Hořké humoresky

Záchvat

I

Student medicíny Majer a žák moskevské školy malířské, sochařské a stavitelské Rybnikov zašli jednou navečer k svému příteli, studujícímu práv Vasiljevovi a vybídli ho, aby se s nimi podíval do S-ské uličky. Vasiljev napřed dlouho odolával, ale pak se přece jen oblékl a šel s nimi.

O lehkých ženách věděl jen z doslechu a z knih. V domech, kde žijí, nebyl dosud ani jednou. Věděl, že existují nemravné ženy, jež pod tlakem osudových okolností, prostředí, špatné výchovy, bídy a podobně bývají donuceny, aby za peníze prodávaly svou čest. Nevědí, co je to čistá láska, nemají děti, nejsou plnoprávné; matky a sestry je oplakávají jako zesnulé, věda je pokládá za zlo, muži si s nimi tykají. Ale přesto jsou to stále tvorové boží. Všechny jsou si vědomy svého hříchu a doufají ve spasení. Nic jim nebrání, aby podnikaly všechno, co by jim mohlo spasení zajistit. Jistě, společnost lidem nepromíjí jejich minulost, ale před bohem nestojí svatá Marie Egyptská níže než druzí svatí. Kdykoliv se stalo, že Vasiljev podle obleku a chování poznal na ulici lehkou ženu, nebo kdykoliv ji viděl vyobrazenou v humoristickém časopise, pokaždé si připomněl jednu historii, o níž se kdysi dočetl: nějaký mladý člověk, čistý a čestný, se zamiloval do padlé ženy a nabídl jí manželství, ale ona, protože se nepokládala za hodnou takového štěstí, se otrávila.

Vasiljev bydlil v jedné z uliček vedoucích na Tverský bulvár. Když vyšel s kamarády z domu, bylo asi jedenáct. Krátce předtím poprvé sněžilo a venku bylo všecko ve znamení toho prvního sněhu. Sněhem voněl vzduch, sníh chrustěl měkce pod nohama, půda, střechy, stromy, lavičky na bulvárech, všechno bylo hebké, bílé, mladé, i domy vypadaly jinak než včera, lampy hořely jasněji, vzduch byl průzračnější, kočáry hřmotily ztlumeně a hrudí se ve svěžím, lehkém, mrazivém vzduchu šířil pocit podobný tomu bílému, mladému, kyprému sněhu.

„Sám nevím, proč k těm smutným břehům,“ zapěl medik příjemným tenorem, „táhne mě síla neznámá…“

„Ten starý mlýn…,“ přidal se malíř, „už doklapal…“

„Ten starý mlýn… už doklapal…,“ opakoval medik, vytáhl obočí a nyvě zatřepal hlavou.

Pak zmlkl a usilovně si mnul čelo, jak se rozpomínal na slova, a znova spustil tak hlasitě a melodicky, že se po něm chodci ohlíželi:

„Tam, volný jako pták, jsem volně kdys měl rád…“

Všichni tři zašli do restaurace a jen tak, v kabátech vypili u výčepu každý dvě sklenky vodky. Dřív než se napil podruhé, uviděl Vasiljev ve své sklence kousek korku, zdvihl si ji před oči a dlouho do ní hleděl s krátkozrace přimhouřenýma očima. Medik si vysvětlil jeho výraz jinak a pokáral ho:

„Načpak tak koukáš? Jen žádnou filozofii! Vodka je na světě k pití, jeseter k jídlu, ženy k tomu, abychom je navštěvovali, sníh k tomu, aby se po něm šlapa…