Zabiják

VI

Jednou na podzim odvedla Gervaisa odpoledne prádlo jedné stálé zákaznici v ulici PortesBlanches a octla se na dolním konci ulice Poissonnière zrovna ve chvíli, kdy se začínalo šeřit. Ráno zapršelo, vzduch byl velmi vlahý a opocená dlažba vydechovala vlhký pach. Pradlena, obtěžkaná velkým košem, se trochu zadýchala, zvolnila krok, poddala se malátnosti a šla do kopce s jakýmsi mlhavým pocitem smyslné touhy, ještě zesílené tou únavou. Docela ráda by si byla na něčem dobrém smlsla. Pak zvedla oči, uviděla tabulku Marcadetova ulice a najednou ji napadlo, že by mohla zajít do kovárny podívat se za Goujetem. Mnohokrát už ji vybízel, aby tam někdy zaskočila, až se bude chtít podívat, jak se kuje železo. Ostatně před druhými dělníky se bude ptát po Štěpánovi, aby to vypadalo, že sem přišla jen za chlapcem.

Továrna na nýty a svorníky měla být někde tady, na tomhle konci Marcadetovy ulice, ale Gervaisa nevěděla přesně kde. Navíc ještě mnohde chyběla domovní čísla v místech, kde byly jen polozbořené baráky a mezi nimi nezastavěné parcely. V téhle ulici by nechtěla bydlet za nic na světě, byla to široká špinavá ulice, černá uhelným prachem ze sousedních továren, s propadlou dlažbou a vyjetými kolejemi, v nichž se držely kaluže hnijící vody. Po obou stranách se táhla řada skladišť, vysokých zasklených dílen a šedivých, jakoby nedostavěných budov, ukazujících holé cihly a trámy, neuspořádaná směsice chatrných zdí, na něž byly tu a tam přilepené pokoutní hotely a špinavé putyky a mezi nimiž zela prázdná místa, zarostlá trávou. Gervaisa se jenom pamatovala, že továrna je hned vedle vetešnictví, plného hadrů a starého železa, jakési špinavé díry, kam se vcházelo pod zem a kde prý, jak tvrdíval Goujet, leží zboží za statisíce franků. Snažila se orientovat uprostřed továrního hluku. Z úzkých komínků na střechách prudce vyrážely chuchvalce páry, z parní pily se v pravidelných intervalech ozývalo skřípání, jako když se najednou roztrhne kus plátna, půda se otřásala hukotem a dusotem strojů z továrny na knoflíky. Když se dívala nerozhodně k Montmartru a váhala, má-li se pustit ještě dál, srazil náhlý závan větru saze z vysokého komína přímo do ulice a celou ji zavalil kouřem, Gervaisa zalapala po dechu a zavřela oči, když tu najednou uslyšela pravidelné údery kladiv, ani o tom nevěděla, že stojí přímo naproti kovárně. Poznala to podle oné tmavé díry, plné hadrů.

Zatím však pořád ještě váhala, protože nevěděla, kudy se dostane dovnitř. V prkenné ohradě byla díra a vedl tudy průchod jakoby rovnou na rumiště bouračky. V cestě byla velká louže bahnité vody a přes ni ležela dvě prkna. Nakonec se odhodlala přejít prkna, zahnula vlevo a octla se uprostřed samých převrácených vozů trčících ojemi do vzduchu a zbořených baráků, z nichž stály jen trámové kostry, málem v tom podivném lese zabloudila. Až vzadu svítil červený oheň do kalné tmy, našedlé zbytkem dohasínajícího dne. Bušení kladiv ustalo. Gervaisa se opatrně blížila kupředu k tomu světlu, ale najednou kol…