Pán prstenů 3 – Návrat krále

KAPITOLA ŠESTÁ
MNOHÁ LOUČENÍ

Když dny radovánek skončily, pomýšleli členové Družiny na návrat do vlastních domovů. Frodo šel ke králi, který seděl u fontány s královnou Arwen, a ta zpívala o Valinoru, zatímco Strom rostl a kvetl. Uvítali Froda a vstali na pozdrav. Aragorn řekl:

„Vím, co jsi mi přišel říci, Frodo, přeješ si vrátit se domů. Ano, nejdražší příteli, strom roste nejlépe v zemi svých předků, ale ty budeš vždycky vítán ve všech zemích Západu. A přestože tvůj národ byl málo proslulý v pověstech velkých, nyní bude proslulejší než mnohá veliká říše, která už není.“

„Je pravda, že bych se rád vrátil do Kraje,“ řekl Frodo. „Nejdřív ale musím do Roklinky. Vždyť pokud mi v takovém blaženém čase něco scházelo, byl to Bilbo, a bylo mi smutno, když jsem viděl, že nepřijel s Elrondovým průvodem.“

„Divíš se tomu, Ty, který jsi nesl Prsten?“ řekla Arwen. „Znáš přece moc té věci, která je nyní zničena, a všechno, co bylo učiněno tou mocí, teď pomíjí. Ale tvůj příbuzný tu věc vlastnil déle než ty. Je na svůj národ stařičký a čeká na tebe, protože už nepodnikne žádnou dlouhou cestu kromě jediné.“

„Pak prosím, abych směl jít brzy,“ řekl Frodo.

„Vydáme se za sedm dní,“ řekl Aragorn. „Pojedeme totiž kus cesty s tebou, až do Rohanu. Za tři dny se sem teď vrátí Éomer, aby odvezl Théodena zpátky k odpočinku do Marky, a my pojedeme s ním, abychom uctili padlého. Ale teď, než odjedeš, potvrdím slova, která ti řekl Faramir, navždy smíš svobodně procházet Gondorskou říší a právě tak tví společníci. A kdybych měl dary, které by se vyrovnaly tvým činům, dal bych ti je, smíš si však s sebou vzít, cokoli si budeš přát, a pojedeš ve cti, oblečen jako knížata této země.“

Ale královna Arwen řekla: „Já ti dám dar. Jsem přece Elrondova dcera. Nepojedu s ním, až se teď odebere do Přístavů, má je totiž volba Lúthien, a jako ona, volila jsem i já, sladké i hořké. Ale místo mne pojedeš Ty, který jsi nesl Prsten, až přijde čas a budeš-li si to tehdy přát. Budou-li tě stále bolet rány a vzpomínka na břímě ti bude těžká, smíš odejít na Západ, dokud se nevyhojí všechna tvá zranění i únava. Toto však nyní nos na památku Elfkama a Večernice, s nimiž se spředl tvůj život!“

Vzala bílý drahokam podobný hvězdě, který jí spočíval na prsou zavěšen na bílém řetízku, a pověsila Frodovi řetízek kolem krku. „Až tě bude trápit vzpomínka na strach a na temnotu,“ řekla, „pomůže ti.“

Za tři dny, jak řekl král, přijel do Města Éomer Rohanský a s ním éored nejkrásnějších rytířů z Marky. Byl uvítán, a když zasedli ke stolu v Merethrondu, veliké hodovní síni, spatřil krásu dam před sebou a velice užasl. Než se odebral k odpočinku, poslal pro trpaslíka Gimliho a řekl mu: „Gimli, Glóinův synu, máš připravenou sekyru?“

„Ne, pane,“ řekl Gimli, „ale rychle si ji přinesu, bude-li třeba.“

„To posuď sám,“ řekl Éomer. „Leží přece mezi námi dosud jistá ukvapená slova týkající se Paní ze Zlatého lesa. teď jsem ji viděl na vlastní oči.“

„Nuže, pane?“ řekl Gimli. „Co říkáš teď?“

„Běda!“ řekl Éomer. „Neřeknu, že je to nejkrásnější paní, která žije.“

„Pak musím pro sekyru,“ řekl Gimli.

