Hořké humoresky

Cestou

Nocoval obláček zlatý
na hrudi útesu velikána…

LERMONTOV

V pokoji, jemuž sám majitel hostince, kozák Semjon Čistopljuj, dal název „zájezdní“, totiž vyhrazený pro ty, kdo se cestou jenom zastaví, seděl za velkým nenatřeným stolem vysoký rozložitý muž, asi čtyřicetiletý. Lokty na stole, hlavu podepřenou pěstí – tak spal. Kousek lojové svíčky, zastrčený do kelímku od pomády, ozařoval jeho rusý plnovous, silný široký nos, snědé tváře, husté černé obočí stažené nad zavřenýma očima… Jak nos, tak tváře, obočí a každý rys jeho obličeje byl sám o sobě hrubý, navlas jako nábytek a kamna v „zájezdním“ pokoji, ale celek byl harmonický, ba krásný. Takový už je, jak se říká, charakter ruské tváře: čím hrubší a ostřejší má rysy, tím mírněji a dobráčtěji vypadá. Na sobě měl ten muž panský kabát, sice obnošený, ale obšitý novým širokým kalounem, aksamitovou vestu a široké černé kalhoty zastrčené do velkých holínek.

Na jedné z lavic, jimiž byla souvisle obstavena stěna, spala na liščím kožichu asi osmiletá holčička v skořicových šatečkách a dlouhých černých punčoškách. Obličej měla bledý, vlasy světlé, ramena úzká, celá byla taková hubená a slaboučká, jen nos jí vyčníval z tváře silným a nehezkým hrbolkem, stejně jako tomu muži. Spala tvrdě, necítila ani, že jí drásá tvář kulatý hřebínek, který se jí svezl z hlavy.

„Zájezdní“ pokoj vypadal svátečně. Vonělo to tam čerstvě umytou podlahou, na šňůře natažené pokojem nevisely proti všem zvyklostem různé hadříky a v koutku nad stolem poblikávala lampička, vrhající rudou skvrnu na ikonu s Jiřím Vítězným. Po obou stranách ikony se táhla po stěnách řada barvotiskových obrázků s jasně patrnou úzkostlivou a obezřetnou snahou o pozvolný přechod od svatého k světskému. Ve skomíravém světle dohořívající svíčky a rudé lampičky vypadaly obrázky jako souvislý pás plný černých kaněk, kdykoliv se však kachlová kamínka z touhy přizvukovat počasí pištivě nadýchla vzduchu a polínka, jako by se vzpamatovala, zahořela jasným plamenem a rozzlobeně zavrčela, roztančily se po dřevěných stěnách karmínové skvrnky a bylo vidět, jak nad hlavou spícího muže střídavě vyvstává hned mnich Serafim, hned šach Nasreddin, hned zas buclatý snědý pacholíček, poulící oči a šeptající cosi panně s neobyčejně tupou a lhostejnou tváří…

Venku bouřil nečas. Cosi zběsilého a vzteklého, přitom však hluboce nešťastného útočilo se zvířecí zuřivostí na hostinec a snažilo se vniknout dovnitř. Cloumalo to dveřmi, bubnovalo na okna a střechu, škrábalo po zdech a hned to vyhrožovalo, hned úpělo a hned zas nakrátko ztichalo a pak se s radostným, proradným vytím vrhalo komínem do kamen, v nichž však okamžitě vyšlehoval plamen z polínek a jako pes na řetěze se vztekle vrhal proti nepříteli a pouštěl se s ním do křížku, po němž doznívalo štkaní, pištění a zlý řev. V tom všem byl slyšet hněvivý stesk a neukojená nenávist a uražená nemohoucnost kohosi, kdo byl kdysi zvyklý vítězit.

