Pán prstenů 1 – Společenstvo prstenu

KAPITOLA JEDENÁCTÁ
NŮŽ VE TMĚ

Zatímco se v hůreckém hostinci chystali k spánku, Rádovsko kryla tma; v dolinách u řeky bloudily mlhy. Dům ve Studánkách stál mlčenlivě. Cvali Bulva opatrně otevřel dveře a vykoukl. Celý den v něm narůstal pocit strachu a nedokázal ani odpočívat, ani jít spát. Ve stojatém nočním vzduchu visela hrozba. Jak zíral do tmy, pohnul se mezi stromy černý stín; vrátka jako by se otevřela sama od sebe a bezhlučně se opět zavřela. Zmocnila se ho hrůza. Stáhl se zpátky a chviličku stál roztřeseně v předsíni. Pak zavřel a zamkl dveře.

Noc houstla. Ozval se tichý šramot koní vedených kradmo po cestě. Před vrátky se zastavili. Vešly tři černé postavy podobné nočním stínům plížícím se po zemi. Jedna šla ke dveřím, druhé dvě k rohům domu; tam stanuly, nehybné jako stíny kamenů, zatímco noc zvolna uplývala. Dům a mlčící stromy jako by bez dechu čekaly.

Tu se lehce pohnulo listí a v dálce zakokrhal kohout. Nadešla studená poslední hodina před svítáním. Postava u dveří se pohnula. Ve tmě bez měsíce a hvězd zableskla tasená čepel, jako by z pochvy vyletělo mrazivé světlo. Ozvala se rána, tlumená, ale těžká. Dveře se otřásly. „Otevřete, ve jménu Mordoru!“ řekl hlas, tenký a hrozivý.

Druhou ranou dveře povolily a padly dovnitř s rozbitou výplní a přeraženým zámkem. Černé postavy vnikly rychle dovnitř.

V tom okamžiku nedaleko mezi stromy zahučel roh. Rozčísl tmu jako oheň na vrcholku kopce.

VSTÁVAT! POMOC! OHEŇ! VRAŽDA! VSTÁVAT!

Cvali Bulva nezahálel. Sotva spatřil černé stíny plížit se ze zahrady, věděl, že musí utíkat o život. A utíkal, zadními dveřmi, přes zahradu, přes pole. Když byl u nejbližšího domu, víc než míli daleko, zhroutil se na prahu. „Ne, ne!“ křičel. „Já ne! Já ho nemám!“ Chvíli trvalo, než pochopili, o čem to blábolí. Nakonec vyrozuměli, že v Rádovsku je nepřítel, nějaký záhadný výpad ze Starého hvozdu. A pak neztráceli čas.

VSTÁVAT! VSTÁVAT!

Brandorádi troubili Volání Rádovských, které již nezaznělo celé století, od té doby, co za Kruté zimy Brandyvína zamrzla a přišli vlci.

POMOC! OHEŇ! VRAŽDA!

Z dáli bylo slyšet troubení v odpověď. Poplach se šířil.

Černé postavy pádily z domu. Jedna v běhu nechala ležet na prahu hobití plášť. Na pěšině zaduněla kopyta a odcválala do tmy. Po celých Studánkách duly rohy, křičely hlasy a běhaly nohy. Černí jezdci se však jako bouře hnali k Severní bráně. Ať Malý národ troubí! Sauron si to s nimi vyřídí později. Zatím mají jiné poslání: teď vědí, že dům je prázdný a Prsten pryč. Přejeli stráže u bran a zmizeli z Kraje.

V časné noci se Frodo náhle probudil z hlubokého spánku, jako by ho vyrušil nějaký zvuk nebo čísi přítomnost. Viděl, že Chodec sedí nastraženě v křesle: očí se mu leskly ve světle ohně, který byl dobře udržován a jasné plápolal; ani se však nepohnul.

