KAPITOLA SEDMÁ
DOMŮ
Konečně obrátili hobiti tváře k domovu. Dychtili teď zase vidět Kraj, zprvu však jeli pomalu, protože Frodovi nebylo dobře. Když přijeli k Bruinenskému brodu, zastavil a nechtělo se mu vjet do proudu, a ostatní si všimli, že jeho oči jako by na chvíli neviděly ani je, ani okolí. Celý den mlčel. Bylo šestého října.
„Máš bolesti, Frodo?“ řekl tiše Gandalf, který mu jel po boku.
„Vlastně ano,“ řekl Frodo. „To rameno. Rána bolí a vzpomínka na tmu mě tíží. Je to dnes rok.“
„Je to zlé. Některé rány se nedají úplně vyléčit,“ řekl Gandalf.
„Bojím se, že s těmi mými to tak bude,“ řekl Frodo. „Nejde se doopravdy vrátit. Přijedu sice do Kraje, ale nebude mi připadat stejný, protože já nebudu stejný. Jsem raněn nožem, sosákem, zuby a dlouhým břemenem. Kde najdu odpočinek?“
Gandalf neodpověděl.
Během dalšího dne bolest a nevolnost pominuly a Frodo byl zase veselý, tak veselý, jako by si nepamatoval černý včerejšek. Potom ubíhala cesta dobře a dny rychle míjely, jeli totiž pohodlně a často otáleli v líbezné lesnaté krajině, kde listí v podzimním slunci rudlo a zlátlo. Posléze dojeli k Větrovu, blížil se večer a stín kopce ležel temně přes silnici. Frodo prosil, aby si pospíšili, a nechtěl se na kopec ani podívat, projel jeho stínem se sklopenou hlavou a s pláštěm těsně přitaženým k tělu. Tu noc se počasí změnilo a ze západu zavál vítr obtěžkaný deštěm. Dul hlasitě a studeně a žluté listí kroužilo ve vzduchu jako ptáci. Když dojeli do Hustolesa, větve byly už téměř holé a Hůrecký kopec jim halila veliká záclona deště.
Tak na sklonku bouřlivého a mokrého večera na konci října dojelo pět cestovatelů stoupající silnicí k Jižní bráně Hůrky. Brána byla zamčená, hustý déšť jim bil do tváří a na temnící obloze se proháněly nízké mraky, a srdce jim poněkud pokleslo, protože očekávali lepší uvítání.
Když dlouho volali, vyšel konečně vrátný a viděli, že nese pořádný klacek. Pohlédl na ně se strachem a podezřením, ale když viděl, že je to Gandalf a jeho společníci jsou hobiti, nehledě na nezvyklé oblečení, rozjasnil se a přivítal je.
„Pojďte dál!“ řekl a odemykal bránu. „Nebudeme si vykládat novinky tady v dešti a v zimě. Je to darebný večer. Ale starý Ječmen vás jistě uvítá u „Poníka“ a tam všechno uslyšíte.“
„A ty tam později uslyšíš všechno, co jsme říkali, a víc,“ zasmál se Gandalf. „Co je s Jindrou?“
Vrátný se zamračil. „Je pryč,“ řekl. „Ale radši se zeptejte Ječmínka. Dobrou noc!“
„Dobrou noc přejeme!“ řekli a projeli. Pak si všimli, že za živým plotem postavili u cesty dlouhý nízký barák, z něhož vyšla řada mužů a zírá na ně přes plot. Když dojeli k domku Vilíka Potměchutě, viděli, že živý plot je odraný a neudržovaný a okna jsou zatlučená.
„Myslíš, že jsi ho tím jabkem zabil, Same?“ řekl Pipin.
