Pán prstenů 3 – Návrat krále

KAPITOLA OSMÁ
DOMY UZDRAVOVÁNÍ

Smíšek měl v očích mlhu slz a únavy, když se blížili k zhroucené Bráně Minas Tirith. Ani si nevšímal zkázy a jatek kolem sebe. Ve vzduchu byl oheň, kouř a zápach, mnoho strojů totiž shořelo nebo bylo sraženo do hořících jam a mnoho zabitých rovněž, zatímco tu a tam ležely mrtvoly velikých jižních netvorů, zpřerážené vrhanými kameny nebo střelené do oka udatnými morthondskými lučištníky. Letící déšť na chvíli ustal a nahoře problesklo slunce, celé dolní město však zahalovaly doutnavé výpary.

Muži už pracně proklízeli cestu mezi pozůstatky bitvy a z Brány už vycházeli s nosítky. Jemně položili Éowyn na měkký polštář, královo tělo však přikryli velikým kusem zlatohlavu a okolo něho nesli pochodně, jejichž plameny, blednoucí ve slunci, rozkolísával vítr.

Tak přišli Théoden a Éowyn do gondorského Města, a kdo je viděl, obnažoval hlavu a klaněl se, procházeli popelem a dýmem spáleného kruhu a stoupali dál a nahoru kamennými ulicemi. Smíškovi se zdál ten výstup nekonečný, jako nesmyslná pouť v odporném snu, který se vleček nějakému mlhavému konci, který paměť vůbec nemůže uchopit.

Světlo pochodní před ním pomalu zaprskalo a zhaslo a Smíšek se ocitl ve tmě, pomyslel si: „To je určitě tunel někam do hrobky, tam zůstaneme navždycky.“ Náhle však do jeho snu vpadl živý hlas.

„Smíšku! To je dobře, že jsem tě našel!“

Vzhlédl a mlha před očima se mu trochu projasnila. Vida, Pipin! Stáli proti sobě v úzké uličce a kolem nich pusto a prázdno. Protřel si oči.

„Kde je král?“ řekl. „A Éowyn?“ Pak klopýtl, sedl si na práh a znovu se dal do pláče.

„Šli do citadely,“ řekl Pipin. „Myslím, že jsi musel usnout v chůzi a špatně odbočit. Když jsme zjistili, že s nimi nejsi, Gandalf mě poslal, abych tě hledal. Chudáčku Smíšku! To jsem rád, že tě zase vidím! Ale ty jsi unavený a já tě nebudu otravovat řečmi. Jenom mi pověz, jsi nějak poraněný?“

„Ne,“ řekl Smíšek, „aspoň myslím, že ne. Ale neslouží mi pravá ruka, Pipine, od té chvíle, co jsem ho bodl. A můj meč shořel jako kus dřeva.“

Pipinova tvář byla ustaraná. „Radši se mnou pojď co nejrychleji,“ řekl. „Kdybych tě tak mohl nést. Už bys neměl dál chodit. Vůbec tě neměli nechat jít pěšky, ale musíš jim odpustit. Ve Městě se stalo tolik děsných věcí, Smíšku, že jednoho chudáka hobita snadno přehlédnou, když jde z boje.“

„Není to vždycky neštěstí, když tě přehlédnou,“ řekl Smíšek. „Zrovna teď mě přehlédl - ne, nemůžu o tom mluvit. Pomoz mi, Pipine! Už se zase stmívá a ruku mám tak studenou.“

„Opři se o mě, kamaráde Smíšku!“ řekl Pipin. „Pojď, krok za krokem. Není to daleko.“

„Pohrbíš mě?“ řekl Smíšek.

„To jsou nápady!“ snažil se Pipin mluvit vesele, přestože srdce se mu svíralo strachem a lítostí. „Ne, jdeme do Domů uzdravování.“

Zabočili zpátky z uličky mezi vysokými domy a vnější zdí čtvrtého kruhu na hlavní ulici stoupající k citadele. Šli, co noha nohu mine, a Smíšek se potácel a mumlal jako ze spaní.

