Lurdy

V.

Když sestupovali po rampě, doktor Chassaigne řekl Pierrovi:

„Zde jste viděl triumf, nyní vám ukáži dvě veliké nespravedlnosti!“

A vedl jej ulicí des Petits-Fossés k návštěvě Bernadettina pokoje, nízkého a temného, z něhož vyšla onoho dne, kdy se jí svatá Panna zjevila.

Ulice des Petits-Fossés odbočuje od bývalé ulice du Bois, dnešní ulice de la Grotte, a přetíná ulici du Tribunal. Je to klikatá ulička, lehce se svažující, nesmírně smutná. Zřídka kdy se tu objeví chodec. Je vroubena jen dlouhou zdí, chatrnými domy o smutných průčelích, jichž okna se nikdy neotvírají. Strom stojící na dvoře je tu jediným osvěžením.

„Jsme na místě,“ řekl doktor.

Na tomto místě se ulice nejvíce úžila a dům stál naproti vysoké šedé zdi, holé zdi stodoly. Oba pozdvihli hlavu a pohlíželi na malý domek, který se zdál jako vymřelý se svými úzkými okny, hrubou, modravou omítkou a chudobným zevnějškem. Průjezd byl zcela tmavý, uzavřený chatrnou, starodávnou mříží; sestupovalo se do něho po několika schodech, které bývaly za přívalů zatopeny.

Doktor řekl:

„Jen dále, příteli, vstupme. Stačí odstrčiti mříž.“

Kráčeje průjezdem, Pierre se občas dotýkal vlhké stěny v obavě, že klopýtne. Zdálo se mu, že sestupuje do sklepa, do čiré tmy, maje pocit, že jde po kluzké, vlhké půdě. Když došli na konec, zahnul vpravo na nový pokyn doktora Chassaignea.

„Sehněte se, abyste nenarazil, neboť dveře jsou nízké… Tak, jsme na místě.“

Dveře pokoje byly stejně bezstarostně otevřeny jako mříž na ulici. A Pierre stanul váhavě uprostřed místnosti, neboť neviděl naprosto ničeho, vkročiv z jasného denního světla do naprosté tmy. Na ramenou cítil ledový chlad, jako by měl mokré šaty.

Znenáhla si však jeho oči zvykly. Dvě okna nestejné velikosti vedla na vnitřní dvorek, kam vnikal jen jako na dno studně zelenavý přísvit; kdo by byl chtěl v tomto pokoji čísti, ani v poledne by se byl neobešel bez svíčky. Byla to místnost asi čtyři metry dlouhá a půl čtvrtého metru široká, dlážděná hrbolatými kameny. Trámy na stropě zčernaly dlouhým časem, jako by byly začazeny. Proti vchodu nalézal se krb, bídný sádrový krb, pokrytý červotočivou dřevěnou deskou. Mezi krbem a jedním oknem stál splaškový kámen. Omítka vlhkých a popraskaných stěn odpadávala. Nebylo tu žádného nábytku, místnost zdála se opuštěnou, bylo tu viděti jen některé neurčité, zvláštní předměty, tonoucí v těžkém šeru, které vyplňovalo kouty.

Po chvíli doktor přerušil mlčení.

„Ano, to je ten pokoj a odtud všechno vyšlo… Nic se tu nezměnilo, jen nábytku tu není. Pokoušel jsem se v duchu jej postaviti na dřívější místo: postele stály jistě u této zdi, proti oknům, nejméně tři postele, neboť Soubirousových bylo sedm, otec, matka, dva hoši, tři děvčata… Jen uvažte! Tři postele v této místnosti! Sedm osob žijících na těchto několika čtverečných metrech! A všichni jako za živa pohřbeni, bez vzduchu, bez světla, téměř bez chleba! Jak hrozná bída, jaké strádání ubohých, politováníhodných tvorů.“

Tu byl přerušen. Jakýsi stín, který Pierre zprvu pokládal za stařenu, objevil se ve dveřích. Byl to kněz, místní vikář, jenž právě v domku obýval. Doktora dobře znal.

