Germinal

II

Zavřenými žaluziemi pomalu proniklo několik pruhů šedého světla a vějířovitě se rozprostřely po stropě. Vzduch v uzavřené místnosti byl čím dál těžší, všichni pokračovali v nočním spánku: Lenora a Jindra spali přitulení k sobě, Alzira s hlavou zvrácenou dozadu ležela na hrbu, zatímco kmotr Smrtka, sám v Zacharově a Jankově posteli, chrápal s otevřenými ústy. Z komory, kde Maheudka usnula při kojení Estelky, neozýval se ani hlásek. Maheudce se svezly prsy ke straně, a dítě jí leželo napříč přes břicho, nasycené mlékem a přemožené spánkem, hlavu zabořenou v měkkých ňadrech.

Dole na kukačkových hodinách odbilo šest. Po celé kolonii se počaly otvírat dveře, dřeváky zaklapaly po kamenných chodnících. To ženské odcházely do úpravny. A až do sedmi bylo zase ticho. Potom se otevřely okenice a skrz stěny se počalo ozývat zívání a pokašlávání. Kdesi dlouze vrzal mlýnek na kávu, ale v ložnici se stále ještě nikdo ne-probouzel.

Až náhle kdesi v dálce plesklo pár políčků a ozval se řev, a to probudilo Alziru. Uvědomila si, kolik je hodin, a bosá běžela zburcovat matku.

“Maminko! Maminko! Už je pozdě! Ty jsi přece chtěla někam jít… A dej pozor, vždyť zalehneš Estelku!”

A honem vytáhla sestřičku napůl zadušenou obrovskými prsy.

“Zatracený život!” mumlala Maheudka a protírala si oči. “člověk je tak sedřený, že by prospal celý den… Oblékni Lenoru a Jindru, vezmu je s sebou. Estelku ohlídáš ty, nechci ji v tom počasí tahat ven, ještě by se mi nastydla.”

Maheudka se chvatně umyla, oblékla si starou modrou spodničku, tu nejčistší, co měla, a šedý vlněný kabátek, na který si předešlý den našila dvě záplaty.

“A prokrista, ještě snídani!” zamumlala znovu Maheudka a horempádem se rozběhla do kuchyně.

Alzira se mezitím vrátila do ložnice s Estelkou, která znovu začala vřískat: Ale AJzira byla na její zlobení zvyklá a ve svých osmi letech už znala všechny ty něžné mateřské lsti, jak dítě ukonejšit a rozptýlit. Opatrně uložila Estelku do své postele, která byla dosud teplá, strčila jí do pusy prst a Estelka znovu usnula. Byl nejvyšší čas, protože právě propukl další rámus. Alzira musela hned srovnat Lenoru aJlndru^Jíteří se mezitím probudili. Ti dva se mezi sebou nesnášeli, a tulili se k sobě jenom ve spánku. Jakmile se probudila, šestiletá Lenora se pokaždé vrhla na svého čtyřletého, bratříčka, který jen držel a nechal se fackovat. Obě děti měly stejně velkou, jakoby napuchlou hlavu a na ní ježaté vlasy. Alzira musela nakonec popadnout sestru za nohy a pohrozit jí, zejí sedře kůži ze zadnice. Pak nastalo zlobení při mytí a při každé součásti oděvu, kterou Alzira dětem oblékala. Okenice se nesměly otvírat, aby světlo nerušilo dědu Smrtku ze spaní. A za příšerného dětského jekotu kmotr Smrtka klidně chrápal dál.

“Snídaně je hotová, už to bude, vy tam nahoře?” křikla Maheudka.

Mezitím v kuchyni otevřela okenice, prohrábla oheň a přiložila. Tajně doufala, že děda třeba nechal trochu polévky. Ale hrnek byl jako vymetený a Maheudka musela zavařit hrst kupovaných nudlí, které si už tři dny schovávala. Děti je snědí jen tak bez másla, z toho včerejšího žďabíčku jistě nic nezbylo, ale k Maheudčině překvapení se Kateřině při mazání chleba podařilo nějakým zázrakem malý kousíček ušetřit. Jenže špižírna byla tentokrát skutečně prázdná, nikde ani kůrka chleba, ani špetka na dně pytlíku, ani neobraná kost. Co si počnou, jestli jim bude Maigrat dál odmítat úvěr a jestli páni z Piolaine nedají alespoň pět franků? Až se chlapi a Kateřina vrátí ze šachty, musí jim přece dát najíst, protože bohužel ještě nikdo nenašel způsob, jak by se dalo žít bez jídla.

“Tak půjdete už konečně dolů?” rozzlobila se Maheudka. “Už jsem měla být dávno pryč.”

Když Alzira přivedla děti, Maheudka rozdělila nudle na tři malé talířky. Ona sama že hlad nemá. Ačkoli Kateřina ráno už podruhé spařila včerejší kávu, Maheudka na ni ještě jednou nalila vařící vodu a vypila za sebou dva hrnky čehosi, co vypadalo spíš jako rezavá voda. Snad ji to přece jen trochu posilní.

“Tak nezapomeň,” připomínala Maheudka Alziře, “dědečka necháš spát a dáš pozor, aby si Estelka nerozbila hlavu. A kdyby se probudila a moc řvala, tak tady máš kostku cukru, rozpusť ji ve vodě a dávej jí to po lžičkách… Já vím, že jsi rozumná holka a že jí ho nesníš.” “A co škola, maminko?”

“Jo, škola, ta musí počkat… Dneska tě potřebuju doma.” “A mám uvařit polévku, kdyby ses někde zdržela?” “Polévku, polévku… Ne, počkej s tím, až se vrátím.” Jak to u mrzáčků bývá, byla Alzira na svůj věk značně vyspělá a polévku uměla vařit výborně. Ale asi pochopila a dál nenaléhala. Nyní už byla celá kolonie vzhůru, hloučky dětí mířily ke škole za šouravého zvuku galoší. Odbilo osm hodin a zleva od Levaquových se ozýval stále hlasitější bzukot hovoru. Ženám začínal den, vařila se káva, a kolem stolu, ruce v bok, ženské mlely jazykem, jen se prášilo. K oknu se přitiskl zvadlý obličej s masitými rty a rozpláclým nosem.

“Ty, poslyš, víš co je nového?” křikla sousedka. “Počkej, teď ne, až potom,” odpověděla Maheudka. “Musím si někam zaskočit.”

A aby nepodlehla pokušení pozvání na sklenici horké kávy, honem dokrmila Lenoru a Jindru a vyšla s nimi ven. Nahoře kmotr Smrtka chrápal dál, a to jeho pravidelné chrápání uspávalo ztichlý dům.

Venku Maheudka překvapeně shledala, že už nefouká. Náhle se oteplilo, nebe mělo barvu hlíny, stěny byly oslizlé ¦ nazelenalou vlhkostí, cesty rozblácené oním blátem uhelných krajů, které je jako zředěné saze, a tak husté a lepkavé, že v něm zůstávají dřeváky vězet. Maheudka musela ihned plácnout Lenoru, protože si hrála s blátem a nabírala je galošemi jako lopatkou. Když vyšli z kolonie, dala se Maheudka nejdřív kolem haldy a podél průplavu, a pak, aby si nadešla, vzala to rozbitými cestami mezi ohradami, jejichž plaňky byly porostlé mechem. Skladiště se střídala s dlouhými továrními budovami, vysoké komíny chrlily saze a zamořovaly jimi zničenou krajinu průmyslové periferie. Za skupinou topolů se vynořily trosky těžní věže opuštěné jámy Réquillart, z níž …