Slabost pro každou jinou pláž

3

Už na začátku jsme řekli, že Polina není naivní. Není naivní, ale má – Ukrajinka! – problémy s jazykem.

Ne, nemá problémy s angličtinou nebo španělštinou (vzpomeňme si: brzy uměla španělsky lépe než on), její problém s jazykem je jiného druhu. Zkusme ho objasnit příkladem: Mahler je romantický skladatel, tečka. V Madridu bude všechno složité, tečka. Ano, jejím jazykovým problémem jsou detaily, které mění celý život v peklo, jinými slovy: to všechno, co zůstává za tečkou.

Řekněme – řekněme to záměrně poetickým opisem –, že těmihle detaily je voda prosakující z láhví, z nichž všechny měly být dokonalé, ale místo toho mají do jedné kaz. Stojí (jako slova ve slovníku) vyrovnané na stole, po jehož nohách k zemi neúnavně stéká to, co měly navždy zadržet.

Odbočme na chvíli, odbočme i za tu cenu, že ztratíme – pokolikáté! – Polinu z očí. Představme si místo toho Kattrininu bolest po Joachimově smrti. Představme si, vzpomeňme si na vlastní slzy a utrpení. A představme si smrt, tečka. – Kolik z těch slz, kolik naší bolesti bylo a je za tečkou? A není nakonec za tečkou všechna lidská bolest? A není to nakonec bolest právě proto, že je za tečkou?!

Sedím s Bartlettem v kavárně Prada, a zatímco mi vypráví Polinin příběh (a ohlašuje, že už brzy přijde to zásadní, a přesto jen variace na stejné téma), přemýšlím o tom, proč o ní a o Kattrin mluvím já, přemýšlím o tom, jestli se snažím zahlédnout jejich životy a jak velkou mám šanci.

Dojděme k propasti a podívejme se dolů: je to svět za tečkou, je to náš život, který se celý odehrává na té straně, na níž není literatura (literatura, která nás právem střídavě naplňuje štěstím a marností, obdivem a pohrdáním – pokud tomu tak není, nejsme v pořádku my, nebo to, co čteme).

Ano, teprve za tečkou jsme my. Teprve za tečkou je všechna bolest, ale nejen bolest, také krása a lidské štěstí. A přesto je možné hodit do téhle propasti slovo, které propast na chvíli osvětlí, nechá zahlédnout obrysy, nic nezmění, zůstane po něm stejná tma, ale na chvíli může proměnit prázdnotu v hloubku, strach v chuť, samotu v spojení.

Hloubka světa za tečkou! Geologická struktura propasti, vrstvy lidského vědění! – Literatura má v téhle propasti své místo, spojuje ji s ní to, že také na jejím počátku stojí údiv, jeden velký otazník. Ale na rozdíl od nejsvrchnějších vrstev, mechaniky a psychologie, se neptá proč? (špatný román se pozná tak, že s vážnou tváří pokládá právě tuhle otázku a pedantsky na ni hledá odpověď), ptá se jinak, ptá se po tom, co všechno je možné. Jen špatný román se snaží najít pravdu s pomocí vrstev, které leží nad ním, dobrý se dívá do hloubky pod sebou a snaží se pravdu vymyslet (a ten, kdo ho píše, musí dokonce to, co miluje, znovu vymyslet a zpracovat tak, aby to působilo satiricky, ne proto, že smích léčí, ale proto, že smích je přesně tím vzduchoprázdnem, které musíme postavit mezi sebe a svět kvůli tomu, aby vznikl nový, smrtelně vážný svět, román).

Představme si znovu propast světa za tečkou a řekněme, že otázky utichají až na samém dně: tam, plná světla, září víra. A dobrý román je krabička sirek v rukou někoho, kdo chce nejen na chvíli zahlédnout obrysy téhle propasti, ale také vyhodit do povětří to, co leží na jejím dně.

* * *

Zpátky k Polině. Brzy uměla španělsky lépe než on. – A přesto potřebovala celý život překladatele.

Už na Ukrajině potřebovala někoho, kdo ovládá cizí jazyk. Když opustila svého ukrajinského milence, nebylo to jen důsledkem přitažlivosti Sama/muže, ale hlavně důsledkem přitažlivosti Sama/cizince.

(Ne Sama/bohatého cizince, ale Sama/cizince držícího klíč k Západu! Nechtěla Sama/bohatého cizince, nechtěla jeho peníze. Chtěla jen jeho znalosti, jeho vzpomínky, chtěla být Západu tak blízko, jak je mu on.)

Jeho angličtina byla branou právě k tomuhle světu. Ten jazyk na Ukrajinu nepatřil, stejně jako tam přestávala patřit Polina, když tomuhle jazyku začínala rozumět. Byla jako dítě, které se napodruhé narodilo do šťastnější části světa, a ten svět se rozrůstal tak, jak se rozrůstala její slovní zásoba. Dům v angličtině byl něčím jiným než dům v ukrajinštině, večeře v angličtině byla jiná než večeře v ukrajinštině a konečně i anglická láska byla nesrovnatelná s láskou ukrajinskou.

Sam před ní s každým novým slovem pokládal most, po kterém bylo možné přejít přímo k pohádkovému zámku. – Ale zámek spíš připomínal peklo, všechno bylo složitější, než čekala.

Zamysleme se nad tím: brzy uměla španělsky lépe než on, ale ničemu nerozuměla, znovu potřebovala překladatele. Sam, který měl nový svět pouze zprostředkovat, tedy položit most mezi Ukrajinou a Madridem, jí ho musel překládat i v Madridu, přestože podle Poliny mělo být s jejich příjezdem do Španělska v okamžiku přeloženo úplně všechno.

(Nemělo být co překládat: v Madridu přece byla konečně uprostřed snu, kterému rozuměla. Když ale seděla na pláži v Torre del Mar a dívala se na obzor, musel ji Sam obejmout, protože jí bylo do pláče; ptala se sama sebe, jestli tohle je španělské pobřeží, nedokázala to pochopit.)

Co jí překládal, když se dokázala domluvit lépe než on?

* * *

Šla nakupovat. – Představuji si obchod, do něhož vejde, vidím, jak s plnou náručí čeká na volnou kabinku.

Představuji si, že stojí ve frontě u pokladen s přesně padnoucími halenkami. – Vidím, s jakou samozřejmostí platí kreditní kartou a s jakou samozřejmostí si vymění pár slov s dívkou, která naučenými pohyby odstraňuje elektronické zabezpečení z jejích nových kalhot.

„Únavná práce?“

„Jo, jo,“ usměje se, ani se na Polinu nepodívá, zandá si pramen vlasů za ucho a rychlým pohledem přejede narůstající frontu.

Možná si pomyslí, že Polina je stejná jako všichni: věří ve svoji jedinečnost v novém oblečení, ale zapomíná na desítky dalších, kteří stojí za ní a budou už zítra mít na sobě totéž. Možná zaslechne lehký přízvuk a spojí si ho se světlými vlasy. Ale nepomyslí si nic víc. I pro ni bude Polina samozřejmostí, ani náhodou ji nenapadne, že potřebuje překladatele.

Je třeba se zeptat ještě jedn…