Medvěd

Scéna první

POPOVOVÁ v hlubokém smutku, nespouští oči z fotografie, a LUKA.

LUKA: To není dobře, milostpaní… ještě se utrápíte… Panská a kuchařka šly na jahody, každý boží tvor se raduje, i ta kočka ví, jak se potěšit, jenom vy sedíte celý den v pokoji, jako v klášteře, a potěšení žádné. Na mou duši! Už je to málem rok, co jste nevyšla z domu!

POPOVOVÁ: A nikdy už nevyjdu… Proč taky? Už jsem skoncovala se životem. On leží v hrobě, a já se pohřbila mezi čtyřmi stěnami… Umřeli jsme oba.

LUKA: Tak vidíte! To radši ani neslyšet, na mou duši. Nikolaj Michajlovič umřel, už se stalo, boží vůle, království jemu nebeské… Poplakala jste si – a dost, i slušnost má své meze. Proč byste měla naříkat a nosit smutek celý život. Mně taky svého času umřela stará… A co? Poplakal jsem si měsíc, ponaříkal, a dost o ní. Však taky, zpívat žalozpěvy celý život, za to stará ani nestála. (Vzdychne.) Zapomněla jste na všechny sousedy… Sama k nim nezajdete, a pozvat je nedáte. Žijeme, s odpuštěním, jako pavouci – nevíme, co je boží svět. Livrej sežraly myši… Ještě tak, kdyby nebyli pořádní lidi, ale to je náš újezd plný pánů… V Ryblově leží pluk, oficíři – hotová cukrátka, ani dívat se nestačíš. A v jejich táboře, co pátek, to bál, a málem každý den vyhrává vojenská muzika… Ech, milostpaní, matičko naše! Mladá, hezká, krev a mlíko – jenom žít a užívat… Vždyť krása není na věky! Za deset roků sama zatoužíte projít se jako pávice, až budou pánům oficírům oči přecházet, ale to už bude pozdě.

POPOVOVÁ (rozhodně): Prosím tě, o tom…