestu. Teď vám přejeme krásnou noc a klidný spánek.“

„Dobrou noc, přátelé mojí!“ řekla Galadriel. „Spěte v míru! Netrapte se dnes v noci příliš myšlenkou na cestu. Možná že stezky, kterými každý z vás půjde, leží již před vámi určeny, i když je nevidíte. Dobrou noc!“

Družina se rozloučila a vrátila se do svého pavilónu. Legolas šel s nimi, protože to měla být jejich poslední noc v Lothlórienu, a přes slova Galadriel se chtěli společně poradit.

Dlouho rozebírali, co dělat a jak se nejlépe pokusit splnit svůj záměr s Prstenem; nedospěli však k žádnému rozhodnutí. Bylo zřejmé, že většina touží jít nejprve do Minas Tirith a aspoň na chvíli uniknout hrůze z Nepřítele. Byli by ochotni jít přes Řeku a do stínu Mordoru za nějakým vůdcem; Frodo však nepromluvil a Aragorn byl stále rozpolcený.

Dokud s nimi byl Gandalf, měl v plánu, že půjde s Boromirem a svým mečem pomůže osvobodit Gondor. Věřil totiž, že sny byly poselstvím a výzvou a že nadešla hodina, kdy Elendilův dědic má vystoupit a bít se se Sauronem o panství. V Morii však na něho bylo vloženo Gandalfovo břímě a věděl, že teď nemůže opustit Prsten, jestliže Frodo nakonec odmítne jít s Boromirem. Jenomže jakou pomoc může on nebo kdokoli jiný z Družiny poskytnout Frodovi, ledaže s ním půjde naslepo do tmy?

„Půjdu do Minas Tirith sám, bude-li třeba, protože je to má povinnost,“ řekl Boromir; a pak chvíli mlčel, oči upřeny na Froda, jako by se snažil číst půlčíkovy myšlenky. Posléze promluvil opět tiše, jako by se přel sám se sebou. „Chcete-li pouze zničit Prsten,“ řekl, „potom jsou zbraně a válčení k ničemu; a muži z Minas Tirith nemohou pomoci. Ale chcete-li zničit ozbrojenou moc Temného pána, potom je pošetilost vstoupit na jeho území neozbrojen silou a pošetilost zahazovat –“ Náhle se zarazil, jako by si uvědomil, že říká své myšlenky nahlas. „Myslím pošetilost zahazovat životy,“ skončil. „Máme na vybranou; buď bránit pevnost, nebo otevřeně kráčet do náruče smrti. Tak se to aspoň jeví mne.“

Frodo postřehl v Boromirově pohledu něco nového a zvláštního a upřeně se na něho zahleděl. Boromir si očividně myslel něco jiného, než nakonec řekl. Byla by pošetilost zahazovat – co? Prsten moci? Něco takového říkal v Radě, ale tenkrát přijal Elrondovo pokárání. Frodo pohlédl na Aragorna, ale ten vypadal zadumán a nejevil známky, že by byl Boromirova slova vnímal. A tak rozprava skončila. Smíšek a Pipin už spali a Sam podřimoval. Noc se krátila.

Když ráno začali balit své skrovné svršky, přišlí elfové mluvící jejich řečí a přinesli jim darem hojnost potravin a šatstva na cestu. Potrava byly především tenoučké oplatky z mouky vypečené do světle hněda a uvnitř do smetanova. Gimli jednu oplatku uchopil a nedůvěřivě si ji prohlížel.

„Kram,“ řekl potichu, ulomil růžek a kousl do něho, jeho výraz se rychle změnil a s chutí snědl oplatku celou.

„Už dost! Už dost!“ smáli…