Za Alpami

5.

Zpozdila se. Mathias na ni musel čtvrt hodiny čekat. Když si konečně přisedla a on ji chtěl přivítat polibkem na tvář, způsobem, který byl v Německu běžný a který se za poslední roky rozšířil i v Česku, zvláště v kruzích, do nichž jistě patřila studentka školy s uměleckým zaměřením, Dominika ho dotčeně odmítla. Zvedla štíhlou ruku a dlaní naznačila, aby se víc nepřibližoval.

Došel na bar a přinesl jim pivo a láhev svého oblíbeného guatemalského rumu. Chtěl ji co nejdříve opít, líbila se mu. Na Tinderu byl Mathias od jeho založení, dobré čtyři roky. Věděl, co má dělat. Pití před sexem často byla jen formalita. Obyčejně stačila jedna sklenice, pak šli k němu do bytu.

„Tohle tady je jak nějakej malej Berlín,“ řekl, zatímco jí naléval. Ukázal k interiéru baru, ale myslel tím celou Letnou. „Vy Češi jste hodně ambiciózní,“ řekl.

V zásadě to tak i myslel. Jen opomněl dodat pár drobností. Celá pravda totiž byla taková, že se na Čechy a na Česko díval svrchu. Z toho mála, co věděl o česko-německých dějinách, a především o českém národním obrození, Mathias odvozoval, že Česko je příliš ambiciózní projekt, který nejenže selhal, ale který dokonce všem zúčastněným přinesl víc škody než užitku. Pokud by Češi tehdy v devatenáctém století nepodlehli svému nacionalistickému třeštění, pokud by třeba jen zůstali u němčiny a nepokoušeli se znovu pracně vymýšlet češtinu, mohli si možná ušetřit čtyřicet let komunismu, a Německo a celá Evropa by možná mohly být ušetřeni Hitlera.

„Hm… Asi jo,“ řekla. „Mně se to tady ale moc nelíbí. Já mám radši naše tradice než tenhle… tvůj malej Berlín.“

Překvapilo ho to. Berlín tehdy byl oblíbený mezi všemi umělecky založenými dvacetiletými Evropany. Mathias v podstatě polovinu své pražské kariéry sukničkáře založil na tom, že je z Berlína a že může svrchu komentovat tu přece jen trochu komickou pražskou nápodobu.

„No, sice jsem z Berlína, ale moje máma je vlastně Češka,“ řekl.

Tohle byl nečekaný úhyb, jindy nic takového nedělal. Za svoji matku se styděl, už roky spolu neměli dobré vztahy. Mathias si myslel, že je tomu tak mimo jiné i kvůli Katharinině českému původu. Narodila se v Broumově v Sudetech. Katharinini rodiče tam přišli po válce a po odsunu Němců odněkud z okolí Poděbrad za prací.

Před Dominikou ze sebe Mathias udělal napůl Čecha po matce, ve skutečnosti se ale po celý život považoval za čistokrevného a hrdého Němce. Češství v sobě opravdu viděl jen špetku. A možná ani to ne, protože špetka koření se rozplývá v celém jídle, nevratně a trvale pozměňuje jeho šmak, zatímco Mathias o své špetce češství po matce přemýšlel spíše jako o nějaké zasunuté drobnosti či kuriozitě, která rozhodně není trvalou součástí jeho osobnosti, nýbrž jakousi skrytou složkou. Tato skrytá složka přitom Mathiase nijak neomezovala. Na vyžádání mu ale měla být kdykoli k dispozici. Viděl v sobě Němce, který má povolenou výhodu, Němce, který může na rozdíl od ostatních kdykoli začít přesilovou hru. Monokultura, do které na vyžádání přiběhne slovanský vlk.

„Matka emigrovala jako mladá v sedmasedmdesátém,“ řekl. „A po pádu zdi se sem nevrátila. A to přece mohla, ne? Když padla zeď, mohla se sbalit a jít zpátky do Čech. To ale neudělala, zůstala ve Wiesbadenu. Byla víc Němka než Češka.“

Mathiasova úvaha měla svoji logiku. V roce 1989, v téže chvíli, kdy padala berlínská zeď, se v jedné rodině v německém Hesensku totiž stalo přesně totéž, jen v menší a v mnohem méně nápadné verzi. I v této rodině se ale otevřela klec. Tou klecí byla výstavní meziválečná vila ve wiesbadenské čtvrti Nerotal a Mathias této vile v dospělosti neříkal klec, nýbrž krabice. Odkazoval tím na slavný Schrödingerův pokus s kočkou. Stejně jako ve Schrödingerově myšlenkovém experimentu, ani v případě jeho matky Kateřiny či Kathariny Walterové, zavřené od konce sedmdesátých let ve vile na Nerotalu, nebylo v určitém časovém úseku jasné, jak se s ní věci mají. Byla v tom mezičase od svého příchodu do Německa až do pádu berlínské zdi Katharinou i Kateřinou, byla jakousi Němkou v podmínce, Němkou se sklonem k Česku či prostě Schrödingerovou Češkou. Nevědělo se, zda je Češka Kateřina Walterová živá, či mrtvá. V roce 1989 se krabice otevřela a ukázalo se, že platí to druhé. Dál žila a hodlala žít pouze Katharina Walter, tehdy teprve pětatřicetiletá.

„Máš rád Švejka?“ zeptala se Dominika. Přišlo jí to vtipné, protože v Mathiasovi viděla právě někoho takového. Ne že by byl přímo tlustý jako Švejk, ale přece jen. Cosi švejkovského v něm bylo.

Pak do sebe vyklopila další rum. Během chvíl…