Germinal

IV

Bíle ojíněnou holou rovinou, pod bledým zimním sluncem, valil se dav cesta necesta přes řepné lány.

Od Kravího rozcestí se Štěpán ujal velení. Dav se hnal dál, ale Štěpán vykřikoval povely, organizoval pochod. Janek uháněl v čele a vytruboval tu svou barbarskou muziku. V prvních řadách šly ženské, některé ozbrojené holemi, Maheudka s divokým leskem v očích, jako by z dálky vyhlížela zaslíbenou zem spravedlnosti, Bába Pálená, Levaquová a Mouquetka pod roztrhanými sukněmi zrychlovaly krok jako vojáci na válečném pochodu. Kdyby narazili na četníky, na ženské by si snad přece jen netroufli. Chlapi šli vzadu, v dlouhém nepravidelném šiku, zježeném železnými tyčemi, nad nimiž vévodila osamělá Levaquova sekera, jejíž ostří se lesklo na slunci. Štěpán šel uprostřed a nespouštěl z očí Chavala, kterého hnal před sebou, za ním Maheu se zle mračil na Kateřinu, která se octla sama mezi chlapy, protože nechtěla opustit svého milého v nebezpečí. Vítr čechral nepokryté hlavy, nebylo slyšet nic než klapot dřeváků na dlažbě, podobný dusotu stáda ženoucího se za divokým vytrubováním Jankovým.

Brzy však se ozval výkřik:

“Chleba! Chleba! Chleba!”

Bylo poledne, v žaludcích se ozýval šest neděl starý hlad, vybičovaný tím přespolním během. Těch pár kůrek k snídani a těch několik kaštanů od Mouquetky už bylo daleko. A prázdné žaludky úpěly a jejich bolest jen zvyšovala hněv proti zrádcům.

“Na šachty! Zastavte práci! Chleba!”

Štěpán, který ráno odmítl svůj díl chleba, měl mučivý pocit, jako kdyby se mu v hrudi všechno trhalo. Nenaříkal si, jen občas mechanicky vytahoval polní láhev a přihýbal si jalovcové, byla mu taková zima, že měl pocit, že by jinak nedošel. Tváře se mu rozpalovaly, v očích se mu rozhoříval plamen. Avšak zachovával si rozvahu, stále ještě chtěl zabránit zbytečným škodám.

Když došli k joisellské silnici, jeden z vandamských havířů, který se k davu přidal z pomsty vůči zaměstnavateli, stihl zástup doprava za divokého řevu:

“Na Gaston-Marii! Zastavíme čerpadlo! Ať se to všechno /.utopí!”

Dav už odbočoval k šachtě. Marně je chtěl Štěpán zadržet, marně je prosil, aby nezastavovali čerpání. Proč zbytečně ničit poruby? Přes všechnu zlobu se jeho dělnické Brdce bouřilo proti takovému ničení. Ani Maheu nepovažoval za správné, aby si vylévali zlost na strojích. Ale havíř dál volal o pomstu a Štěpán musel zesílit hlas, aby ho překřičel.

“Na Mirou! Tam pod zemí pracují zrádci!… Na Mirou! Na Mirou!”

Pohybem obrátil čelo šiku doleva. Janek spustil ještě divočejší muziku, zástup se zavlnil, změnil směr a pro tentokrát byla Gaston-Marie zachráněna.

Vzdálenost čtyři kilometry k Mirou urazili za půl hodiny téměř v běhu. V těch místech přetínala nedozírnou rovinu dlouhá ledová stuha průplavu. Jen ojedinělé holé stromy na obou březích, podobné obrovitým svícnům, porušovaly tu plochou jednotvárnost, která ubíhala až k obzoru, kde splývala s nebem, jako by se vlévala do moře. Montsou a Marchiennes byly skryty v prohlubni půdy, pustá pláň se táhla, kam oko dohlédlo.

