Pán prstenů 3 – Návrat krále

KAPITOLA TŘETÍ
HORA OSUDU

Sam položil svůj rozedraný skřetí kabát pánovi pod hlavu a oba přikryl šedým lórienským pláštěm. Přitom mu myšlenky zaběhly do té líbezné země a k elfům a doufal, že látka utkaná jejich rukama bude mít nějakou moc, která je nade všechnu naději ukryje v téhle pustině strachu. Slyšel, jak pošťuchování a křik utichá, jak útvary procházejí Železnou tlamou dál. Zdálo se, že ve zmatku a tlačenici oddílů nejrůznějších odrůd je nikdo nepostrádá, aspoň zatím ne.

Sam usrkl vody, ale Froda nutil, aby pil, a když se pán trochu vzpamatoval, dal mu celou oplatku jejich drahocenného chleba a přiměl ho, aby ji snědl. Chvíli neklidně a trhaně spali, pot na nich totiž stydl, tvrdé kamení je bodalo a třásli se. Ze severu přicházel po zemi od Cirith Gorgoru lezavě studený ševelící van.

Ráno opět přineslo šeré světlo, protože ve výšce vál pořád západní vítr, ale dole na kamení a za hradbami Černé země se zdál vzduch téměř mrtvý, studený, a přece dusný. Sam vyhlédl z prohlubně. Země kolem byla bezútěšná, plochá a šedohnědá. Na okolních silnicích se nic nepohybovalo, Sam se však obával bdělých očí na zdi Železné tlamy, jež byla sotva hon na sever. Na jihovýchodě se jako stojící stín v dálce rýsovala Hora. Vystupoval z ní dým, a zatímco ten, který stoupal do horních vzdušných vrstev, se vlekl na východ, veliká oblaka se valila po úbočí dolů a rozprostírala se po zemi. Pár mil na severovýchod stálo předhůří Popelavých hor jako zasmušilé šedé příšery, za nimiž se mlhavé výšiny na severu zvedaly jako řada vzdálených mraků o málo temnějších než zachmuřená obloha.

Sam se pokoušel odhadnout vzdálenost a rozhodnout, kterou cestou se mají dát. „Vypadá to jako dobrých padesát mil,“ zabručel mrzutě a zíral na hrozivou horu. „To bude dobře týden, když to s panem Frodem vypadá takhle.“ Potřásl hlavou, a jak si to rozvažoval, pomalu se mu v mysli rodila nová temná myšlenka. Naděje mu nikdy v oddaném srdci neumírala nadlouho a až dosud vždycky aspoň trochu počítal s návratem. Ale teď mu konečně došla trpká pravda: jejich zásoby jim vystačí přinejlepším k cíli, a až bude úkol vykonán, skončí sami, bez domova, bez jídla, uprostřed strašlivé pouště. Nebudou se moci vrátit.

„Takže to byla ta práce, kterou jsem od začátku cítil, že mě čeká,“ pomyslel si Sam: „pomoct panu Frodovi, aby došel poslední krok, a potom s ním umřít? No dobře, jestli je to ono, tak to musím udělat. Ale moc rád bych zas viděl Povodí a Růžu Chaloupkovou a její bratry a Kmotra a Mochničku a všecky. Nějak nemůžu uvěřit, že by byl Gandalf poslal pana Froda na tuhle cestu, kdyby nebyla naděje, že se vrátí. Všecko se pokazilo, když spadl do Morie. Kdyby to tak nebylo! Ten by byl něco udělal.“

Když však v Samovi naděje zemřela - nebo se zdálo, že zemřela proměnila se v novou sílu. Samova prostičká hobití tvář ztvrdla a byla skoro sveřepá, jak se v něm zpevňovala vůle, cítil, že mu všemi údy probíhá mravenčení, jako by se měnil v něco z kamene a z oceli, co neporazí ani zoufalství, ani únava, ani nekonečné pusté míle.

S novým pocitem odpovědnosti se znovu zahleděl na blízkou krajinu a zkoumal, kudy dál. Když světlo trochu zjasnělo, s překvapením viděl, že co se zdálky zdálo rozlehlou a beztvarou rovinou, je ve skutečnosti rozbité a hrbolaté. Celý povrch pláně Gorgoroth byl poďobaný velikými děrami, jako by ji v době, kdy byla ještě měkkým bahnem, potloukl lijavec střel a velikých vrhacích balvanů. Největší díry byly lemovány hřebeny rozlámaných skal a do všech stran se od nich rozbíhaly široké praskliny. Byla to krajina, kde se mohli plížit z úkrytu do úkrytu, a uvidět by je mohlo jen nejbdělejší oko, aspoň ten, kdo je silný a nemá naspěch, by se plížit mohl. Pro hladové a vyčerpané, kteří mají daleko dojít, než život vyprchá, to vypadalo zle.

Se všemi těmito myšlenkami v hlavě šel Sam zpátky k svému pánu. Nemusel ho budit. Frodo ležel na zádech s otevřenýma očima a hleděl na oblačné nebe. „Tak, pane Frodo,“ řekl Sam, „trochu jsem se porozhlédl a popřemýšlel. Na silnicích nikde nikdo a měli bychom se raději vytratit, dokud máme možnost. Zvládnete to?“

„Zvládnu,“ řekl Frodo. „Musím.“

Opět vyrazili a plížili se z prohlubně do prohlubně, míhali se z úkrytu do úkrytu, jaký se dal najít, ale stále se pohybovali šikmo k předhůří severního pohoří. Ale jak šli, východní silnice je sledovala a až daleko vpředu odbočovala klikatě po úpatí hor do stěny černého stínu. Kam až se táhla, plochá a šedivá, nepohyboval se po ní ani člověk, ani skřet, Temný pán totiž téměř dokončil přesun svých sil a i ve vlastní opevněné říši vyhledával kradmou noc, protože se lekal větrů ze světa, které se obrátily proti němu a strhly závoje, a byl znepokojen zprávami o smělých vyzvědačích, kteří pronikli jeho zátarasy.

Hobiti ušli několik úmorných mil a pak se zastavili. Zdálo se, že Frodo je téměř na konci sil. Sam viděl, že takhle to dál nepůjde - plazit se, hrbit se, jednou pomalu hledat nejistou cestu, jindy klopýtavě utíkat.

„Jdu zpátky na silnici, dokud je světlo,“ řekl. „Zase budu důvěřovat štěstí, pane Frodo. Minule nás málem zklamalo, ale ne docela. Ještě pár mil pěkně po rovném a pak odpočinek.“

Riskoval mnohem víc, než věděl, ale Frodo byl příliš zaměstnán svým břemenem a svým vnitřním bojem, než aby se přel, a měl už tak málo naděje, že mu bylo všechno jedno. Vydali se na dlážděnou cestu a plahočili se dál po tvrdé, kruté silnici vedoucí k samotné Temné věži. Jejich štěstí vytrvalo a po celý den nepotkali živáčka, když padla noc, zmizeli v mordorské tmě. Celá země se teď chmuřila v očekávání jako před velikou bouří: Kapitáni Západu totiž minuli Křižovatku a zapálili smrtná pole Imlad Morgulu.

Tak zoufalá výprava pokračovala, Prsten šel na jih a praporce králů jely na sever. Hobitům byl každý další den, každá míle trpčí než předchozí, jak jim ubývalo sil a země byla stále zlověstnější. Za dne nepotkávali žádné nepřátele. V noci, když se choulili nebo neklidně podřimovali v nějaké skrýši u silnice, slýchali chvílemi výkřiky a dupot mnoha …