Slabost pro každou jinou pláž

4

Vzpomeňme si na Polininu zmalovanou tvář, vzpomeňme si na kovové kroužky na obličeji jejího milence, na jeho cestu na Východ a zpátky, na jeho důvody; vzpomeňme si na detaily, které mění celý život, vzpomeňme si, jak z Polinina krku padá šátek, jak ho rozpačitě zvedá – a zamysleme se nad tím, co je přirozené a co je originální.

* * *

O přirozenosti se často mluví v náboženských textech. Nahé a mlčící tělo, měnící se v naivní, bezbranné a nezáludné dítě, které žije jen prostřednictvím své víry, to je božský ideál, obraz přirozenosti a originality.

Přirozenost a originalita, obojí ukazuje směrem k neproblematickému ráji, k čistotě, k duševnímu a tělesnému zdraví. Podél cesty do ráje (a podél cesty vedoucí k bohu) leží jedna zbytečnost vedle druhé, všichni, kdo po téhle cestě šli, odhazovali všechny zbytečné kusy oblečení a všechny zbytečné kusy myšlení, všechny detaily, všechny kosmetické změny, všechno, co je zbytečné, protože umělé. Ten, kdo by tuhle boží cestu prošel až do konce, by z božího pohledu byl přirozený a originální zároveň, protože v tomhle božském bodě přirozenost a originalita splývají. Když někdo najde své Já, stojí právě v tomhle bodě.

Na konci téhle zužující se cesty je pramen, který se v opačném směru rozlévá do jedné z největších delt lidské řeči. Je to pramen, z něhož tryská natura a který se rozlévá do tak mohutných řek, jako je přirozenost, originalita, naivita, spontaneita.

Užívací právo k cestě vedoucí k tomuhle ideálnímu bodu si na Západě dlouhodobě pronajímá katolická církev. Má patent a monopol na přirozenost, protože posadila jako žábu na pramen svého boha. To z něj od té doby tryská přirozenost.

Ale mluvme o něčem příjemnějším, mluvme o ženské kráse. – Protože Polina se o přirozenosti nedočetla v náboženských textech.

O přirozenosti se přece mluví také v jiném druhu textů: v dámských časopisech, v Marianne, v Marie-Claire, v Elle. Tyhle ženy, s každou novou obálkou s novou tváří, ale s prstem vždy položeným tam, kde tepe současnost, mluví o přirozenosti na každé stránce. Přirozené líčení! Přirozený výraz! – Přirozenost je, stejně jako ony samy, sen.

Ano, i pro dámské časopisy je ten tajemný pramen něčím víc než jen módním trendem. Pro Marie-Claire, stejně jako pro církev, je přirozenost metafyzickým pojmem, Marie-Claire, stejně jako církev, hledá pod přirozeností zdraví v té nejkošatější podobě. Hledá jedinečné osobní kouzlo. Hledá božské mysterium.

Polina si kupovala jeden dámský časopis za druhým a snažila se všechno přesně zkopírovat. – Jenomže to zmatení!

Na jedné straně na ni sice opravdu křičí Buď přirozená! Udělej, kup! a tak dále, ale když tuhle stránku otočí, začne na ni jiná redaktorka křičet Buď originální! Udělej, kup! a tak dále.

O přirozenosti mluví nejen církev a Elle, ale kdekdo

Shodně o ní mluví (tedy: volají po ní a ordinují ji druhým) například Rousseau a Heidegger, lidé, kteří mají nejen podobná filozofická východiska (pohrdání), ale i velmi podobné důvody pro to, aby se posmrtně báli, že se najde dost těch, kdo budou odmítat číst (nebo rovnou chtít pálit) jejich díla – Heideggerova zaťatá pravice a chudák podváděná manželka, Rousseauovy lži a chudák opuštěné děti.

(Řekněme, že tihle dva si nemají co vyčítat, řekněme, že v jejich souboji zůstává po kole, v němž rozhoduje morálka, stav nula–nula. Ale zastavme se ještě na chvíli a nechme je pokračovat, řekněme, že pokračují kolem, v němž rozdávají štěstí, protože štěstí je jistě možné rozdávat i bez morálky. Srovnejme Rousseauův portrét s fotografií německého filozofa, sledujme jejich fyziognomii a výraz tváře, domysleme si jejich přirozenost v manželské nebo milenecké posteli: matka Rousseauových dětí křičí štěstím – ale Hannah Arendtová, Heideggerova milenka? Jedna–nula. Spát s Rousseauem! Ano, spát s Rousseauem mohla být radost, ale protože s Rousseauem už nikdo z nás nikdy spát nebude a protože k poslední bitvě je třeba proti sobě postavit to, co po nich zbylo, to, s čím můžeme spát, řekněme, že vítězí Heidegger, neboť zatímco číst jeho knihy je radost, zabývat se Rousseauem, závějí šminky a afektovanosti, která – na rozdíl od každé jiné módy – ihned neroztála jen proto, že ji na chvíli zmrazila revoluce, je asi tak příjemné jako spát s nemožným milencem.)

* * *

Oba odhalují nepřirozenost jako na běžícím pásu. Představme si, že se jim dostane do ruky Marie-Claire s přirozeným líčením na obálce.

(Co si představit pod přirozeným líčením? Je to líčení, které předstírá, že není. Diskrétní, snaží se být neviditelné. – Popírá tím původní funkci líčení, protože smysl líčení původně nebyl rozkročen mezi líčení pro sebe [narcisismus] a líčení pro druhé [vyzývavost]. Líčení původně plnilo pouze druhou zmíněnou úlohu: žena se líčí, aby přitahovala muže, zvýrazňuje svoje rty, tváře, oči, vědomě a viditelně se svým tělem manipuluje, protože jediným smyslem líčení byla právě tahle deklarace: líčím se, zajímám se o svůj vzhled, jsem žádostivá a chci být žádoucí, jednoduše řečeno: líčím se, jsem připravena počít. – Zatímco ne-přirozené líčení nezáludně tvrdí chci být krásná, přirozené líčení lživě tvrdí jsem krásná.)

Rousseau: „Naše společnost se mění v shromáždění umělých lidí a strojených vášní. Dokážeme žít jen prostřednictvím klamných lstí, nejsme zvyklí myslet a žít sami se sebou, chceme žít jenom v představách druhých.“

Heidegger: „Užíváme a bavíme se tak, jak se užívá, čteme, sledujeme a posuzujeme literaturu a umění tak, jak se čte, sleduje a posuzuje, odtahujeme se však rovněž od beztvaré masy tak, jak se to obvykle dělá.“ – Nikde žádná přirozenost, jen strojené vášně, lsti a směšné opičení se. A přirozené líčení je podvod, při kterém by se zcela jistě oběma zaťala pravice.

Rousseau a Heidegger mají patent na rozum. A církev? Církev má patent na boha. – A i ten by, podle všeho, při pohledu na obálku Marie-Claire udělal neslušné gesto.

* * *

Církev líčení nikdy nemilovala, protože církev nikdy nemilovala děvky, a právě děvky se začaly líčit jako první.

Jakýsi Her…