Lurdy

Třetí den

I.

Za onoho krásného jitra srpnové neděle stál pan de Guersaint již v sedm hodin zcela oblečen v jednom z pokojíků, které se mu poštěstilo najmouti v třetím patře hotelu „U zjevení“, v ulici de la Grotte. Šel spát o jedenácté a vzbudil se velmi osvěžen; ihned vešel do druhého pokoje, kde spal Pierre. Vrátiv se o druhé z rána, bděním maje rozbouřenou krev, usnul velmi pozdě a dosud se neprobudil. Sutana přehozená přes židli a jiné části oděvu roztroušené po pokoji svědčily o jeho vzrušení a únavě.

„Nuže, co vy, lenochu?“ volal pan de Guersaint vesele. „Neslyšíte vyzváněti zvony?“

Pierre byl ihned vzhůru, překvapen, že se ocitá v těsném hotelovém pokojíku, zaplaveném sluncem. Vskutku, otevřeným oknem vnikal radostný hlahol zvonů, zvučící v celém šťastném městě.

„Již nám nepostačí čas dojíti před osmou hodinou do nemocnice pro Marii; teď se nasnídáme, viďte?“

„Ovšem, objednejte rychle dva šálky čokolády. Zatím vstanu, nebude to dlouho trvat.“

Když byl Pierre sám, vyskočil z lože a spěšně se oblékal, nedbaje, že má údy jako zpřelámány. Tvář měl ještě ponořenu v umyvadle, když se objevil pan de Guersaint, jenž nevydržel sám.

„Objednáno, donesou nám snídani sem… Ach, to je hotel! Viděl jste majitele, pana Majestéa, jak sedí v bílém obleku tak důstojně ve své kanceláři? Zdá se, že je hotel přeplněn, nikdy tu nebylo tolik lidí… A jak pekelný hluk! Třikrát mne dnes v noci probudil. Nevím, co se to asi dělo v sousedním pokoji: ještě před chvílí slyšel jsem ránu do zdi, pak šeptání, vzdechy…“ Přerušil se řka:

„Vy jste spal dobře?“

„Naprosto ne,“ odvětil Pierre. „Byl jsem zdrcen únavou a nemohl jsem zavříti oči. Jistě toho byl příčinou hluk, o němž mluvíte.“

A mluvil o tenkých stěnách a o tom, že se přeplněný dům otřásá množstvím cizinců. Byly to nevysvětlitelné nárazy, stálé běhání po chodbách, těžké kroky, výkřiky, ozývající se bůhví odkud; nemluvě o sténání nemocných, o kašli, strašném kašli, který se zdál vycházeti ze všech stran. Patrně po celou noc lidé přicházeli a odcházeli, uléhali a vstávali; nebylo tu rozdílu mezi dnem a nocí, život tu plynul za stálého rozruchu, bez pořádku.

„A jak jste včera večer opustil Marii?“ tázal se pan de Guersaint.

„Bylo jí mnohem lépe,“ řekl kněz. „Po prudké krizi zoufalství nabyla opět plné odvahy a víry.“

Nastalo ticho.

„Oh, nemám starostí,“ řekl po chvíli otec se svým klidným optimismem. „Uvidíte, že to půjde velmi dobře. Jsem okouzlen. Prosil jsem svatou Pannu, aby mi pomohla v mé záležitosti, víte, při mém vynálezu řiditelnosti balonu. Nuže, věřte mi, projevila mi svou přízeň! Ano, včera večer, když jsem hovořil s abbém Des Hermoisesem, nabídl mi, že mne odporučí svému příteli, velkému boháči v Toulouse, jenž se zajímá o mechaniku! Ihned jsem v tom viděl prst Boží.“

A smál se dětským smíchem. Pak dodal:

„Ten abbé Des Hermoises je roztomilý člověk. Podívám se, nebude-li možno udělati s ním společně výlet do hor hodně lacino.“

Pierre, jenž chtěl všechno zaplatiti, hostinec i ostatní, jej přátelsky povzbuzoval.

