Paříž

Émile Zola

85 

Elektronická kniha: Émile Zola – Paříž (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: zola07 Kategorie: Štítek:

Popis

Émile Zola: Paříž

Anotace

Émile Zola – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu

Paris

Originál vydán

Jazyk originálu

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Paříž“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

II.

Tam nahoře, na Montmartru, malý dům, jejž už po tolik let Vilém se svou rodinou obýval, tak klidný, tak plný práce, čekal tiše v bledém zimním dni.

Po snídani byl Vilém velmi skleslý a pomýšleje na to, že asi tři neděle nebude moci vrátiti se domů, poslal tam z opatrnosti Pierra, aby tam všecko vyprávěl a vysvětlil.

„Poslouchej, bratře, musíš mi vykonati tu službu. Jdi, řekni jim pravdu, že jsem zde ne příliš těžce raněn a že je prosím, aby mne nenavštěvovali, poněvadž se bojím, aby nebyli stopováni a aby můj útulek nebyl objeven. Pro můj včerejší dopis mohli by konečně míti starosti, kdybych jim nedal o sobě zpráv.“

Potom, podléhaje myšlence, která jej pronásledovala, jediné obavě, která odevčíra kalila mu jasný jeho pohled, dodal:

„Poslouchej! Sáhni do pravé kapsy mé vesty… Najdeš tam klíček, dobrá! Dáš jej pak paní Leroiové, mé tchyni, a řekneš, že kdyby se mi přihodilo nějaké neštěstí, aby jednala, jak umluveno. To dostačí, ona ti již porozumí.“

Chvíli Pierre váhal. Ale viděl, že bratr je tak tuze unaven tímto nepatrným namáháním, že jej nutil, aby se ztišil.

„Již nemluv, buď kliden. Půjdu upokojit tvou rodinu, když si přeješ, abych já to obstaral.“

Tento vzkaz byl mu tou měrou proti mysli, že v prvním okamžiku ho napadlo, nebylo-li by možno svěřiti jej Žofii. Všecky jeho staré předsudky se probudily, zdálo se mu, že jde k lidožroutům. Kolikrát slyšel svoji matku říkati „ta osoba“, když mluvila o ženě, se kterou žil její starší syn mimo manželství! Jakživa nechtěla políbiti tři syny pošlé z tohoto volného spojení a příčilo se jí zvláště to, že babička, ta paní Leroiová, zůstala v té nepoctivé domácnosti, vychovávajíc děti. A síla této vzpomínky byla tak veliká, že ještě teď, kdykoli se ubíral k bazilice Sacré-Coeur a šel kolem malého domku, díval se naň s nedůvěrou, vyhýbaje se mu jako domu nekalé pověsti, kde bydlily vina a nestydatost. Arci již déle než deset let matka tří velkých synů byla mrtva. Ale nebyla-liž zde zas jiná osoba ostudná, to děvče sirotek, kterou bratr sebral bůhvíkde a kterou si chtěl vzíti přesto, že byl o nějakých dvacet let starší? Jemu to všecko bylo proti vší mravnosti, bylo to abnormální, urážející, a představoval si tedy domácnost docela na ruby, kde život nespořádaný a nezřízený vede jen ke zkáze mravní, které se děsil.

Vilém znovu jej k sobě zavolal:

„Řekni, prosím tě, paní Leroiové, že kdybych umřel, ty jí to oznámíš, aby ihned jednala, jak umluveno.“

„Ano, ano, upokoj se, ani se nehýbej, řeknu jí všecko…! Žofie nepůjde z pokoje ani na krok, pro případ, že bys jí potřeboval.“

A dávaje ještě služce poslední rozkaz, Pierre odešel; sedl na tramvaj, maje v úmyslu jíti z boulevardu de Rochechouart pěšky nahoru.

