Pán prstenů 1 – Společenstvo prstenu

KAPITOLA SEDMÁ
ZRCADLO GALADRIEL

Když opět vyrazili, slunce zapadalo za hory a stíny v lesích se prohlubovaly. Cesta je nyní zavedla do houštin, kde se již zešeřilo. Jak šli, pod stromy vstoupila noc a elfové odkryli své stříbrné lampy.

Náhle opět vyšli do otevřeného prostoru a nad nimi se rozklenulo bledé večerní nebe probodané několika časnými hvězdami. Před sebou měli široký nezalesněný prostor, který po obou stranách kruhem ubíhal do dálky. Za ním se v měkkém stínu ztrácel hluboký příkop, avšak tráva na jeho okraji se zelenala, jako když dosud vyzařuje vzpomínku na odešlé slunce. Na druhé straně se do výše zvedala zelená zeď obepínající zelený pahorek hustě porostlý mallorny většími, než dosud v celé zdejší zemi viděli. Jejich výška se nedala odhadnout, stály však v soumraku jako živé věže. V jejich mnohoposchoďových větvích a mezi jejich mihotavým listím probleskovala zeleně, zlatě a stříbrně světélka. Haldir se otočil k Družině.

„Vítejte v Caras Galadhonu!“ řekl. „Tady je město Galadhrim, kde žije Pán Celeborn a Galadriel, Paní Lórienu. Tudy však vstoupit nemůžeme, protože brány na sever nevedou. Musíme jít okolo na jižní stranu, a není to krátká cesta, protože město je veliké.“

Po vnějším okraji příkopu se táhla cesta dlážděná bílými kameny. Šli po ní k západu a po levici se jim stále zvedalo město jako zelený oblak; jak se prohlubovala noc, stále více světel se rozžíhalo, až se zdálo, jako by celý pahorek hořel hvězdami. Nakonec přišli k bílému mostu, překročili jej a nalezli velikou bránu města. Byla obrácena na jihozápad a stála mezi oběma konci okružní zdí, které se zde překrývaly. Byla vysoká a pevná a osvětlená mnoha lampami.

Haldir zaklepal a promluvil, a brána se nehlučně otevřela, Frodo však nespatřil žádné stráže. Pocestní prošli dovnitř a brána se za nimi zavřela. Byli v hluboké uličce mezi oběma zdmi. Rychle prošli a vstoupili do Města stromů. Neviděli ani živáčka a na pěšinách neslyšeli žádné kroky; z okolí a shora se však ozývalo množství hlasů. Daleko, vysoko na pahorku slyšeli zpěv, který se snášel dolů jako jemný deštík na listí.

Šli mnoha pěšinami a stoupali mnoha schodišti, než došli nahoru a spatřili před sebou uprostřed rozlehlého trávníku třpytivou fontánu. Osvětlovaly ji stříbrné lampy, jež visely ve větvích stromů, a voda padala do stříbrné nádrže, z níž se vyléval bělostný pramen. Na jižní straně trávníku stál nejmohutnější ze stromů; jeho mocný hladký kmen se leskl jako šedé hedvábí a tyčil se vzhůru, až tam, kde se daleko ve výšce rozvírala mohutná náruč nejnižších větví ve stinných oblacích listů. Vedle stál široký bílý žebřík a u něho seděli tři elfové. Když se pocestní přiblížili, elfové vyskočili a Frodo viděl, že jsou urostlí a na sobě mají šedou zbroj a z ramenou jim splývají dlouhé bílé pláště.

„Zde sídlí Celeborn a Galadriel,“ řekl Haldir. „Přejí si, abyste vystoupili nahoru a promluvili s nimi.“

Jeden ze strážných elfů pak zatroubil na malý roh jasný tón a shora se mu dostalo trojí odpovědi. „Já půjdu první,“ řekl Haldir. „Za mnou ať jde Frodo a Legolas. Ostatní mohou následoval libovolně. Pro ty, kdo nejsou zvyklí na takové schodiště, je to dlouhá cesta, ale můžete si během ní odpočinout.“

Když Frodo pomalu šplhal nahoru, míjel mnoho podlaží: některé na té, jiné na oné straně anebo okolo celého pně, takže žebřík procházel skrze ně. Ve veliké výši nad zemí dospěl k rozlehlému talanu podobnému palubě veliké lodi. Vstoupil za Haldirem a octl se v oválné komnatě, jejímž středem prorůstal kmen obrovitého mallornu. Zužoval se zde ke koruně, a přesto dosud tvořil mocný pilíř.

Komnata byla plná měkkého světla, stěny měla zelené a stříbrné a střechu ze zlata. Sedělo tam mnoho elfů. Na dvou křeslech u pně stromu pod zelenou větví místo baldachýnu seděli vedle sebe Celeborn a Galadriel. Po zvyku elfů, i těch, kdo byli považováni za mocné krále, povstali, aby uvítali hosty. Byli velmi vysocí a Paní nebyla o nic menší než Pán; a byli vážní a krásní. Celí byli oblečeni v bílém; vlasy Paní byly temně zlaté a vlasy Pána Celeborna jasně stříbřité a dlouhé. Nejevili žádné známky stáří, snad jenom v očích; neboť ty byly břitké jako kopí v hvězdném svitu, a přece hluboké jako studnice hlubokých vzpomínek.

Haldir uvedl Froda před ně a Pán ho uvítal jeho vlastním jazykem. Paní Galadriel neřekla ani slova, dlouho mu však hleděla do tváře.

„Usedni teď vedle mého křesla, Frodo z Kraje!“ řekl Celeborn, „Až přijdou všichni, promluvíme si spolu.“

Každého z členů Družiny pozdravil dvorně jménem, když vstupoval. „Vítej, Aragorne, synu Arathornův!“ řekl. „Je to třicet osm let podle světa venku, co jsi byl v této zemi; a ony roky na tebe těžce dolehly. Konec je však blízko, ať dobrý nebo zlý. Odlož zde na chvíli své břímě!“

„Vítej, synu Thranduilův! Příliš vzácně sem přicházejí naši příbuzní ze Severu.“

„Vítej, Gimli, synu Glóinův! Už dlouho, předlouho jsme v Caras Galadhonu neviděli nikoho z Durinova lidu. Dnes jsme však porušili svůj starý zákon. Kéž je to znamením, že svět je sice temný, avšak blíží se lepší dny, a že přátelství mezi našimi národy bude obnoveno.“ Gimli se hluboce poklonil.

Když se všichni hosté usadili před jeho křeslem. Pán si je znovu prohlédl. „Je vás osm,“ řekl. „Mělo být vysláno devět: tak říkají zprávy. Možná že v radě došlo k nějaké změně, o níž jsme se nedoslechli. Elrond je daleko, tma mezi námi houstne a celý tento rok se dloužily stíny.“

„Ne, v radě nedošlo ke změně,“ promluvila poprvé Paní Galadriel. Hlas měla jasný a hudební, avšak hlubší, než je obvyklé u ženy. „S Družinou vyšel Gandalf šedý, nepřekročil však hranici této země. Povězte nám tedy, kde je. Velmi jsem toužila s ním opět promluvit Na dálku ho však vidět nemohu, pokud nevstoupí do ochranného pásu Lórienu; je zahalen šedou mlhou a cesty jeho kroků a jeho myšlenek jsou mi skryty.“

„Běda!“ řekl Aragorn. „Gandalf šedý se propadl do stínu. Zůstal v Morii a nevyvázl.“

Při těch slovech všichni elfové v sále vykřikli žalostí a ohromením. „To jsou zlé…