Germinal

VI

Namačkán se svými druhy v kleci letící vzhůru, Štěpán byl pevně rozhodnut, že se znovu vydá na hladovou pouť po silnicích. Raději hned zdechnout, než se ještě jednou vrátit do toho podzemního pekla, kde si člověk nevydělá ani na chleba. Kateřina už nebyla vedle něho, jela v horním patře klece, Štěpán už necítil po svém boku příjemně zmalátňující teplo jejího těla. Raději nemyslet na hlouposti a odejít, neboť cítil, že při svém hlubším vzdělání nemůže nikdy být tak pokorný a odevzdaný jako toto stádo, a že by nakonec asi uškrtil některého nadřízeného.

Náhle byl oslepen. Vyfárali tak rychle, že Štěpán zůstal jako omámen denním světlem, mžikaje očima v jasu, jemuž již odvykl. Přesto si s úlevou uvědomil, že klec pevně dosedla na závory. Dveře se otevřely a proudy havířů počaly vyskakovat z huntů.

“Tak co, Mouquete,” zašeptal Zachar do ucha tomu, kdo jim dveře otevřel. “Jde se večer do Vesuvu?”

Vesuv byl šantán v Montsou. Mouquet mrkl levým okem a zasmál se tichým smíchem, který mu prořízl tvář od ucha k uchu. Byl malý a zavalitý po otci, s vyzývavě zvednutým nosem outraty, který se pramálo stará o to, co bude zítra. Mouquetka právě vystoupila z klece a Mouquet ji hlučně plácl přes zadek, na důkaz bratrské lásky.

Štěpán sotva poznával vysokou loď haly, která mu tehdy v kalném světle svítilen připadala tak tajemná a zlověstná. Zaprášenými okny sem vnikalo popelavé světlo. Jen stroj tam na konci se leskl mosazí, namaštěná ocelová lana ubíhala jako stuhy namočené v inkoustu a lanové kotouče tam vysoko nad hlavou, ta obrovská konstrukce, která je nesla, klece, hunty a všechna ta přemíra železa zatemňovaly halu tvrdou šedí. Litinové pláty na podlaze se otřásaly nepřetržitým rachotem kol a ze všeho toho uhlí v pohybu stoupal jemný prach a pokrýval černým popraškem zem, zdi a dokonce trámoví těžní věže.

Chaval, který se zašel podívat na desku v zasklené známkovně, se vracel rozzuřen. Zjistil, že jim odmítli dva hunty, jeden protože neobsahoval předepsané množství uhlí, druhý proto, že uhlí bylo nečisté.

“Tohle přestává všechno!” řval Chaval. “Zase o dvacet sou míň!… To je z toho, když si někdo najme takový střevo, kterýmu jdou obě ruce od těla!”

A doplnil svou myšlenku kosým pohledem na Štěpána. Štěpán byl v pokušení mu odpovědět pěstí. Ale pak si řekl, že to nemá smysl, když stejně odejde. Nyní už byl zcela rozhodnut.

“První den to nikomu moc nejsle,” řekl Maheu smířlivě. “Zítra už to bude lepší.”

Ale hořkost trvala dál a ve všech vřela potřeba hádky. Když se zastavili v lampárně, aby vrátili kahany, Levaque se chytil s lampářem, že mu špatně čistí kahan. Napětí poněkud polevilo teprve v baráku u ohně. Tam někdo přiložil tak důkladně, že kamna byla rozžhavena do červena. Stěny byly zkrvavené rudou září z ohniště, takže se zdálo, jako by celá ta velká místnost bez oken stála v plamenech. A havíři si za spokojeného mručení zpovzdáli opékali záda, až se z nich kouřilo jako z polévky. Když měli záda připečená, opékali si břicho. Mouquetka si klidně spustila kalhoty, aby si usušila košili. Několik chlapců si ji začalo dobírat, a všichni vybuchli smíchem, když na ně Mouquetka náhle vystrčila zadnici, což byl u ní projev nejhlubšího opovržení.

“Já jdu,” řekl Chaval, když si uklidil náčiní do skříňky.

Nikdo se nehnul. Jen Mouquetka se rychle vytratila za ním, pod záminkou, že mají do Montsou společnou cestu. Ale žerty padaly dál, kdekdo věděl, že už o ni Chaval nestojí.

Kateřina byla celou dobu zamyšlená a nyní něco zašeptala otci. Maheu jako by se zprvu divil, pak přisvědčil hlavou, zavolal Štěpána, a když mu vracel uzlík, zašeptal mu:

“Poslyšte, když nemáte ani vindru, to byste do výplaty chcípnul hladem… Nechcete, abych vám někde obstaral úvěr?”

Štěpán chvíli rozpačitě mlčel. Právě se chystal požádat o svých třicet sou a odejít. Ale zdržel ho ostych před Kateřinou, která na něho upřeně hleděla. Bál se, aby si nemyslela, že se štítí práce.

“To víte, nic vám neslibuju,” pokračoval Maheu. “Přinejhorším nám odmítnou.”

Na to Štěpán přistoupil. Určitě jim odmítnou. Ostatně ho to k ničemu nezavazuje, může se najíst a odejít. Pak ho ale zamrzelo, že nabídku přijal, když viděl, jakou má Kateřina radost, jak se na něho přátelsky usmívá, jak je ráda, že mu nějak pomohla. Nač to všechno?

Maheuovi si obuli dřeváky, zavřeli skříňky a vyšli z baráku za svými soudruhy, kteří postupně odcházeli, když se pořádně ohřáli. Štěpán vyšel s nimi, a připojil se k nim i Levaque se synem. Ale když procházeli úpravnou, zastavil je prudký výstup.

Bylo to v rozlehlé hale, jejíž trámy byly černé uhelným popraškem a jejímiž velkými dřevěnými žaluziemi vnikal neustálý průvan. Hunty s uhlím sem přicházely přímo od jámy a vyklápěly se tu do dlouhých plechových žlabů, po obou stranách žlabů stály na stupních ženské, ozbrojené lopatou a hráběmi, jimiž vybíraly kamení a postrkovaly čisté uhlí ke košům, odkud se sypalo přímo do vagónů na kolejích pod úpravnou.

Pracovala tu Filoména Levaquová, štíhlá a bledá, s ovčí tváří souchotinářky. Hlavu chráněnou modrým vlněným hadrem, ruce a paže červené až k loktům, Filoména stála přímo pod starou ježibabou, Pierrončinou matkou, které se říkalo Baba Pálená a z jejíchž sůvích očí a z úst stažených jako skrblíkův měšec šel až strach. Ty dvě byly v sobě, mladší vyčítala starší, že jí vybírá všechno kamení, takže ho za deset minut nenasbírá ani plný koš. Platilo se za koš, a takové hádky byly na denním pořádku. Vlasy jen létaly, ruce zanechávaly černé otisky na rudých tvářích.

“Jen jí rozbij hubu!” volal shora Zachar na svou milou.

Ženské ječely jedna přes druhou. Ale Baba Pálená se osopila na Zachara:

“Ty ohavo jeden, kdybys radši uznal ty svý parchanty, cos jí nadělal!… Vždyť je to proti pánubohu, taková osmnáctiletá pápera, sotva to stojí na nohou!”

Maheu musel násilím zadržet syna, který chtěl skočit dolů, aby se prý té ježibabě podíval na kůži. Vtom však přicházel dozorce, a hrábě zas rychle počaly prohrabávat uhlí. Po celé délce žlabů bylo vidět jen kulatá záda že…