Cestou, při kolébavé jízdě těžkého povozu, vzpomněl si na ty historie, které znal jenom z části, neurčitě a jichž podrobnosti zvěděl teprve později. Bylo to roku 1850, když Leroi, mladý profesor, přišedší do Paříže a účinkující na lyceu montaubanském s plamennými ideami vášnivého republikána, vzal si za choť Agathu Dagnonovu, poslední z pěti dcer chudé rodiny protestantské, pocházející ze Cévennes. Mladá paní Leroiová byla právě s outěžkem, když jejímu muži hned po státním převratu hrozilo zatčení pro zuřivé články uveřejněné v jistém časopise, takže musil se dáti na útěk a uchýliti se do Genevy; a tam dostali dceru Markétu, roku 1852, dítě velmi slabé. Po sedm let, až po amnestii roku 1859, domácnost zápasila s nouzí a bídou, neboť otec našel hodin jen málo a k tomu ještě špatně placených, a matka byla zdržována věčnými starostmi a péčí, kterou vyžadovala dcera.

Pak, po návratu do Francie, v Paříži, neštěstí zdálo se býti ještě tvrdošíjnější, a bývalý profesor dlouho klepal na všecky možné dveře, všude jsa odbýván pro svoje smýšlení, takže byl nucen dávati hodiny. Konečně měl se opět státi profesorem, když poslední hromová rána jej sklátila; byl ochrnut na obě nohy a nadosmrti připoután k lenošce. A pak přišla krutá bída, všeho druhu nízké práce, články pro slovníky naučné, opisování rukopisů, psaní obálek na časopisy, z čehož sotvaže rodina se uživila, v malém bytě ulice Monsieur-le-Prince.

V té bídě rostla Markéta. Leroi, rozhněvaný nespravedlivostí a bídou, nevěřící, předpovídal, že republika pomstí všecky pošetilosti císařství, že království vědy smete lživého a krutého boha dogmat. Agatha, jejíž protestantská víra docela se ztroskotala v Genevě vůči úzkoprsému, hloupému konání pobožnosti, uchovala sobě jenom zárodek starého odboje. Stala se teď zároveň hlavou i rukou rodiny, hledající práci, shánějící ji, provádějící ji z větší části sama, dohlížejíc na domácnost a vychovávajíc a vyučujíc sama dceru. Ta nechodila do žádné školy a neuměla víc, než čemu se naučila od otce a od matky, aniž bylo při tom kdy řeči o vychování náboženském. Paní Leroiová, zbavená stykem se svým chotěm vší víry, utvořila si ve svém protestantském ateismu svobodného badání jakýsi tichý ateismus, ideu povinnosti a spravedlnosti lidské a svrchované, kterou uskutečňovala s odvahou a přes všecky společenské konvence. Dlouhé bezpráví, kterým strádal její choť, nezasloužené neštěstí, kterým byla ona i dcera zasažena s ním, dodalo jí postupem času neobyčejnou sílu odolati, mohutnou udatnost, která z ní činila soudce, ředitele a utěšitele neobyčejné vytrvalosti a šlechetnosti.

Zde v bytě v ulici Monsieur-le-Prince po vojně poznal Vilém rodinu Leroiovu. Na téže chodbě proti jejich bytu obýval velký pokoj, ve kterém usilovně pracoval. Z počátku sotvaže se pozdravovali, neboť sousedé byli příliš pyšní, příliš vážní, žijíce svůj ubohý život v jakémsi plachém ústraní. Potom navázaly se zdvořilé styky, mladý muž opatřil bývalému profesoru sepsání několika článků pro novou jakousi encyklopedii. Ale najednou nastala katastrofa, Leroi zemřel ve své lenošce jednoho večera, kdy dcera jej chtěla přistrčiti od stolu k posteli. Obě ženy překvapeny neměly ani na pohřeb. Všechno tajemství jejich kruté bídy vyšlo najevo s jejich slzami, musily nechati jednati Viléma, k…

Mohlo by se Vám líbit…