Germinal

II

Deputaci, která půjde na ředitelství, sestavil Štěpán s několika soudruhy už předešlý den na schůzce u Rasseneura. Když se Maheudka večer dověděla, že se její muž také zúčastní, byla zdrcena: to-chce, aby je všechny vyhodili na dlažbu? Maheu sám se dlouho zdráhal, než na to přistoupil. V okamžiku, kdy mělo dojít k činu, upadali oba, přes všechnu nespravedlivost svého bídného života, do odvěké pokory svého rodu, lekali se zítřka, nejraději by byli znovu ohnuli hřbet. V důležitých životních otázkách se Maheu obvykle spoléhal na úsudek své ženy, neboť to byla žena rozšafná. Ale tentokrát se na ni nakonec rozzlobil, tím spíš, že tajně sdílel její obavy.

“A už mi s tím dej pokoj!” okřikl ji, lehl si a otočil se k ní zády. “Přece bych nenechal kamarády ve štychu!… Já vím, co se patří.”

Maheudka si také lehla. Oba mlčeli. Teprve po dlouhé chvíli ticha Maheudka odpověděla:

“Máš pravdu, jen jdi. Jenže, milej zlatej, tohle si všichni odskáčeme.”

Obědvalo se úderem dvanácté, protože sraz byl v jednu hodinu u Rasseneura, odkud se pak půjde k panu Hennebeauovi. K obědu byly brambory. Protože zbýval jen malý kousíček másla, nikdo se ho nedotkl. Večer se namaže na chleba.

“Víš, že počítáme s tím, že mluvit budeš ty,” řekl náhle Štěpán Maheuovi.

Maheu se lekl, rozčilením ztratil hlas.

“Tak to zas ne!” zvolala Maheudka. “Jít si tam může, ale žádného mluvčího tam dělat nebude!… A vůbec, proč zrovna on, a ne někdo jiný?”

Štěpán vynaložil veškerou svou přesvědčivost, aby jí to vysvětlil. Maheu je nejlepší, nejoblíbenější a nejváženější havíř na šachtě, každý ho dává za vzor pro jeho rozšafnost. A proto budou z jeho úst mít stížnosti havířů patřičnou váhu. Původně měl mluvit on, Štěpán, ale na to je v Montsou teprve příliš krátkou dobu. Místního člověka každý spíš vyslechne. A konečně, kamarádi svěřují obhajobu svých zájmů tomu, kdo je toho nejvíce hoden: Maheu to nemůže odmítnout, bylo by to zbabělé.

Maheudka učinila zoufalý pohyb.

“Tak si tedy jdi, muži, dej se zabít pro druhý. Já už nic neříkám.”

“Ale já to nedokážu,” vykoktal Maheu. “Budu říkat nesmysly.”

“Řekneš to, jak to cítíš, a bude všechno v pořádku.”

Starý Smrtka, jemuž otok na nohách povolil, poslouchal s plnými ústy a jen vrtěl hlavou. Nastalo ticho. Kdykoli jedly brambory, byly děti jako pěny, protože se jim lepily v krku. Smrtka konečně spolkl sousto a pomalu zamumlal:

“Říkej si, co chceš, stejně to bude, jako kdybys nic ne-řekl… Jo, takovýhle případů já už jsem zažil! Tenkrát před čtyřiceti lety nás na ředitelství ani nepustili dovnitř a ještě nás odtamtud hnali šavlema! Dneska vás tam možná pustěj, ale dozvíte se toho od nich zrovna tolik, co od tyhle zdi… Bodejď, oni mají peníze, tak na všechno kašlou.”

Znovu nastalo ticho. Maheu a Štěpán vstali a nechali rodinu chmurně sedět nad prázdnými talíři. Po cestě se zastavili pro Pierrona a Levaqua a pak se všichni čtyři vydali k Rasseneurovi, kam už se po hloučcích scházeli delegáti z ostatních kolonií. Když se shromáždilo všech dvacet členů deputace, dohodli se na podmínkách, které budou prosazovat proti podmínkám podniku, a vyrazili k Montsou. Silnici zametal ostrý severovýchodní vítr. K ředitelství došli, právě když odbíjely dvě hodiny.

Sluha je nejprve požádal, aby počkali, a nechal je stát za dveřmi, za chvíli se vrátil, uvedl je do salónu a rozhrnul zatažené záclony. Do místnosti vniklo světlo rozptýlené krajkovými stórami. Ponecháni o samotě, havíři si netroufali sednout, stáli tu, celí nesví, všichni čistě oblečení v soukenných šatech, čerstvě oholení, se stejně žlutými vlasy a kníry. Ždímali čepice v rukou a po očku se rozhlíželi po místnosti, která byla zařízena onou směsicí slohů, jak to bylo v módě od té doby, co se rozšířila záliba ve starožitnostech: byla tu křesla z doby Jindřicha II” židle z doby Ludvíka XV” barokní italská skřínka, renesanční španělský sekretář, oltářní řezba nad krbem a na portiérách byly našité zlaté výšivky ze starých ornátů. Všechno to zašlé zlato, ty staré brokáty žlutavých odstínů, všechen ten kostelní přepych vzbuzoval v havířích pocit tísně a úcty. Vysoký vlas perských koberců jako by jim spoutával nohy. Nejvíc je však ohromovalo teplo, ono rovnoměrné teplo z ústředního topení, které je obestřelo v okamžiku, kdy sem vstoupili, tváře ještě namrzlé ledovým větrem. Uplynulo pět minut. V tom bohatém přepychu útulně uzavřené místnosti na ně padala čím dál větší tíseň.

Konečně vstoupil pan Hennebeau, po voj ensku upnutý v císařském kabátě, s precizní stužkou vyznamenání na klopě. Začal hned sám:

“Aha, tady jste… Jak slyším, vy se prý bouříte…” Odmlčel se a dodal pak škrobeně, ač zdvořile: “Posaďte se, velice rád si s vámi pohovořím.” Havíři se ohlédli, hledali očima, kam by si sedli. Několik z nich se odvážilo sednout si na židle, ostatní se zalekli toho vyšívaného hedvábí a raději zůstali stát.

Chvíli bylo ticho. Pan Hennebeau si přitáhl křeslo ke krbu a mezitím si je rychle spočítal, snažil se připomenout si známé tváře. Právě poznal Pierrona, který se skrýval v poslední řadě, a pak se jeho zrak zastavil na Štěpánovi, který seděl naproti němu.

“Tak co?” otázal se. “Co máte na srdci?”

Očekával, že se slova ujme ten mladý, a tak ho překvapilo, když vystoupil Maheu, že se nezdržel a ještě dodal:

“Cože? Vy? Takový dobrý dělník, takový rozumný člověk ! Tak dlouho už u nás děláte, vaše rodina pracuje pod zemí od první rány krumpáčem, a najednou se stavíte do čela nespokojenců!… To od vás není hezké, a velice mě to mrzí.”

Maheu poslouchal se sklopenýma očima. A pak spustil, zprvu váhavě, bezbarvým hlasem:

“Pane řediteli, kamarádi si mě vybrali právě proto, že jsem takový rozumný člověk a že mi nemůže nikdo nic vyčítat. Z toho byste měl vidět, že tady nejde o vzpouru nějakých křiklounů nebo darebáků, co chtějí dělat zmatek. My chceme jenom spravedlnost, my už máme dost hladovění a myslíme si, že už je načase, abychom se nějak dohodli, abychom měli na každý den aspoň ten kus chleba.”

Hlas se mu pomalu zpevňoval. Zvedl oči a pokračo…