Řím

VI.

Pierre byl v Římě již čtrnáct dní, ale záležitost, pro kterou přišel, obrana jeho knihy, nepokračovala. Stále choval vroucí přání viděti papeže, nemaje potuchy, kdy a jak je uskuteční, za stálého otálení ve strachu před nějakou neopatrností, který mu monsignore Nani vnuknul. A chápaje, že se jeho pobyt může do nekonečna protáhnouti, dal si na vikariátu potvrditi své celebret a sloužil každodenně mši u svaté Brigitty, na Piazza Farnese, kde se mu dostalo laskavého přijetí od abbého Pisoniho, bývalého Benedettina zpovědníka.

Toho pondělí se rozhodnul, že se dostaví záhy do přijímacích salonů donny Serafiny, doufaje, že se tu dozví něco nového a snad svou záležitost urychlí. Snad tam nalezne monsignora Naniho, snad bude míti štěstí setkati se s některým prelátem nebo kardinálem, který mu pomůže. Marně se snažil vyzvěděti od dona Vigilia něco určitého. Tajemník kardinála Boccanery se mu vyhýbal a skrýval se, jako by znovu se ho byla zmocnila nedůvěra a strach, ač dříve projevil ochotu, a tvářil se, jako by byl odhodlán nemísiti se do záležitosti zřejmě podezřelé a nebezpečné. Ostatně od předvčerejšího dne trpěl hrozným návalem horečky a nemohl se hnouti ze svého pokoje.

Nebylo naprosto nikoho, kdo by Pierrovi dodal mysli, mimo Victoriny Bosquetové, bývalé chůvy, povýšené za guvernantku, rodačky z Beauce, která si zachovala své starofrancouzské srdce po třicetiletém pobytu v tomto Římě, jehož nepoznala.

Mluvila s ním o Anneau, jako by odtamtud byla přijela včera. Leč onoho dne nebylo u ní obvyklé živosti a veselosti; když zvěděla, že Pierre chce večer sejíti k damám, potřásla hlavou.

„Ach, nenaleznete je příliš spokojené. Má ubohá Benedetta má velké starosti. Zdá se, že to s jejím rozvodem špatně stojí.“

Mluvil o tom celý Řím a znovu rozvířila spousta klepů bílý a černý svět. Victorina považovala za zbytečnou diskrétnost nesděliti toho svému krajanu. Tedy, v odpověď na memoriál konzistoriálního advokáta Morana, jenž, opíraje se o svědectví a o písemné důkazy, dokazoval, že manželství nemohlo se uskutečniti pro manželovu neschopnost, monsignor Palma, teolog, zvolený vzhledem k záležitosti té kongregací koncilu za obhájce manželství, odpověděl memoriálem vskutku strašlivým. Předně vyslovil silnou pochybnost o žadatelčině panenství, probíraje odborné výrazy v dobrozdání obou porodních žen, žádaje důkladnou prohlídku dvěma lékaři, formalitu, proti které se cudnost mladé ženy vzpírala; a ještě uváděl fyziologické případy, úplně dokázané, kdy dívky měly s muži styk, aniž by se zdály zbaveny panenství. Značně se opíral o svědectví hraběte Prady, jenž, zcela upřímně, váhal říci, bylo-li manželství dokonáno, čili nic, neboť se hraběnka divoce bránila; v oné chvíli se sice domníval, že akt úplně dokonal, za normálních okolností; když však o tom později přemýšlel, nemohl to najisto potvrditi, připouštěje, že v prudkosti své touhy mohl se klamati o dokonání aktu. A monsignor Palma těžil z této pochybnosti, zvyšoval ji ještě obratnými úvahami, po…