„Ale nejdříve řeknu něco na svou omluvu,“ pravil Éomer. „Kdybych ji byl viděl v jakékoli jiné společnosti, byl bych řekl, co by sis jen přál. Ale teď stavím na první místo královnu Arwen Večernici a jsem ochoten se bít s každým, kdo to popírá. Mám poslat pro meč?“

Nato se Gimli hluboce poklonil. „Ne, pane, pro mne jsi omluven,“ řekl. „Volil jsi Večer, ale má láska patří Jitru. A mé srdce tuší, že to brzy odejde navždycky.“

Konečně nastal den odjezdu a velká krásná družina se hotovila vyjet z města na sever. Pak se králové Gondoru a Rohanu odebrali na posvátná místa, došli do hrobek v Rath Dínenu, vynesli krále Théodena na zlatých márách a v mlčení prošli Městem. Potom položili máry na veliký vůz. Kolem něho byli Rohanští jezdci a vpředu nesli jeho zástavu, Smíšek jako Théodenův panoš jel na voze a opatroval královu zbroj.

Pro ostatní druhy opatřili koně přiměřené postavě, Frodo a Sam jeli Aragornovi po boku, Gandalf jel na Stínovlasovi a Pipin jel s gondorskými rytíři, Legolas a Gimli jeli jako vždycky spolu na Arodovi.

Ve výpravě jela i královna Arwen, Celeborn a Galadriel se svým lidem i Elrond a jeho synové, kníže dol amrothský a ithilienský a mnoho kapitánů a rytířů. Nikdy neměl žádný král Marky takovou družinu, jaká jela s Théodenem, Thengelovým synem, do jeho domovské země.

Beze spěchu a v míru vjeli do Anórienu a dostali se k Šedému lesu pod Amon Dinem, tam uslyšeli zvuk, jako když v kopcích bijí bubny, ačkoli nebylo vidět nic živého. Potom dal Aragorn zatroubit a hlasatelé provolali:

„Hle, přichází král Elessar! Drúadanský hvozd dává Ghân-burighânovi a jeho lidu, aby byl navždy jejich, a od nynějška nechť dovnitř nevstoupí žádný člověk bez jejich svolení!“

Pak bubny hlasitě zavířily a zmlkly.

Po patnácti dnech cesty přejel vůz krále Théodena konečně zelená rohanská pole a vjel do Edorasu, tam si všichni odpočali. Zlatá síň byla ozdobena krásnými závěsy a byla plná světla a konala se tam největší hostina, jakou pamatovala od časů, kdy byla postavena. Po třech dnech totiž muži z Marky připravili Théodenův pohřeb a uložili ho v domě z kamene s jeho zbrojí a s mnoha jinými krásnými věcmi, které mu patřily, a nad ním navršili velikou mohylu, pokrytou zelenými trsy trávy s bílou stáličkou. Nyní bylo na východní straně Mohylového pole devět pahrbků.

Pak Jezdci z králova domu objížděli mohylu na bílých koních a spolu zpívali píseň o Théodenovi, kterou složil jeho pěvec Gléowine a pak už nesložil žádnou. Pomalé hlasy Jezdců pohnuly i srdce těch, kteří neznali jazyk onoho národa, slova písně však vnesla do očí lidu Marky světlo, když opět slyšeli o hřmění kopyt od Severu a o Eorlově hlasu volajícím nad bitevní vřavou na Poli Celebrantu, a vyprávění o králích se valilo dál, Helmův roh hlasitě hučel v horách, až přišla Tma a král Théoden povstal, jel Stínem do ohně a zemřel ve slávě, právě když slunce nečekaným návratem osvěcovalo zjitra Mindol…