Pán prstenů 2 – Dvě věže

KAPITOLA DRUHÁ
ROHANŠTÍ JEZDCI

Šero houstlo. Dole ve stromech ležela mlha a chmuřila se na bledých okrajích Anduiny, ale obloha byla čistá. Vyšly hvězdy. Rostoucí měsíc plul na západě a stíny skal zčernaly. Došli na úpatí kamenitých kopců a zvolnili krok, protože sledovat stopu už nebylo tak snadné. Pahorkatina Emyn Muil se zde táhla od severu k jihu dvěma dlouhými hrbolatými hřebeny. Západní svahy obou hřebenů byly strmé a neschůdné, ale východní byly mírnější, zbrázděné mnoha roklemi a úzkými stržemi.

Celou noc zlézali tři druhové tuto kostnatou zemi, vystoupili na vrchol prvního a vyššího hřebene a sešli zase dolů do tmy hlubokého klikatého údolí na druhé straně.

Tam si v tiché, chladné předjitřní hodině krátce odpočali. Měsíc před nimi už dávno zašel a nad nimi se třpytily hvězdy; první světlo ještě nedosáhlo přes temné vrchy vzadu. Aragorn právě nevěděl, kudy dál: skřetí stopa sestoupila do údolí, ale tam se ztratila.

„Co myslíš, kterým směrem se mohli dát?“ řekl Legolas. „Na sever, přímější cestou k Železnému pasu, totiž k Fangornu, jestli tam skutečně mají namířeno, jak soudíš? Nebo na jih k Entvě?“

„K řece nepůjdou, ať míří kamkoli,“ řekl Aragorn. „A neděje-li se v Rohanu něco opravdu zlého a nevzrostla-li hodně Sarumanova moc, půjdou přes pole Rohirů co nejkratší cestou. Pojďme je hledat na sever!“

Údolí se mezi hřebeny táhlo jako kamenité koryto a mezi balvany na dně tekla stružka. Napravo se nad nimi chmuřil útes; nalevo se zvedaly šedé stráně, v pozdní noci nezřetelné jako stíny. Ušli něco přes míli k severu. Aragorn pátral sehnut k zemi mezi vrásami a žleby vedoucími nahoru do západního hřebene. Legolas šel kousek napřed. Najednou elf vykřikl a ostatní se k němu rozběhli.

„Pár jsme jich už dohonili,“ řekl. „Podívejte se!“ Ukázal a ostatní viděli, že to, co pokládali za balvany pod strání, jsou zhroucená těla. Leželo tam pět mrtvých skřetů. Byli krutě posekáni a dva měli uťatou hlavu. Země zvlhla jejich temnou krví.

„Tady máme další hádanku,“ řekl Gimli. „Ale ta potřebuje denní světlo a na ně nemůžeme čekat.“

„Ať to čteme jakkoliv, vypadá to nadějně,“ řekl Legolas. „Nepřátelé skřetů budou nejspíš našimi přáteli. Žije tu v těch kopcích někdo?“

„Ne,“ řekl Aragorn. „Rohirové sem chodí zřídka a z Minas Tirith je to daleko. Možná že tu byla na lovu nějaká lidská družina z důvodů, který neznáme. Ale myslím, že ne.“

„Co si myslíš?“ řekl Gimli.

„Myslím, že si nepřítel přivedl svého nepřítele s sebou,“ odpověděl Aragorn. „Tohle jsou skřeti zdaleka, ze Severu. Mezi zabitými není ani jeden z velkých skřetů s tím zvláštním odznakem. Myslím, že došlo k hádce: u toho pronároda to není nic divného. Třeba se nepohodli, kudy půjdou.“

„Nebo kvůli zajatcům,“ řekl Gimli. „Doufejme, že tu nenašli konec i oni.“

Aragorn prohledal půdu v širokém kruhu, ale nenašel žádné jiné stopy po bitce. Šli dál. Nebe na východě už bledlo; hvězdy se ztrácely a šedé světlo rostlo. Kousek dál na sever přišli k úžlabině, jíž si do údolí razil točitou kamenitou cestu pramínek. Rostlo tam křoví a na svazích byly ostrůvky trávy.

