Strýček Váňa

DRUHÉ DĚJSTVÍ

Jídelna v domě. Noc. Je slyšet, jak v zahradě hlídač volá na psy.

(Serebrjakov sedí v křesle u otevřeného okna a dříme.

Jelena sedí vedle něho a také klímá) SEREBRJAKOV (se probere): Kdo je to? To jsi ty, Soňo?

JELENA: To jsem já.

SEREBRJAKOV: Ty, Lenočko… Nesnesitelná bolest!

JELENA: Spadla ti deka. (Přikrývá mu nohy) Zavřu okno, Alexandře.

SEREBRJAKOV: Ne, špatně se mi dýchá… Jak jsem teď usnul, zdálo se mi, že levou nohu mám cizí.

Probudil jsem se příšernou bolestí. Ne, to nebude podagra, spíš revmatismus. Kolik je hodin?

JELENA: Půl jedné.

(Pauza)

SEREBRJAKOV: Najdi mi ráno v knihovně Baťuškova. Mám dojem, že ho máme.

JELENA: Cože?

SEREBRJAKOV: Najdi mi ráno Baťuškova. Mně se zdá, že jsme ho měli. Panebože, proč se mi tak špatně dýchá?

FELENA: Jsi unavený. Druhou noc nespíš.

SEREBRJAKOV: Turgeněv prý měl z podagry anginu pectoris. Bojím se, abych na tom nebyl stejně.

Zatracené, odporné stáří. Čert aby ho vzal. Co jsem zestárnul, nesnáším sám sebe. A vy všichni mě zřejmě také nesnášíte.

JELENA: Mluvíš o svém stáří takovým tónem, jako bychom za to mohli my, že jsi starý.

SEREBRJAKOV: Ty mě nesnášíš především.

(Jelena poodejde a sedne si jinam) Máš samozřejmě pravdu. Nejsem hlupák a chápu to. Jsi mladá, zdravá, krásná, chce se ti žít, a já jsem stařec, živá mrtvola. Jako bych to nechápal!

Toseví, je to trapné, že jsem dosud živ. Ale počkejte, brzo vám všem dám pokoj. Už to nebude dlouho trvat.

JELENA: To je k zbláznění… Proboha, mlč!

SEREBRJAKOV: No ovšem, prostě kvůli mně kdekdo blázní, zoufá si, ničí si mládí a jenom já jediný se raduju ze života a jsem spokojen. No ovšem, samozřejmě!

JELENA: Buď zticha. Utrápíš mě.

SEREBRJAKOV: Já všechny utrápím. Pochopitelně.

JELENA (v slzách): To je nesnesitelné! Řekni, co ode mne chceš?

SEREBRJAKOV: Nic.

JELENA: No tak mlč. Prosím tě.

SEREBRJAKOV: To je zvláštní, když promluví Vojnickij nebo ta stará káča Vojnická, to nic, všichni poslouchají, ale stačí, abych řekl jediné slovo já, v tu ránu je každý nešťastný. Už i můj hlas je jim protivný. No prosím, dejme tomu, že jsem protiva, sobec, uzurpátor - ale copak ani na stará kolena nemám trochu práva na egoismus?

Copak jsem si to nezasloužil? Copak opravdu, ptám se tě, nemám právo na klidné stáří, na trochu té pozornosti?

JELENA: Nikdo ti neupírá tvá práva.

(Okno tluče ve větru)

Zvedá se vítr, zavřu okno. (Zavře je) Za chvíli bude pršet. Nikdo ti tvá práva neupírá.

(Pauza; hlídač v zahradě si zpívá)

SEREBRJAKOV: Celý život pracovat pro vědu, zvyknout si na svou pracovnu, na posluchače, na vážené kolegy - a najednou, zničehožnic, se ocitnout v tomhle sklepení, dennodenně se dívat na ty tupce, poslouchat nicotné žvásty… Já chci žít, mám rád úspěch, miluju slávu, společnost - a tady je člověk jako ve vyhnanství. Věčně toužit po minulosti, vidět úspěchy jiných, bát se smrti…

Já už nemůžu! Nemám sil! A tady mi ani nechtějí odpustit mé stáří!

JELENA: Počkej, měj strpení; za pět šest let budu taky stará.

SO…