Pán prstenů 1 – Společenstvo prstenu

KAPITOLA ŠESTÁ
LOTHLÓRIEN

„Je to zlé, ale obávám se, že déle tu zůstat nemůžeme,“ řekl Aragorn. Pohleděl k horám a zdvihl meč. „Sbohem, Gandalfe!“ vykřikl. „Neříkal jsem ti: jestliže vstoupíš do dveří Morie, dej si pozor? Běda, že jsem měl pravdu! Jakou máme bez tebe naději?“

Obrátil se k Družině. „Musíme se obejít bez naděje,“ řekl. „Třeba se ještě alespoň pomstíme. Opásejme se a už neplačme. Pojďte. Máme dalekou cestu a mnoho práce.“

Vstali a rozhlédli se. Na sever ubíhalo údolí do stinné rokle mezi dvěma mohutnými rameny hor, nad nimiž zářily tři bílé vrcholky: Celebdil, Fanuidhol, Caradhras, hory Morie. Z ústí rokle proudila bystřina jako bělostná krajka po nekonečném žebří krátkých vodopádů a ve vzduchu okolo úpatí hor visela mlha pěny.

„To jsou Rmutné schody,“ ukázal Aragorn k vodopádům. „Tou hluboko vytesanou cestou podél bystřiny bychom byli přišli, kdyby nám byl osud příznivější.“

„Nebo Caradhras méně krutý,“ řekl Gimli. „Támhle si stojí a usmívá se na sluníčku!“ Pohrozil pěstí nejvzdálenějšímu zasněženému štítu a odvrátil se.

Na východě vyčnívající rameno hor zprudka končilo a za ním bylo možno rozeznat mlhavé obrysy daleké širé země. Na jihu se táhly Mlžné hory do nekonečné dáli, kam až oko dohlédlo. Sotva míli vpředu a trochu níže, protože pořád ještě stáli vysoko v západním svahu dolu, leželo jezero. Bylo dlouhé a oválné. Podobalo se veliké hlavici kopí zaražené hluboko do severní rokle; jeho jižní konec však ležel za hranicí stínu pod slunečným nebem. Přesto byly jeho vody temné: hluboce modré jako čisté večerní nebe pozorované z osvětlené místnosti. Jeho hladina byla klidná a nezčeřená. Kolem se rozkládala hladká niva, ze všech stran se svažující k jeho nezarostlému nepřerušovanému okraji.

„Tam leží Zrcadlové jezero, hluboké Kheled-zâram!“ řekl Gimli smutně. „Vzpomínám si, jak mi řekl: ‚Kéž tě ten pohled potěší! Ale nemůžeme se tam zdržet.‘ Teď budu dlouho putovat, než zase najdu radost. To já musím spěchat odtud, a on musí zůstat.“

Družina se dala cestou od Brány. Byla hrubá a rozbitá a vytrácela se v nezřetelnou stezku mezi vřesem a kručinkou, které se prodíraly rozpraskaným kamením. Stále však bylo vidět, že kdysi dávno se z nížin vinula do trpasličího království veliká dlážděná cesta. Místy byly u stezky trosky kamenných staveb a zelené pahrbky. Na vršku stály útlé břízy a jedle vzdychající ve větru. Zatáčka na východ je zavedla až k trávníku okolo Zrcadlového jezera a tam stál nedaleko od cesty osamělý sloup s roztříštěným vrcholkem.

„To je Durinův kámen!“ zvolal Gimli. „Nemohu projít a nezastavit se aspoň na chvilku před divem tohoto dolu!“

„Jen rychle!“ řekl Aragorn a ohlédl se k Bráně. Slunce zapadá časně. Skřeti možná před soumrakem nevyjdou, ale než padne noc, musíme být daleko. Měsíce zbývá jenom srpek a noc bude temná.“

„Pojď se mnou, Frodo!“ zvolal trpaslík a seskočil z cesty. „Nechtěl bych, abys odešel a neviděl Kheled-zâram.“

Seběhl dlouhým zeleným svahem. Frodo ho pomalu následoval. Klidná modrá voda ho přitahovala i přes pohmoždění a únavu; Sam šel za nimi.

