Strýček Váňa

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

Pokoj Ivana Vojnického; místnost mu slouží jako ložnice a zároveň jako kancelář správce statku.

U okna stojí velký stůl s účetními knihami a všelijakými papíry; vysoký psací stolek, skříně, váha. Menší stůl pro Astrova; na něm leží rýsovací potřeby, barvy, desky na spisy. Klec se špačkem. Na zdi visí mapa Afriky, kterou zřejmě nikdo na nic nepotřebuje. Velikánský divan potažený voskovaným plátnem. Nalevo dveře do dalších pokojů; napravo dveře do síně; u těchto dveří leží malý kobereček: pro ty, kdo přijdou ze dvora, aby nenašlapali. Podzimní večer. Ticho.

(Tělegin drží přadeno, Marina namotává na klubko)

TĚLEGIN: Pospěšte si, má milá, každou chvíli můžou zavolat, že se máme jít rozloučit. Je zapřažíno.

MARINA (se snaží zrychlit práci): Už to bude.

TĚLEGIN: Jedou do Charkova. Budou tam žít.

MARINA: To je dobře.

TĚLEGIN: Jsou vylekaný… Paní že prý už tady nezůstane ani hodinu… že pojede hned…

„Zastavíme se v Charkově, a až se trochu rozkoukáme, pošleme si pro věci…” Odjíždějí nalehko. Holt jim to nebylo souzeno, aby tady žili, nebylo… Fatální předurčení.

MARINA: To je dobře. Ztropit takovej randál, kanonádu je to jenom pro vostudu.

TĚLEGIN: Jojo, příběh hodný plátna velikého mistra.

MARINA: Do smrti už bych to nechtěla vidět.

(Pauza)

Začneme zase žít jako pořádný lidi, postaru.

Ráno v osm čaj, v jednu oběd a večer - večeře; ve všem má bejt pořádek… jak se sluší na zbožný lidi. (Vzdychne) Dávno už jsem nejedla pořádnou bramboračku.

TĚLEGIN: To jo, bramboračku už jsme dlouho neměli.

(Pauza)

Moc dlouho… Dneska ráno vám jdu po vesnici a kupec na mě volá z krámu: „Tak co, ty darmožroute?” Přišlo mi to tak líto, že…

MARINA: Toho si nemáš vůbec všímat, synku. Před Pánem Bohem jsme všichni darmožrouti. Jak ty, tak Soňa, tak Ivan - nikdo nesedí s rukama v klíně, všichni něco děláme! Všichni… Kde je Soňa?

TĚLEGIN: Na zahradě. S doktorem. Pořád hledají Ivana. Mají strach, aby si něco neudělal.

MARINA: Kde je ten revolver?

TĚLEGIN (šeptá): Schoval jsem ho ve sklepě!

MARINA (s úsměvem): Že se Boha nebojej!

(Zvenku vejdou Vojnickij a Astrov) VOJNICKIJ: Nech mě na pokoji! (Marině a Těleginovi) Jděte pryč, copak nemůžu zůstat chvíli sám?! Nemusíte mě opatrovat, nesnáším to!

TĚLEGIN: Už jdeme, Váňo! (Odchází po špičkách) MARINA: Krocan jeden! Hudry - hudry! (Sebere vlnu a odejde)

VOJNICKIJ: Nech mě na pokoji!

ASTROV: Velmi rád, dávno už bych měl být pryč, ale opakuju ti, že neodejdu, dokud nevrátíš, cos mi vzal!

VOJNICKIJ: Já ti nic nebral.

ASTROV: Mluvím vážně - nezdržuj. Mám nejvyšší čas.

VOJNICKIJ: Nic jsem ti nevzal.

(Oba si sednou)

ASTROV: Ano? Dobře, já ještě počkám, ale pak budu muset použít násilí, to teda promiň. Svážeme tě a prohlédneme. Myslím to naprosto vážně.

VOJNICKIJ: Jak je libo.

(Pauza)

Takhle se blamovat! Dvakrát vystřelit a ani jednou se netrefit! To si do smrti neodpustím.

ASTROV: Když už se ti tolik chtělo střílet, moh sis to sám vpálit do čela.

VOJNICKIJ (pokrčí rameny): Zvláštní… Čl…