Slabost pro každou jinou pláž

3

Sedí u stolu a listuje novinami. Naklání se pro kabelku a dívá se, jestli má na zítřek všechno, co potřebuje, přikusuje bagetu se sýrem a olizuje si z prstů šťávu vytékající z rajčete.

Odnese nádobí do kuchyně, přetáhne přes noční košili triko a kalhoty, setře si z obličeje zbytek pleťové masky a sepne gumičkou ještě trochu vlhké vlasy.

Obuje si tenisky a zandá klíče do kapsy, dojde se podívat, jestli je v kuchyni vypnutý plyn, balkonové dveře nechá otevřené, naposledy se podívá po pokoji a zahlédne přitom jejich ukrajinskou fotografii.

S rukama v kapsách mine boční stěnu baru, dojde na roh a už zvedá ruku (aby ji měla včas připravenou a mohla se bez zdržení opřít do dveří) – když před sebou uviděla obraz, který její ruku zarazil.

* * *

Jen výjimečně chodila za Samem k Domingovi, většinou šla spát a před usnutím si představovala, jak se Sam u Dominga směje, zhasíná cigaretu a baví se přitom s neznámou ženou. Představovala si, jak na něj Bartlett povzbudivě mrká a jak pak oba propadají v hlasitý smích. Neviděla to: představovala si to, ale nikdy nepochybovala o barvitosti svých představ, nepochybovala o tom, že si představuje přesně tak, jak může vidět.

Co vidí? Sam se hlasitě směje, zhasíná cigaretu a otáčí se k ženě u vedlejšího stolu. Nohu přes nohu, loktem se opírá o stůl, dlaní si křiví obličej, pustí ho jen tehdy, když jeho slova potřebují doplnění pohybem unavené ruky; obraz, který její ruku zastavil.

Žárlí na něj? Nežárlí. – Co se tedy stalo?

* * *

Vlastně se nestalo nic. Měla by na to už dávno být zvyklá. Sam bavící se s cizí ženou totiž není ničím jiným než detailem, zbytečnou dekorací, s níž nepočítala. Ano, v Polinině životě nejsou jen detaily, které mění celý život v sen (v sen, který viděli její rodiče), ale také detaily, které mění celý život v peklo. Tak třeba madridské léto, o kterém už na Ukrajině věděla, že je nesnesitelné, ji překvapilo hlavně proto, že v Calle Calvario nemají klimatizaci. (Polina není naivní. Když se sen o odjezdu z Ukrajiny začal postupně měnit v možnost a nakonec se stal jistotou, Polina zároveň s proměnou snu v možnost a možnosti v jistotu snižovala laťku očekávání a připravovala se nejen na jednoduchost a čitelnost, ale také na nesrozumitelnost a z toho plynoucí zklamání. Začala se připravovat na složitost. Jak dobře se na složitost připravila? Tak, že když přijeli do Madridu, všechno bylo složitější, než si představovala.)

Ne, Polina není naivní, ale – před Domingovým barem je to stejné jako se složitostí v Madridu: dokonale chápe větu, že muži se chovají v mužské společnosti jinak než v přítomnosti ženy, rozumí Samovi, rozumí tomu, proč to dělá, a tomu, že nedělá nic špatného, ale přesto k tomu všemu je třeba pochopit ještě něco, co musí být úplně bezvýznamné, ale něco, co pochopit nedokáže.

Otočila se zpátky do svažující se Calle Calvario. Ne, Polina není naivní –

* * *

Druhý den, když se vrátila z Western Union, přes rameno koženou kabelku, v jedné ruce klíče, v druhé bagetu v papírovém sáčku, se ho zeptala:

„Užíváš si léto?“

Rozepínala knoflíky halenky, balancovala na jedné noze a rukou si sundávala botu. – „Nechtěl jsi skončit s tou ložnicí?“ vzpomněla si, chytila se stolu, položila na něj bagetu, sundala si druhou botu a mnula si patu.

Stála před ním jen ve spodním prádle, Sam byl do půl těla. – Zvedl ruku a chytil ji za bok.

„Ne, půjdu se vysprchovat. Byla jsem celý den v práci, pokud jsi zapomněl.“

„Nikdy jsem tě nenutil najít si práci.“

„Takhle sis to představoval! Jenomže …