„Ovšem, nedejte si ujíti tuto příležitost návštěvy hor, když po tom tak toužíte. A vaši dceru jistě potěší, uvidí-li, že jste šťastný!“

Byli vyrušeni služkou, přinášející dva šálky čokolády se dvěma kousky chleba. Ježto nechala dveře otevřeny, bylo viděti část chodby s řadou pokojů.

„Hle, v pokoji mého souseda se již uklízí,“ poznamenal pan de Guersaint zvědavě. „Je ženat, není-liž pravda?“

Služka se podivila.

„Och, ne, jest zcela sám.“

„Jak, zcela sám! Vždyť byl u něho bez ustání hluk a dnes ráno bylo slyšeti, jak tam někdo mluví a vzdychá!“

„To je nemožno, jest zcela sám… Právě odešel rozkázav, aby byl jeho pokoj rychle uklizen. A je to jen jeden pokoj s velikou skříní ve zdi, od níž má stále klíče při sobě… Nejspíše tam má uloženy nějaké cenné věci…“

Zapomněla se a žvatlala dále, stavíc na stůl snídani. „Och, je to řádný pán…! Loňského roku měl pronajatý jeden z malých osamělých pavilonů, které pan Majesté pronajímá v sousední ulici. Leč letos přišel příliš pozdě a nezbylo mu než spokojiti se tímto pokojíkem, nad čímž byl opravdu zoufalý… Ježto nechce jísti s ostatními, dává se obsluhovati ve svém pokoji. Pije dobrá vína a jí vybraná jídla.“

„To je to,“ dodal pan de Guersaint vesele, „navečeřel se včera asi příliš dobře.“

Pierre naslouchal.

„A nebydlí vedle mého pokoje pán se dvěma dámami a hošíkem, který chodí o berli?“

„Ano, pane abbé, znám je… Teta, paní Chaiseová, najala jeden pokoj, kdežto pan a paní Vigneronovi spokojili se pokojem druhým… Jsou zde již druhý rok. Och, také velmi řádní lidé!“

Pierrovi se zdálo, že vskutku v noci poznával hlas paní Vigneronové, trpící horkem. Služka, jsouc již v proudu, jmenovala i ostatní nájemníky na chodbě: vlevo bydlil kněz, pak matka se třemi dcerami a staří manželé; napravo jiný samotný pán, mladá dáma, a pak rodina s pěti malými dětmi. Hotel byl přeplněn až po střechu. Služky, jež přenechaly své pokoje hostům, spaly všechny dole v prádelně. Minulé noci postaveny v každém poschodí na chodbách popruhové postele. Jistý vysoký duchovní byl nucen spáti dokonce na kulečníku.

Když služka konečně odešla a oba mužové vypili čokoládu, odešel pan de Guersaint do svého pokoje znovu si mýti ruce, neboť velice dbal o svůj zevnějšek. Pierre osaměv, váben slunečním svitem, vyšel na okamžik na malý balkon. Na této straně hotelu měl každý pokoj ve třetím patře takový balkon s dřevěným, vyřezávaným zábradlím. Pojednou Pierre užasl. Na vedlejším balkonu, u pokoje obývaného oním neznámým, samotným pánem, spatřil se nakláněti ženskou hlavu; okamžitě poznal paní Volmarovou: poznal ji určitě dle podlouhlé tváře, jemných tahů, velkých nádherných očí, planoucích jako žhavé uhly a chvílemi zdánlivě zhasínající, jako by je zakrýval závoj. Poznavši jej, ustrašeně sebou trhla. Pierre, jsa rovněž v nesmírných rozpacích, zoufaje si, že ji takto polekal, spěšně vkročil opět do pokoje. Pojednou chápal vše: onen pán, nemoha pronajmouti než tento pokoj, skrýval v něm svou milenku, uzaví…