Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky

Kapitola 6
Z DEŠTĚ POD OKAP

Bilbo unikl skřetům, ale nevěděl, kde je. Přišel o kapuci, o plášť, o potraviny, o poníka, o své knoflíky i o přátele. Putoval dál a dál, dokud slunce nezačalo klesat k západu – za horami! Jejich stíny padaly přes Bilbovu stezku a on se ohlédl. Pak se podíval před sebe a viděl jenom zvlněné hřebeny a svahy klesající k nížině a k pláním, které tu a tam probleskovaly mezi stromy.

„Jemináčku!“ zvolal. „Zdá se, že jsem se dostal přímo na druhou stranu Mlžných hor, rovnou na pokraj Záhoří! Kampak se jen poděl Gandalf a trpaslíci? Doufám z celé duše, že nezůstali ještě pod horami v moci skřetů!“ Putoval stále dál, prošel tím vysoko položeným údolíčkem a pustil se dolů ze svahu pod ním, ale po celou tu dobu v něm čím dál víc hlodalo jedno náramně nepříjemné pomyšlení. Kladl si otázku, jestli by se teď, když má kouzelný prsten, neměl vrátit do těch děsivých tunelů a hledat tam své přátele. Právě se rozhodl, že je to jeho povinnost, že se tam vrátit musí – a byl z toho všecek nešťastný –, když náhle zaslechl nějaké hlasy.

Zůstal stát a zaposlouchal se. Neznělo to jako řeč skřetů, a tak se jal ostražitě plížit vpřed. Byl na kamenité stezce, která se vinula dolů podél skalnaté stěny po levé ruce; po pravici se půda svažovala a pod úrovní stezky tam byly rokle obrostlé převislými keři a nízkým stromovím. V jedné z těch roklí pod křovím někdo mluvil.

Bilbo se připlížil a najednou mezi dvěma balvany uviděl vykukovat hlavu s červenou kapucí: byl to Balin na stráži. Hobit by byl nejradši zatleskal a zavýskal radostí, ale neudělal to. Měl pořád ještě navlečený kouzelný prsten, ze strachu, aby se nesetkal s něčím neočekávaným a nemilým, a uvědomil si, že Balin hledí přímo na něj, ale nevidí ho.

„Teď je ale pořádně překvapím!“ řekl si, když lezl do křoví na pokraji rokle. Gandalf se právě s trpaslíky hádal. Probírali všechno, co je potkalo v tunelech, a lámali si hlavy tím, co mají podniknout dál. Gandalf prohlásil, že rozhodně nemohou pokračovat v cestě a nechat pana Pytlíka v rukách skřetů, dokud se nepokusí zjistit, zda je živý či mrtvý, a dokud se nepokusí o jeho záchranu.

„Koneckonců je to můj přítel,“ řekl čaroděj, „a není to špatný chlapíček. Cítím se za něj odpovědný. Ani nevíte, jak mě mrzí, že jste ho ztratili.“ Trpaslíci namítali, že nevědí, proč ho vůbec brali s sebou, proč se hobit nedokázal držet svých přátel a nepouštět se jich a proč čaroděj nevybral někoho, kdo má víc rozumu. „Prozatím z něho koukalo víc potíží než užitku,“ řekl jeden z nich. „Jestli se teď máme vrátit do těch ohavných tunelů a hledat ho, ať ho radši vezme čert!“ Gandalf rozzlobeně odsekl: „Já jsem ho přivedl a neberu s sebou nikoho, kdo není k žádnému užitku.

