Paříž

IV.

Když se Pierre vrátil druhého dne na Montmartre, trpěl tak, že poté po dva dny se tam neukázal. Zavřel se doma, kde nikdo nebyl svědkem jeho horečky. A jednou ráno, když ležel ještě na posteli, zoufalý a bez moci, byl překvapen i na rozpacích vida, že k němu přichází Vilém.

„Musím se sám obtěžovati, když ty k nám nejdeš… Jdu pro tebe, abys šel se mnou k přelíčení Salvatovu, který dnes bude souzen. Stěží jsem si pojistil dvě místa… Pojď, vstávej, budeme snídat ve městě a budeme tam včas.“

Vilém sám zdál se býti nekliden a zamyšlen; pronásledovala jej jakási starost, která jej zasmušovala; a když se Pierre strojil, tázal se ho: „Něco jsme ti udělali?“

„Ale nic! Copak tě to napadá?“

„Proč tedy k nám nejdeš? Bývals u nás co den a pojednou zmizíš.“

Pierre darmo hledal nějakou lež a nakonec se spletl:

„Měl jsem zde co dělat… A pak, prosím tě! Zas moje černé myšlenky se mne zmocnily, byl bych vás jen všecky rozesmutnil.“

Vilém učinil náhlý posunek.

„Myslíš, že tvoje nepřítomnost nás rozveseluje…? Marie, která byla pořád tak zdravá a veselá, měla včera takovou migrénu, že nemohla ani vyjít z pokoje. Ještě večer bylo jí zle, byla rozčilena a slova nepromluvila. Byl to nepěkný den.“

A díval se mu hezky do tváře s očima plnýma upřímnosti a loajálnosti, ve kterých zřejmě se jevilo podezření, které v něm vzniklo a které nechtěl říci.

Pierrovi, polekanému churavostí Mariinou a zděšenému při pomyšlení, že by mohl prozraditi se, podařilo se konečně lháti a tentokrát odpověděl hlasem klidným:

„Ba, nebylo jí už dobře tehda, když jsme jeli spolu na kole… Věř mi, měl jsem tuze mnoho práce, chtěl jsem právě vstát a jít k vám, abych přišel zas do svých starých kolejí.“

Ještě chvíli se Vilém naň díval; potom, beze vší pochyby přesvědčen anebo snad odkládaje na pozdějšek poznání pravdy, mluvil láskyplně o jiných věcech; a v této lásce bratrské, u něho tak silné, tkvělo přece tolik zoufalého strachu, předtuchy a bolesti nedoznané, snad nevědomé, že teď zas Pierre jal se ho vyptávati:

„A co ty, nejsi snad také nemocen? Připadáš mi, jako bys nebyl ve svém obyčejném dobrém rozmaru.“

„Já? O, ne, ne, nejsem nemocen… Jenom že se mi zdá, že můj pěkný rozmar je ten tam. Tou aférou Salvatovou, jak víš, jsem všecek rozrušen. Všecko bych rozdrtil vztekem nad tou ohromnou nespravedlností, jak všichni se snaží rozdrtiti toho ubožáka.“

Od té chvíle nemluvil o jiném nežli o Salvatovi, neústupně při tom zůstávaje, rozčiluje se, jako by chtěl v této denní události nalézti vysvětlení všeho svého odboje a všeho svého trudu. Když kolem desáté hodiny snídali v malé restauraci na boulevardu du Palais, povídal, jak velice je dojat, že Salvat zachovává mlčení i o podstatě prachu, jehož bylo užito ke zhotovení pumy, i o několika těch dnech, které strávil v práci u něho. Tomuto mlčení děkoval, že nebyl vůbec ani obtěžován, neřku-li volán za svědka. Rozlítostněn začal opět hovořiti o svém vynálezu, o strašlivém stroji, který měl pojistiti všemohoucnost Francii, stojící v čele národů a je osvobozující. Výsledky posledních desíti let jeho hledání a pátrání byly teď již mimo všechno nebezpečí, byty hotovy a přesny a mohly hned zítra býti odevzdány vládě francouzské. A nehledě k některým neurčitým rozpakům stran nehodnosti světa finančnického a politického, které jej trápily, čekal již jen na sňatek s Marií, chtěje ji z dojemné galantnosti učiniti účastnu tohoto skvělého daru všeobecného míru, neboť myslil, že už je předvečer onoho dne, kdy dar ten učiní světu.

Prostřednictvím Bertheroye, a i to velmi nesnadno, pojistil si Vilém dvě místa v soudní síni. A když přesně v jedenáct hodin, jakmile dveře síně se otevřely, Pierre a on se dostavili, myslili opravdu, že se tam nedostanou. Všecky mříže byly zavřeny, chodby byly zataraseny přehradami a pustým palácem vál vítr hrůzy, jako kdyby úřadové se báli vpádu anarchistů ozbrojených pumami. Byl zde týž záchvěv černého děsu, který ode tří měsíců pustošil Paříž. Oba bratři musili vyjednávati u každých vrat, u každého zábradlí střeženého vojskem. A když konečně vnikli do porotní síně, byla tato již plna a obecenstvo tlačilo se hlava vedle hlavy už hodinu před tím, než měl vstoupiti soudní dvůr, odhodláno jsouc nehnouti se odtud snad po sedm nebo osm hodin; chtěli totiž, jak se povídalo, tu věc odbýti za jedno jediné líčení. V úzké té části, která byla rezervována obecenstvu k stání, tlačila se hustá masa zvědavců, přišedších náhodou z ulice, mezi které podařilo se přece několika soudruhům a přátelům Salvatovým se vmísiti; ve druhé místnosti, určené pro svědky, seděli na dubových lavicích pozvaní, kteří se sem dostali ze zvláštní přízně; byli velmi četní a stěsnaní tak, že seděli bezmála druh druhu na klíně; a v soudní síni samé na volném místě až za soudní dvůr byly rozestaveny stolice tak jako k nějakému divadlu; seděl tam privilegovaný krásný svět, politikové, žurnalisti, kdežto z houfu advokátů v soudním taláru uchýlil se, kam kdo mohl, do všech koutů.

Pierre neznal ještě porotní síně a byl překvapen, neboť si představoval kdovíco nádhery a velebnosti. Tento chrám lidské spravedlnosti mu připadal malým, ponurým a ještě k tomu čistoty pochybné. Výstupek, na kterém seděl soud, byl tak nízký, že viděl sotva pohovku prezidentovu a dvou přísedících. Potom staré dubové dřevo, kterým se nešetřilo, dřevěné řezby, zábradlí a lavice ztemňovaly síň čalounovanou temně zeleně, se stropem kazetovaným, rovněž z dubového dřeva. Sedm jednoduchých a vysokých oken, zdobených prostými malými bílými záclonami, vrhalo sem bledý jas, který dělil síň přesnou čarou ve dvě části: ze strany jedné v chladném světle obžalovaný a jeho obhájce na svých lavicích; ze strany druhé ve stínu porota, osamocená, uzavřená v úzké místnosti; vypadalo to jako symbol anonymního, neznámého soudce, vůči obžalovanému, který byl odkryt a vyšetřen až do záhybů duše. V hloubi této smutné vážnosti bylo lze neurčitě rozeznati tesaného Krista, trůnícího nad soudním tribunálem, jehož obraz vypadal těžkým v šedivém jakéms…