Slabost pro každou jinou pláž

1

Srpen v Madridu. Únavu ze slunce jednoho dne je třeba vynásobit únavou ze sluncí předešlých týdnů a ze stále opakovaných vět, v nichž si člověk střídavě stěžuje a poslouchá cizí stesky: Madridu chybí moře, teplo je nesnesitelně únavné, ulice nesnesitelně rozpálené.

Stěžuje si na ně také Polina, spíš jen ze setrvačnosti, protože právě ona teď na ulicích dobrovolně tráví víc času než dřív. Sedí v parku na hraně fontány, za sebou má klidnou hladinu vodní nádrže, čeká, dívá se před sebe.

Nevidí to, co vidíme my. Nevidí, že za jejími zády, na druhé straně nádrže, se až do této chvíle převaloval na zádech pes, nevidí, že ten pes (místo toho, aby se hnal za kusem dřeva) skáče do fontány; je silný, vysoký, krásný a bezstarostný, hraje si, cáká kolem sebe.

My ale chceme, aby se rozběhl, chceme, aby po břicho ve vodě běžel směrem k Polině. – Chceme to, protože víme, že každý pes má svého pána.

Chceme, aby uslyšela za zády cákání, chceme, aby se lekla, otočila se a sundala si sluneční brýle. Chceme, aby se ten pes oklepal a celou ji přitom postříkal. – Chceme to, protože víme, že pánem tohohle psa je, haf!, bankovní úředník Rubio.

* * *

Chceme, aby šel pomalu středem nádrže za svým psem, chceme, aby se dotkl Polinina ramene; chceme, aby se znovu lekla, chceme, aby si nasadila tmavé brýle a odměřeně (tak odměřeně, aby celým svým tělem říkala pravý opak) řekla:

„Nic se nestalo.“

Zároveň ale víme, že tenhle boj za nedotknutelnost svého těla (na Ukrajině ji cizí doteky urážely, v Madridu čekala, až se jí někdo dotkne, ale když se to teď stalo, chápala to jako příležitost ukázat, že také ona trvá na tom, aby si jí lidé vážili a aspoň se jí bez dovolení nedotýkali, navíc si myslela, že také tohle neodmyslitelně patří k Západu, že je to projev úcty k člověku, projev vzdálenosti, kterou si Západ udržuje od všeho a od všech, protože si to může dovolit) je směšný. Vidíme, že tenhle její boj je zbytečný a směšný, protože Rubio patří do téhle čtvrti stejně samozřejmě jako jeho pes: je silný, vysoký, krásný a bezstarostný.

Stojí s vyhrnutými kalhotami v nádrži a prohlíží si bosou nohu zvětšovanou sloupcem vody. – Povolil si kravatu a postavil boty na obrubu nádrže, jen kousek od Poliny.

Našel očima Tipsyho, který se snažil vylovit prackou ze dna kámen, a ukázal přímo před sebe:

„Můj byt.“

Tipsy se rozběhl směrem, kterým jeho pán ukázal, přeskočil hranu nádrže a zastavil se na chodníku; otočil se čelem k pánovi a čekal na další povel. – Rubio ale místo povelu sám vystoupil z fontány a konečně si sedl.

* * *

„Nejste z Madridu, nemýlím se? – A nejste Španělka.“

„Je to tak snadno poznat?!“

„Také nejsem odtud! – Líbí se vám Madrid?“

„Ovšem! Nejkrásnější město, které jsem kdy viděla. – Jak se můžete ptát?!“

„Protože ho nemám rád. Malaga, to je nejkrásnější město, které znám já. – Kde jste se narodila, když to není nejkrásnější město, které znáte?“

„To město hlavně nebudete znát vy. Jsem z Ukrajiny. A pak už jsem byla jen tady v Madridu. A na pobřeží, samozřejmě, na pár dní, v Andalusii. Torre del Mar? Neznáte? Nemůže to být daleko od Malagy, ale je to jenom malá vesnice, žádné turistické středisko.“

„Ukrajina! Přišla jste sem s mužem, že? – Nebo za mužem.“

* * *

Přinutil ji, aby se k Ukrajině přiznala, aby mu o Ukrajině vyprávěla!

Aby mu vyprávěla o Ukrajině, kterou má tak ráda, ale o které nerada mluví s lidmi, kteří o Ukrajině vědí jen tolik, kolik je možné vědět o nějakém vzdáleném, směšném státě. Pár slov. Pomeranče. Prostituce. Pár donekonečna opakovaných vět.

Navíc na konci každé takové věty nezůstane nic jiného než pocit: Ukrajina není dobrá, Ukrajina je „minus“.

Ranilo ji to rovnou do srdce. Když se přiznávala, bolelo to, protože Rubio nedokáže pochopit, že narodit se na Ukrajině a vyrůstat na Ukrajině není stejné jako narodit se v Malaze a vyrůstat v Malaze, pak přijet na Ukrajinu a mít problémy, které sice budou ukrajinské, ale které bude zažívat někdo, kdo se narodil v Andalusii.

Pokud by pro Rubia byla Ukrajina zemí, kterou je třeba ihned opustit, protože v ní nic nefunguje, nebyla by to tatáž Ukrajina, kterou musela opustit Polina. – A pokud by všechno kolem sebe chápal jako fascinující kolorit a výzvu k ponoření do hloubky života, jako návrat k tomu, co dělá člověka člověkem (tedy návrat k boji o přežití), nebyla by to Ukrajina, kterou Polina miluje.

Ať už by se Rubiovi Ukrajina líbila (jako Samovi), nebo by se mu naopak nelíbila vůbec (jako Polině), nebyla by to ani v jednom případě její Ukrajina. Zůstávala by stejně nevysvětlitelná a přinášela by jen samá nedorozumění. – To je přece dostatečný důvod pro to, aby Ukrajinu hájila jen sama před sebou, ale ne před neznámými lidmi!

Když se jí takový člověk zeptá na místo narození, cítí se jako u pracovního pohovoru, kde musí po pravdě říct, že už jednou byla ze zaměstnání propuštěna.

Ale protože život není výslech, u něhož se musí odpovídat jen ano a ne, očekávala by u takového pohovoru další otázku nebo alespoň ticho určené k tomu, aby mohla svůj předchozí neúspěch vysvětlit. – Je snad důležitější (a důležitější neznamená nic jiného než pravdivější) fakt, že byla kdysi vyhozena, nebo je důležitější skutečnost, že byla vyhozena proto, že kritizovala svého nadřízeného?

Jenomže když se jí člověk jako Rubio zeptal na Ukrajinu, musela si doplňující otázku položit sama, protože: potřebuje snad Ukrajina v Rubiových očích nějaké vysvětlení?!

„Jsem z Ukrajiny. Narodila jsem se tam a žila jsem tam víc než dvacet let,“ řekla mu a on se na nic víc nezeptal. Ukrajina mu stačila. Byl to fakt, ke kterému nebylo třeba nic dodávat. Pomeranče a prostituce.

Ale ani Polina neřekla: „Nebojte se, není to žádná nepříjemnost, je to jen nedorozumění – vysvětlím vám ho.“

Začala místo toho mluvit o cestě do Andalusie a snažila se umístit Torre del Mar, svoji první dovolenou, co nejblíže Rubiově rodné Malaze. Snažila se Ukrajinu zamluvit.

Nepochybovala o tom, že ničemu nerozuměl. Už předem věděla, že nic nepochopil, věděla, že by nic nepoc…