„To nedoufám, pane Pipine,“ řekl Sam. „Ale rád bych věděl, co se stalo s tím nešťastným poníkem. Mockrát jsem na něho myslel, když tam ti vlci tak vyli a vůbec.“
Konečně dojeli ke „Skákavému poníkovi“ a aspoň tam to vypadalo zvenčí stejně, za červenými záclonami bylo v dolních oknech světlo. Zazvonili, Nob přišel ke dveřím, otevřel na škvírku a vykoukl, a když je viděl stát pod lampou, překvapeně vykřikl:
„Pane Máselníku! Pane Máselníku! Vrátili se!“
„Jo? Já je naučím!“ ozval se Máselník a vyřítil se s klackem v ruce. Ale když viděl, o koho jde, zůstal stát a černý mrak na jeho tváři se proměnil v úžas a potěšení.
„Nobe, ty kudrnatej ňoumo!“ zvolal. „To nemůžeš staré přátele pořádně pojmenovat? Nemáš mě tak děsit v dnešních časech. No toto! A odkudpak jste přijeli? Vůbec jsem nečekal, že vás ještě někdy uvidím, to tedy ne, odejít do Divočiny s tím Chodcem a kolem tamti Černí. Ale jsem náramně rád, že vás vidím, a nikoho víc než Gandalfa. Pojďte dál! Pojďte dál! Stejné pokoje jako posledně? Jsou volné. Vlastně, dneska jsou volné skoro všecky pokoje, to vám nebudu tajit, protože na to stejně brzo přijdete. A uvidím, co se dá sehnat k večeři, hned to bude, ale chybí mi personál. Hej, Nobe, ty lenochode! Řekni Bobovi! Ach, já zapomínám, Bob je pryč: chodí teď na noc domů. Tak zaveď hostům poníky do stáje, Nobe. A vy si jistě odvedete koně do stáje sám, Gandalfe. Znamenité zvíře, jak jsem říkal, když jsem ho viděl poprvé. Tak pojďte dál! Jako doma!“
Pan Máselník rozhodně nezměnil svůj způsob řeči a pořád, zdálo se, žil ve svém udýchaném shonu. A přece kolem nebyl skoro nikdo a všude bylo ticho, ze sálu bylo slyšet tlumené mumlání dvou tří hlasů. A když viděli tvář hostinského víc zblízka, ve světle dvou svíček, které rozsvítil a nesl před nimi, vypadala dost zvrásněná a ustaraná.
Vedl je chodbou do salónku, kde byli oné podivné noci víc než před rokem, šli tam trochu zneklidněni, protože jim bylo zřejmé, že Ječmínek statečně zastírá nějaké obtíže. Už to nebylo jako dříve. Neříkali však nic a čekali.
Jak předpokládali, pan Máselník přišel po večeři do salónku přesvědčit se, jestli byli se vším spokojeni. A byli: pivo a jídlo se u „Poníka“ rozhodně nijak nezhoršilo. „Neodvážím se vás teď zvát do sálu,“ řekl Máselník. „Musíte být unavení a stejně tu dnes večer není velká návštěva. Ale kdybyste mi mohli půlhodinku věnovat, než si půjdete lehnout, moc rád bych si s vámi popovídal v klidu a o samotě.“
„Přesně to bychom také rádi,“ řekl Gandalf. „Nejsme unavení. Nijak jsme se nehnali. Byli jsme zmoklí, prochladlí a hladoví, ale z toho všeho jste nás vyléčil. Tak se posaďte! A máte-li trošku dýmkového koření, budeme vám blahořečit.“
„Kdybyste chtěli cokoliv jiného, byl bych radši,“ řekl Máselník. „To je zrovna, čeho se nedostává, protože máme jen tolik, kolik vypěstujeme sami, a to nestačí. Z Kraje dneska nic nedostáváme. Ale pokusím se.“
Když se vrátil, přinesl jim smotek nenařezaného listí, který by jim stačil na dva dny, „Jižní vršek,“ řekl, „nejlepší, co máme, ale Jižní čtvrtce se to nevyrovná, jak jsem vždycky říkal, přestože ve většině věcí jsem s prominutím pro Hůrku.“
Usadili ho do velkého křesla u ohně z polínek, Gandalf se posadil na druhou stranu a hobiti na nízk…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.