„Konečně!“ řekl Aragorn. „Tady jsou stopy, které hledáme. Tudy prošli proti vodě skřeti po svém sporu.“

Pronásledovatelé se teď rychle obrátili a sledovali novou stezku. Skákali z kamene na kámen, jako by byli osvěženi celonočním spánkem. Konečné dosáhli hřebene šedivého kopce a náhle jim vlasy rozčechral závan a pohnul jejich plášti: mrazivý jitřní vánek.

Otočili se a za Řekou viděli planout daleké pahorky. Den vskočil na oblohu. Rudý okraj slunce vyvstal nad rameny temné země. Před nimi na západě ležel svět nehybný, beztvarý a šedý; zatímco se však dívali, stíny noci roztály a denní barvy krajiny se vrátily. Zeleň zaplavila širé rohanské nivy; v říčním údolí se zatřpytily bílé mlhy; a po levici, daleko, snad devadesát mil, vyvstaly modře a fialové Bílé hory, zvedající se uhlově černými štíty s třpytivým sněhem na vrcholcích, a růžověly v jitřní záři.

„Gondore!“ zvolal Aragorn. „Kéž bych tě znovu spatřil v šťastnější hodinu! Má cesta ještě stále nevede na jih k tvým světlým řekám.

Gondore! Gondore mezi Horami a Mořem!
Západní vítr vál a světlo na Stříbrném stromě
zářivým deštíkem padalo do královských zahrad.
Vy pyšné valy! Vy bílé věže! Trůne a koruno zlatá!
Gondore! Uvidí lidé Stříbrný strom opět stát,
Bude od Moře k Horám západní vítr vát?

Ale pojďte!“ řekl, odvrátil oči od jihu a pohlédl opět na západ a na sever, na cestu, kterou musel kráčet.

Hřeben, na němž druhové stáli, jim strmě ubíhal pod nohama. Více než dvacet sáhů doleji byla široká hrbolatá římsa, jež náhle končila svislým srázem: Východní zdí Rohanu. Tím končil Emyn Muil a před nimi se do nedohledna táhly zelené pláně Rohirů.

„Podívejte!“ zvolal Legolas a ukazoval rukou do bledé oblohy. „Zase ten orel! Je velmi vysoko. Zdá se, že teď odlétá z této země zpátky na sever. Letí velmi rychle. Podívejte!“

„Ne, můj milý Legolasi, ani moje oči ho nevidí,“ řekl Aragorn. „Musí být opravdu hodně vysoko. Řád bych věděl, jaké má poslání, je-li to tentýž pták, kterého jsem viděl předtím. Ale podívejte! Vidím něco bližšího a naléhavějšího: po pláni se cosi pohybuje!“

„Je jich hodně,“ řekl Legolas. „Je to velká pěší družina; víc ale nedokážu říct ani určit, co jsou zač. Jsou mnoho mil odsud: řekl bych asi šestatřicet. Tu rovnou pláň je ovšem těžko měřit.“

„Přesto si myslím, že nepotřebujeme žádnou stopu, abychom věděli, kudy se dát,“ řekl Gimli. „Teď jen najít co nejkratší cestu dolů do polí.“

„Pochybuji, že najdeš kratší cestu než tu, kterou si zvolili skřeti,“ řekl Aragorn.

Teď sledovali nepřátele v jasném denním světle. Zdálo se, že skřeti se hnali nejvyšší rychlostí. Co chvíli našli pronásledovatelé nějakou ztracenou nebo odhozenou věc: pytlíky od jídla, skrojky a kůrky tvrdého šedivého chleba, roztrhaný černý plášť, těžkou botu se železnými hřeby, která se rozbila na kamení. Stopa je vedla po vrcholku valu na sever, až přišli k hluboké průrvě, kterou ve skále vymlela hlučně padající bystřina. Úzkou str…