Hořké humoresky

Step
Historie jedné cesty

I

Z N., újezdního města v Z-ské gubernii, vyjela jednoho časného červencového jitra na poštovní silnici drkotavá, nepérovaná oprýskaná bryčka, jedna z těch předpotopních bryček, jimiž se dnes v Rusku vozí obchodní příručí, handlíři s dobytkem a chudí duchovní. Praštělo a skřípělo to v ní, jak se jen pohnula; putýnka připevněná na zádi ponuře přizvukovala – a už jen ty zvuky, stejně jako žalostné kožené cáry, které se třepetaly na jejím vypelichaném těle, prozrazovaly její sešlost a ochotu jít na odpočinek do starého železa.

V bryčce seděli dva místní obyvatelé: kupec Ivan Ivanyč Kuzmičov, bezvousý, obrýlený, se slamákem na hlavě, zevnějškem spíš úředník než kupec, a s ním otec Christofor Sirijskij, představený církevní obce při chrámu sv. Mikuláše v N., droboučký dlouhovlasý stařeček v šedém plátěném kaftanu, se širokým cylindrem a květovaným vyšívaným pásem. První o něčem soustředěně přemítal a občas trhl hlavou, aby zahnal dřímotu; v jeho tváři spolu zápasila navyklá obchodnická suchost se zjihlou náladou člověka, který se právě rozloučil s domovem a hezky si přihnul. A druhý zas orosenýma očičkama užasle vyhlížel na ten boží svět a usmíval se tak široce, že to vypadalo, jako by ten úsměv dosahoval až k obrubě cylindru; tvář měl ruměnou a jakoby namrzlou. Oba, Kuzmičov i otec Christofor, spolu jeli prodávat vlnu. Doma při loučení sytě pojedli vdolečků se smetanou, a třebas bylo časné ráno, také něco vypili… Oběma teď bylo blaze na duchu.

Mimo ty dva právě popsané a kočího Děnisku, který neúnavně pobízel bičem pár čiperných hnědek, byl v bryčce ještě jeden cestující, asi devítiletý hošík, s tváří do hněda opálenou, ale mokrou od pláče. Byl to Jegoruška, Kuzmičovův synovec. Se strýcovým svolením a s požehnáním otce Christofora jel studovat na kterési gymnázium. Jeho maminka, Olga Ivanovna, vdova po koležském tajemníkovi, Kuzmičovova sestra, si totiž potrpěla na vzdělané lidi a na lepší společnost, a uprosila svého bratra, vypravujícího se prodávat vlnu, aby vzal Jegorušku s sebou a dal ho na gymnázium. A nyní tedy hošík, který neměl potuchy, kam a proč vlastně jede, seděl na kozlíku vedle Děnisky, držel se ho za loket, aby nespadl, a poskakoval jako víčko na čajníku. Při rychlé jízdě se mu červená košile vzdouvala na zádech jako měchýř a nová formanská čepice s pavím pérem mu ustavičně klouzala na zátylek. Cítil se hrozně nešťastný a bylo mu do pláče.

Když bryčka míjela věznici a Jegoruška viděl strážce, pomalu přecházející podél vysoké zdi, zamřížovaná okénka, třpytící se kříž na střeše, vzpomněl si, jak před týdnem, na svátek Matky Boží Kazaňské, byl s maminkou ve vězeňském kostele na pouti a jak ještě dříve, o vVelikonocích, zašli do věznice s kuchařkou Ludmilou a s Děniskou a donesli tam mazance, vajíčka, pirohy a hovězí pečeni; vězni jim poděkovali a křižovali se a jeden z nich podaroval Jegorušku cínovými knoflíky, které vlastnoručně vyrobil.

Hošík nemohl odtrhnout zraky od známých míst, ale nenáviděná bryčka letěla kolem a nechávala všechno za sebou. Za věznicí se mihly černé, ukoptěné kovárny a za nimi poklidný zelený hřbitov, obehnaný kamennou zdí, přes kterou vesele vykukovaly bílé kříže a pomníky schované mezi zelenými višněmi a z dálky svítící jako bílé skvrny. Jegoruška si připomněl, že když višně kvetou, splývají ty bílé skvrny s višňovými květy v bílé moře, a když dozrávají, bývají ty bílé kříže a pomníky posypány puntíky rudými jako krev. Tam za zdí pod višněmi spal ve dne v noci Jegoruškův otec a také babička Zinajda Danilovna. Když babička umřela, dali ji do dlouhé, úzké rakve a na oči jí položili dva pětníky, protože se jí nechtěly zavřít. Byla čilá až do smrti a nosila z trhu křehoučké makové preclíky, a teď tu spí a spí…

A dál za hřbitovem kouřily cihelny. Velká klubka hustého černého dýmu se valila zpod dlouhých rákosových střech, přitisknutých k zemi, a líně stoupala vzhůru. Nebe nad cihelnami a nad hřbitovem bylo začouzené a velké stíny kouřových chuchvalců se plazily přes pole a přes cestu. V kouři kolem střech se hemžili lidé a koně pokrytí červeným prachem…

Za cihelnami město končilo a začínala pole. Jegoruška se naposled ohlédl na město, přitiskl se tváří k Děniskovu lokti a usedavě se rozplakal…

„No, no, ještě ses dost nevybrečel, ty fňukale?“ řekl Kuzmičov. „Už zas spustil, mazánek! Když se ti nechce, tak tu zůstaň. Nikdo tě nenutí!“

„To nic, to nic, příteli Jegore, to nic,“ zadrmolil otec Christofor. „To nic, příteli. Důvěřuj v pánaboha… Ta cesta ti nebude ke zlu, ale k dobru. Říká se přece – vědění světlo, nevědomost tma. A je to tak.“

„Chceš se vrátit?“ optal se Kuzmičov.

„Ch-chcii…,“ vzlykl Jegoruška.

„Tak se vrať. Stejně jedeš nadarmo, a k tomu takovou dálku!“

„To nic, to nic, příteli,“ vedl dále svou otec Christofor. „Důvěřuj v pánaboha. Vždyť i Lomonosov jel s rybáři, a nakonec si získal věhlas po celé Evropě. Vědění přijímané s vírou dává bohumilé plody. Co se praví v modlitbě? Stvořiteli k slávě, rodičům pro radost, církvi a vlasti ku prospěchu… Tak to vidíš!“

„S tím prospěchem to bývá různé…,“ pravil Kuzmičov a zapaloval si přitom laciný doutník. „Někdo študuje dvacet let, a nikam to nedotáhne.“

„I to se stává.“

„Tomu věda prospívá, a jinému mate rozum. Sestra, ženská bláhová, šilhá jen po lepších a chce, aby byl z Jegorky vědátor, ale kdepak aby pochopila, že já i ve svém oboru mohl učinit Jegorku do smrti šťastným. Chci tím říct, že kdyby všichni šli dělat mudrce a pány, nezbyde nikdo, kdo by obchodoval a oral. A všichni zajdou hladem.“

„Ovšem, jestli zas budou všichni obchodovat a orat, nebude nikoho, kdo by dbal o vědu.“

Přesvědčeni, že každý pronesl něco důležitého a podstatného, nasadili Kuzmičov i otec Christofor vážný výraz a současně si odkašlali. Děniska, který je poslouchal, ale nic nepochopil, pohodil hlavou, nadsedl a šlehl po hnědkách. Nastalo ticho.

Zatím už se před očima cestujících rozprostřela široká, nekonečná rovina, přeťatá šňůrou pahorků. Nakupené na sebe vykukovaly jeden …