Martin Juhás čili Československo

Prolog

Strakonické vlakové nádraží jsme dosud zmínili jen několikrát, stále snad ale máme na paměti, že vlaky, ubíhající pražce a občasné zahoukání lokomotivy nás doprovázely po celý čas a na každé stránce. Naši kroniku jsme začali psát v roce 1918. Tehdy se samostatná ČSR dala do pohybu a vyjela ze stanice „Válka 1918“, aby se po dvaceti letech dostala do stanice „Válka 1939“. Vlaky a koleje se stanou i jedním ze symbolů druhé války, my však setrvejme ještě alespoň chvíli ve stanici předchozí, v dobách, kdy se československý vlak připravoval na svoji první cestu.

Pod kotlem československé soupravy bylo dobře zatopeno. Masaryk a další před odjezdem vytrvale přikládali, a když ještě do dějin nemohli pustit ten obří vlak celonárodní, alespoň to zkusili s modely a maketami, s jakýmisi cvičnými republičkami, které pak mezi lety 1914 až 1920 křižovaly východ Evropy a Asii.

Těmto cvičným vlakům-republikám se říkalo legie, jejich osazenstvu legionáři. Železné vagony, původně používané ruskou armádou k transportu vojáků, zvaly se v dobovém slangu „těplušky“, z „těplušek“ sestavené vlaky pak „ešalony“. V „těpluškách“ byly instalovány „nary“, palandy o dvou až třech patrech, a litinová kamínka s improvizovaným komínem procházejícím střechou vagonu. Ve vagonech smrad. Zvenku kresby či siluety vystříhané z březové kůry; vršky vagonů byly lemovány chvojím. Lidoví umělci k výzdobě vagonů používali, co jim přišlo pod ruku, barvy, dřevo či odřezky plátna. Každá z těplušek měla své jméno a byla opatřena seznamem měst a míst, z nichž pocházeli ve vagonu ubytovaní vojíni. Výzdoba postupem času košatěla. Místo praporů a nápisů se na vagonech začaly objevovat celé scenérie a plastiky: slovenský bača s panoramatem Tater, Slovák ozbrojený valaškou („Kto sa Slovákom cítí, nech sa šable chytí a medzi nás stane!“). Mezi Čechy se těšilo zvláštní oblibě husitství („Bijte, zabijte, nikoho neživte“; „Kdo jste Boží bojovníci“), ale i Psohlavci či Svatý Václav, dále pak slavná města a místa (Praha, Tábor, Karlštejn), jakož i postavy z literárních děl, jako byli Lešetínský kovář (na jedné z těplušek byl do kostýmu Lešetínského kováře obléknut TGM) nebo Strakonický dudák; a s toutéž vnější i vnitřní úpravou, navenek bohatou, až kýčovitou, uvnitř skromňoučkou, až chudou, v říjnu léta Páně 1918 se na svoji cestu dějinami rozjela celá republika.

Slavně projela léty dvacátými! Podél trasy ji zdravily zástupy občanů a i mocné demokratické státy, pokud lze soudit z jejich telegrafických zpráv, chovaly mladou ČSR v úctě: „Od Slovanů by nikdo nic podobného nečekal, stop. Kupříkladu to, jak se vypořádali s rudou hrozbou, stop. Je to úspěch, stop. Klobouk dolů, stop,“ pravily telegramy. A tak se doma spokojeně jelo dál a uteklo to jako voda, ta první, hrdá, nadějná dekáda!

V dalším desetiletí už národ začaly přepadat úzkosti. Peroutka počátkem roku 1931 publikuje v Přítomnosti článek Josefa Schieszla s názvem „Proč nás nemají rádi?“. Píše se v něm: „Jihoslovani, Rusové a Francouzi nás tak málo znají, že je těžko mluvit o poměru jich jako národa k nám, a pokud nás znají, nemají nás rádi. O ostatních národech ani nemluvím. Když nedávno při hockeyových zápasech v polské Krynici rakouský Dietrichstein složil našeho Malečka tak, že ten nemohl hezkou chvíli vstát, propuklo polské obecenstvo v ohromný jásot a hned příští neděli byli naši fotbalisti zahrnuti stejnou láskou v Paříži. Není to naše malost a kulturní nevyspělost v blízkosti národů velkých se starými kulturami, která nás nutí do situace kluka, jenž, aby na sebe upozornil, druhé nepříjemnostmi znepokojuje? Schází nám jako národu dobrá Kinderstube!“

Z nadšeného a hrdého národa Čechoslováků se v druhé dekádě jeho existence pomalu stával národ úzkostných kňouralů: „Co dál, co dál, co dál?“ kňourali naši předci. V těch letech jsi nejednou spatřil své národní reprezentanty, jak v zamyšlení přecházejí po republice tam a sem, od Aše do Užhorodu, od Užhorodu do Aše, jak…