Za Alpami

11.

Svatba se konala za necelé dva měsíce, v sobotu šestnáctého června 2005. Mathias krom Kathariny pozval i Clemensovu první ženu Hannu. Bylo jí dvaasedmdesát a přišla se svým manželem, byli svoji asi dva roky. S Katharinou se dál nenáviděly, na čemž se už do Hanniny smrti v roce 2013 nemělo nic změnit. Hanna vypadala spokojeně. Její jen o pár let starší manžel ji podle všeho měl upřímně a nekomplikovaně rád.

Katharina s sebou vzala Gosiu. Ta v posledních pár letech podstoupila hned několik zákroků na plastické chirurgii; týkaly se jejích rtů a očí. K těmhle dvěma se alespoň Gosia přiznávala. Podle všeho si ale nechala zvětšit i prsa. Snažila se naposledy v životě zapůsobit. Katharina věděla, že odpovídá na inzeráty v internetových seznamkách. Vypadala už ale velmi staře, peníze za operace navíc nejenže byly vyhozené; dokonce napáchaly ještě víc škody. Rozdíl mezi dvěma přístupy k životu byl přitom zvlášť dobře patrný při srovnání s mnohem starší Hannou. Hannina tvář, ale třeba i chůze a oblečení, z toho všeho vyzařovala pravost, řádnost, a tudíž i lehkost.

S tímhle obličejem už se Gosia nemůže vrátit ani do Polska, napadlo Katharinu. Gosia je tady v pasti, do smrti, jako v rakvi. Vysmáli by se jí tam, sotva by překročila hranici. Kdysi katolická holka. Poláci by jí její minulost omlátili o hlavu hned na hraničním přechodu.

Snoubenci pozvali především kolegy z nemocnice. Jejich svatba byla už dva měsíce předem nahlášena v systému a měla své políčko na tabuli s rozpisem služeb. Všichni z oddělení navíc byli obesláni jak e-mailem, tak poštou.

Dorazil mladičký Christos, než pak odjel na měsíc domů do Řecka. Přijel i primář a ještě čtyři další kolegové. Byli v Erlangenu dohromady docela mladým týmem; průměrný věk na jejich oddělení byl 37 let, což se vědělo zcela přesně, stejně jako se to spolu s dalšími údaji vědělo o každém jiném oddělení a o nemocnici v celku. Klinika zaměstnávala hned několik lidí jen kvůli tomu, aby o takových a podobných datech měli přehled a aby z nich následně vykouzlili něco, co mělo následně dokazovat něco pozitivního.

* * *

Co většinu svatebních hostů překvapilo, nebyl ani tak interiér klubu Robert Johnson, jako spíše počet Mathiasových kamarádů.

Mathias působil jako introvertní mladý muž s poněkud melancholickými rysy, který se rovným dílem stará především o zdraví dětských pacientů a svůj kariérní postup. V Erlangenu s Marií žili spíše jako sólisté. Před klubem teď ale na Mathiase čekala celá ekipa extravagantně oblečených mladých lidí ve věku od sedmnácti do pětatřiceti. Mohly jich být tak dva tucty. Byl mezi nimi i zakladatel slavného klubu Ata Marcias.

Všichni ti mladí lidé vypadali jako Mathiasovi dobří známí. Překvapilo to i Marii. Doteď si myslela, že obskurní výlety jejího snoubence jsou docela samotářským podnikem. Na vteřinu ji napadlo, zda by na některou z těch spoře oděných dívek měla žárlit. Byly oblečené na úplně jinou příležitost než na svatbu, to však na rozdíl od obyčejnosti místa nikoho nepřekvapilo; bylo to součástí celkové coolness.

Holky na sobě měly většinou upnuté džíny, k tomu často jen horní díl plavek. Jako ozdobu si vzaly buď boa, nebo kovbojský klobouk. Celé by to mohlo působit velmi nesourodě, od šantánu přes kovboje po kosmonauty, ale nebylo tomu tak; zřetelně to všechno sjednocovala velmi pevná ruka, ale žádný diktát. Marii se zdálo, že z těch lidí vyzařuje něco suverénního, sebejistého a koneckonců i velmi pravdivého. Uměla si představit, že mnozí z nich klidně mohli studovat spolu s ní v Heidelbergu.

Nikoho z nich sice nepoznávala, to by byla velká náhoda, Maria ale dobře věděla, že tenhle svět, který jí z mnoha důvodů zůstal uzavřený, má svoji relevanci a že ho nelze jednoduše odpískat jako marnění času. Kupříkladu její Jens v tomhle světě kdysi byl až po uši. Kolikrát ji přemlouval, aby chodila s ním. Rave. Bylo to něco nového, dělo se to, bylo to totéž jako kdysi vlna free jazzu, hippies nebo punku. Stálo za to být u toho. Tak jí to Jens říkal.

Až teď, když viděla Mathiase v okruhu jeho známých, napadlo ji, jak si jsou s Jensem v jistém smyslu podobní.

* * *

Mathias to všechno zorganizoval především kvůli Mariiným rodičům, to bylo vidět ihned. Neustále Sebastiana s Martou kontroloval pohledem a chtěl, aby se dobře bavili. Na sobě měl pěkný oblek, těsně po obřadu si k němu nasadil kovbojský klobouk. Svítilo slunce, často pak měl na očích své sluneční brýle.

Hostina byla netradiční, odehrávala se na pontonech a na staré rezavé lodi přistavených u řeky za klubem. Neměla žádný jasný řád ani zasedací pořádek. Na pontonech stálo jen pár židlí a starých křesel. Pro občerstvení se chodilo ke dvěma food-truckům, pojízdným stánkům s jídlem; food-truck byla móda, která tehdy do Německa přišla ze Spojených států. V jednom food-trucku se vydávala thajská, v druhém eklektická fusion vegetariánská kuchyně. Byla to nálada rautu, nikoli svatební hostiny. Lidé proudili do klubu a z klubu, potkávali se na pontonech nebo na terase, kde hrál jeden z dýdžejů, druhý pak byl uvnitř v klubu. Mariini rodiče měli pravdu, když tvrdili, že svatba tohoto ražení bude cool. Všeprostupující coolness skutečně byla tím nejvýstižnějším popisem.

* * *

Do Wiesbadenu Mariini rodiče přijeli den před svatbou, Mathias jim zaplatil ubytování v hotelu Luisenhof. S Mathiasovou matkou se stuttgartští potkali ještě toho večera, to byla jedna z jejich podmínek, jedno z jejich mile sdělených ultimát. Všichni se sešli u večeře v hotelové restauraci. Mathias s Marií, Sebastiano s Martou a konečně Katharina.

Katharina pocítila trochu zklamání, když uviděla rodiče svého idola. Bylo to koneckonců pochopitelné: Marta se Sebou, jak se zkráceně říkalo Sebastianovi, představovali sklenici vody, kterou někdo chrstl na krásně namalovaný, ale ještě nezaschlý obraz jejich dcery. Rodiče Marii rozpili, rozředili, vzali jí jasné a tolik výjimečné kontury. Byli to obyčejní bohatí lidé, dobře udržovaní, štíhlí. Jejich přítomnost v Mariině blízkosti ale i př…