Lurdy

Émile Zola

85 

Elektronická kniha: Émile Zola – Lurdy (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: zola09 Kategorie:

Popis

Émile Zola: Lurdy

Anotace

Émile Zola – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Žánr

Název originálu

Lourdes

Originál vydán

Jazyk originálu

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Lurdy“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

II.

Nemocnice de Notre-Dame des Douleurs, založená dobročinným kanovníkem, leč pro nedostatek peněz nedokončená, jest rozsáhlá čtyřpatrová budova, příliš vysoká, takže jest obtížno tam nemocné vynášeti. Obyčejně tam obývá asi sto chorých starců a chudáků. Leč v době národních výprav se tito starci na tři dny někam odstěhují a nemocnice jest pronajímána sdružení Assomption, které tam někdy umístí pět až šest set nemocných. Je vsak nutno je tam velice tísniti, ježto jsou síně nedostatečné. Ze zbývajících tří nebo čtyř set nemocných jsou muži ubytováni v nemocnici Du Salut, ženy v městském chorobinci.

Toho rána při slunce východu panoval nesmírný zmatek na pískem posypaném dvoře před vraty, u nichž stáli dva kněží. Od včerejšího dne zaujal personál prozatímní správy místo v kancelářích, opatřených množstvím registrů, map a tištěných formulářů. Letošního roku mělo být vše zařízeno lépe než loni: přízemní sály měly býti vyhrazeny nejslabším nemocným; též rozdělování lístků, nesoucích číslo sálu a lože, mělo býti pečlivěji kontrolováno, neboť se přiházely časté omyly v osobách. Leč v přívalu těžce nemocných, které přivezl bílý vlak, selhávaly všechny plány a nové formality byly příčinou takových zápletek, že nezbývalo než uložiti část těch ubožáků na dvoře, dle pořadu, jak byli přinášeni, kde jim bylo čekati, až na ně přijde řada. Opakovalo se totéž, co bylo na nádraží, žalostný pohled na choré ležící pod širým nebem, zatímco nosiči a zřízenci sekretariátu, mladí seminaristé, běhali bezhlavě sem a tam.

„Chtěli jsme mnoho dobrého najednou!“ volal zoufale baron Suire.

A měl pravdu; nikdy nebylo učiněno tolik zbytečných opatření. Shledáno, že nevysvětlitelným omylem byli v nejvyšších sálech uloženi nemocní, jež bylo nejtíže přenášeti. Rozdělení toto přepracovati nebylo možno; pokračováno tedy nazdařbůh; a počalo rozdílení lístků, při čemž mladý kněz zapisoval do seznamu jména a adresy, za účelem kontroly. Ostatně každý nemocný měl se vykázati svým průvodním lístkem, barvy příslušného vlaku, na němž uvedeno jeho jméno, řadové číslo, nyní pak připojeno číslo sálu a lože. Tím protahovalo se přijímání nemocných.

A ve všech čtyřech poschodích rozsáhlé budovy nastalo nekonečné pobíhání. Pan Sabathier, byv přinesen jeden z prvních, umístěn v přízemním sále, tak zvaném rodinném, kde směli nemocní mužové míti u sebe své manželky. V nemocnici Notre-Dame des Lurdes nebyly ostatně přijímány svobodné ženy. Ale ač byl bratr Isidor provázen svou sestrou, bylo dovoleno, aby jako manželé byli umístěni v přízemním sále, vedle lože pana Sabathiera. Po straně byla kaple, ještě čerstvě omítnutá, s okny prostě zabedněnými. Rovněž mnohé sály byly dosud nedokončeny, a na podlahy nakladeny prostě slamníky, na něž narychlo ukládáni nemocní. Ale již obléhal dav poutníků, kteří mohli choditi, refektář, dlouhou to galerii s okny vedoucími na vnitřní dvůr; a sestry řádu Saint-Frai, jež obyčejně vedly správu nemocnice a zůstaly na svých místech, neboť obstarávaly kuchyni, jaly se rozdávati šálky kávy a čokolády ubohým ženám, vysíleným hroznou cestou.

