Lurdy

Pátý den

I.

Této noci nemohl Pierre opět zavříti oka. Staviv se v nemocnici, aby se vyptal na Marii, jež hned od návratu s procesím spala hlubokým spánkem dítěte, rozkošným a posilujícím, šel sám na lože znepokojen, že dosud nespatřil pana de Guersainta. Čekal jej nejpozději k večeři; snad byl zdržen v Gavarnie nějakou nehodou. A Pierre si představoval Mariinu úzkost, až nastane ráno a otec jí nepřijde obejmouti. U tohoto muže tak roztomile roztržitého bylo možno všechno předpokládati a všeho se obávati.

Snad tento nepokoj zpočátku dostačoval, že Pierre přes nesmírnou únavu nemohl usnouti. A později noční lomoz v hotelu stal se vskutku nesnesitelný. Na druhý den, na úterý byl určen odjezd, poutníkům tedy zbýval v Lurdách poslední den a jistě chtěli využíti každé zbývající hodiny, vracejíce se od jeskyně a k jeskyni za širé noci, snažíce se pohnouti nebe ještě v posledním okamžiku, ani nepomýšlejíce na odpočinek. Dveře bouchaly, podlahy se třásly, celý dům se chvěl tímto neustálým pobíháním. Ještě nikdy se neozývaly zádi hotelu tak zarputilým kašlem, takovým lomozem hlasů. A Pierre, jsa obětí nespavosti, stále se obracel a vstával s jedinou myšlenkou, že již již se pan de Guersaint vrací. Po několik minut horečně naslouchal, slyšel však jen neobyčejný hluk na chodbách, v němž ničeho nerozeznával. Bylo to snad nalevo, posunoval tam někdo nábytek, snad kněz nebo matka se třemi dcerami či staří manželé? Nebo to bylo napravo, v pokoji oné tak četné rodiny, nebo u onoho samotného pána či u oné osamělé dámy? Jedné chvíle vyskočil z lože a chtěl prohlédnouti prázdný pokoj svého společníka, pevně přesvědčen, že se tam děje něco hrozného. Ale ať naslouchal sebebedlivěji, za tenkou stěnou slyšel jen něžný šepot dvou hlasů a zvuky polibků. Pojednou si vzpomenul na paní Volmarovou a chvěje se na celém těle, šel na lože.

Byl již bílý den, když Pierre usnul; zanedlouho ozvaly se prudké rány na jeho dveře, takže rázem vyskočil. Tentokráte se nemýlil; slyšel za dveřmi silný hlas, úzkostlivě volající:

„Pane abbé! Pane abbé! Prosím vás, vzbuďte se!“

Nejméně jistě přinášeli pana de Guersainta mrtvého. Zděšen běžel otevříti v košili, jak byl, a stanul před panem Vigneronem, svým sousedem.

„Oh, pane abbé, prosím vás, rychle se oblékněte! Je potřebí vaší svaté pomoci.“

A pan Vigneron vypravoval, že vstal, aby se podíval na hodinky, když tu pojednou zaslechl hrozné stenání z vedlejšího pokoje, kde spala paní Chaiseová. Spojovací dveře nechala otevřeny, aby byla více s nimi. Ovšemže tam ihned vběhl a otevřel okenice i okna, aby vpustil světlo a vzduch.

„Jaký to byl pohled, pane abbé! Naše ubohá tetička ležela na posteli již zmodralá, s otevřenými ústy, nemohouc vydechnouti, s prsty křečovitě zarytými do pokrývky… Víte, dostala srdeční záchvat… Pojďte, pojďte rychle, pane abbé, prosím vás, pojďte ji zaopatřit!“

Pierre, jako omámen, nemohl nalézti ani kalhot, ani sutany.

„Ovšem, ovšem, půjdu s vámi. Nemohu ji však zaopatřiti, nemám, čeho je k tomu zapotřebí.“

Pan Vigneron mu pomáhal při oblékání a právě shledával střevíce.