Frodo brzy opět usnul; ve snu ho však znovu zneklidnil zvuk větru a cválajících kopyt. Jako by se kolem domu ovíjel vítr a třásl jím; v dálce slyšel divoké troubení rohu. Otevřel oči a slyšel ve dvoře bujaré kokrhání. Chodec už roztáhl záclony a s řinkotem otvíral okenice. Do místnosti vniklo šedavé jitřní světlo a otevřeným oknem zavál chladný vzduch.

Sotva Chodec všechny vzbudil, vedl je do ložnic. Když je uviděli, byli rádi, že dali na jeho radu: okna byla vypáčená a houpala se, záclony pleskaly; postele byly rozházené, podhlavníky poroztínané a poházené po podlaze. Hnědý kobereček byl rozsápaný na kusy.

Chodec šel rovnou pro hostinského. Chudák pan Máselník vypadal nevyspale a vyděšeně. Celou noc (jak říkal) oka nezamhouřil, ale neslyšel zhola nic.

„Něco takového se mi za celý život nestalo!“ vykřikoval a zděšeně zvedal ruce. „Hosti nemůžou spát ve vlastní posteli, pěkné podhlavníky jsou zničené a vůbec! Kam to spěje?“

„K temným časům,“ řekl Chodec. „Ale zatím možná budete mít pokoj, jen co se nás zbavíte. Pojedeme hned. Se snídaní si nedělejte starosti: jenom vstoje něco polkneme. Za chviličku máme sbaleno.“

Pan Máselník utíkal, aby připravil poníky a sehnal jim něco k zakousnutí. Ale brzičko byl zpátky celý nešťastný. Poníci zmizeli! Dveře stáje někdo v noci otevřel a všechno bylo pryč: nejen Smíškovi poníci, ale všichni koně i ostatní zvířata z celé stáje.

Frodo byl zprávou zdrcen. Jakou mají naději dostat se do Roklinky pěšky, pronásledováni nepřáteli na koních? Stejné dobře se mohou vydat na Měsíc. Chodec chvíli seděl mlčky a díval se na hobity, jako by vážil jejich zdatnost a odvahu.

„Na ponících bychom jezdcům na koních stejně neujeli,“ řekl nakonec zamyšleně, jako by uhodl, nač Frodo myslí. „Pěšky nepůjdeme o moc pomaleji, aspoň po cestách, kterými hodlám jít. Já bych byl stejně šel pěšky. Jen jídlo a zásoby mi dělají starost. Musíme počítat s tím, že odsud až k Roklince budeme jíst jen to, co poneseme s sebou; a měli bychom vzít radši víc, protože nás může něco zdržet nebo budeme muset uhnout daleko z přímého směru. Kolik toho unesete na zádech?“

„Kolik budeme muset,“ řekl Pipin a srdce se mu sevřelo; snažil se však ukázat, že je statnější, než vypadal (nebo se cítil).

„Já unesu za dva,“ řekl Sam vyzývavě.

„Nedá se něco dělat, pane Máselníku?“ zeptal se Frodo. „Nedalo by se ve vsi sehnat pár poníků nebo aspoň jeden na zavazadla? Najmout bychom si je asi nemohli, ale snad bychom je mohli koupit,“ dodal nejistě a uvažoval, jestli si to může dovolit.

„Pochybuji,“ řekl hostinský nešťastně. „Ti dva tři jezdečtí poníci, které máme v Hůrce, stáli u mě ve stáji a jsou pryč. A jiných zvířat, koní i tažných poníků a podobně. je v Hůrce moc málo a nebudou na prodej. Ale udělám, co budu moct. Vyženu Boba, aby to co nejdřív oběhl.“

„Ano,“ řekl Chodec nerad, „radši to udělejte. Asi se budeme muset pokusit sehnat aspoň jednoho poníka. Ale tím je po naději, že časně a nepozorovaně zmizíme. To jsme mohli náš odchod rovnou vytroubit. Tohle jistě patřilo k jejich plánu.“

„Viděl bych v tom špetku útěchy,“ řekl Smíšek, „a snad víc než špetku: zatímco čekáme, můžeme se nasnídat – a posadit se na to. Pojďte sehnat Noba!“