„Odpočiňte si, posilněte se,“ opakoval baron Suire, jenž jako kouzelník byl současně na třech místech. „Máte před sebou dobré tři hodiny. Ještě není pět a důstojní otcové nařídili, aby se k jeskyni nechodilo před osmou, jinak byste byli příliš znaveni.“

V druhém poschodí se paní de Jonquièreová jako jedna z prvních ujala vlády v sále Sainte-Honorine, jehož byla ředitelkou. Raymonda, jež byla přidělena službě v refektáři, musila zůstati dole, neboť řád nedovoloval dívkám vcházeti do sálů, kde by byly mohly spatřiti nepatřičné a příliš strašlivé věci. Ale malá paní Désagneauxová, prostá ošetřovatelka, neopustila své ředitelky a již na ní žádala rozkazy, šťastna, že může býti užitečnou.

„Madame, jsou všechny postele v pořádku? Což kdybych je se sestrou Hyacintou prohlédla?“

Místnost, světležlutě malovaná, špatně osvětlená, neboť vedla na vnitřní dvůr, měla patnáct postelí, ve dvou řadách postavených podél zdí.

„Hned se podíváme,“ odpovídala paní de Jonquièreová, zamyšlena.

Počítala lože a prohlížela tento úzký a dlouhý sál. Pak zašeptala:

„Nebudu zde míti dosti místa. Mám ohlášeno třiadvacet nemocných; nezbude než klásti na zem slamníky.“

Sestra Hyacinta následovala obě dámy, zanechavši sestru Saint François a sestru Claire des Anges ve vedlejší místnosti, přeměněné v zásobárnu prádla; nyní pozdvihovala pokrývky a podrobovala jednotlivá lože bedlivé prohlídce. Pak konejšila paní Désagneauxovou:

„Všechno je v pořádku a čisté. Je znáti péči sester Saint-Frai… Zásoba slamníků je zde vedle a chce-li mi madame pomoci, mohly bychom bez čekání položití hned řadu zde mezi postelemi.“

„Ale ovšem!“ zvolala mladá žena, nadšena myšlenkou, že bude nositi těžké žíněnky ve svých slabých rukou.

Paní de Jonquièreová ji musila krotiti.

„Zatím to nespěchá. Počkejme, až přijdou nemocní… Nemám ráda tento sál, špatně se větrá. Loňského roku jsem měla sál Sainte-Rosalie, v prvním poschodí… Ostatně, co dělat, zařídíme se zde, pokud to bude možné.“

Zatím se hrnuly jiné ošetřovatelky jako roj pracovitých včel, horlivě shánějících práci. Tento nadbytek ošetřovatelek, pocházejících většinou z lepších a měšťanských kruhů a přicházejících s nesmírnou horlivostí, nikoliv úplně bez marnivosti, byl mnohdy příčinou ještě většího zmatku. Bylo jich přes dvě stě. Ježto každá při vstupu do nemocnice musila složiti nějaký dar, nebylo možno některou odmítnouti z obavy, že se zmenší almužny; a tak počet jich rok od roku ještě vzrůstal. Naštěstí mnohé z nich se spokojily červeným křížem na prsou a od příjezdu do Lurd dělaly jen výlety. Leč ty, které pracovaly, měly opravdové zásluhy, neboť strávily pět dní hrozně namáhavě, spíce sotva dvě hodiny, žijíce neustále uprostřed divadla mnohdy nesmírně odporného a hrůzného. Viděly smrtelné zápasy, ovazovaly hnijící rány, vyprazdňovaly mísy a nádoby, vyměňovaly pokálené prádlo, obracely nemocné – úkol hrozný a drtivý, pro ně nezvyklý. Však ta…