Pán prstenů 3 – Návrat krále

KNIHA ŠESTÁ

KAPITOLA PRVNÍ
VĚŽ V CIRITH UNGOLU

Sam se s bolestí zvedl ze země. Chviličku uvažoval, kde to vlastně je, a pak se mu vrátila všechna bída a zoufalství. Byl v hluboké tmě před dolní branou skřetí pevnosti, její mosazné dveře byly zavřeny. Musel padnout omráčen, když se proti nim vrhl, ale jak dlouho tam ležel, to nevěděl. Tehdy ho spaloval oheň, zuřil a zoufal si, teď se třásl a bylo mu zima. Doplížil se ke dveřím a přitiskl k nim ucho.

Daleko uvnitř slyšel slabě pokřikovat skřety, ale brzy přestali nebo odešli z doslechu a všechno ztichlo. Hlava ho brněla a oči viděly ve tmě přízračná světélka, s námahou se však přinutil uklidnit se a myslet. Bylo aspoň jasné, že touto branou se do skřetí tvrze rozhodně nedostane, čekal by třeba kolik dní, než se otevře, a čekat nemohl: čas byl zoufale drahocenný. Už neměl pochybnosti, co je jeho povinností: musí vysvobodit svého pána nebo zahynout při pokusu.

„To zahynutí je mnohem pravděpodobnější a rozhodně bude mnohem snazší,“ řekl si zachmuřeně, když zastrkoval Žihadlo do pochvy a odvracel se od mosazné brány. Pomalu tápal potmě zpátky tunelem. Neodvažoval se použít elfího světla, cestou se snažil složit dohromady události od chvíle, kdy s Frodem odešli od Křižovatky. Uvažoval, kolik je asi hodin. Něco mezi dneškem a zítřkem, soudil, ale i o počtu dní ztratil všechen přehled. Byl v zemi temnoty, kde se dny světa zdály zapomenuté a kde byli zapomenuti všichni, kdo vstoupili.

„Jestlipak na nás vůbec myslí,“ řekl, „a co se tam s nimi se všemi děje?“ Neurčitě máchl rukou do vzduchu před sebe, ve skutečnosti byl však právě tváří k jihu, když se vracel do Odulina tunelu, ne k západu. Ve světě na západě se blížilo poledne čtrnáctého března podle krajového letopočtu a právě teď vedl Aragorn černé loďstvo z Pelargiru - a Smíšek jel s Rohiry Údolím kamenných vozů, zatímco v Minas Tirith se vzmáhaly plameny a Pipin sledoval, jak v Denethorových očích roste šílenství. Přesto se uprostřed všech starostí a obav myšlenky jejich přátel pořád obracely k Frodovi a Samovi. Nebyli zapomenuti. Byli však daleko, nikdo jim nemohl přispět a žádná myšlenka zatím nemohla přinést pomoc Samvědovi, Peckoslavovu synovi, byl dočista sám.

Nakonec se dostal zpátky ke kamenným dveřím skřetí chodby, a protože pořád nemohl najít západku nebo zámek, které je uzavíraly, přelezl jako předtím a tiše žuchl na zem. Pak se kradmě plížil k východu z Odulina tunelu, kde dosud v chladném vanutí vlály a houpaly se cáry její veliké sítě. Samovi se zdál vzduch po páchnoucí temnotě vzadu studený, ale když se ho nadechl, oživilo ho to. Okamžitě se vyplížil.

Všechno bylo zlověstně strnulé. Světlo bylo jako za soumraku, když končí tmavý den. Ohromné páry, jež vyvstávaly z Mordoru a proudily na západ, táhly nízko nad hlavou jako veliké vření oblak a kouře, osvětlené teď zespodu mračnou rudou září.

Sam vzhlédl ke skřetí věži a z jejích úzkých okének najednou vyhlédla světélka jako červená očka. Uvažoval, zda je to nějaké znamení. Vrátil se mu strach ze skřetů, na který ve svém vzteku a zoufalství na čas zapomněl. Jak se mu to jevilo, mohl se dát jen jednou cestou: jít dál a pokusit se najít hlavní vchod do té strašné věže, kolena však měl zesláblá a zjistil, že se třese. Odtrhl oči od věže a rohů rozsedliny před sebou, donutil neochotné nohy k poslušnosti a pomalu, s nataženýma ušima, zíraje do hustých stínů skal u cesty, se vracel po vlastních stopách. Minul místo, kde padl Frodo a kde pořád prodléval puch Oduly, a pokračoval dál nahoru, až opět stál přímo v rozsedlině, kde si nasadil Prsten a viděl procházet Šagratův oddíl.

Tam se zastavil a usedl. V tu chvíli se nemohl přimět jít dál. Cítil, že jakmile jednou přejde temeno průsmyku a udělá jediný opravdový krok dolů do země Mordor, ten krok bude neodvolatelný. Nikdy se nevrátí zpátky. Bez jasného záměru vytáhl Prsten a opět si jej nasadil. Okamžitě pocítil veliké břímě jeho váhy a opětovně cítil, jenže silněji a naléhavěji, zlobu Oka Mordoru, jež pátralo, snažilo se prorazit stíny, které vytvořilo pro vlastní ochranu, ale které mu teď v jeho znepokojení a pochybnostech překážely. Jako předtím Sam zjistil, že se mu zbystřil sluch, ale že věci tohoto světa se jeho zraku jeví jako řídké a nezřetelné. Skalní stěny u cesty se zdály bledé jako v mlze, ale zdálky pořád slyšel bublání zbědované Oduly a drsně a jasně, zdálo se, že velmi zblízka, slyšel výkřiky a třesk kovu. Vyskočil na nohy a přitiskl se ke stěně u cesty. Byl rád, že má Prsten, protože se zdálo, že pochoduje další oddíl skřetů. Alespoň si to zpočátku myslel. Pak si najednou uvědomil, že to tak není, že ho oklamal sluch: skřetí výkřiky vycházely z věže, jejíž nejvyšší roh byl teď právě nad ním, na levé straně rozsedliny.

Sam se otřásl a nutil se k pohybu. Očividně se dělo něco nekalého. Třeba navzdory všem rozkazům skřety přemohla krutost a Froda právě mučili nebo dokonce zběsile rozsekávali na kusy. Naslouchal, a tu mu svitla naděje. Nebylo možno pochybovat: ve věži začal boj. Skřeti museli válčit sami mezi sebou. Šagrat a Gorbag se dostali do pranice. Třebaže naděje, kterou mu tento dohad přinesl, byla chabá, stačila ho vyburcovat. Třeba je nějaká možnost. Láska k Frodovi přemohla všechny ostatní myšlenky, Sam zapomněl na vlastní nebezpečí a hlasitě vykřikl: „Už jdu, pane Frodo!“

Rozběhl se k vrcholu stoupající stezky a přes něj. Silnice ihned zatáčela doleva a strmě se svažovala. Sam přešel do Mordoru.

Sundal si Prsten. Snad ho k tomu pohnula nějaká hluboká předtucha nebezpečí, i když si pomyslel, že chce jen líp vidět. „Radši vidět to nejhorší,“ zabručel. „Nemá cenu bloudit v mlze!“

Před očima mu vyvstala tvrdá, krutá a trpká země. Pod nohama mu nejvyšší hřeben Ephel Dúath příkře ubíhal velikými útesy do temného koryta, na jehož druhé straně se zvedal jiný hřeben, mnohem nižší, se zubatou a nerovnou hranou a se skalisky podobnými tesákům, jež černě vyvstávaly na pozadí rudého světla, to byly sveřepé Morgai, vnitřní kruh opevnění této země. Daleko za nimi,…