Za Alpami

7.

Z Jana Rabase se v emigraci stal bojovník proti železné oponě. Bojoval proti zdi, protože svět rozdělený zdmi mu byl proti mysli; stál o sbratření, o všeobecný mír, o lásku mezi všemi obyvateli Země. Po letech tápání konečně našel smysl svého života, když se postavil na stranu rozumu a dobra. Chtěl štěstí bez rozdílu pro všechny, včetně štěstí pro planetu Zemi. Věřil v nutnost uskromnění se, bojoval proti konzumní společnosti, proti bezohlednému ničení planety, proti nadnárodním korporacím, proti těžařským firmám a ropným koncernům.

V Německu postupně přešel do levicového tábora. Angažoval se v odborové činnosti, volil SPD a Zelené. Koncept socialismu s lidskou tváří, jak ho v Československu představili takzvaní osmašedesátníci, se Janovi v osmdesátých letech, když o politice začal víc přemýšlet, zdál být dobrým řešením. Stavěl se na stranu uražených a ponížených, na stranu dělníků a zvířat umazaných od ropy. Ropa coby symbol zla, kapitalismu, bezohlednosti. Pokud by ze světa vymizela všechna ropa, tedy pokud by lidé v co největších počtech vzali do rukou kbelíky s vodou a vydali by se do světa čistit ptačí křidélka, jako to udělal Jan Rabas už v březnu 1980, když odjel do francouzské Bretaně pomáhat s odstraňováním následků po havárii tankeru Tanio, nikoho by to nic nestálo a svět by měl ještě šanci. Koncerny by přišly o své zisky, pokud by se i všichni jejich zaměstnanci dali místo práce na ropných plošinách na čištění křidélek, ale – co jsou to pěkně prosím peníze?

Papírky? Není to směšné?

Jan Rabas měl radikální názory.

* * *

V roce 1988 mu bylo čtyřicet. Pracoval jako správce tenisových kurtů ve stejném klubu, kde kdysi vyučoval, a byl čerstvě rozvedený. Jeho manželství trvalo osm let a stejně jako v Kateřinině případě, i u něj se jednalo o nevyrovnaný svazek. Eva Kunze byla Němka a také byla podstatně starší, stejně jako Clemens. A skutečně šlo o tu ženu, se kterou Kateřina přistihla Jana tehdy v chatce u kurtů.

Rozvod proběhl bez komplikací. Podnět přišel od Janovy ženy, Jan souhlasil. Jeho dvěma synům Hartimu a Leonovi bylo osm a devět let, zhruba tolik, kolik v té době bylo malému Mathiasovi. Po rozvodu je dostala do péče Janova bývalá manželka. Jan musel platit výživné, s dětmi se mohl stýkat každý víkend. Děti bydlely se svojí matkou také v Offenbachu, zůstali všichni tři v původním bytě, zatímco Jan se přestěhoval o pár ulic vedle. Bylo to jeho už třetí stěhování v rámci Offenbachu za posledních deset let. Poprvé se stěhoval po rozchodu s Kateřinou, tehdy si pronajal ještě menší byt. Asi o rok později, když začal žít s Evou, přestěhovali se společně do většího bytu, do kterého se pak narodili i Harti s Leonem. Nakonec se Jan po rozvodu přestěhoval opět do jednopokojového bytu. Spíš než o stěhování v rámci Offenbachu by se v jeho případě mělo mluvit o stěhování v kruhu.

Kromě osudu planety Země a sociální spravedlnosti ho v roce 1988 zajímala i Charta 77 a spolu s ní i celé obrodné hnutí v sousední Československé socialistické republice. Přiznat si to a aktivně se zapojit i do tohoto boje přitom pro Jana vůbec nebylo jednoduché; s Kateřinou tehdy koncem sedmdesátých let odcházeli jako dva solitéři a po …