„To nevadí, váš pohled jí uleví v posledním okamžiku, když už Bůh na nás tu ránu seslal… Zde, oblečte střevíce a pojďte se mnou, och, prosím vás, ale hned, hned!“

Zmizel jako vítr a hnal se do sousedního pokoje. Všechny dveře nechal dokořán otevřeny. Mladý kněz, následuje jej, zpozoroval v prvním pokoji, kde byl hrozný nepořádek, jen malého Gustava, polonahého, sedícího na pohovce, kde spával, bez hnutí, zapomenutého a třesoucího se před tímto dramatem náhlé smrti. Vyprázdněné vaky stály v cestě, na stole se povalovaly zbytky uzeniny, postel otce a matky zdály se zpustošeny nějakou katastrofou, neboť peřiny a pokrývky byly rozházeny a z polovice na zemi. Pak spatřil ve vedlejším pokoji paní Vigneronovou, nakvap oděnou žlutým županem, všecku zděšenou.

„Nu, má drahá,“ koktal stále pan Vigneron.

Paní Vigneronová neodpovídajíc ukázala na paní Chaiseovou, jež se již nehýbala, hlavu majíc zvrácenou do podušek, ruce zkřivené a ztuhlé. Tvář její byla zmodralá, ústa otevřená, jako k poslednímu, hroznému vzdechu.

Pierre se k ní sklonil, pak zašeptal:

„Je mrtva.“

Mrtva! Toto slovo ozvalo se tímto pokojem, poněkud spořádanějším, v němž panovalo těžké ticho. A oba manželé na sebe pohlíželi zděšeni a vyjeveni. Je opravdu konec? Teta zemřela dříve než Gustav a zanechala mu pětkrát sto tisíc franků. Kolikráte o tom snili, a nyní náhlá skutečnost je ohromila! Kolikráte si zoufali, bojíce se, že ubohý hoch zemře před ní! Mrtva, bože! Což zemřela jejich vinou? Prosili za to opravdu svatou Pannu? Byla k nim tak dobrá, že se obávali vysloviti nějaké přání, aby se ihned nevyplnilo. Již ve smrti přednosty úřadu, tak náhle zemřelého, uprázdnivšího místo, domnívali se viděti prst Matky Boží Lurdské. Což je znova zahrnula milostí, vyplňujíc přání, o kterém se neodvažovali ani sníti? A přece si nikdy nepřáli ničí smrti, byli dobří lidé, neschopni špatného činu, milovali svou rodinu, byli nábožní, zpovídali se a přijímali jako jiní lidé, beze vší okázalosti. Pakli přemýšleli o těchto pěti stech tisících franků, o svém synu, který by mohl zemříti dříve, o zlosti, kterou by cítili, vidouce, že jiný synovec, méně hodný, zdědil toto jmění, bylo to jen skryto v nejhlubších hlubinách jejich srdcí, bylo to tak prosté a konečně tak přirozené! A jistě na to myslili před jeskyní; což však nebyla svatá Panna nadána nejvyšší moudrostí, nevěděla lépe než my sami, co má učiniti pro blaho živých a mrtvých?

Paní Vigneronová propukla v upřímný pláč, želíc milované sestry.

„Ach, pane abbé, viděla jsem ji umírati, skonala před mýma očima. Jaké neštěstí, že jste nepřišel dříve a nepřijal její duši…! Zemřela bez kněze a vaše přítomnost by ji byla tak utěšila!“

Rovněž uplakán a pohnut, pan Vigneron ji těšil.

„Tvá sestra byla světicí, ještě dnes ráno se vyzpovídala a můžeš býti klidná: její duše letěla přímo do nebe… Ovšem, kdyby pan abbé byl přišel včas, bylo by ji to potěšilo… Ale co činit? Smrt byla rychlejší. B…