Za Alpami

15.

Helena Sadovská zemřela v červnu 1995. Jen o dva měsíce později zemřel Hans Schiller, právník a manžel Katharininy polské přítelkyně Gosii. Clemensovi bylo pětašedesát a měl žít už pouhé dva roky. Šestnáctiletý Mathias se právě intenzivně začínal zajímat o své tělo; sportoval, přemýšlel o tom, co jí, a skutečně vypadal s každým měsícem lépe. Ze všech těch údajů o věku a stáří je ale tou nejzajímavější cifrou ta Katharinina. Bylo jí už jednačtyřicet.

Zestárla a měla za sebou tři vydané knihy. Ta první vyšla narychlo už brzy po pádu železné opony, další následovaly brzy po sobě v roce 1993. Přiznávala se v nich k nevěře, o svém manželovi a synovi psala způsobem, který mnozí považovali eufemisticky řečeno za netaktní; Clemensova bývalá žena Hanna věc popsala bez obalu jako hyenismus.

Hanna se v těch letech už opět pravidelně vídala s Clemensem, byli teď jako dva staří parťáci. Vzpomínali, bez nejmenšího sexuálního napětí, a Clemens jen těžko snášel, že Hanna má víc důvodů k optimismu než on. V šestapadesáti si našla novou lásku a od té doby byla šťastná. Clemens se ji neustále snažil trumfovat, ale Katharininy knížky, v nichž byly krom jiného popsány i Clemensovy zdravotní neduhy, mu při tom často podrážely nohy.

Hanna celou tu literární záležitost ráda rozmazávala. Často se pouštěla i do velmi subtilní kritiky, kupříkladu do kritiky Katharinina jazyka, který i přes zásahy editorů na mnoha místech prokazoval, že Katharina prostě není rodilou mluvčí. Dál už záleželo jen na čtenáři, zda ve stylistických a jiných chybách uvidí roztomilost, nebo nějaký druh méněcennosti. Katharininy knihy však svým charakterem nahrávaly spíše druhému výkladu; dokonce si tento druhý výklad na čtenářích samy vynucovaly.

Hanna k tomu říkala: „Katharinu ničí její vlastní medicína. Büchnerova cena jí unikne jen proto, že porotce Büchnerovy ceny její knihu přečte, čímž se stane tak přísným a tak nietzscheánským, že odmítne úplně celý svět včetně knížečky jisté ambiciózní autorky. Katharina si prostě pěstuje přísné čtenáře, kteří v jejích knihách bohužel musejí vidět všechny jejich nedostatky… Sekkieren? Ich bin gestanden? No to se podívejme, to jsem nikdy neslyšela. A to jsem rodilá Němka.“

Katharina podobné výpady v Hannině případě z pochopitelných důvodů přecházela.

O něco horší to ale bylo s literární kritikou. Ne že by její knihy kritika cupovala, recenze byly často pochvalné. Šlo spíše o to, že většina kritik vycházela v časopisech, jako byly ELLE, Cosmopolitan či Vogue. Zatímco Katharina by chtěla, aby vycházely v Süddeutsche Zeitung nebo ještě lépe v Die Zeit. Jejím snem bylo, aby knihu recenzoval Marcel Reich-Ranicki v pořadu Das Literarische Quartett, který uváděl na německé veřejnoprávní televizi ZDF.

Nedařilo se jí.

* * *

Byla náladová, podrážděná, prakticky po celých těch sedm let od roku 1990, kdy jí vyšla první kniha, až do Clemensovy smrti. Její reakce se předem nikdy nedala odhadnout. Hodně záleželo na tom, jak se jí psalo. Někdy v polovině roku 1990, pár měsíců po vydání prvotiny, si v patře z nepoužívaného pokoje zařídila pracovnu. Vycházela z ní jako ve snách, nikdo na ni nesměl v první půlhodině promluvit. Clemens měl pocit, že tohle všechno přišlo až příliš rychle; ještě před půl rokem neměl ani tušení, že o půl roku později bude žít s někým, kdo celý svůj život – a podle všeho už docela dlouho – podřizuje literatuře.

Znovu začal pravidelně chodit s Eilou na Neroberg; po smrti první Eily si ihned pořídil novou stejné rasy. Vzpomínal při venčení, jak se s Katharinou tehdy hned po jejich seznámení bavili o Thomasi Mannovi a jak se před Katharinou vytahoval s Mannovým románem, který Clemens ve skutečnosti nikdy nepřečetl. A to, čím je pro lidi Thomas Mann, to se teď týká i Kathariny?

Ta otázka, která na jednu stranu byla poměrně na místě, mu zároveň připadala absurdní a spontánně by na ni odpověděl: „Ovšemže ne.“ Nikdo by mu sice nevěřil, že z něj nemluví nepřejícnost nebo že nejde o pomstu za bůhvíjaké Katharininy hříchy, takže o tom přímo takto s nikým nemluvil, zvláště před Hannou ne. Sám ale nejlépe věděl, že v tomhle případě skutečně nejde o nic jiného než pouze o zcela upřímný údiv.

* * *

Katharinino psaní samozřejmě mělo dopady i v úplně praktických záležitostech. Clemens si na to v mnoha směrech postupně zvykl; v některých ohledech snáze, v jiných to bylo těžší. Tak trochu se v tomhle období vracel do dětství, do let střídmosti a nutného omezení se z válečných let.

Pokud šlo o jídlo, vaření a nakupování, to až tak velký problém nebyl. Nutnost postarat se v tomhle směru sám o sebe patřila k tomu, na co si Clemens zvykl spíše snadno. Katharina navíc na rozdíl od Hanny nikdy nenaplnila představu o kuchtičce z nějaké mlhou pokryté doškové chaloupky. Ve vaření se s Katharinou od začátku jejich vztahu střídali, a když pak v době svého literárního poblouznění Katharina vařit úplně odmítla, Clemens přirozeně začal jíst po hospodách, kde si bez výčitek objednával porýnskou svíčkovou s rozinkami, frankfurtskou zelenou omáčku Grüne Soße z protlačených žloutků nebo nasolená frankfurtská žebírka se sladkokyselým zelím. Doma bez větších komplikací přešel k salámům a pivu. Obojí měl rád od mládí a obojí šlo všude koupit za pár marek.

Život v Clemensově případě čerpal svoji dynamiku z válečných let, vykládal se z minulosti, z doby Clemensova válečného dětství. Tam byl jeho úhelný kámen, odsud se jeho život rozevíral, nikoli z jakéhosi hypotetického budoucna, jako tomu bylo u Kathariny a u všech generací po ní. Pro Clemense a pro jeho generaci jídlo představovalo zdraví, nasycení a život, doslova přežití. Pro Katharinu a generace po ní na druhé straně jídlo představovalo nutné zlo a ohrožení života; zatímco Clemens si obrazně řečeno – a často i doslova – musel pro jídlo chodit, a čím víc se mu toho jídla podařilo najít a přinést, tím lépe, ke Katharině jídlo přicházelo jako v nějaké digitální hře a Katharina ho musela odmítat a sestřelovat. Musela sestřelovat všechno jídlo, k…