Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 10
VŘELÉ UVÍTÁNÍ

Jak tak pokračovali v plavení, čím dál víc se rozjasňovalo a oteplovalo.

Po nějakém čase řeka zahnula kolem příkrého výběžku země, který k ní spadal z levé strany. Nejhlubší proud bublavě narážel na jeho skalnaté úpatí jako na nějaký útes. Pak náhle zůstal útes za nimi. Břehy se snížily. Stromy skončily. A Bilbovi se naskytl takovýhle pohled:

Doširoka kolem se rozvíral kraj plný vody z řeky, která se dělila a pokračovala stem křivolakých proudů nebo zůstávala stát v močálech a tůních, tečkovaných všude ostrůvky, hlavní tok řeky však vytrvale plynul dál středem. A v dálce se rýsovala Hora s temným temenem v potrhaných oblacích! Její nejbližší sousedy na severovýchod a zpustošenou krajinu, která ji s nimi spojovala, nebylo vidět. Strměla docela sama a hleděla přes bažiny k hvozdu. Osamělá hora! Bilbo putoval daleko a prošel spoustou dobrodružství, aby ji uviděl, a teď se mu pohled na ni ani v nejmenším nelíbil.

Když naslouchal řečem vorařů a dal si dohromady útržky utroušených informací, brzy si uvědomil, že má veliké štěstí, jestliže ji vidí vůbec, třeba jen z téhle dálky. Ať bylo vězení, kterým prošel, sebepochmurnější a jeho současné postavení sebenepříjemnější (nemluvíc ani o chudácích trpaslících dole v sudech), pořád ještě mu štěstí přálo víc, než by byl řekl. Rozhovory vorařů se vesměs týkaly obchodu, který se rozvíjel po vodních tocích, a vzrůstu provozu po řece, poněvadž suchozemské cesty od východu směrem k Temnému hvozdu zanikly nebo se jich přestalo užívat; nebo se mluvilo o sporech mezi Jezerními lidmi a lesními elfy o udržování Lesní řeky a jejích břehů. Zdejší kraj se hodně změnil od dob, kdy v Hoře sídlili trpaslíci, od dob, které se pro většinu zdejších obyvatel staly jen mlhavou tradicí a vzpomínkou. Změnil se dokonce i v nedávných letech, od posledních zpráv, které o něm měl Gandalf. Velké lijáky a průtrže mračen rozvodnily řeky tekoucí na východ, a také zde párkrát došlo k zemětřesení (což někteří kladli za vinu drakovi – zmiňovali se o něm s kletbami a zlověstným pokývnutím hlavy směrem k Hoře). Po obou stranách se stále víc šířily močály a rašeliniště. Stezky zmizely, právě tak jako mnohý jezdec a poutník, když se pokoušel najít tam ztracenou cestu. Elfí stezka napříč hvozdem, po které šli na Meddědovu radu trpaslíci, ústila teď v pochybný a málo užívaný konec na východním okraji pralesa; už jenom řeka představovala bezpečné spojení mezi pokrajem Temného hvozdu a planinami na severu ve stínu Hory, a řeka byla střežena králem lesních elfů.

Vidíte tedy, že Bilbo nakonec přišel po jediné schůdné cestě, která tam zbývala. Snad by bylo pana Pytlíka, když se tak třásl na sudech, trochu utěšilo, kdyby byl věděl, že zpráva o tom, co výpravu potkalo, už dostihla Gandalfa v dalekých krajích, nadělala mu veliké starosti, a že se čaroděj, poněvadž už vlastně končí se svou tamější záležitostí (která nepatří do našeho vyprávění), chystá vyhledat Thorinovu družinu. Jenomže tohle Bilbo nevěděl.

Věděl pouze, že řeka pokračuje stále dál, zdánlivě donekonečna, že on sám má hlad a ohavnou rýmu a že se mu nelíbí, jak se na něj Hora hrozivě mračí, pořád blíž a blíž. Po nějakém čase se však řeka stočila víc k jihu a Hora opět ucouvla, až konečně pozdě odpoledne vplynula řeka do skalnatého koryta a soustředila všechny své roztoulané vody do hlubokého a prudkého proudu, takže uháněli velikou rychlostí.

Po západu slunce se Lesní řeka dalším obloukem k východu vrhla do Dlouhého jezera. Vlila se tam širokým ústím s kamenitými útesy po obou stranách, u jejichž paty byly hromady štěrku. Dlouhé jezero! Bilbo si nikdy nepředstavoval, že by nějaká vodní rozloha s výjimkou moře mohla působit tak mohutně. Jezero bylo tak široké, že se protější břeh zmenšoval dálkou, ale tak dlouhé, že jeho severní konec, směřující k Hoře, nebyl v dohledu vůbec. Bilbo věděl jenom z mapy, že daleko tím směrem, kde se už třpytily hvězdy Velkého vozu, vtéká do té rozlohy Bystrá řeka z Dolu a společně s Lesní řekou naplňuje hlubokými vodami jezero, které kdysi určitě bylo prostorným a hlubokým skalnatým údolím. Na jižním konci spojené vody opět vytékaly, vrhaly se dolů vysokými vodopády a hnaly se pryč do neznámých končin. Řev vodopádů bylo slyšet tichým večerem jako vzdálené hřmění. Nedaleko od ústí Lesní řeky leželo podivné město, o kterém slyšel Bilbo mluvit v královských sklepech.

Nebylo postaveno na břehu, ačkoli i tam stálo pár budov a chatrčí, nýbrž přímo na hladině jezera, a před vířením vlévající se řeky bylo chráněno skalnatou výspou, která vytvářela klidný záliv. Mohutný dřevěný most vybíhal k obrovským kůlům z pralesních stromů, na nichž bylo vybudováno rušné dřevěné město, nikoli město elfů, nýbrž lidí, kteří si dosud troufali žít tady, ve stínu vzdálené dračí hory. Obchod se zbožím, které bylo dopravováno proti proudu velké řeky z jihu a převáženo povozy kolem vodopádů do jejich města, jim pořád ještě vynášel, ale za slavných dávných časů, kdy na severu kvetlo bohaté město Dol, i zdejší měšťané bývali zámožní a mocní, měli na vodách celé flotily člunů, z nichž některé byly plné zlata a jiné plné válečníků ve zbroji, a docházelo k válkám a k činům, ze kterých teď zbyly už jen legendy. Kdykoli poklesla hladina jezera suchem, bylo dosud vidět podél pobřeží trouchnivějící kůly, na nichž kdysi stávalo větší město.

Ale na to všechno se už lidé málo pamatovali, třebaže někteří dosud zpívali staré písně o králích trpaslíků pod Horou, o Throrovi a Thrainovi z rodu Durinova, o příchodu draka i o pádu pánů z Dolu. Někteří zpívali také o tom, že Thror a Thrain se jednoho dne vrátí, že horskou bránou poteče v řekách zlato a celý kraj se rozezní novými zpěvy a novým smíchem. Tahle příjemná legenda však příliš neovlivňovala jejich běžnou každodenní práci.

Sotvaže se vor ze sudů objevil v dohledu, od kůlů města vyjely čluny a ozvaly se hlasy na pozdrav vorařům. Z člunů jim hodili lana, opřeli se do vesel a brzy vytáhli vor z proudu Lesní řeky a dovlekli jej kolem vysoké skalnaté…