„Zaslechl jsem váš hlas, pane Chassaigne, i sešel jsem… Vy tedy opět někomu ukazujete tento pokoj?“

„Ano, pane abbé, dovolil jsem si… Doufám, že vás nevyrušuji?“

„Och, naprosto ne, nikoliv…! Přicházejte, kdykoli vám bude libo, a voďte hosty.“

Přívětivě se usmál a pozdravil Pierra, jenž v údivu nad jeho klidnou bezstarostností se otázal:

„A přece vás někdy lidé, kteří přijdou, obtěžují?“ Nyní zdál se vikář udiven.

„Opravdu ne, nepřichází sem téměř nikdo… Víte, nikdo o tom neví. Všichni zůstanou tam dole, u jeskyně… Nechávám dveře otevřeny, abych nemusil běhat ke dveřím. Ale celé dny uplynou a neslyším ani myš.“

Pieriovy oči stále více uvykaly temnotě a konečně rozeznal oněch neurčitých předmětů, naplňujících kouty, staré sudy, rozbité klece na kuřata, polámané nářadí, všemožnou veteš, jaká se vyhazuje do sklepů. Pak zpozoroval, že na trámech visí zásoby, velký koš plný vajec a svazek velkých, růžových cibulí.

„Jak vidím,“ pokračoval poněkud rozechvěn, „domníval jste se, že musíte pokoje využíti?“

Vikář upadl poněkud v rozpaky.

„Ovšem, tak je to… Co chcete, dům je malý, mám tak málo místa! A pak, nemůžete si představiti, jak je v této místnosti vlhko. Naprosto ji nelze obývati… A tu, bože, znenáhla se tu nahromadilo tolik věcí, ani nevím jak.“

„Máte tu jakési skladiště,“ dodal Pierre.

„Och, ne, naprosto…! Ale je to neovabytelná místnost.“

Jeho rozpaky rostly, spojeny s jistým studem. Doktor Chassaigne mlčel a nepletl se do toho: ale usmíval se, zřejmě potěšen vystoupením svého soudruha proti lidskému nevděku.

Tento, nemoha se ovládnouti, pokračoval:

„Opravdu, pane vikáři, promiňte moje naléhání, ale jen uvažte, že všechno je dílem Bernadetty, že bez ní byly by Lurdy jedním z nejméně známých měst Francie… A věru, zdá se mi, že vděčná farnost měla povinnost změniti tento chudobný pokoj v kapli…“

„Och, v kapli!“ přerušil jej vikář. „Vždyť jde jen o lidské stvoření, které by církev přece nemohla uctívati.“

„Dobrá, ne tedy v kapli, ale měla by tu býti světla, květiny, růžové keře, stále obnovované zbožnými obyvateli a poutníky… Konečně bych si tu přál viděti trochu lásky, něžné vzpomínky, Bernadettin obraz, něco, co by odpovídalo místu, jaké má zaujímati v srdcích všech… Toto zapomenutí, toto zanedbání, tato špína, ve které se tento pokoj nechává, je hrozná!“

Vikář, ubohý, nevědomý a lehko zmatený muž, se ihned přiklonil Pierrovu názoru.

„Vlastně máte úplně pravdu. Ale není to v mé moci, já nezmohu naprosto ničeho…! Jakmile mi bude řečeno, že mám tento pokoj upraviti, ihned vyhovím, odstraním své sudy, ač opravdu nevím, kam s nimi… Ale, opakuji, na mně to nezáleží, nemohu ničeho, naprosto ničeho!“ A pod záminkou naléhavé pochůzky se rychle poroučel a zmizel, řka ještě jednou doktorovi:

„Jen zde zůstaňte, jak vám bude libo. Nikdy mne nerušíte.“

Když s Pierrem osaměl, chopil jej doktor za ruce v návalu rados…