Martin Juhás čili Československo

2

Na jiném konci města se onoho dne opět vstávalo v půl šesté. Přesto to byl den čímsi výjimečný a zároveň úplně výjimečný nebyl, neb i tento den, jenž naprostá většina lidí prožije jen jednou v životě, se v Martinově případě opakoval. (Martin do první třídy zkusil nastoupit už loni. Tehdy to ale z takových a onakých důvodů nevyšlo.)

V podsrpenské jídelně vládl pořádek a čistota. Kořenová zelenina byla dokonale vydrhnutá, salát pečlivě opláchnutý a na jablku bys nenašel jediného bubáka. Chyběl již jen před každou potravinou na papírku umně vyvedený latinský popisek, a všechno by bylo perfektní.

O patro výš nad tichou jídelnou, konkrétně za dveřmi vlevo od schodů, spal po boku jedné ženy architekt Reitmajer. Letos mu bylo sedmatřicet a za posledních pět let z hlediska profesního dokázal jen pramálo. Navrhoval rodinné domky, pravda, a slušně si tím vydělával, talent ale byl promrhán. Ženou, jež vedle pana architekta leží, není Reitmajerova zákonná manželka Judita, nýbrž žena jménem Jaroslava Šimáková. A když už jsme u chyb, zmiňme rovnou i jednu další: Jaroslava Šimáková má Juditino svolení; Reitmajerova žena prostě dovolila, aby ji v manželské posteli nahradila ta coura z Prahy.

Přes chodbu v protějším pokoji spal Reitmajerův a Juditin syn. Ten přirozeně spával tak, jak spávají ti, kdož jsou v horizontální poloze zasazováni do rakve: bezkrevně, bezdeše i bez pocení, a peřina, na níž měl během spánku položené ručičky, doslova ho obtahovala, přiléhala k jeho tělu jako jíl.

A konečně třetí pokoj, ten Juditin. I v něm, stejně jako v pokoji jejího syna, spí osamělá seschlá stvůra; mrkev, chtělo by se říct. Juditě v říjnu bude teprve třiatřicet let. Je v zásadě stále mladá a to, co dopustila na svém těle a tváři, musíme bez mudrování považovat za chybu: stala se z ní mrkev, jak jsme řekli, seschlá obluda. Její tělo se k životu každý den probouzelo způsobem, jímž se k životu probouzejí rostliny. O půl šesté, sotva uhodily kukačky, u stropu Juditiny ložnice se sepnulo Reitmajerem sestrojené závěsné zařízení, založené na konvi a na soustavě táhel, a nad Juditinou postelí počalo krápat a mžít. Voda se snášela k peřině a k obličeji, usedala, tlačila a masírovala, dokud se do tváří nevrátila barva a do rozevřených očí jas. Samotné vyhrabávání se z postele pak připomínalo cestovatelovy poslední chvilky před odjezdem, během nichž cestovatel zjišťuje, zda má všechno při sobě. V noci jako by docházelo k dekompozici či ke kompostování. Kde mám ruce, kde mám nohy? Mám ruce, mám nohy? Judita se každého rána před odhrnutím peřiny musela přemáhat. Její pocity mluvily jasně: nechtělo se jí vstávat a žít – a zároveň se bouřila proti takovým pocitům!

Pak se „její seschlost“ bosky vypravila k synovi do vedlejšího spartánsky zařízeného pokoje. Výrazem „bosky“ přitom v Juditině případě míníme nahotu, neb nejen Juditiny šlapky, nýbrž celé její tělo bylo pouhým nástrojem určeným k chození.

„Vstávej,“ řekla, sotva stanula úplně bosá na prahu synova pokoje. „Musíš do školy.“ Sedmiletý zklamaně odvrátil hlavu. Judita došla až k posteli a strhla z těla peřinu: „Letos to nebude jako loni, můj milý!“ „Nemůžu,“ odvětil stručně a pokusil se vrátit peřinu na místo. „Bolí mě noha. Nepůjde to,“ dodal a ukázal na nohu. „Nejde to? Tak to probereš s tatínkem,“ řekla a zvedla se. „Už jsou vzhůru, slyšíš? Mám pro něj dojít?“ Malý zakroutil hlavou a neochotně vylezl. „Počkám dole,“ řekla mu. „A mrskni sebou,“ dodala, než za sebou zavřela dveře a vyšla bosá na chodbu, kde se poté potkala s Jaroslavou.

Mezi oběma ženami to nejednou zaskřípalo, a to nejen kvůli Juditině častému producírování se po domě bez jediného kousku oblečení. Ještě nikdy se ale nestalo, co se stalo tohoto rána prvního září 1930. Jaroslava tentokrát sebrala všechnu svoji odvahu, namířila na Juditu prst a pověděla pohrdlivě: „Schovej si ten fašismus!“ Judita zezelenala jako nať a odvětila: „Ty mi něco nakazuj, u mě doma, ty komunistická krávo!“ Znovu se potkaly u snídaně. Judita už byla oblečená a spolu se synkem seděla u stolu a stravovala se.

Jarka kráčela dolů po boku svého přítele. Oba milenci na jednu z nohou napadali či se jí úmyslně snažili vyhýbat, nepoužívat ji. Jarka už byla ve stadiu „nikomu nic“, Reitmajer se ještě stále držel stěžně a trval na tom, že je pouze sociální demokrat. Ať už to bylo tak či tak, každý, kdo měl oči, viděl, že dvojice jde takzvaně doleva a vlevo tehdy nutně znamenalo také „do kultury“, z kteréžto „kultury“ si dvojice Jarka Šimáková a Pavel Reitmajer vybrali směr zvaný surrealismus; směr či řád, který kdekoli a kdykoli, na čemkoli a na komkoli bez přestání umožňoval župany.

Judita, když spatřila sestupující dvojici, rychle k synovi po stole přisunula misku s ovesnou kaší, jakož i všechny ostatní zbytky, a přikázala mu: „Neroztahuj se po celém stole! A hoď sebou!“ Tehdy v jídelně onoho rána z Martinových úst poprvé zaznělo slovo „sýr“, avšak v tu chvíli ještě zapadlo. Judita měla jiné starosti. Chtěla být nejen dobrou matkou, ale i dobrou manželkou; když se do županů zahalená milenecká dvojice objevila na schodech, Judita jim popřála: „Dobré ráno!“

Panstvo kývlo a slezlo z podesty. Obřadně za sebou po podlaze jídelny tahalo konce županů. „Jaroslava v jedenáct vysílá,“ řekl Reitmajer a utáhl si bílý heboučký opasek. „Jenom si ještě uděláme kávu.“ A pak se stalo něco nepochopitelného. Dvojici, jež nyní jako by klouzala po zemi, aniž musela udělat krok, v cestě ke kávě stál stůl a u stolu cosi menšího, židle, a na ní ještě cosi menšího. A v tomto čemsi úplně malinkém jala se teď Jaroslava zbůhdarma poprvé za celou dobu svého pobytu ve Strakonicích nalézt cosi jako mysl či dušinku: „Ahoj, kloučku,“ řekla, když procházela kolem stolu, a suverénně, jako by šlo o její nemovitý majetek, pohladila s očima upřenýma ke kuchyňské lince děcko po hlavě.

* * *

Jaroslavě Šimákové poslední dobou narostl hřebínek, o tom nebylo pochyb. Sázka na rozhlas, v počátcích jistě riskantní, nakonec se ukázala být trefou do černého. Původn…