Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 3
KRÁTKÝ ODPOČINEK

Ten den nezpívali a nevyprávěli si příběhy, třebaže se vyčasilo, ani příští den ani den poté. Začali cítit blízkost nebezpečí z obou stran. Tábořili pod hvězdami a jejich koníci se najedli víc než oni sami, poněvadž všude rostla spousta trávy, ale v jejich zavazadlech toho moc nezbývalo, i když počítáme zásoby, které si odnesli od zlobrů. Jednoho rána se přebrodili přes nějakou řeku po široké mělčině, plné rachotících valounů a vodní pěny. Druhý břeh byl strmý a kluzký. Když se dostali na jeho hřeben, vedouce poníky za uzdu, uviděli blízko před sebou, jak k nim sestupují veliké hory. Zdálo se, že k úpatí nejbližší z nich jim zbývá už jenom den pohodlné jízdy. Vypadala temně a ponuře, třebaže její hnědá úbočí žíhaly pruhy slunečního světla a za jejími svahy zářily zasněžené vrcholky.

„To je ta Hora?“ zeptal se Bilbo slavnostně a zíral na ni s vykulenýma očima. Nic tak obrovského ještě jakživ neviděl.

„Ovšemže ne!“ odpověděl Balin. „To je jenom začátek Mlžných hor, a my se musíme dostat na jejich druhou stranu, buďto přes ně nebo nějak pod nimi, než přijdeme do Divočiny. A i odtamtud je to ještě lán světa k Osamělé hoře na východě, kde drak Šmak leží na našem pokladu.“

„Ó!“ vzdechl si Bilbo a v té chvíli si připadal unavenější, než kdy předtím, pokud si mohl vzpomenout. Znovu si pomyslel na svou pohodlnou lenošku před krbem ve svém oblíbeném obývacím pokoji ve své hobití noře a na zpívající čajník. A nebylo to naposledy!

Teď je vedl Gandalf. „Nesmíme sejít z cesty, nebo je s námi konec,“ varoval. „Potřebujeme jednak potraviny, jednak odpočinek v rozumném bezpečí a taky je nutné překročit Mlžné hory po té pravé stezce, nebo v nich zabloudíte a budete se muset vrátit a začít znovu od začátku (jestli se vám vůbec podaří vrátit se).“ Zeptali se ho, kam má namířeno, a on jim odpověděl: „Došli jste tady na samý pokraj Velké divočiny, jak možná někteří víte. Někde před námi leží schované krásné údolí Roklinka, kde bydlí Elrond v Posledním domáckém domě. Poslal jsem tam po svých přátelích vzkaz, takže jsme očekáváni.“ To znělo příjemně a utěšeně, ale ještě tam nedojeli, a najít Poslední domácký dům na západ od hor není tak snadné, jak to zní. Krajinu jako by nečlenily žádné stromy ani údolí ani pahorky, táhl se před nimi jenom nesmírný svah, pozvolna stoupající až k úpatí nejbližší hory, širý prostor barvy vřesu a drolícího se kamení, se skvrnami a pruhy travnaté i mechové zeleně, která se objevovala na místech, kde mohla být voda.

Uplynulo dopoledne, nastalo odpoledne, ale na celé té mlčenlivé pusté rozloze neviděli jedinou známku nějakého obydlí. Začalo jim to dělat starost, poněvadž si teď uvědomili, že dům může být schovaný skoro všude mezi nimi a pohořím. Naráželi na nečekaná údolíčka, úzká a s příkrými srázy, která se jim náhle otevírala u nohou, a s překvapením viděli na jejich dně stromy a proudící vodu. Byly tam rokle, které se daly téměř přeskočit, ale velice hluboké a s vodopády. Byly tam temné strže, do kterých by se nedalo ani seskočit ani sešplhat. Byla tam rašeliniště, některá z nich na pohled zelená a příjemná, porostlá pestrými a vysokými květinami, ale poník, který by na ně vkročil s nákladem na hřbetě, by se už nikdy nevyhrabal z močálu. Kraj mezi brodem a horami byl skutečně daleko širší, než byste byli hádali. Bilbo z toho byl všecek užaslý. Jediná stezka byla označena bílými kameny, z nichž některé byly příliš malé a jiné napůl zarostlé mechem či vřesem. Dohromady bylo velmi obtížné sledovat cestu i pod vedením Gandalfa, který se tu zřejmě dobře vyznal. Jeho hlava a plnovous se vrtěly sem a tam, jak se díval po kamenech, a ostatní z družiny jeho hlavu sledovali, ale nezdálo se, že by byli o něco blíž ke konci svého hledání, když se den začal naklánět. Doba svačiny už dávno minula a vypadalo to, že brzy mine i doba večeře. Kolem se třepetaly můry a silně se zešeřilo, poněvadž nevyšel měsíc. Bilbův poník začal brkat přes kořeny a přes kamení. Pak dorazili ke strmé proláklině v zemi, tak náhle, že Gandalfův kůň málem uklouzl a sjel po srázu.

„Konečně jsme tady!“ zvolal čaroděj a ostatní se nahrnuli kolem něho a nakukovali přes okraj. Daleko pod sebou viděli údolí. Slyšeli hukot vody uhánějící skalnatým korytem na dně; vzduchem stoupala vůně stromů a za vodou po jedné straně údolí svítilo světlo.

Bilbo nikdy nezapomněl, jak pak klouzali a smekali se šerem po příkré klikaté stezce do tajného údolí Roklinky. Čím se dostávali níž, tím bylo tepleji, a vůně sosen ho tak omamovala, že co chvíli poklimbával a málem spadl ze sedla nebo si narazil nos o poníkovu šíji. Čím byli níž, tím výš stoupala jejich nálada. Místo sosen se objevily buky a duby a soumrakem vládla utěšená pohoda. Tráva už ztratila ve tmě skoro všechnu zeleň, když se konečně octli na otevřené mýtině nevysoko nad břehem proudu.

„Hm! To zavání elfy!“ pomyslel si Bilbo a vzhlédl ke hvězdám. Zářily jasně a modravě. Právě v tom okamžiku se ozval mezi stromy zpěv jako výbuch smíchu:

Kampak sem zvenku?
Co byste rádi?
Snad podkověnku?
Řeka si pádí!
Tma se už snáší
roklinkou naší!

Kampak ty vaše
nohy se vlečou?
Vaří se kaše,
Macky se pečou!
Dobře je, braši,
v roklince naší,
haha!

No, kampak? Co vy
třesete vousy?
Kdopak nám poví,
kam takhle jdou si
pan Pytlík a Balin
a s nimi Dvalin
roklinkou naší,
když tma se snáší,
haha?

Chcete tu zůstat,
či utéct zpátky?
Tma už je hustá!
Den je tak krátký!

Útěk je hloupý!
Ten, kdo k nám vstoupí,
když se tma snáší,
ať slyší naši
písničku po celou noc!
Vítáme moc a moc!
Hahá!

Takhle se smáli a zpívali v korunách stromů a jistě si myslíte, že to byly pěkné nesmysly. Ale jim by to nevadilo, kdybyste jim to řekli, jenom by se smáli ještě víc. Byli to samozřejmě elfové. Bilbo je brzy rozpoznával v houstnoucí tmě. Miloval elfy, třebaže se s nimi málokdy setkával, ale zároveň z nich měl tak trošku strach. Trpaslíci s nimi dobře nevycházejí. I docela slušní trpaslíci jako Thorin a jeho přátelé je považují z…