U stojícího kamene se Gimli zastavil a vzhlédl. Byl popraskaný a ošlehaný a nezřetelné runy na jeho boku se nedaly přečíst. „Ten sloup označuje místo, kde Durin prvně pohlédl do Zrcadlového jezera,“ řekl trpaslík. „Podívejme se také aspoň jednou, než půjdeme!“

Sklonili se nad temnou vodou. Zprvu neviděli nic. Pak pomalu uviděli obrysy okolních hor, jak se zrcadlí v hluboké modři, a štíty nad nimi se podobaly chocholům bílého ohně; dále byl prostor oblohy. Tam jako drahokamy kleslé do hlubin zářily blyštivé hvězdy, ačkoli na nebi nahoře svítilo slunce. Po jejich vlastních skloněných postavičkách nebylo ani stínu.

„Ó Kheled-zâram, krásné a podivuhodné!“ řekl Gimli. „Tam leží Durinova koruna a čeká, až se probudí. Sbohem!“ Poklonil se a odvrátil se a spěchal zpátky vzhůru zeleným paloukem na cestu.

„Co jsi viděl?“ řekl Pipin Samovi, ale Sam byl příliš hluboce zamyšlen a neodpověděl.

Cesta teď zahnula na jih a spěchala dolů mezi rameny dolu. Kousek za jezerem narazili na hlubokou studnu s křišťálové čirou vodou, z níž přes kamennou hubici přepadala stružka a třpytivě a bublavě ubíhala skalnatým korytem.

„Tady je pramen, z kterého prýští Stříberka,“ řekl Gimli. „Nepijte z něho! Je ledový.“

„Brzy z ní bude rychlá řeka a posbírá vodu z mnoha jiných horských potoků,“ řekl Aragorn. „Dlouho nás cesta povede podle ní. Vezmu vás totiž cestou, kterou zvolil Gandalf, a nejdřív bych se rád dostal do lesů, kde se Střiberka vlévá do Velké řeky – tamhle.“ Podívali se, kam ukazoval, a před sebou viděli bystřinu, jak skáče do údolního žlebu a ubíhá dál a dál do nížin a mizí v zlatistém oparu.

„Tam leží lesy Lothlórienu!“ řekl Legolas. „To je nejkrásnější sídliště našeho lidu. Nikde jinde nejsou takové stromy jako tam v té zemi. Na podzim totiž jejich listí nepadá, ale zlátne. Padá, teprve když se zjara rozvijí nové zelené lístečky, a pak jsou větve obaleny žlutým květem; a půda v lese je zlatá a zlatá je i střecha a sloupy stříbrné, protože kůra stromů je hladká a šedá. Tak se dosud zpívá u nás v Temném hvozdu. Radoval bych se, kdybych se octl v tom lese a bylo jaro!“

„Já se budu radovat i v zimě,“ řekl Aragorn. „Je ale mnoho mil vzdálen. Pospěšme!“

Nějaký čas drželi Frodo a Sam krok s ostatními; Aragorn je však vedl rychlým tempem, takže po chvíli začali zaostávat. Od časného rána nic nejedli. Samův šrám pálil jako oheň a točila se mu hlava. Přestože svítilo slunce, vítr mu po teplé tmě Morie připadal mrazivý. Třásl se. Frodo cítil každým krokem větší bolest a lapal po dechu.

Konečně se obrátil Legolas, spatřil je daleko vzadu a promluvil s Aragornem. Ostatní se zastavili a Aragorn se rozběhl zpátky, volaje Boromira, aby šel s ním.

„Promiň, Frodo!“ volal úzkostlivě. „Tolik se toho dnes stalo a máme tolik naspěch, že jsem zapomněl, že jsi raněný a Sam také. Měli jste se ozvat. Vůbec jsme vám neulehčili, jak jsme měli, i kdyby za námi byli všichni skřeti z Morie. Pojďte! Kousek od…