Lurdy

III.

Již od půl třetí stál na nádraží u druhého peronu bílý vlak, který měl vyjeti ve tři hodiny čtyřicet. Čekal tři dny na postranní koleji, zcela sestaven, jak přijel z Paříže; a jakmile byl posunut do nádraží, upevněny na prvním a na posledním vagonu bílé vlajky, jako vodítko pro poutníky, jichž nastupování trvalo zpravidla velmi dlouho a neobešlo se bez obtíží. Toho dne mělo ostatně odejeti všech čtrnáct vlaků národní výpravy. Od deseti hodin ráno odejel zelený vlak, pak růžový, pak žlutý; a po bílém měly následovati další, oranžový, šedivý a modrý. Nádražní zřízenci měli perný den.

Odjezd bílého vlaku byl vždy událostí dne, budil nejživější zájem, neboť odvážel nejtěžší nemocné, mezi nimiž ovšem byli i vyvolení, jež svatá Panna obdařila zázrakem. Proto se také tlačil nesmírný dav na hlavním peronu, dlouhém asi sto metrů, krytém střechou. Všechny lavice byly již obsazeny, přeplněny poutníky a jejich zavazadly. Na jednom konci stál bufet, stále obležený: muži pili pivo, ženy si objednávaly šumivou limonádu; na druhé straně, u skladiště zavazadel, udržovali nosiči volný prostor, aby se urychlila doprava přinášených nemocných. Po celém širokém chodníku běhali sem tam popletení poutníci, kněží, zvědaví a klidní páni v dlouhých kabátech, panoval tam shon a zmatek, jaký lze na nádraží zřídka kdy viděti.

Kolem třetí hodiny počal si baron Suire zoufati rozčiluje se, že nebude dosti koní; nenadále se přihrnuvší turisté najali totiž spoustu vozů k výletům do Bartrès, Cauterets, Gavarnie. Konečně po dlouhém čekání viděl přicházeti Berthauda a Gérarda, které poslal do města, běžel jim vstříc. Ujišťovali, že je vše v nejlepším pořádku: nalezli koní dosti a doprava nemocných jistě neuvázne. Před nádražím již očekávala armáda vozíčkářů a nosítkářů dostavníky a kočáry všeho druhu, najaté k dovážení nemocných z hotelů a nemocnic. Pod kandelábrem narovnána hromada zásobních žíněnek a podušek. Když byli přivezeni první nemocní, ztratil baron Suire znovu hlavu, Gérard a Berthaud běželi k peronu, u něhož stál vlak. Za rostoucí tlačenice udržovali pořádek, dávali rozkazy, byli současně na několika místech.

Otec Fourcade, jenž se procházel podél vlaku, opřen o rámě otce Massiase, stanul, vida přicházeti doktora Bonamyho.

„Ach, doktore, jak jsem potěšen… Otec Massias, jenž se chystá k odjezdu, mi právě před chvílí vyprávěl o oné zajímavé dívce, slečně Marii de Guersaintové, již svatá Panna obdařila tak vzácnou milostí. Již dlouho se nestal zázrak tak skvělý. Pro nás všechny je to šťastným znamením, požehnáním, které má býti ovocem našeho snažení… Celé křesťanstvo tím bude osvíceno, posíleno, obohaceno.“

Zářil spokojeností; doktor byl bez sebe radostí a celá jeho oholená tvář, s hrubými rysy a obyčejně unavenýma očima vzplanula:

„To je zázračné, zázračné, ctihodný otče! Napíši o tom pojednání! Nikdy nenastalo uzdravení cestou tak nadpřirozenou a tak věrohodně… oh, to vzbudí rozruch!“

Když pak všichni tři šli dále, zpozoroval, že otec Fourcade s větší obtíží vleče nohu, opíraje se těžce o rámě svého průvodce.

„Což se vaše dna zhoršila, důstojný otče?“ tázal se. „Zdá se, že trpíte.“

„Oh, ani o tom nemluvte! Celou noc jsem oka nezamhouřil. Jak jsem přijel, hned mne to chytlo… Není to hloupé? Nemohlo to počkat…? Ale nedá se nic dělat, raději o tom nemluvme. Jsem příliš spokojen výsledky tohoto roku.“

„Ah, ano, ano,“ poznamenal otec Massias hlasem vroucností se chvějícím, „můžeme býti hrdi, můžeme odjeti se srdcem překypujícím nadšením a vděčností. Co jiných divů mimo tuto dívku! Zázraků je bez počtu: hluší a slepí slyší a vidí, vředem rozhlodané tváře jsou hladké jako dlaň, souchotináři, kteří umírali, jedí a tančí jako znovuzrození. Tento bílý vlak, s nímž odjíždím, není již vlakem nemocných, nýbrž vlakem vzkříšených, vlakem slávy.“

Neviděl již nemocných kolem sebe, kráčel v triumfu božské radosti, oslepen svou nadšenou vírou. A všichni tři pokračovali ve své procházce podél vozů, jichž oddělení se již počínala plniti; usmívali se na poutníky, kteří je zdravili, zastavujíce se chvílemi, aby potěšili vlídným slovem některého nemocného, neseného okolo na nosítkách. Ujišťovali, že lépe vypadá a že jistě bude brzy zdráv.

Přednosta stanice běžel okolo, jako by mu hlava hořela, volaje ostrým hlasem:

„Nezahrazujte peron! Zde musí být místo!“

Když mu Berthaud připomenul, že je přece nezbytno nosítka postaviti na peron, než je možno nemocné vynésti, dopálil se:

„Povězte sám, má to smysl…? Podívejte, tam na kolejích zůstal stát vozík! Za chvíli očekávám vlak z Toulouse… Chcete nechat své lidi přejet?“

A znovu odběhl, aby rozestavil zřízence a nařídil jim odháněti z kolejí poutníky, kteří chodili sem tam jako bludné ovce. Mnozí staří, prostí lidé ani nerozeznávali barvu svého vlaku; a proto měl každý na krku lístek příslušné barvy, aby mohli býti naloženi, jako se nakládá dobytek. Leč jak neochabující pozornosti vyžadovalo vypravení těch čtrnácti mimořádných vlaků, aniž by utrpěla pravidelná doprava!

Když přišel na nádraží Pierre se svým kufříkem, stěží se dostal na peron. Byl sám; Marie projevila žhavou touhu ještě jednou pokleknouti před jeskyní, aby její duše až do poslední minuty plála vděčností ke svaté Panně; nechal ji tedy jíti s panem de Guersaintem a vzal si na starost vyrovnat účet v hotelu. Ostatně si od nich vyžádal slib, že si vezmou vůz a nejdéle za čtvrt hodiny jej dohoní. Když došel na nádraží, napadlo ho vyhledati vagon a uložiti tam svoje zavazadlo. Nebylo to snadné; teprve po dlouhém hledání nalezl vagon s tabulkou, značně utrpěvší v minulých třech dnech sluncem a deštěm, na které napsáno jméno paní de Jonquièreové, sestry Hyacinty a sestry Claire des Anges. Poznal jej a ihned si vzpomenul, kde kdo seděl na cestě do Lurd; koutek pana Sabathiera byl již vyložen poduškami a na lavici, kde leželo Mariino lože, jevily se rýhy vytlačené železným kováním. Když byl uložil vak na své místo, zůstal na peroně rozhlížeje se; divil se velice, nevida doktora Chassaignea, jenž najisto slíbil…