Pán prstenů 3 – Návrat krále

KAPITOLA DESÁTÁ
ČERNÁ BRÁNA SE OTVÍRÁ

Za dva dny se celá západní armáda shromáždila na Pelennoru. Vojsko skřetů a Východňanů se z Anórienu obrátilo nazpět, ale pronásledováno a rozháněno Rohiry se dalo téměř bez boje na útěk ke Cair Androsu, když byla tato hrozba odstraněna a z jihu přišly posily, město bylo dobře osazeno. Zvědové hlásili, že na východě až po Křižovatku padlého krále nezůstal na silnicích jediný nepřítel. Všechno teď bylo připraveno k poslednímu vrhu.

Legolas a Gimli měli zase jet spolu v Aragornově a Gandalfově oddílu, který jel s Dúnadany a Elrondovými syny jako předvoj. Ale Smíšek jet neměl a styděl se.

„Na takovou cestu ještě nejsi zdráv,“ řekl Aragorn. „Ale nestyď se. Neuděláš-li v této válce nic víc, vysloužil sis už velikou čest. Půjde Peregrin a bude zastupovat Krajany, a nezáviď mu tuhle vyhlídku na nebezpečí, protože dělal sice, co mu štěstí dopřálo, ale tobě a tvému činu se teprve bude muset vyrovnat. Pravda je ovšem, že všichni jsou teď ve stejném nebezpečí. Náš úkol možná bude znamenat hořký konec před Branou Mordoru, ale stane-li se to, nakonec se dostane i na tebe buď tady, nebo kdekoliv jinde tě stihne černá záplava. Sbohem!“

A tak teď Smíšek sklíčeně stál a pozoroval řazení armády. Byl s ním Bergil a i on byl skleslý. Jeho otec měl totiž vést do pochodu oddíl mužů z Města, nemohl se vrátit do Stráže, dokud nebude rozsouzen jeho případ. V tom oddíle měl pochodovat také Pipin jako gondorský voják. Smíšek viděl opodál jeho malou, ale vzpřímenou postavičku mezi vysokými muži z Minas Tirith.

Konečně zazněly trubky a vojsko se pohnulo. Četa za četou, oddíl za oddílem zatáčeli a odcházeli na východ. Smíšek tam stál ještě dlouho po tom, co zmizeli z dohledu po velké cestě k hlavní silnici. Jitřní slunce naposled zablesklo na kopí a přilbě a on tam pořád zůstával se sklopenou hlavou a s těžkým srdcem, cítil se bez přátel a sám. Všichni, na kom mu záleželo, odešli do tmy, která visela na východní obloze, v srdci měl málo naděje, že je ještě někdy uvidí.

Do paže se mu vrátila bolest, jako by ji přivolala jeho zoufalá nálada. Cítil se slabý a starý a sluneční světlo ochabovalo. Vytrhl ho dotek Bergilovy ruky.

„Pojďte, pane Periane!“ řekl chlapec. „Vidím, že vás to ještě bolí. Pomohu vám zpátky k uzdravovatelům. Ale nebojte se! Oni se vrátí. Muži z Minas Tirith nebudou nikdy poraženi. A teď mají Pána Elfkama a taky Beregonda ze Stráže.“

Před polednem došla armáda do Osgiliathu. Tam pilně pracovali všichni dělníci a řemeslníci, které bylo možno vyslat. Někteří posilovali přívozy a mosty z člunů, které postavili nepřátelé a na útěku zčásti zničili, někteří sbírali zásoby a kořist. Jiní rychle stavěli zátarasy na východě za Řekou.

Předvoj prošel troskami starého Gondoru, přes Řeku a pak nahoru přímou silnicí, kterou za dnů slávy zbudovali od sličné Věže slunce k vysoké Věži měsíce, z níž se dnes stala Minas Morgul. Pět mil za Osgiliathem zastavili a ukončili první denní pochod.

Jezdci však pokračovali a do večera byli u Křižovatky s velikým kruhem stromů. Všude bylo ticho. Neviděli žádné známky nepřátel, nezaslechli výkřik ani volání, ze skal ani z houštin nevylétla jediná střela, přesto celý den cítili, jak ostražitost krajiny roste. Stromy a kameny, tráva i listí naslouchaly. Tma se rozptýlila. Daleko v údolí Anduiny zapadalo slunce a bílé štíty hor se rděly v modrém vzduchu, nad Ephel Dúath však visel stín a chmura.

Pak postavil Aragorn trubače na všechny čtyři cesty, jež se sbíhaly v kruhu stromů, ti zatroubili mocnou fanfáru a hlasatelé vzkřikli: „Gondorští Páni se vrátili a berou si zpět celou tuto zemi, jež jim patří.“ Ohavnou skřetí hlavu nasazenou na kamenné postavě shodili a rozbili na kusy, pozvedli hlavu starého krále a vrátili ji na místo. Zůstala korunovaná zlatými a bílými květy. Muži pracně omyli a odřeli nečisté škrábanice, kterými skřeti pomalovali kámen.

V rozhovoru předtím někteří radili, aby se nejdřív zaútočilo na Minas Morgul, a bude-li možné se jí zmocnit, aby byla naprosto zničena. „A možná,“ řekl Imrahil, „že k útoku na Temného pána bude cesta odtud do průsmyku snazší než jeho severní brána.“

Gandalf však naléhavě mluvil proti, jednak proto, že v údolí sídlilo zlo, jež obracelo lidskou mysl k šílenství a hrůze, a také pro novinu, kterou přinesl Faramir. Jestliže se totiž Ten, kdo nese Prsten, skutečně pokusil o tuto cestu, rozhodně by k ní neměli obracet Oko Mordoru. Druhého dne, když dorazil hlavní voj, nechali tedy na Křižovatce silnou stráž, aby se mohla postavit k obraně, kdyby Mordor poslal vojsko přes Morgulský průsmyk nebo kdyby táhli další muži z Jihu. Pro tuto stráž vybrali zejména lučištníky, kteří se vyznali v Ithilienu a mohli se skrývat v lesích a na svazích kolem křižovatky cest. Gandalf a Aragorn však s předvojem vjeli do ústí Morgulského údolí a pohlédli na zlé město. Bylo temné a bez života, skřeti a menší mordorští netvoři, kteří tam sídlili, totiž zahynuli v bitvě a nazgulové byli pryč. Přesto byl vzduch v údolí těžký strachem a nepřátelstvím. Zbořili zlý most, zažehli rudé plameny v ohavných polích a odjeli.

Příštího dne, třetího, co se vypravili z Minas Tirith, zahájilo vojsko pochod po silnici na sever. Od Křižovatky k Morannonu to bylo asi sto mil a nikdo nevěděl, co se jim může přihodit, než dojdou tak daleko. Šli neskrývaně, ale opatrně, s jízdními vyzvědači před sebou na silnici a s pěšími po stranách, zejména na východním boku, tam totiž byly tmavé houštiny a nerovný skalnatý kraj strží a trčících balvanů, za nimiž se zvedaly hrbolaté, dlouhé a ponuré svahy Ephel Dúath. Počasí zůstávalo krásné a vítr stále vál od západu, ale chmury a tesklivé mlhy, které lpěly na Horách stínu, nemohlo odvát nic, za nimi se občas do povětří zvedal hustý dým.

Co chvíli nechal Gandalf zatroubit a hlasatelé volali: „Gondorští Páni přicházejí! Ať všichni opustí tuto zemi nebo se vzdají!“ Ale Imrahil se ozval: „Neříkejte gondorští Páni. Říkejte král Elessar. Vždyť je to pravda, přestože ještě nedosedl na trůn, a Nepř…