Buďto mi pomůžete hledat ho, nebo půjdu a nechám vás tady, abyste se dostali z kaše, jak sami nejlíp dokážete. Jestli se nám ho podaří najít, ještě mi poděkujete, než tohle všechno skončí. Proč jste ho vlastně upustil a nechal ho ležet, Dori?“

„Vy byste ho byl taky upustil,“ bránil se Dori, „kdyby vás nějaký skřet znenadání popadl ve tmě za nohu, podrazil vás a zezadu vás nakopl!“

„Tak proč jste ho zase nesebral?“

„Propánakrále! Jak se tak můžete ptát? Skřetové na nás doráželi a kousali ve tmě, jeden padal přes druhého a všichni jsme do sebe vráželi. Vy jste mi málem usekl hlavu Glamdringem a Thorin se rozháněl na všechny strany Orkristem. A najednou jste dal jednu tu svou oslepující šlehu, a pak jsme viděli, jak skřetové s kňučením utíkají zpátky. Vy jste vykřikl: ‚Všichni za mnou!‘ a každý měl běžet za vámi. Taky jsme mysleli, že to každý udělal. Dobře víte, že nebyl čas na žádné přepočítávání, dokud jsme neprorazili mezi strážemi dolní bránou a nedostali se horempádem až sem. A tady teď jsme – bez toho lupiče, aby ho husa kopla!“

„A tady je ten lupič!“ ozval se Bilbo, sestoupil doprostřed mezi ně a stáhl si prsten.

Pánijáni, ti vyskočili! A jak vykřikli překvapením i radostí! Gandalf žasl právě tak jako každý z nich, ale pravděpodobně ho to potěšilo víc než všechny ostatní dohromady. Vzal si na paškál Balina a řekl mu své mínění o hlídce, která nechá bez výstrahy někoho proniknout rovnou do jejich středu. Výsledek byl ten, že Bilbova reputace u trpaslíků po tomhle kousku ohromně vzrostla. Jestli do té doby přes Gandalfovo ujišťování pochybovali o hobitových prvotřídních lupičských kvalitách, teď je všechny pochybnosti přešly.

Balinovi to vrtalo hlavou nejvíc, ale všichni souhlasili, že to Bilbo provedl náramně šikovně.

Bilbovi jejich chvála dělala tak dobře, že se jen v duchu zasmál, ale o prstenu se nezmínil ani slůvkem. Když se ho vyptávali, jak to dokázal, odpověděl: „Ale, prostě jsem se mezi vás připlížil, to víte, že hodně opatrně a tiše.“

„Hm, to je poprvé, co se mi rovnou před nosem proplížila tiše a opatrně třeba jen myš, abych ji nezmerčil,“ zabručel Balin, „a musím před vámi smeknout.“ A opravdu smekl kapuci se slovy: „Balin k vašim službám.“

„Bilbo Pytlík, váš služebník,“ opětoval jeho poklonu hobit. Potom chtěli slyšet podrobně o jeho dobrodružstvích od chvíle, kdy se jim ztratil, a on se posadil a všechno jim vypověděl, nezmínil se však o nálezu prstenu. („To má čas,“ pomyslel si.) Zejména je zaujala hádankářská soutěž a s velkým pochopením se celí roztřásli, když jim popisoval Gluma.

„A pak jsem si už nemohl vymyslet žádnou hádanku, když tak seděl vedle mne,“ končil Bilbo, „a tak jsem se ho zeptal, co mám v kapse. A on to ani na tři pokusy nemohl uhádnout. Tak mu tedy povídám:

‚Co váš slib? Ukažte mi cestu ven!‘ Jenže on po mně skočil, aby mě zabil, a já se dal na útěk, ale zakopl jsem a upadl, a on mě ve tmě minul. Pak jsem se vydal za ním, protože jsem slyšel, jak mluví sám k sobě. Myslel si, že opravdu znám cestu ven, a tak se k ní pustil. A potom se usadil zrovna ve vchodu k ní, a já kolem něho nemohl projít. Tak jsem ho přeskočil a utekl jsem mu a běžel jsem dolů k té bráně.“

„A co stráže?“ zajímali se. „To tam žádné nebyly?“

„I byly, spousta! Jenže jsem jim vykličkoval. Uvízl jsem pak ve …