Lurdy

II.

Vyšedše na ulici, Pierre a pan de Guersaint kráčeli zvolna uprostřed zástupu svátečně oděného. Obloha byla čistě modrá, sluneční záře zaplavovala město; v celém ovzduší tkvěla jakási slavnostní veselost, ona živá radost velkých výročních trhů, oživující všechen lid. Když přešli chodník, vedoucí k jeskyni, byli zadrženi na návrší Merlasse, kde nastal značný nával, ještě zvětšovaný nekonečnou řadou vozů.

„Nemusíme spěchat,“ řekl pan de Guersaint. „Mám v úmyslu jíti až na náměstí du Marcadal, ve starém městě; služka z hotelu mi tam označila holiče, jehož bratr lacino pronajímá povozy… Nechtěl byste jít se mnou?“

„Půjdu s vámi, kamkoli vám bude libo,“ zvolal Pierre.

„Dobrá! A při té příležitosti se dám oholit.“

Došli na náměstí sv. Růžence, k trávníkům, sahajícím až ku břehu Gave; tu zadrželo je nové setkání. Paní Desagneauxová a Raymonda de Jonquièreová stály tam v živém rozhovoru s Gérardem de Peyrelonguem. Obě měly jasné šaty, lehké šaty, jaké se nosívají u moře, a jejich slunečníky z bílého hedvábí svítily v prudkém slunci. Byl to hezký pohled; a veselý, svěží smích doprovázel rozhovor a klípky velkého světa.

„Ne, ne,“ opakovala paní Désagneauxová, „není nám naprosto možno navštíviti vaši jídelnu, kdy všichni vaši soudruzi tam jedí!“

Gérard velmi galantně naléhal, obraceje se hlavně k Raymondě, jejíž dosti plná tvář zářila toho dne svěžím půvabem zdraví.

„Ujišťuji vás však, že je to velmi zajímavý pohled, budete nadšeně uvítány… Slečno, můžete se mi svěřiti; a ostatně tam jistě bude můj bratranec Berthaud, jenž bude okouzlen, poctíte-li nás návštěvou.“

Raymonda se usmívala a její živé zraky prozrazovaly, že by velmi ráda. Tu se blížili Pierre s panem de Guersaintem a pozdravili obě dámy.

Onou jídelnou byla míněna jakási restaurace, kterou založili členové Sdružení de Notre-Dame de Salut, nosítkáři, ošetřovatelé z jeskyně, z koupelen a z nemocnice, a kde se společně a lacino stravovali. Ježto mnozí z nich nebyli bohati, neboť členové Sdružení přináleželi všem třídám, smluvili se, že budou míti za tři franky denně tři dobré obědy; a ještě vždy zbylo jídlo, které rozdáváno chudým. Všechno si však řídili sami, sami nakupovali, zjednávali si kuchaře, pomocníky a bylo-li zapotřebí, sami přiložili ruce k dílu, aby bylo vše v pořádku.

„To je jistě velmi zajímavé!“ zvolal pan de Guersaint. „Pojďme se tam podívat, není-li nás příliš mnoho!“ Malá paní Désagneauxová konečně též povolila.

„Ach, jde-li nás tolik, půjdu též! Bála jsem se, že by to nebylo slušné.“

A všichni se zasmáli, slyšíce její smích. Přijala rámě pana de Guersainta, kdežto Pierre šel po její levé straně, cítě sympatie k této veselé ženušce, tak čilé, tak roztomilé s věčně rozcuchanými plavými vlasy a mléčnou pletí.

Za nimi šla Raymonda, zavěšena do Gérarda, jejž bavila svým vážným hlasem, jako rozumná dáma, ač vzhled prozrazoval její bezstarostné mládí. A majíc konečně na blízku vysněného muže, umiňovala si, že tentokráte si ho dobude. Opájela jej vůní zdravého dívčího těla, okouzlovala jej svou znalostí domácnosti, svou spořivostí i v nejmenších maličkostech; dávala si podávati zprávy o způsobu nakupování a naznačovala, jak docíliti dalších úspor.

„Jistě jste hrozně unavena,“ řekl pan de Guersaint paní Désagneauxové.

Bránila se a vskutku pohněvána zvolala:

„Ale ne! Považte, včera po půlnoci povalila mne únava na pohovku. A ostatní dámy měly svědomí nechat mne spát!“

Znovu se ozval smích. Paní Désagneauxová byla však pohněvána.

„Tak jsem spala osm hodin, jako by mne do vody hodil. A přísahala jsem, že probdím noc!“

Konečně však ji smích přemohl; rozesmála se, ukazujíc své zoubky oslňující bělosti.

„Nu, jsem to pěkná ošetřovatelka…! Ubohá paní de Jonquièreová bděla až do svítání. Marně jsem se snažila ji pohnouti, aby šla s námi.“

Raymonda, jež to slyšela, řekla:

„Oh,ano, ubohá maminka, sotva stála na nohou. Přinutila jsem ji, aby si lehla do postele, ale musila jsem jí přísahat, že může klidně spát, že se nic nestane.“

A vesele pohlédla na Gérarda. Zdálo se mu dokonce, že ucítil neznatelné stisknutí její svěží oblé ručky, jako by dávala najevo, jak je šťastna, že je s ním, že mohou společně, nikým nerušeni, vyříditi své malé záležitosti. To jej okouzlovalo i vysvětloval též, že toho dne neobědval se svými soudruhy, ježto spřátelená rodina, právě odjíždějící, pozvala jej v deset hodin do nádražní restaurace a propustila jej až po odjezdu vlaku, v půl dvanácté.

„Ach, ti chlapíci!“ řekl. „Slyšíte je?“

Blížíce se, slyšeli hlahol mladých hlasů, ozývající se z pod hustých stromů, zakrývajících staré stavení ze sádry a zinku, kde byla umístěna jídelna. Nejdříve bylo jim projíti kuchyní, rozsáhlou to místností, dobře zařízenou, kde byla velká pec a velký stůl, nemluvě o ohromných hrncích na maso; Gérard je upozornil, že kuchař, velký, veselý člověk, má též rudý kříž na bílém kabátě, neboť byl též účastníkem poutnické výpravy. Poté otevřel dveře a uvedl je do společné místnosti.

Byl to dlouhý sál, kde stály dvě řady prostých stolů ze smrkového dřeva. Jiného nábytku tam nebylo, jen stůl na zákusky a hospodské židle slámou vypletené. Ale obílené stěny, jasně červené dlaždice, vše zdálo se velmi čisté v úmyslné prostotě klášterního refektáře. A hned na prahu radostným dojmem působila na každého dětská veselost stolujících, jichž bylo asi půl druhého sta, kteří právě jedli s velikou chutí smějíce se, křičíce a zpívajíce. Jakési bratrství je pojilo, ač přišli ze všech stran, ze všech tříd, ze všech poměrů, ze všech krajů. Mnozí se ani neznali; každoročně sem přijížděli, tísnili se u téhož stolu, žili tři dni jako bratři a pak se opět rozjeli, aby celý rok o sobě nevěděli. Nic nemohlo býti krásnější než toto shledání v dobročinnosti, tento třídenní život za společné únavy a chlapecké veselosti; nemluvě o tom, že to zčásti náleželo k plánům velkých těch chlapců, na sebe odkázaných, úplně, volných, kteří se radovali, že se mohou obětovati a smáti. A to vše, i tento prostý stůl, pýcha, že si vše …