Pán prstenů 3 – Návrat krále

KAPITOLA DEVÁTÁ
POSLEDNÍ ROZMLUVA

Po dni bitvy přišlo jitro a bylo krásné, s lehkými obláčky, a vítr se obracel na západ. Legolas a Gimli vstali časně a prosili o dovolení jít do města, dychtili totiž vidět Smíška a Pipina.

„Je příjemné vědět, že ještě žijí,“ řekl Gimli, „dost jsme se přece kvůli nim nadřeli na pochodu přes Rohan a nerad bych takovou námahu docela vyplýtval.“

Elf a trpaslík společně vešli do Minas Tirith a lidé, kteří je viděli, žasli nad takovým společenstvím, neboť Legolas byl krásnější než lidé a jasným hlasem si zpíval elfí píseň, když kráčel ránem, kdežto Gimli rázoval vedle něho, hladil si vous a civěl kolem sebe.

„Najde se tu dobrá kamenická práce,“ řekl, dívaje se po zdech, „ale některá už tak dobrá není a ulice se daly rozvrhnout líp. Až se Aragorn ujme svého, nabídnu mu služby kameníků z Hory a uděláme z toho město, na které bude moci být hrdý.“

„Potřebuje víc zahrad,“ řekl Legolas. „Domy jsou mrtvé a málo toho tady roste a raduje se. Jestliže se Aragorn ujme svého, lid z Lesa mu přinese zpěvné ptáky a stromy, které neumírají.“

Konečně přišli ke knížeti Imrahilovi. Legolas na něho pohlédl a hluboce se poklonil, viděl totiž, že tady je vpravdě kdosi, kdo má v žilách elfí krev. „Buď zdráv, pane!“ řekl. „Už je to dlouho, co Nimrodelští odešli z lórienských lesů,a přece je ještě vidět, že ne všichni odpluli z amrothského přístavu přes vodu na západ.“

„To říká stará moudrost mé země,“ řekl kníže, „ale nikdo ze Sličného lidu se tam už nesčítané roky neukázal. A žasnu, že tu teď jednoho vidím uprostřed bolesti a války. Co hledáš?“

„Jsem jeden z devíti druhů, kteří se vydali s Mithrandirem z Imladris,“ řekl Legolas, „a s tímhle trpaslíkem, který je můj přítel, jsme přišli s Pánem Aragornem. teď bychom však rádi viděli své přátele Smělmíra a Peregrina, které prý máš ve své péči.“

„Jsou v Domech uzdravování,“ řekl Imrahil, „dovedu vás tam.“

„Postačí, když s námi někoho pošleš, pane, aby nás vedl,“ řekl Legolas. „Aragorn ti totiž posílá poselství. Nepřeje si v této době opět vstoupit do Města. Přesto je třeba, aby se velitelé ihned poradili, a prosí, abyste s Éomerem Rohanským co nejdříve sešli dolů k jeho stanům. Mithrandir už tam je.“

„Přijdeme,“ řekl Imrahil a zdvořile se rozloučili.

„Je to řádný šlechtic a velký kapitán,“ řekl Legolas. „Má-li Gondor takové muže ještě v dnešních časech úpadku, veliká musela být jeho sláva, když povstal.“

„A ta dobrá kamenická práce je bezpochyby ta starší a vznikla, když stavěli město,“ řekl Gimli. „Tak je to s věcmi, které začnou lidé, vždycky: na jaře přijde mráz nebo v létě padlí a ony nesplní, co slibovaly.“

„Přesto málokdy zajdou bez semene,“ řekl Legolas. „A to bude ležet v prachu a hnilobě a vzejde znovu tehdy a tam, kde to nečekáme. Činy lidí nás přetrvají, Gimli.“

„A stejně z nich nakonec nebude tolik, kolik mohlo být, hádal bych,“ řekl trpaslík.

„Na to elfové neznají odpověď,“ řekl Legolas.

