Řím

II.

V této hodině byla ulice Giulia, táhnoucí se v přímce asi pět set metrů dlouhé od paláce Farnese ke kostelu San Giovanni Fiorentino, zalita jasným sluncem, které ji naplňovalo od jednoho konce k druhému, bělíc drobné kostky dláždění, bez chodníků; vůz projel ji téměř celou, mezi starými sedavými budovami, jakoby spícími a prázdnými, s velkými zamřížovanými okny, s hlubokými průjezdy, jimiž bylo viděti studnám podobné, tmavé dvory. Založil ji papež Julius II, jehož snem bylo ovroubiti nádhernými paláci tuto nejpravidelnější a nejkrásnější toho času ulici v Římě; v šestnáctém století sloužila za korzo. Ještě tu bylo znáti bývalou krásnou čtvrť, nyní propadlou tichu a pusté opuštěnosti, proniknuta jakous kněžskou mírností a mlčelivostí. A jedno po druhém následovala stará průčelí, zavřené okenice, některá mřížoví pokryta kvetoucími popínavými rostlinami, u dveří sedící kočky, temné a tiché krámky malých obchodníků; chodců bylo málo, pilné, spěchající měšťanky, chudé, prostovlasé ženy vedoucí děti, vozík sena se zapraženým mezkem, statný mnich v soukenné kutně, cyklista bez hluku ujíždějící na svém blysknavém stroji.

Konečně se kočí obrátil a ukazoval na velké, čtverhranné stavení, na rohu uličky svažující se k Tiberu:

„Palazzo Boccanera.“

Pierre zdvihl hlavu a srdce se mu poněkud sevřelo při pohledu na toto zasmušilé stavení, věky zčernalé, architektury tak holé a tak masivní. Jako sousední palác Farnese a palác Sacchetti byl vystavěn Antoniem da San Galloem kolem roku 1540; a dle tradice užil prý stavitel při jeho stavbě, jako při stavbě paláce Farnese, kamenů nakradených z Colossea a z cirku Marcellova. Fasáda na ulici rozsáhlá a čtverhranná o sedmi oknech měla tři poschodí, první velmi vysoké, hrdé. Celou ozdobou byla přízemní vysoká okna, zahrazená obrovským vyčnívajícími mřížemi, jako z obavy před nějakým obležením, spočívající na velkých konzolách a korunována atikami, které spočívaly samy na menších konzolách. Nad monumentálním vjezdem s vraty o bronzových veřejích, před prostředním oknem, byl balkon. Průčelí končilo nahoře nádhernou římsou, jejíž vlys vynikal půvabem a obdivuhodnou čistotou ornamentů. Tento vlys, konzoly a atiky oken, jakož i obložení vrat byly z bílého mramoru, leč tak zašlého a zvětralého, že se zdály tesány z hrubého, žlutavého kamene. Napravo i nalevo od vrat byly dvě starobylé lavičky, nesené supy, rovněž mramorovými; a na jednom z rohů bylo viděti do zdi vpuštěnou rozkošnou renesanční kašnu, nyní vyschlou, s reliéfem Amora, jedoucího na delfínu, stěží rozeznatelným.

Leč Pierrův zrak byl právě zvláště upoután znakem, vytesaným nad jedním z přízemních oken, erbem to rodu Boccanera: okřídlený drak, chrlící plameny; a jasně bylo možno přečísti neporušené heslo: Boccanera, Alma rossa, ústa černá, duše rudá. Nad jiným oknem, právě naproti prvnímu, byla jedna z malých kapliček, v Římě ještě četných, se sametem oděnou pannou Marií, před níž ve dne v noci hořela lampička.

Kočí chtěl dle zvyku zahnouti do temné…