Višňový sad

PRVNÍ DĚJSTVÍ

Pokoj, kterému se dodnes říká dětský. Jedny dveře vedou do Anina pokoje. Svítá, brzy vyjde slunce. Je už květen, višně jsou v květu, ale venku je chladno, ranní mrazík. Okna v pokoji jsou zavřená.

(Vejde Duňaša se svíčkou a Lopachin s knihou v ruce.)

Lopachin

Zaplaťpámbu, vlak je tady. Kolik je hodin?

Duňaša

Budou dvě. (Sfoukne svíčku.) Už je vidět.

Lopachin

To měli pěkný zpožděný! Aspoň dvě hodiny určitě. (Zívá a protahuje se.) To jsem tomu dal. Něco takovýho dokáže jenom idiot. Schválně sem jedu, abych jim jel na nádraží naproti, a pak tady usnu. Na židli. To je k vzteku… Tos mě nemohla vzbudit?

Duňaša

Já myslela, že jste odjel. (Poslouchá.) Mně se zdá, že už jedou.

Lopachin

(poslouchá) Kdepak… Než vyzvednou zavazadla, tohle támhle… (Pauza) Paní byla v cizině pět let, kdoví, jaká teď je… Taková dobrá duše.

Upřímná, prostá… Nezapomenu, jak jednou, mohlo mi bejt tak patnáct, nebožtík otec - měl tady na vesnici krámek - mi takovou jednu vrazil, až se mi spustila z nosu krev. Přišli jsme sem spolu, už ani nevím kvůli čemu, byl trochu pod parou. Jako dnes to vidím, paní mě dovedla k umývadlu, tenkrát byla ještě mladá, outlá, bylo to akorát tady v tomhle pokoji, v dětským. A povídá mi: Neplač, chudáčku, než se oženíš, tak se to zahojí. - Chudáčku… Otec byl chudej, to je fakt, a já, prosím, bílá vesta, žluté střevíce. Ale co je to platný, dej praseti foremetku. Akorát, že mám prachy, to mám, ale když se to vezme kolem a kolem, holt mi z těch bot čouhá sláma pořád… (Listuje v knize.) Čtu knihu a stejně ničemu nerozumím. Čtu a usnu.

(Pauza)

Duňaša

Psi nedali pokoj celou noc. Větří pány.

Lopachin

Co je s tebou, prosím tě?

Duňaša

Celá se chvěju. Já snad omdlím.

Lopachin

Jsi moc rozmazlená, to je to. Strojíš se jak bůhvíkdo a vlasy taky… Měla by ses držet zpátky!

(Vejde Jepichodov s kyticí. Má sako a dokonale vyleštěné vysoké boty, které hlasitě vržou. Jen vejde, upustí kytici.)

Jepichodov

(zvedá kytici) To posílá zahradník. Má se to dát do jídelny. (Podává kytici Duňaše.)

Lopachin

A mně doneseš něco k pití.

Duňaša

Prosím. (Odejde.)

Jepichodov

Tak máme tři pod nulou a višně jsou v květu. Naše klima nemohu schvalovat (vzdychne), skutečně nemohu. Naše klima nemůže přispívat právě včas. Dovolte mi připojit, pane Lopachine, že jsem si předevčírem opatřil boty, které, smím-li vás ujistit, vržou tak, že to je naprosto vyloučeno. Čím bych je měl namazat?

Lopachin

Vlez mi na záda.

Jepichodov

Nemine dne, aby mě nepotkalo nějaké neštěstí. Ale já nereptám, přivykl jsem, ba dokonce se usmívám.

(Vejde Duňaša, podává Lopachinovi sklenici.) Odcházím. (Vrazí do židle a povalí ji.) Prosím… (Jakoby vítězně) Ovšem, přirozeně, za těchto okolností, že se tak musím vyjádřit, o jiném nemluvě… to je něco takřka pozoruhodného! (Odejde.)

Duňaša

Mám-li být upřímná, pane Lopachine, Jepichodov mě požádal o ruku.

Lopachin

Ale!

Duňaša

Když já nevím... Slušný, to on je, ale někdy, jak začne mluvit, člověk tomu vůbec nerozumí…