V tu chvíli přišel služebník knížete a zavedl je do Domů uzdravování, tam našli své přátele v zahradě a bylo to veselé setkání. Chvíli se procházeli a povídali si a radovali se z kratičkého míru a odpočinku zrána na větrných kruzích Města. Když pak byl Smíšek unavený, šli se posadit na zeď a před sebou měli palouk Domů uzdravování, na jih od nich se ve slunci třpytila Anduina a odplouvala, kam ani Legolas nedohlédl - do širých rovin a zeleného oparu Lebenninu a jižního Ithilienu.

Legolas zmlkl, zatímco ostatní rozmlouvali, zahleděl se do slunce a uviděl bílé mořské ptáky máchající křídly proti proudu Řeky.

„Podívejte!“ řekl. „Rackové! Letí hluboko do vnitrozemí. Vzbuzují můj údiv a zneklidnili mé srdce. Nikdy v životě jsem se s nimi nesetkal, dokud jsme nepřišli do Pelargiru. Tam jsem slyšel jejich křik ve vzduchu, když jsme vjížděli do bitvy o lodě. Tehdy jsem zůstal stát a zapomněl na válku ve Středozemí. Ty kvílivé hlasy ke mně mluvily o Moři. Moře! Běda! Ještě jsem je neviděl. Ale hluboko v srdci všeho mého rodu leží touha po Moři a tu je nebezpečné probudit. Ach, ti rackové! teď už nenajdu klid pod bukem ani pod jilmem.“

„To neříkej!“ řekl Gimli. „Ve Středozemí je ještě spousta věcí k vidění a musí se udělat veliká práce. Ale když všechen Sličný lid odejde do Přístavů, svět bude šedivější pro ty, kterým je souzeno zůstat.“

„Ano, šedivý a ponurý!“ řekl Smíšek. „Nesmíte do Přístavů, Legolasi. Pořád tu budou lidi, velcí nebo malí, kteří vás budou potřebovat, a dokonce i pár moudrých trpaslíků jako Gimli. Aspoň doufám. Ačkoli nějak cítím, že to nejhorší v téhle válce teprve přijde. Tolik bych chtěl, abychom už to měli za sebou, a šťastně za sebou!“

„Nebuď takový mrzout!“ křikl Pipin. „Sluníčko svítí a jsme tu zas aspoň na den na dva spolu. Chci toho slyšet o vás o všech víc. No tak, Gimli, už od rána jste s Legolasem samá zmínka o vaší podivné cestě s Chodcem, ale nic jste mi o ní neřekli.“

„Tady sice svítí slunce,“ řekl Gimli, „ale na tu cestu mám vzpomínky, které se mi nechce vytahovat na světlo. Kdybych byl věděl, co mám před sebou, myslím, že by měna Stezky Mrtvých nedostalo žádné přátelství.“

„Stezky Mrtvých?“ řekl Pipin. „Slyšel jsem, že to říkal Aragorn, a byl jsem zvědav, co tím myslí. Neřekneš nám toho víc?“

„Nerad,“ řekl Gimli. „Na té cestě jsem byl totiž zahanben: já, Gimli, Glóinův syn, který se pokládal za tvrdšího než muži a odolnějšího pod zemí než všichni elfi. Ale ukázalo se, že nejsem ani to, ani ono, a na cestě mě udržela jedině Aragornova vůle.“

„A také láska k němu,“ řekl Legolas. „Vždyť každý, kdo ho pozná, si ho po svém zamiluje, i ta studená rohirská dívka. Bylo časné ráno, den předtím, než jsi dojel, Smíšku, když jsme odjížděli z Šeré Brázdy, a na celý lid padl takový strach, že se nikdo nešel podívat na náš odjezd, jen Paní Éowyn, která teď leží raněná tam v Domě. Bylo to bolestné rozloučení a mne bolelo i jen dívat se na ně.“

„Běda, já jsem měl na srdci jen sám sebe,“ řekl Gimli. „Ne! O té cestě mluvit nebudu.“

Zmlkl, ale Pipin a Smíšek byli tak dychtiví novinek, že Legolas n…