„Já ho tam prostě nedostanu,“ pomyslel si Pipin. „To tu nikdo není, aby mi pomohl? Tady ho nemůžu nechat.“ Právě v tu chvíli k jeho údivu přibíhal kolem něho zezadu chlapec. Když ho míjel, poznal Beregondova syna Bergila.

„Hej, Bergile!“ zavolal. „Kam jdeš? Rád tě vidím, že jsi živ!“

„Dělám poslíčka uzdravovatelům,“ řekl Bergil. „Nemohu se zdržet.“

„Tak se nezdržuj!“ řekl Pipin. „Řekni jim nahoře, že tu mám nemocného hobita, periana, abys věděl, a jde z bitvy. Myslím, že až tam nedojde. Jestli je tam Mithrandir, bude mít z té noviny radost.“ Bergil utíkal dál.

„Radši počkáme tady,“ pomyslel si Pipin. Nechal Smíška, aby se zlehka svezl na dláždění, kam svítilo sluníčko, pak se posadil vedle něho a položil si Smíškovu hlavu do klína. Jemně mu ohmatal trup a končetiny a vzal přítele za ruce. Pravá byla na omak ledová.

Zanedlouho je přišel hledat Gandalf sám. Sklonil se nad Smíškem a pohladil ho po čele, pak ho opatrně zvedl. „Měli ho se ctí přinést do Města,“ řekl. „Dobře se mi odvděčil za mou důvěru. Kdyby mi byl Elrond neustoupil, ani jeden z vás by byl nešel a pak by byl tento den přinesl mnohem víc zlého.“ Vzdychl. „Jenže teď mám na starosti dalšího a bitva je pořád na vážkách.“

Tak konečně leželi Faramir, Éowyn a Smělmír na postelích v Domech uzdravování a tam se o ně dobře starali. Vždyť navzdory tomu, že všechno poznání v těchto pozdních dnech upadlo od starodávné plnosti, gondorské léčitelství bylo posud moudré a umělo hojit rány i pohmoždění a všechny nemoci, jimiž trpěli lidé na východ od Moře.

Jen stáří ne. Pro to nenašli lék, a délka jejich života nyní příliš nepřesahovala délku života ostatních lidí, těch, kteří v plné síle přečkali stovku, bylo málo, s výjimkou některých rodů s málo smíšenou krví. teď však bylo zdejší poznání a umění zmateno, mnozí tu totiž ochořeli nemocí, kterou nešlo léčit. Nazvali ji Černý stín, protože pocházela od nazgulů. Ti, kdo jí byli zasaženi, se zvolna propadali do stále hlubšího snu a pak odcházeli do mlčení a smrtelného chladu, a tak umírali. Těm, kdo pečovali o nemocné, se zdálo, že na půlčíka a na rohanskou Paní dolehla ta nemoc těžce. Dopoledne ještě chvílemi promlouvali a šeptali ze sna a ošetřovatelé naslouchali s nadějí, že se snad dozvědí něco, co jim pomůže pochopit, co se přihodilo. Brzy se však oba začali propadat do tmy, a když se slunce obrátilo k západu, do tváře se jim vkradl šedý stín. Faramira však spalovala horečka, která neklesala.

Gandalf chodil starostlivě od jednoho k druhému a dozvídal se všechno, co zaslechli ošetřovatelé. Tak plynul den, zatímco bitva venku pokračovala, naděje se střídaly a docházely divné zvěsti. Gandalf pořád čekal a pozoroval a nevycházel, až nakonec oblohu naplnil červený západ slunce a světlo dopadlo na šedivé tváře nemocných. Tu se těm, kdo stáli kolem, zazdálo, že se tváře v té záři lehce zardívají, jako by se do nich vracelo zdraví, byl to však jen výsměch naději.

Stařena Ioreth, nejstarší z žen, které sloužily v Domě, propukla v pláč při pohledu na Faramirovu sličnou tvář, protože všechen lid ho miloval. Řekla: „B…