Pán prstenů 3 – Návrat krále

KAPITOLA SEDMÁ
DENETHOROVA HRANICE

Když se temný stín od Brány stáhl, Gandalf zůstal sedět bez pohybu. Pipin však vyskočil, jako by z něho spadla veliká tíže, poslouchal rohy a myslel, že mu srdce pukne radostí. Od té doby pak nikdy nemohl slyšet troubení rohu v dálce, aby mu z očí nevytryskly slzy. Ale teď si náhle vzpomněl na své poslání a rozběhl se kupředu. V tom okamžiku se Gandalf pohnul, oslovil Stínovlase a chystal se projet Branou.

„Gandalfe! Gandalfe!“ vykřikl Pipin a Stínovlas se zastavil.

„Co tu děláš?“ řekl Gandalf. „Neplatí v Městě zákon, že ti, kdo nosí černou a stříbrnou, musejí zůstat v citadele, pokud je neuvolní jejich pán?“

„Uvolnil mě,“ řekl Pipin. „Poslal mě pryč. Ale já mám hrozný strach. Tam nahoře se může stát něco strašného. Myslím, že Pán se zbláznil. Bojím se, že zabije sám sebe a že zabije taky Faramira. Nemůžete něco udělat?“

Gandalf vyhlédl zející Branou a zaslechl v poli hluk sílící bitvy. Sevřel pěst. „Musím jet,“ řekl. „Je tam Černý jezdec a ještě nám způsobí zkázu. Nemám čas.“

„Ale Faramir!“ vykřikl Pipin. „Není mrtvý a oni ho upálí zaživa, jestli je někdo nezastaví.“

„Upálí ho zaživa?“ řekl Gandalf. „Co je to za povídačky? Rychle!“

„Denethor odešel do hrobek,“ řekl Pipin, „a vzal Faramira a říká, že všichni shoříme a že nebude čekat, a mají pro něho udělat hranici a upálit ho na ní a Faramira taky. Poslal už pro dříví a pro olej. Já to řekl Beregondovi, ale mám strach, že se neodváží opustit místo, je na stráži. A stejně, co může dělat?“ Tak ze sebe Pipin vysypal svůj příběh, natáhl se a třesoucíma se rukama se dotkl Gandalfova kolena. „Nemůžete Faramira zachránit?“

„Možná že ano,“ řekl Gandalf, „ale potom, obávám se, budou muset umřít jiní. Ano, musím jít, protože jiná pomoc se k němu nedostane. Ale vzejde z toho zlo a bolest. I v srdci naší bašty má Nepřítel moc zasadit nám ránu: vždyť to pracuje jeho vůle.“

Když se jednou rozhodl, jednal rychle, chytil Pipina, posadil ho před sebe a slovem obrátil Stínovlase. Klapali strmými ulicemi Minas Tirith, zatímco za nimi se zvedal hluk války. Všude muži procitali ze zoufalství a děsu, chápali se zbraní a volali na sebe: „Rohan přijel!“ Kapitáni křičeli, oddíly se řadily, mnohé již pochodovaly dolů k Bráně.

Potkali knížete Imrahila a ten na ně zavolal: „Kampak, Mithrandire? Rohirové bojují na Gondorském poli! Musíme sebrat všechny síly.“

„Budeš potřebovat každého muže a ještě jich nebude dost,“ řekl Gandalf. „Spěchej, jak můžeš. Přijedu, až budu moci. Mám poslání k Pánu Denethorovi, které nemůže čekat. Převezmi velení v Pánově nepřítomnosti!“

Jeli dál. Jak stoupali a blížili se k citadele, cítili, jak jim vítr vane do tváří, a zahlédli zásvit dalekého jitra, světla, jež se rozrůstalo na jižní obloze. Dávalo jim však málo naděje, vždyť nevěděli, jaké zlo je čeká, a báli se, že přijdou pozdě.

