Lurdy

II.

Bylo osm hodin. Marie to již v pokoji netrpělivostí nevydržela, neustále se vracejíc k oknu, jako by chtěla najednou vdechnouti celou tu volnou prostoru, celý širý obzor. Ah, běhati ulicemi, náměstími, jíti kamkoli jí libo! A ukázati, jak je silnou, nyní, když ji svatá Panna uzdravila, v nevinné pýše to světu předvésti. Byl to neodolatelný pud celé její bytosti, krve, srdce!

Když vycházeli, rozhodla se, že první návštěva bude platiti jeskyni, kde s otcem vroucně poděkují svaté Panně. Pak budou volni, majíce před sebou plné dvě hodiny, a mohou jíti, kam jim bude libo, než se vrátí k obědu a do nemocnice, sbalit své věci.

„Nu, jsme hotovi?“ opakoval pan de Guersaint. „Pojďme.“

Pierre vzal klobouk a všichni tři sestupovali po schodech, hlasitě hovoříce a smějíce se jako školáci, kterým právě nastaly prázdniny. Když již vycházeli na ulici, přiběhla paní Majestéová. Patrně na ně číhala.

„Ach, slečno, pánové, dovolte, abych vám blahopřála. Dozvěděli jsme se o neobyčejné milosti, které se vám dostalo, a nesmírně nás vždy těší, obdaří-li svatá Panna některého z našich hostí!“

Její tvrdá a suchá tvář se rozplývala roztomilostí a oči láskyplně zíraly na Marii. Pak spěšně zavolala svého muže.

„Muži, jen se podívej! To je ta slečna, to je ta slečna!“

Tučný obličej hoteliérův přijal výraz radosti a vděčnosti.

„Opravdu, slečno, nemohu vám ani říci, jak se cítíme poctěni… Nikdy toho nezapomeneme, že váš pan otec se ubytoval u nás. Však nám to už kdekdo závidí.“

Paní Majestéová zastavovala zatím jiné hosty, právě vycházející, volala i rodiny, sedící již v jídelně, a byla by nejraděj i svolala celou ulici, kdyby jí k tomu byl stačil čas; každému s pýchou ukazovala zázračně uzdravenou, o níž se již mluvilo po celých Lurdách. Zakrátko tu stál celý dav a paní Majestéová každému šeptala:

„Vidíte, to je ona, to děvče, víte, to děvče.“

Pojednou zvolala:

„Doběhnu do skladu pro Appolinu, Appolina musí slečnu vidět.“

Leč Majesté ji s důstojným výrazem zadržel.

„Ne, nevolej ji, obsluhuje tam tři dámy… Slečna a pánové jistě neodjedou z Lurd, aniž by něco nakoupili. Později bývá taková drobnůstka milou památkou! A naši hosté nikdy nekupují jinde než u nás v našem skladě v hotelu.“

„Již jsem na to pány upozornila,“ řekla paní Majestéová. „A dovoluji si opět… Appolina bude velmi šťastna, že jí bude dopřáno ukázati slečně naše zboží! Máme nejkrásnější věci a opravdu levné. Oh, krásné věci, nádherné!“

Marie počínala býti netrpělivá tím zdržováním a Pierrovi byla nepříjemnou zvědavost davu rostoucího kolem nich. Naproti tomu pan de Guersaint se radoval z popularity a z triumfu své dcery. Slíbil, že přijde.

„Ovšem, ovšem, nakoupíme nějaké drobnosti. Upomínky pro nás a dárky… Ale později, až se vrátíme.“

Konečně unikli a ubírali se třídou k jeskyni. Po bouřích obou minulých nocí bylo opět nádherně. Osvěžený ranní vzduch přímo voněl a zahříval se veselými paprsky slunka. Na ulicích se již hemžily spousty lidí. Marie byla okouzlena, neboť vše jí bylo nové, rozkošné, neocenitelné!

Ráno jí bylo přijmouti od Raymondy pár botek, neboť z pověrečnosti, z obavy, že zaviní neštěstí, nevzala si žádné s sebou. Byla jimi nadšena a s dětskou rozkoší naslouchala klapotu podpatků o dláždění. Zdálo se jí, že nikdy neviděla domy tak bílé, stromy tak zelené, lidi tak veselé. Všechny její smysly zdály se radostně vzrušeny a čarovně zjemněny: slyšela hudbu, cítila vzdálenou vůni, s rozkoší vdechovala svěží vzduch, jako by pojídala lahodného ovoce. Nade vše krásným a rozkošným se jí však zdálo, že se může procházeti, zavěšena do svého otce. Ještě nikdy toho nezažila a jen o tom snila jako o nesplnitelném, velkém štěstí, jak sníváme v utrpení. Nyní byl sen vyplněn a srdce ji bilo slastí. Přimknula se k svému otci, snažíc se jíti co možno rovně, krásně, aby mu nedělala hanbu. A pan de Guersaint byl velmi hrd, neméně šťasten, chlubě se s ní, pyšně se a překypuje radostí, že cítí po svém boku své tělo a svou krev, nyní zářící mládím a krásou.

Když přecházeli návrší Merlasse, již zabrané smečkami prodavačů svic a kytic, pronásledujících poutníky, zvolal pan de Guersaint:

„Přece nepůjdeme k jeskyni s prázdnýma rukama!“

Pierre, jenž šel po druhé straně Marie, uchvácen jejím rozjařením, stanul. Hned byli obklopeni, obleženi zástupem prodavačů, kteří jim dotěravě strkali své zboží až do tváře.

„Krásná slečno, dobří pánové! Kupte ode mne! Ode mne! Ode mne!“

Bylo nutno se brániti vší silou. Pan de Guersaint konečně koupil největší kytici bílých kopretin, sešněrovanou a tvrdou jako zelná hlávka, od hezkého, poněkud tlustého plavovlasého děvčete ani ne dvacetiletého, ve své drzosti tak málo oblečeného, že bylo pootevřeným živůtkem viděti část jejích kyprých ňader. Kytice stála ostatně jen dvacet sou a pan de Guersaint ji zaplatil ze svého nebohatého váčku, jsa poněkud zaražen chováním toho děvčete, mysle si potichu, že jistě má jiné zaměstnání, když neprodává květiny pro svatou Pannu.

Pierre zaplatil tři svíčky, které si Marie vzala od staré ženy, tři svíčky po dvou francích, velmi slušné, jak tvrdila. A stará prodavačka hranaté tváře, dravčího nosu a chtivých očí se rozplývala v sladkém děkování.

„Kéž vám Matička Boží požehná, krásná slečno! Ať uzdraví ze všech nemocí vás i vaši rodinu!“

To je znovu rozveselilo a odcházeli, smějíce se jako děti tomuto opožděnému přání.

Marie chtěla ihned vejíti do jeskyně a dříve, než poklekne, odevzdati svíce a kytici. Nebylo tu ještě mnoho lidí a postavivše se do řady, nečekali ani pět minut. Jak nadšenými zraky pohlížela na stříbrem vykládaný oltář, harmonium, obrázky, voskem pokapané svícny a plápolající světla! Nyní konečně vešla do této jeskyně, kterou dosud viděla jen z dáli, se svého vozíku, nyní dýchala její vzduch, jako by byla v ráji, vzduch vlahý, prosycený vůní, která ji poněkud dusila. Když složila svíčky do velkého koše a když, natáhnuvši se, zavěsila kytici na hrot mříže, políbila dlouze skálu pod nohama svaté Panny, na ono místo ohlazené dotekem milionů rtů. V …