Řím

VII.

Druhého dne, když se Pierre po dlouhé procházce ocitnul opět proti Vatikánu, kam jej přivádělo jako by neznámé kouzlo, znovu se setkal s monsignorem Nanim. Byla středa večer a přísedící Svatého oficia přicházel právě od každotýdenní audience u papeže, jemuž podával zprávu o ranní schůzi svaté kongregace.

„Jaká šťastná náhoda, drahý synu! Právě jsem na vás myslil… Nepřál byste si spatřiti Svatého otce při veřejné audienci, než budete přijat soukromě?“

„Zajisté, monsignore,“ odpovídal Pierre, překvapen poněkud náhlou touto nabídkou, „Kdo maří čas čekáním, rád uvítá každé rozptýlení.“

„Ne, ne, nemaříte svého času,“ opáčil prelát živě. „Díváte se, přemýšlíte a poučujete se… Ostatně slyšte. Jistě asi víte, že velká mezinárodní poutnická výprava svatopetrského haléře dorazí do Říma v pátek a bude Jeho Svatostí v sobotu přijata. Na zítří, v neděli, bude jiný obřad. Jeho Svatost bude v bazilice sloužiti mši… Nuže, zbývá mi několik vstupenek; zde máte pro oba dny velmi dobré místo.“

Vyňal z kapsy elegantní tobolku, ozdobenou zlatým monogramem, a z ní dva lístky, zelený a růžový, které podal mladému knězi.

„Ach, kdybyste věděl, jak jdou na dračku…! Vzpomeňte oněch dvou francouzských dam, jež zmírají touhou spatřiti Svatého otce. Nechtěl jsem příliš naléhati, abych jim vymohl audienci, i nezbylo jim než spokojiti se vstupenkami, které jsem jim dal… Ano, Svatý otec jest poněkud unaven. Právě jsem u něho byl: má slabou žloutenku. Je však nadmíru statečný, žije pouze duší.“

Znovu se objevil jeho úsměv sotva znatelně ironický.

„Jest krásným příkladem pro všechny netrpělivé, drahý synu… Dozvěděl jsem se, že znamenitý monsignore Gamba del Zoppo nemohl pro vás ničeho učiniti. Proto se nemusíte přes míru rmoutiti. Dovolte, abych vám opakoval, že vaše dlouhé čekání jest jistě milostí, kterou vám poskytuje Prozřetelnost, poučujíc vás a nutíc pochopiti věci, jež vy francouzští kněží, přicházejíce do Říma, nechápete. A snad vás to uvaruje mnoha chyb… Nuže, upokojte se, řekněte si, že výsledek je v rukou božích a že se uskuteční, až nadejde hodina určená jeho všemocnou moudrostí.“

Podal mu svou hezkou ruku, jemnou a tučnou, měkkou ženskou ruku, jejíž stisknutí mělo však sílu železného svěráku. A vstoupl do vozu, který jej očekával.

Dopis, který Pierre obdržel od vikomta Philiberta de Chouea, byl právě mocným výkřikem nenávisti a zoufalství vzhledem k velké poutnické výpravě svatopetrského haléře. Psal jej na loži, upoután prudkým záchvatem pakostnice, a nemohl přijeti. Nejvíce jej však mrzelo, že předsedou komitétu, jenž ovšem měl za úkol výpravu papeži představiti, byl baron de Fouras, jeden z nejúhlavnějších odpůrců staré strany katolických konzervativců; a vikomt nepochyboval ani okamžik, že baron využije vzácné této příležitosti, aby získal ducha papežova pro svou teorii volných sdružení, kdežto on, de la Choue, připouštěl záchranu katolictví a celého světa jen pomocí sdružení výlučných, povinných. Proto žádal Pierra, aby působil u přístupných…