„Tma pomíjí,“ řekl Gandalf, „ale na Městě dosud leží těžce.“

U brány citadely nenašli stráž. „Takže Beregond šel,“ řekl Pipin s větší nadějí. Obrátili se a spěchali silnicí k Zavřeným dveřím. Byly dokořán a před nimi ležel strážný. Byl zabit a byl mu vzat klíč.

„Dílo Nepřítele,“ řekl Gandalf. „Tohle se mu líbí: přítel ve válce s přítelem, rozpolcená věrnost ve zmatených srdcích.“ Sesedl a poslal Stínovlase zpátky do stáje. „Víš, příteli,“ řekl, „měli jsme spolu už dávno vyjet do pole, ale zdržují mě jiné věci. Přijď ale, až tě zavolám!“

Prošli Dveřmi a kráčeli dolů točitou stezkou. Rozsvětlovalo se a vysoké sloupy a sochy u cesty zvolna míjely jako šedá strašidla.

Náhle bylo ticho přerušeno a před sebou uslyšeli výkřiky a řinčení mečů, takové zvuky se v těchto posvátných místech neozvaly, co Město stálo. Konečně došli do Rath Dínenu a spěchali k Domu správců, který se v šeru rýsoval pod svou velikou kopulí.

„Zadržte! Zadržte!“ křičel Gandalf, vrhaje se na kamenné schodiště přede dveřmi. „Zadržte to šílenství!“

Tam totiž byli Denethorovi služebníci s meči a pochodněmi v rukou, na nejvyšším schodě stál osamocen Beregond ve stříbrném a černém stejnokroji Stráže a bránil proti nim dveře. Dva z nich už padli jeho mečem a jejich krev poskvrnila posvátné místo, ostatní ho proklínali a nazývali ho vyvrhelem a zrádcem svého pána.

Právě když Gandalf a Pipin přibíhali, slyšeli z domu mrtvých Denethorův hlas: „Rychle! Rychle! Dělejte, jak velím! Zabijte mi toho odpadlíka! Nebo to musím udělat sám?“

Nato se dveře, které Beregond držel zavřené levou rukou, trhnutím rozevřely a za ním stanul Pán Města, vysoký a zuřivý, v očích mu svítil plamen a držel tasený meč.

Gandalf však vylétl po schodech a muži před ním uskakovali a zakrývali si oči, přicházel ve velikém hněvu, jako když bílé světlo vpadne do temné komory. Zvedl ruku a uprostřed rány vylétl meč Denethorovi z ruky. Dopadl za něho do stínu v domě a Denethor ustoupil před Gandalfem jako omráčený.

„Co je to, můj pane?“ řekl čaroděj. „Domy mrtvých nejsou pro živé. A proč se muži bijí tady, na posvátných místech, když je před Branou války dost? Nebo snad Nepřítel přišel až do Rath Dínenu?“

„Odkdy se Pán Gondoru zodpovídá tobě?“ řekl Denethor. „Cožpak nesmím poroučet svým služebníkům?“

„Smíš,“ řekl Gandalf. „Ale jiní se mohou postavit proti tvé vůli, když se obrátila k šílenství a zlému. Kde je tvůj syn Faramir?“

„Leží uvnitř,“ řekl Denethor, „hoří, už hoří. Zažehli mu oheň v těle. Ale brzy shoří všechno. Západ selhal. Všechno vyletí ve velikém ohni a všemu bude konec. Popel! Popel a kouř, který odvane vítr!“

Tu viděl Gandalf, jaké šílenství ho posedlo, a lekl se, že již spáchal nějaký zlý čin. Tlačil se dopředu s Beregondem a Pipinem za zády a Denethor ustupoval, až stál vedle stolu uvnitř. Faramira našli ležet na stole, pořád v horečných snech. Pod stolem a kolem něho bylo vysoko navršeno dříví a všechno bylo nasáklé olejem včetně Faramirova oděvu a přikrývek. Dřevo však ještě nikdo nezapálil. Tehdy Gandalf odhalil sílu, kterou v sobě tajil, jako se tajilo světlo jeho moci pod šedým pláštěm. Vyskočil na otep dřeva, zvedl chorého muže, lehce seskočil…