Edita Farkaš

Nepodařené manželství mělo následky. Jeho žena své ponížení neunesla a dál otročila manželství, které už skončilo. Pomlouvala ho, vynášela choulostivé podrobnosti. Ve chvíli, kdy se seznámila s novým mužem, začala mne s ním veřejně srovnávat, řekl mi, začala se chovat tak, jako bych ji roky držel v nevědomosti. S novým mužem bylo všechno lepší, řekl mi, jinak to prý říci nelze. Mezi jejich společnými známými se cítil trapně. Věděli všechno, jeho žena obrátila jejich manželství naruby a vysypala ho. Měli informace, které neměl ani on. Pokud by věděli, co si s nimi počít, mohli nakládat s tak choulostivými údaji, jako je velikost jeho mužství. Žena tento údaj zjistila, aniž jsem o tom věděl, pravděpodobně ještě v našich šťastných dnech, řekl mi. Snažil se prý rekonstruovat její modus operandi a došel k závěru, že jeho žena k tomuto údaji musela přijít ve chvíli jeho slasti. Myslí si, že k tomuto údaji přišla s pomocí vlastních prstů a vlastní dlaně. Dlaň a prsty pak přeměřila, když byl klid. Nepodezírá ji, že mu už tehdy chtěla ublížit, její pohnutky tehdy jistě byly jiné, hrála si. Tehdy nepřemýšlela o tom, že se jí tento údaj jednou bude hodit, tehdy ho prý milovala takového, jaký byl. Nemohla vědět, že přijde doba, kdy ji skutečnost, že byl takový, jaký byl, bude vyvádět z míry. Tehdy jsem jí bohatě stačil, řekl mi, když si našla nového muže, nedokázala to pochopit. Provdala se za nového muže. Přestala otročit svému nepodařenému manželství, nakonec se dokázali sejít, sedět u jednoho stolu. Od té doby se s ní vídá s delšími či kratšími přestávkami už dlouhé roky. Jejich setkání prý pravidelně sestávají ze dvou dějství, v prvním dějství se odehrávají ilustrace šťastného života, druhé dějství bývá nepochopitelné. V druhém dějství se k němu prý chová mile, shovívavě. Dodnes se ke mně v druhé polovině našich setkání chová jako ke člověku, který spolu s ní přežil hromadné neštěstí, řekl mi. Zatímco pro jeho bývalou ženu neštěstí skončilo šťastně (pohled do tváře smrti nastartoval její seberealizaci, řekl mi), on si z hromadného neštěstí neodnesl nic, naopak, ztratil v něm jediného blízkého člověka. Moje žena se chová tak, jako bych v hromadném neštěstí ztratil ji, řekl mi. Odbude se ilustrace štěstí, moje žena se ztiší, a přestože obměňuje způsob, jakým mu svůj závěr sděluje, přestože vždy nachází nové příležitosti a nová slova, dochází vždy ke stejnému závěru, k závěru, že mu něco chybí. Něco ti chybí, řekne a odmlčí se. Myslí si, že ho jeho žena pouští ke slovu. Nadechne se a chce se obhájit. Ale jeho žena položí svoji ruku na jeho, pohladí ho, umlčí ho. Nic neříkej, řekne mi. Podle mé ženy mi chybí ona, řekl mi. Předstírá, že zemřela, že se ke mně nemůže vrátit, ale z dálky mne utěšuje, předstírá, že nás potkalo neštěstí, ale že to zase takové neštěstí není, ona už šťastná je, já pravděpodobně nebudu šťastný nikdy (chová se k němu jako ke smrtelně nemocnému), ale alespoň mám (nemám) ji. Budu ji mít, dokud mne bude brát na milost, …