Zdálo se, že „zájezdní“ pokoj, okouzlený tou divokou, nelidskou hudbou, upadl do věčného spánku. Ale pak vrzly dveře a do pokoje vešel podomek v nové kalikové košili. Napadaje na jednu nohu a mžouraje ospalýma očima, očistil knot svíčky, přiložil několik polínek do kamen a odešel. Vzápětí začali v kostele, k němuž je v Rogačích od hostince asi tři sta kroků, zvonit půlnoc. Vítr si pohrával se zvuky jako se sněhovými vločkami, hnal se za každým cinknutím, roztáčel je na široké prostoře, až se některé údery přetrhovaly a jiné rozplývaly v dlouhý zvlněný tón a další docela ztrácely ve splývavém dunění., Jeden se rozlehl v pokoji tak jasně, jako kdyby zvonili přímo pod okny. Holčička spící na liščí kožešině sebou trhla a pozvedla hlavu. Chvilku nechápavě hleděla na temné okno, na Nasreddina, po němž se v tom okamžiku míhal rudý odlesk z kamen, a pak obrátila oči k spícímu muži.

„Táto!“ řekla.

Ale muž se nehýbal. Holčička zlostně svraštila obočí, lehla si a skrčila nohy. Za dveřmi ve výčepu někdo hlasitě a táhle zívl. Brzy nato bylo odtud slyšet vrznutí dveří a nezřetelné hlasy. Kdosi přišel, a střásaje ze sebe sníh, dutě zadupal válenkami.

„Copak?“ zeptal se lenivě ženský hlas.

„Slečna Ilovajská přijela…,“ odpovídal bas.

Znovu vrzly panty dveří. Zahučel vítr, jak se chtěl vedrat dovnitř. Kdosi, nejspíš kulhavý podomek, přiskočil ke dveřím do „zájezdního“ pokoje, zdvořile zakašlal a zmáčkl kliku.

„Sem račte, milostivá,“ řekl zpěvavě ženský hlas, „máme tu čisto, krasavice…“

Dveře se otevřely dokořán a na prahu se objevil vousatý mužik v dlouhém kabátě, jaký nosí kočí, na rameně nesl velký kufr a byl od hlavy k patám obalen sněhem. Za ním vešla malá, kočímu téměř jen po pás sahající ženská postava bez obličeje a bez rukou, zakutaná a zachoulená, podobná uzlu a rovněž obalená sněhem. Z kočího a uzlu to na holčičku začišelo vlhkem jako ze sklepa a plamen svíčky se roztetelil.

„Taková hloupost!“ řekl uzel nazlobeně. „Mohli jsme krásně jet! Zbývalo jen dvanáct verst, většinou lesem, však bychom byli nezabloudili.“

„Cožpak o to, nezabloudili, ale koně už nemůžou, slečno!“ říkal na to kočí. „Bože můj, jako bych to dělal naschvál!“

„Bůh sám ví, kam jsi mě to zavezl. Ale tiše. Myslím, že tu někdo spí. Jdi odtud!“

Kočí postavil kufr na podlahu, přičemž se mu sesypaly z ramen pláty sněhu, vzlykavě zatroubil nosem a odešel. Holčička pak viděla, jak se z útrob uzlu vynořily dvě malinkaté ručičky, jak se pozvedly a začaly nakvašeně rozmotávat spleť šál, šátků a plen. Nejdříve padla na zem velká šála, pak kapuce a po ní bílý pletený šátek. Když příchozí vyprostila hlavu a svlékla si havelok, ihned se o polovinu ztenčila. Teď už byla v dlouhém šedém kabátě s velkými knoflíky a odstávajícími kapsami. Z jedné kapsy vytáhla papírový sáček s neznámým obsahem, z druhé svazek velkých těžkých klíčů, který odložila tak neopatrně, že spící muž sebou trhl a otevřel oči. Chvíli tupě zíral kolem sebe, jako by nechápal, kde je, pak pohodil hlavou, odešel do kouta a tam se posadil… Příchozí si svlékla plášť a opět se o polovi…