Martin Juhás čili Československo

6

Zatímco starobylá Praha se halila do černého, v Riečnici většina místních oslavovala Slovenský stát, k jehož vyhlášení došlo čtrnáctého března 1939, bezprostředně po návratu slovenské delegace z Berlína. Ač se jednalo o pouhou změnu raba, Slováci, jak řečeno, slavili a Hitlerův Slovenský stát přitom vytrvale prohlašovali za svůj vlastní, samostatný. Neslouží Slovákům ke cti, že po dvou dlouhých dekádách, kdy jim ČSR pracně vydobyla místo na mapě, Slováci s jásotem nechali Hitlera slovenské území opět fakticky vygumovat, učinit ho pouhým slovem, Slovem, Slovenskem na mapě. Vyveďme Slováky té doby z omylu: Vaše Slovensko mělo zhruba takový charakter, jaký ve středověku měla území, o nichž na mapách s politováním psávali: „Dimidium plus toto.“ Půl je víc než celek. Popisovat charakter slovenského státu však není starostí naší kroniky. Nám stačí, když povíme, čím se tehdejší Slovensko vyznačovalo. Byla to všeobecná řídkost, která psychopatovi Hitlerova typu de facto znemožňuje, či spíše znechucuje dobývání. Dále už pouze zbývá uvést, co tato kombinace řídkého prostoru, obsazeného pouhým slovem Slovensko, znamená pro náš příběh. Čeká nás faustovská cesta. Připrav se, že nejednou budeš muset přijmout mocnost entit, jež jsi dosud považoval za entity nemocné (nezaměňuj přitom mocnost a existenci), a naopak dosud pevné zákony, včetně těch fyzikálních, budou na naší cestě bezpochyby selhávat.

Mnozí před námi se zamýšleli nad slovenským „loutkovým státem“. My přinášíme k penzu poznatků a teorií cosi nezvyklého. Aniž popíráme fakta, dovolujeme si rozpojit loutku a loutkáře. Teprve tím, domníváme se, plně ozřejmíme naše pojetí Slovenska oněch let. Stručně řečeno, chystáme se napsat dějiny malých oživlých dubových palic – a těch několika, kdož se jim uměli postavit.

* * *

Široká rodina Timoteje Juháse (pokud právě Timoteje s trochou výhrad označíme za hlavu této rodiny) v době vyhlašování slovenského státu už držela pevně při sobě. Od čtrnáctého března odpoledne všichni její členové žili v Zitině domku dole u pískovny. Bývalé neshody, obviňování Zity z ničemnosti, stížnosti na Jána, stejně jako Zitino a Jánovo nepěkné dětství poznamenané užíváním klínu, to vše se zdálo být zapomenuto, přičemž pro nově navozený rodinný smír udělala ze všech nejvíc Jánova třicetiletá sestra Zita, právě ta, která údajně měla být k ničemu. Byla to ona, kdo čtrnáctého března hned po vyhlášení slovenského státu přišla za rodiči s návrhem, aby se rodiče kvůli bezpečí aspoň na čas přestěhovali k mladým dolů k pískovně. Timoteje a Anku Zitin návrh překvapil a jen asi o hodinku později je překvapilo i cosi dalšího, a možná ještě o poznání víc. Šlo o Zitin domek.

Ten byl dlouho v neutěšeném stavu, jak víme. Dříví bylo zpřeházené, vrata z obyčejné dýhy a vrzala. Na plotě nápis „Čehún zasratý!“, který se nikdo nenamáhal přetřít. Odpoledne dne čtrnáctého března 1939 všechno bylo jinak. Po nápisu na plotě ani stopa, cesta od vrat k domku uhrabaná lépe než ta obecní. Uvnitř vysmýčeno, podlaha suchá a čistá – a to ještě před hodinou sněžilo. Staří nevěřili svým očím. Když si vybalili, Timotej chvíli v jednom koutě poslouchal rozhlas, teta Anka, za svobodna Kvočeková, pomáhala dceři s prádlem. Byla to prostá žena. I nad ní ale Zitin domek brzy zvítězil.

Pravda, nejprve se chvíli ozývalo praskání stěn. Timotej se bál, že jdou gardisté, ony zvuky ve skutečnosti souvisely s něčím jiným, s tím, co jsme naznačili výše. Šlo o zvuky souboje mezi Ančinou omezeností, rozpínající se zvnitřku stavby, a Zitinými věčnými spekulacemi, nasáklými ve stěnách. Domek, jak řečeno, zvítězil, zatlačil Ančinu hloupost zpátky a nezůstal již u stěn. Zitiny spekulace během půlhodiny zasáhly celou seknici a zapouzdřily ji; v budoucnu mělo jít o jednu z mála slovenských odbojových buněk, to se ale vskutku týkalo až budoucnosti, ač blízké. V tom, co se v domku dělo čtrnáctého odpoledne, poznal by totiž rodící se odboj jen málokdo.

Teta Anka, která se na stará kolena snažila své dceři aspoň v něčem pomoci, vzala do rukou vyžehlenou jupku a poprvé v životě, oči vytřeštěné, hleděla na prázdnou jupku filozoficko-spekulativním pohledem. Stejně tak na svět nyní hleděl Timotej, naslouchající v těch chvílích rozhlasovému projevu novopečeného ministerského předsedy Jozefa Tisa. I Timotejovi se nyní v důsledku nově vytvořené spekulativní atmosféry zdálo, že rozhlas jest pouhou prázdnou krabicí, stejně jako prázdná jupka byla prázdnou jupkou. Proto se nedivme Timotejovým zdánlivě hloupoučkým slovům: „Tiso neexistuje.“ Stařík, sotva to pověděl, docela logicky vypnul rozhlasový přijímač.

A co se nestalo! Tiso po otočení knoflíku v mžiku skočil z přijímače rovnou do jupky, tři metry vzdálené, bílé, doplněné barevnými vyšívanými ornamenty, jež po vpádu Tisova těla okamžitě praskla, a kdo by se taky divil, vždyť to byla jupka pro Zitu, štíhlou, směřující k ničemu, zatímco Tiso, rodák z Veľkej Bytče, čerstvý předseda vlády Hitlerova Slovenska, ten chtěl být v rámci své funkční kleptomanie všude, i v té nejzapadlejší slovenské domácnosti, a byl to rodák z Veľkej Bytče čili tlustoprd na rozdíl od Zity, takže kdo by se divil, že jupka praskla. Obyvatelé domku na Tisův skok či vpád okamžitě zareagovali a v jejich reakci už lze vskutku rozeznat první náznaky až nečekaně rozvážného odboje.

Ján po Tisově vpádu do jupky vstal od stolu a řekl: „Pojďme,“ a jeho druzi bez diskusí taktéž vstali, ať byli v té chvíli u rozhlasu, jako Timotej, či u stolku s vypraným prádlem, jako Zita s tetou Ankou, či v rohu u kamen, jako Zuščákova Ejmi, a zamířili rovnou k Tisovi, nalézajícímu se asi metr ode dveří. Ján se obrátil k Zitě a poručil jí: „Otevři!“ Zvedl ruku, namířil prst a ukázal ke dveřím. Ruku i prst měl přitom vzorně propnuté. Tušil snad Ján, že v takových chvílích záleží na každém detailu? Nebo snad tušil ještě cosi víc, cosi běžnému lidskému vnímání ještě nedostupnějšího? Ať už Ján tušil to, či ono, směr vytyčil, a to tak, že se Jánem vytyčený směr mohl bez sebemenší…