Zabiják

OBRAZ PAŘÍŽSKÉ PERIFÉRIE V ZOLOVĚ POJETÍ

Émile Zola patří k těm velkým zjevům francouzské literatury, jejichž jméno bude ještě dlouho spojováno s vývojem světového románu, protože celým svým dílem významně přispěl k jeho uměleckému vyzrávání a dal mu naturalistickým pojetím svébytnou podobu, na kterou později plodně navázali takoví autoři jako Henri Barbusse, ze současných pak Robert Merle, Yves Gibeau aj.

Émile Zola se narodil 2. dubna 1840 v Paříži jako syn inženýra Francoise Zoly, Itala, a matky Emilie, rodilé Francouzky. Zolovo mládí bylo pohnuté. Jeho otec náhle zemřel r. 1847 při budování průplavu na jihu Francie a Zolova matka se brzy octla v nesnázích. Pomocnou ruku jí podali rodiče a pomáhali mladé vdově vychovávat jejího syna. Ten od dvanácti let navštěvoval lyceum v Aix-en-Provence, kde se sblížil se svým spolužákem, pozdějším slavným malířem Paulem Cézannem. Již za studentských let se Émile pokoušel o literární činnost, avšak s nevalnými výsledky (psal verše, napsal historický román a komedii). Po přesídlení do Paříže pokračoval ve studiích na lyceu Saint-Louis, ale těžko si zvykal v novém prostředí daleko od svých přátel a milého jihofrancouzského kraje, kde prožil nejhezčí část svého mládí. Když se dvakrát marně pokusil o maturitu na lyceu, živořil a protloukal se všelijak po dva roky a nakonec zakotvil v Hachettově pařížském nakladatelství, zprvu jako poslíček, později jako první příručí. Tím pro mladého adepta literatury začal nový život. Seznamoval se s literárním světem, k němuž měl ve věhlasném nakladatelství blíže, a pokoušel se opět psát. Úspěšné byly nejprve jeho povídky, z románů pak Tereza Raquinová, která vlastně předznamenala celou jeho tvorbu. Zola v tomto románu poprvé uplatnil principy tehdy nového literárního směru, naturalismu, jehož hlavním představitelem a hlavou se později sám stal. Naturalismus, opírající se o pozitivistickou filozofii s jejím zdůrazněním holého faktu, bez hodnocení a zaujímání stanoviska, zdál se Zolovi zvláště vhodným pro zachycení života ve druhé polovině devatenáctého století. Považoval jej za metodu nejlépe vyhovující jeho záměru: předvést v rozsáhlém cyklu "sociální historii a přírodopis jedné rodiny za druhého císařství". Rodina Rougonů-Macquartů defiluje ve dvaceti svazcích cyklu ovlivněna dědičným zatížením svých předků - alkoholiků, její osudy mají být dokladem toho, že je možné aplikovat vědecké metody na umělecké dílo. Zola proto nechce studovat psychiku členů rodiny, ale jejich stavy fyzické, jde mu o jakýsi experiment na člověku jako biologickém jedinci, jehož osud je dědičnými faktory předem určen. Proto si také vypracovává přesný plán i s rodokmenem početného rodu (v cyklu vystupuje na dvanáct set postav) a po více než dvacet let (od roku 1871 do roku 1893) vydává jednotlivé romány cyklu.

Po cyklu Rougonů-Macquartů vydal Zola trilogii měst Lurdy, Řím, Paříž (Lourdes, 1894, Rome, 1896, Paris 1898), ve kterých již opouští zásadu nečinit závěry a vkládá do úst hrdiny abbé…