Zabiják

V

Zrovna v dubnovém kvartálu se odstěhovali z ulice Poissonnière také Bochovi a vzali si ve velkém činžáku ve Zlatnické ulici domovnictví. Taková šťastná náhoda! Jednou z největších starostí Gervaisy - která si až dosud v tom svém bytečku v Nové ulici tak klidně žila bez domovnice bylo, aby se nedostala pod nějakou zlou bábu, která by se s ní hádala kvůli každé kapce rozlité vody a kvůli každému bouchnutí dveřmi večer. Domovnice bývají taková banda! Ale s Bochovými to bude jedna radost. Znají se přece, a tak spolu vždycky vyjdou. Zkrátka bude to jako v rodině.

V den, kdy krám najali a přišli podepsat nájemní smlouvu, cítila Gervaisa ve vysokém průjezdu, jak se jí svírá srdce. Tak tady bude teď bydlet, v tom domě, rozlehlém jako malé město pro sebe, kde se jako nekonečné ulice táhnou a křižují chodby a schodiště.

Šedivé fasády s okny plnými hadrů sušících se na slunci, kalně osvětlený dvůr s propadlou dlažbou jako někde na náměstí, pracovní ruch, ozývající se uvnitř za těmi zdmi, to všechno v ní vyvolávalo velké rozčilení, na jedné straně radost, že se jí konečně podařilo uskutečnit dávný sen, a na druhé straně strach, že možná neuspěje a že podlehne v tom nesmírném boji proti hladu, jehož tep tu cítila. Při tom bušení a svištění zámečnických kladiv a truhlářských hoblíků v přízemních dílnách se najednou Gervaise zdálo, že podniká něco příliš odvážného, že se vrhá přímo mezi kola nějakého obrovského stroje v plném chodu. Voda z barvírny, vytékající stružkou v průjezdě, měla toho dne světlounce brčálovou barvu. Gervaisa ji s úsměvem překročila, viděla v té barvě dobré znamení.

S domácím měli schůzku přímo u Bochových ve vrátnici. Pan Marescot, majitel velkého nožířství z rue de la Paix, chodíval kdysi po městě jako pouliční šlejfíř. Dnes prý má stužku Čestné legie a nestyděl se za své obrovské ruce bývalého dělníka. Jeho největší radostí bylo sbírat od nájemníků nože a nůžky a jen tak pro vlastní potěšení je sám brousit. Říkalo se, že nezpychl, protože sedával celé hodiny u domovníků ve svých domech a přehlížel tam, schovaný v přítmí vrátnice, účty. Tam také vyřizoval všechny záležitosti s nájemníky. Coupeauovi ho zastihli, jak sedí za umaštěným stolem paní Bochové a poslouchá její stížnosti, jak ta švadlena z druhého patra na schodišti A nezaplatila nájemné a ještě při tom řekla velmi sprosté slovo.

Když podepsali smlouvu, podal domácí klempíři ruku. Má prý dělníky rád. Sám se kdysi také nadřel, ale každý prý se může vypracovat jako on. Přepočítal dvě stě padesát franků za první dva kvartály a zastrčil je do bezedné kapsy, pak se rozpovídal o svém životě a ukázal vyznamenání, kam až to dotáhl.

Přesto bylo Gervaise pořád trochu trapně, když viděla chování Bochových. Tvářili se, jako by ji ani neznali. Obskakovali pana domácího, div se mu neklaněli až k zemi, hltali jeho slova a přikyvovali ke všemu na souhlas. Paní Bochová rázně vyšla ven a odehnala houf dětí, které se ráchaly kolem vodovodu, z kohoutku, naplno otevřeného, vytékala vo…