Strýček Váňa

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Salón v domě. Troje dveře: napravo, nalevo a uprostřed. Den.

(Vojnickij, Soňa sedí, jelena chodí v zamyšlení po místnosti)

VOJNICKIJ: Herr Professor ráčil vyjádřit přání, abychom se v tomto salónu dnes o jedné všichni sešli. (Pohlédne na hodinky) To máme za čtvrt hodiny. Má v úmyslu něco světu sdělit.

JELENA: Zřejmě chce o něčem jednat.

VOJNICKIJ: Nevím, o čem ten by moh jednat. Píše nesmysly, sekýruje a žárlí, víc nic.

SOŇA (s výčitkou): Strýčku!

VOJNICKIJ: Nojo, pardon. (Ukáže na jelenu) Račte pohledět: zosobněná lenora se plouží světem.

Roztomilé. Velmi roztomilé.

JELENA: Celý den jenom hudrujete a hudrujete - že vás to pořád baví! (Nešťastně) Nudím se k smrti, nevím, čeho se chytit.

SOŇA (pokrčí rameny): Čehokoliv. Jen kdybys chtěla.

JELENA: Například?

SOŇA: Věnuj se hospodářství, vyučuj, starej se o nemocné. Dělej něco. Když jste tady s otcem nebyli, tak jsme například sami jezdili do trhu prodávat mouku.

JELENA: To neumím. A taky by mě to nebavilo. To leda v tendenčních románech se někdo rozhodne učit a léčit v Zapadákově, ale jak já se mám zničehožnic sebrat a jít někoho učit nebo léčit?

SOŇA: No tohleto já nechápu, zničehožnic… Člověk si zvykne na všechno. (Obejme ji) Buď trpělivá, miláčku. (Směje se) Ty se otravuješ, nemáš do čeho píchnout, jenže nuda a zahálka je nakažlivá.

Podívej, strýček Váňa nic nedělá, jen za tebou pořád chodí jako stín; já všeho nechám a běžím si k tobě popovídat - zlenivěla jsem až hrůza; doktor Astrov k nám dřív jezdíval velmi zřídka, jednou do měsíce, a to jsme ho museli moc prosit, a teď je tady denně, zanedbává své lesy i medicínu. Že ty umíš čarovat?

VOJNICKIJ (Jeleně): K čemu ta sebetrýzeň? (Živě) Přítelkyně drahá… Buďte moudrá, poklade! Ve vašich žilách proudí rusalčí krev, tak buďte rusalkou! Dopřejte si aspoň jednou za život svobodu, koukejte se zamilovat až po uši do nějakého vodníka - a žbluňk, skočte za ním po hlavě do tůně, ať Herr Professor a my všichni jenom zkoprníme.

JELENA (rozhněvaně): Nechte mě na pokoji! Taková nestydatost! (Chce odejít) VOJNICKIJ (ji nepustí): No tak, zlato moje, odpusťte… Promiňte mi to. (Líbají ruku) Prosím o smilování.

JELENA: Uznejte, že by to vyvedlo z míry i anděla.

VOJNICKIJ: Na znamení míru a přátelství vám teď přinesu kytici růží; už ráno jsem je pro vás nařezal… Podzimní růže - nádherné, smutné tuže …(Odejde)

SOŇA: Podzimní růže - nádherné, smutné růže…

(Obě se dívají oknem)

JELENA: A už tu máme září. Jak tady přežijeme zimu?!

(Pauza)

Kde je doktor?

SOŇA: Ve strýčkově pokoji. Něco píše. Jsem ráda, že strýc odešel, potřebuju s tebou mluvit.

JELENA: O čem?

SOŇA: O čem? (Schová obličej na jejích prsou) JELENA: No tak, no… (Hladí ji po vlasech) Soničko, no tak…

SOŇA: Já nejsem hezká.

JELENA: Máš překrásné vlasy.

SOŇA: Ne! (Ohlédne se, chce se na sebe podívat do zrcadla) Ne! Když je holka ošklivá, vždycky se jí řekne: „Máte krásné oči, máte krásné vlasy”…

Šest let už ho miluju, miluju víc než vlastní matku; nepřetržit…