Řím

III.

Druhého dne ráno, ve tři čtvrti na deset sešel Pierre do prvního patra paláce, aby se ohlásil k audienci u kardinála Boccanery. Vzbudil se pln odvahy, znovu nabyv naivního nadšení své víry; a ničeho v něm nezbylo ze včerejší nepochopitelné ochablosti, z pochyb a podezření, které jej schvátily při prvním styku s Římem, v únavě příjezdu. Bylo tak krásně, nebe bylo tak čisté, že jeho srdce zabušilo nadějí.

Na širokou chodbu vedoucí dveře prvního předpokoje byly dokořán otevřeny. Kardinál, jeden z posledních kardinálů římských patriciů, ač dal zavříti slavnostní sály, jejichž okna vedla na ulici a které nyní trouchnivěly starobou, zachoval přijímací komnaty svého prastrýce, rovněž kardinála, jenž žil koncem osmnáctého století. Byly to čtyři ohromné místnosti, šest metrů vysoké, jejichž okna vedla do uličky, svažující se k Tiberu; slunce tam nevniklo nikdy, jsouc zadržováno černými protějšími domy. Zařízení zachováno v plné knížecí nádheře a přepychu dřívějších církevních hodnostářů. Nebylo však opravováno ani opatrováno, čalounování viselo v cárech, prach rozežíral nábytek za naprosté bezstarostnosti, která se zdála hrdou snahou zadržeti čas.

Pierre byl lehce vzrušen, když vcházel do první místnosti, předsíně to pro služebnictvo. Kdysi tam stávali dva papežští vojáci, v plné zbroji, s houfem sloužících; dnes jediný sluha zvyšoval ještě melancholii tohoto polotemného, rozsáhlého sálu. Nejvíce poutal oko oltář naproti oknům, červeně čalounovaný, s červeným baldachýnem, pod nímž vyšit znak Boccanerů, okřídlený drak, chrlící plameny, a heslo: Bocca nera, Alma rossa. Též zde visel prastrýcův velký červený klobouk, rovněž dvě podušky z rudého hedvábí a dva starobylé slunečníky, které při každé vyjížďce brával do kočáru. Za naprostého toho ticha se zdálo, že je slyšeti tiché hlodání molů, po celé století hryzoucích tuto mrtvou minulost, která by se byla v prach rozpadla jediným dotekem smetáku.

Druhý předpokoj, kde dříve sedával tajemník, předpokoj rovněž tak rozsáhlý, byl prázdný; Pierre, prošed jím, nalezl dona Vigilia až ve třetím sále, panském to předpokoji. Omeziv svůj personál na nejnutnější míru, kardinál chtěl míti svého tajemníka u ruky, přímo u dveří bývalého trůnního sálu, v němž přijímal. A don Vigilio, tak hubený, žlutý, horečkou sešlý, byl tu jako ztracen u nepatrného černého stolku, přeplněného papíry. Jsa zabrán do svazku listin, zdvihl hlavu, a poznav příchozího, zašeptal hlasem v tom tichu sotva slyšitelným:

„Jeho Eminence je zaměstnána… Počkejte laskavě.“

A znovu se zabral do četby, chtěje patrně uniknouti pokusu o rozmluvu.

Pierre, neodvažuje si usednouti, prohlížel si místnost. Byla snad ještě ošumělejší než obě ostatní, s čalouny ze zeleného damašku, věkem vybledlého, podobajícími se zvětralému mechu na starých stromech. Strop však byl stále nádherný; vysoká římsa s malovanými a zlacenými ozdobami ovrubovala fresku některého z Raffaelových žáků, Triumf Amfitrity. A dle dávného zvyku ležela na stolku u oltáře pod ebe…