Když se přiblížili k šachtě, spatřili na jednom z můstků důlního, který tam stál a čekal na ně. Všichni znali stařešinu montsouských důlních, starého Quandieua, bělovlasého růži ilíeího dědu, jemuž táhlo na šedesátku a který byl pro IVe” železné zdraví pravým divem šachty.

“Kam vás sem čerti nesou, vy bando flákačů?” křikl na ně shůry.

Dav se zastavil. Tohle nebyl žádný šéf, byl to havíř jako oni, úcta k tomu starému dělníkovi je zadržela.

“Dole jsou lidi,” řekl Štěpán. “Pošli je nahoru.”

“Jo, jsou tam lidi,” řekl starý Quandieu, “bude jich tam takových šedesát sedmdesát. Ti ostatní se vás bojí, vy darebáci… Jenže abyste věděli, ani jediný z nich nevy-fárá, o to já už se postarám!”

Ozvaly se výkřiky, chlapi se odzadu tlačili, ženské postoupily dopředu. Důlní rychle slezl z můstku a stoupl si do vrat, aby jim zahradil cestu.

Maheu se pokusil zakročit.

“Podívej se, dědo, my máme právo to žádat. Jak můžeme dokázat, aby stávka byla všeobecná, když nepřinutíme všechny soudruhy, aby šli s námi?”

Starý Quandieu chvíli mlčel. Zřejmě se v otázkách spolčovacího práva nevyznal o nic víc než Maheu. Potom odpověděl :

“Já neříkám, že na to nemáte právo. Jenže já znám jenom svoje příkazy. Jsem tady sám. Lidé mají zůstat dole do tří hodin a taky tam do tří hodin zůstanou.”

Poslední slova zanikla v provolávání hanby. Hrozili dědovi pěstí, ženské už mu ječely přímo do uší, jejich horký dech mu dýchal do tváře. Ale nedal se, sněhobílou hlavu s bělostnou bradkou hrdě vztyčenou, hlas tak vzdutý odvahou, že ho bylo přes všeobecnou vřavu zřetelně slyšet.

“Já vás sem nepustím!… Jako zeje slunce nade mnou, raději chcípnu, než abych vám dovolil sáhnout na lana… Tak už se netlačte, nebo sakra skočím před vámi do šachty!”

Zástup se zachvěl, zděšeně couvl. Quandieu pokračoval: “Copak to, vy pitomci, nechápete?… Já jsem jenom dělník jako vy. Řekli mi, abych hlídal, tak já hlídám.”

Dál dědův rozum nesahal, zatvrdil se ve svém vědomí povinnosti jako voják a nehýbal se z místa, oko pohaslé smutkem padesáti let pod zemí. Havíři se na něho dívali, podivně dojati, neboť každý z nich nalézal ve vlastním nitru ozvěnu toho, co jim říkal, onu vojenskou poslušnost, bratrství a odevzdanost v nebezpečí. V domnění, že ještě váhají, Quandieu opakoval:

“Skočím před várna do šachty!”

Mohutný otřes vrhl dav dozadu. Všichni se otočili na podpatku a rozběhli se doprava, po silnici, která ubíhala k.imsi do nekonečna uprostřed polí. Znovu se ozvaly výkřiky:

“Na Magdalenu! Na Grěvecoeur! Zastavit práci! Chleba! Chleba!”

Avšak uprostřed běžícího zástupu nastal pojednou zmatek a strkání: to Chaval chtěl využít příležitosti k útěku. Šičpán ho právě popadl za paži a hrozil mu, že mu přerazí hřbet, jestli se pokusí o nějakou zradu. Chaval se vzpouzel, SUřivě se bránil:

“Proč tohle všechno? Copak si už člověk nemůže dělat, co chce? Já už tady hodinu mrznu, potřebuju se umýt. Pusť.”

Vskutku, uhlí, které se mu potem nalepilo na kůži, (lliavala dřelo a v tenkém svetru mu …