Germinal

III

Uběhlo čtrnáct dní, a v pondělí třetího týdne vykazovaly prezenční listiny odevzdané na ředitelství další pokles počtu havířů, kteří sfárali. Ten den se počítalo s obnovením práce, ale zatvrzelá neústupnost správní rady přiváděla havíře z míry, už nezahálely jen Voreux, Crěvecoeur, Mirou a Magdalena, na Viktorii a na Feutry-Canťel sfárala sotva čtvrtina osazenstva, postižen byl dokonce Svatý Tomáš. Stávka se ponenáhlu stávala všeobecnou.

Na nádvoří Voreux leželo tíživé ticho. Bylo tu mrtvo, vládla tu ona pustota a zanedbanost velkého závodu, kde práce stojí. Těch několik huntů, porůznu zapomenutých na můstcích, působilo na šedém pozadí prosincového nebe němým smutkem neživých předmětů. Dole, mezi čapími nohami můstků se skládka uhlí tenčila a zanechávala po sobě holou černou zem, zatímco zásoba dřeva hnila na dešti. U přístaviště na průplavu stál už jen jediný napůl naložený vlečný člun, jako by spal na kalné hladině, a na opuštěné haldě, na níž vzdor dešti kouřily rozkládající se sirníky, ponuře trčely k nebi oj nice dvoukolé káry. Avšak ochromení nejvíc zasahovalo budovy, úpravnu se zavřenými okenicemi, těžní věž, k níž už nestoupalo rachocení těžní haly, vychladlou kotelnu a obrovský komín, příliš široký na těch pár obláčků kouře. Těžní stroj se spouštěl jen ráno, kdy koňáci rozváželi píci koním a jinak pod zemí pracovali jen důlní, z nichž se znovu stali obyčejní dělníci a starali se o to, aby nedocházelo k nehodám, které ničí chodby, jakmile se přestanou udržovat. Potom, po deváté hodině, se už muselo lézt po žebřících. A nad těmi mrtvými budovami zahalenými černým příkrovem prachu znělo dál jen hlučné a táhlé oddechování čerpadla, poslední dech života šachty, který se nesmí zastavit, aby ji voda nezničila.

Také naproti na planině Dvěstě čtyřicítka jako by vymřela. Zpočátku sem přispěchal lillský prefekt a po silnicích hlídkovali četníci. Ale když viděli, že se stávkující chovají pokojně, prefekt i četníci zase odtáhli. Nikdy nežila kolonka v té širé pláni tak vzorným životem. Aby nezapadli do hospody, chlapi raději celé dny spali, ženské šetřily kávou a tím se trochu umoudřily a už si tolik nelibovaly v klepech a hádkách, dokonce děti jako by chápaly, co se děje, chovaly se tak způsobně, že běhaly venku bosý a fackovaly se ve vší tichosti. Neboť heslo, které se neustále opakovalo a kolovalo od úst k ústům, znělo: zachovejme klid.

Přesto se u Maheuových dveře netrhly. Štěpán ve své funkci tajemníka tam zpočátku rozdělil celé tři tisíce ze svépomocné pokladny mezi nejpotřebnější rodiny: pak ještě přišlo z různých stran několik set franků ze sbírek a darů. Ale nyní už se všechny zdroje vyčerpaly, havíři už neměli peníze na podporu stávky a začínal hrozit hlad. Maigrat, který zprvu slíbil úvěr ve výši jedné čtrnáctidenní mzdy, si to za týden náhle rozmyslel a zarazil zásobování. Obvykle se totiž řídil příkazy ředitelství podniku, a proto se dalo soudit, že podnik chce dělníky vyhladovět a tak se stávkou co nejdřív skoncovat. Přitom si Maigrat počínal jako rozmarný tyran a dával nebo odmítal chleba podle vzhledu dcery, kterou rodiče poslali na nákup, hlavně však zavíral dveře před Maheudkou, neboť jí nemohl odpustit, že tehdy nedostal Kateřinu, a chtěl za to matku vytrestat. K dovršení bídy začalo silně mrznout. Ženské pozorovaly, jak jim před očima mizí zásoba uhlí a s obavami si uvědomovaly, že jim na šachtě další nedají, dokud chlapi znovu nesfárají. Jako by nestačilo, že chcípají hladem, teď ještě aby chcípali zimou!

U Maheuových už chybělo všechno. Levaquovi ještě měli co jíst, dík dvaceti frankům, které jim půjčil Bouteloup. Zato Pierronovi měli peněz pořád dost, ale aby vypadali stejně vyhladovělí jako ostatní a aby si od nich nechtěl nikdo vypůjčovat, kupovali u Maigrata na dluh, ačkoli by bylo stačilo, aby Pierronka nastavila zástěru, a Maigrat by jí tam vysypal celý krám. Už v sobotu šlo mnoho rodin spát o hladu. Ale ani tváří v tvář nastávajícím krušným dnům si nikdo ani slovem neposteskl, všichni klidně a statečně zachovávali heslo, které si dali. Byla v tom vlastně bezmezná důvěra, dar slepé víry zbožného lidu. Slíbili jim vládu spravedlnosti, a oni byli hotovi strádat v boji za štěstí lidstva. Hlad rozněcoval hlavy, nikdy dosud se před těmito blouznivci bídy neotevřel tak široký výhled v jejich uzavřeném obzoru. Tam, když se jim zrak kalil slabostí, viděli onu ideální obec svých snů, dnes už tak blízkou, že byla skoro skutečná, obec obývanou bratry, v níž vládne zlatý věk společné práce a společného stravování. Nic nemohlo otřást jejich přesvědčením, že se k ní konečně blíží. Pokladna byla vyčerpána, podnik zřejmě nehodlal ustoupit, situace se musela nutně den ode dne jen zhoršovat, a přesto si zachovávali naději a na skutečnost hleděli s úsměvem opovržení. Kdyby se jim rozestoupila země pod nohama, stane se zázrak, a přece budou zachráněni. Tato víra jim nahrazovala chleba, hřála je v žaludku. Když Maheuovým nebo jiné rodině příliš rychle vytrávilo po vodové polévce, odcházeli na lůžko v jakési závrati, v oné extázi lepšího zítřka, s jakou se křesťanští mučedníci vrhali před šelmy.

Štěpán byl nyní nesporným vůdcem. Co řekl při večerních besedách, bylo svaté, neboť čím víc si tříbil mozek studiem, tím směleji řešil každou otázku. Celé noci četl, dostával stále víc dopisů, dokonce si předplatil belgický socialistický~list Mstitel, a tyto noviny, první, které kdy do kolonky přišly, mu získaly u soudruhů neobyčejnou vážnost. Jeho vzrůstající popularita ho den ode dne víc roz-jitřovala. To že on, bývalý strojník, havíř s černýma rukama, vede nyní rozsáhlou korespondenci, že diskutuje

0 osudu pracujících po celém kraji, že se k němu chodí řadit havíři z Voreux, a hlavně to, že se stal středem dění, že cítí, jak se všechno točí kolem něho, to vše ustavičně rozdmýchávalo jeho samolibost. Dostával se o stupínek výš, vstupoval do řad těch nenáviděných měšťáků, se všemi svody duchovního i hmotného blahobytu, které si nechtěl přiznat. Jen jedno ho ještě tajně trápi…