Hořké humoresky

IV

Přichází léto, život dostává novou tvářnost.

Jednoho krásného rána ke mně přichází Líza a říká žertovným tónem: „Jedeme, Vaše Excelence. Všecko je připraveno.“

Moji Excelenci vyvedou na ulici, posadí do drožky a odvážejí. Vezu se a z dlouhé chvíle čtu firemní štíty zprava doleva. Ze slova „drogerie“ vychází „eiregord“. Hodilo by se to za jméno pro nějaké barony: baron Eiregord. Dál se vezu přes pole kolem hřbitova, který na mě nedělá zhola žádný dojem, přestože na něm budu brzy ležet; pak se vezu přes les a znova přes pole. Nic zajímavého. Po dvouhodinové jízdě zavedou Moji Excelenci do přízemní letní vilky a vykážou mi místo v malém, velice veselém pokojíčku s modrými tapetami.

Noc je zase bezesná, jenže ráno už nevstávám z postele a neposlouchám řeči své ženy, ale zůstávám ležet. Nespím, ležím v polospánku, v jakýchsi mrákotách, kdy vím, že nespím, ale přesto se mi zdají sny. V poledne vstávám a ze zvyku si sedám k svému stolu, jenže už nepracuji, ale rozptyluji se francouzskými knížkami ve žlutých obálkách, které mi posílá Káťa. Byl bych ovšem větší vlastenec, kdybych četl ruské autory, ale abych se přiznal, nechovám k nim zvláštní náklonnost. Až na dva tři staré pány mi celá dnešní literatura nepřipadá jako literatura, ale jako svého druhu umělecké řemeslo, dobré jen k tomu, aby se podporovalo, a už méně k tomu, aby se uplatňovaly jeho výtvory. Ani o těch nejlepších výtvorech uměleckých řemesel nemůžete říct, že jsou pozoruhodné, a upřímně je pochválit bez nějakého ale; totéž se dá říct i o všech těch literárních novinkách, které jsem přečetl za posledních deset až patnáct let: ani jediná není pozoruhodná a u žádné se neobejdete bez nějakého ale. Chytré, ušlechtilé, ale podprůměrné; vynikající, ušlechtilé, ale málo chytré; nebo konečně vynikající, chytré, ale málo ušlechtilé.

Netvrdím, že francouzské knížky jsou i vynikající, i chytré, i ušlechtilé, ani s nimi nejsem spokojen. Nejsou však tak nudné jako ruské knihy a není v nich takovou vzácností nejdůležitější prvek umění – pocit osobní svobody, který ruským autorům chybí. Nevzpomínám si ani na jedinou novinku, aby se v ní autor hned od první stránky nesnažil svázat si ruce nejrůznějšími konvencemi a dohodami se svým svědomím. Jeden se bojí mluvit o nahém těle, druhý si vlezl do svěrací kazajky psychologické analýzy, třetímu jde o „srdečný poměr k člověku“, čtvrtý úmyslně zamlžuje celé stránky přírodním líčením, aby nemohl být podezříván z tendenčnosti. Jeden chce vypadat ve svých dílech stůj co stůj jako měšťan, druhý jako šlechtic atd. Vypočítavost, opatrnost, lišáctví, ale vůbec žádná svoboda ani odvaha psát, jak se komu chce, a tedy ani žádný tvůrčí čin.

Tohle všecko se týká takzvané krásné literatury.

Pokud však jde o ruskou odbornou literaturu, například z oboru sociologie, umění atd., tu nečtu prostě z ostychu. V dětství a chlapectví jsem se bůhvíproč bál vrátných a divadelních uvaděčů a od téhle bázně jsem se neoprostil dodnes. Bojím se jich ještě teď. Tvrdí se, že hrozné se nám zdá jen to, co je pro nás nepochopitelné. A skutečně je těžko pochopitelné, proč jsou vrátní a biletáři tak důstojní, nadutí a povzneseně nezdvořilí. Stejně neurčitou bázeň pociťuji, když čtu vážná odborná pojednání. Nesmírná důležitost, rozmarný generálský tón, familiární poměr k zahraničním autorům, umění důstojně mlátit prázdnou slámu, to všecko je mi nepochopitelné, děsí mě to a ani trochu se to nepodobá skromnosti a džentlmensky klidnému tónu, na který jsem si zvykl u našich spisovatelů. Ale nejde jen o články, mně dělají potíž dokonce i překlady, které pořizují nebo redigují seriózní Rusové. Nadutý a shovívavý tón předmluv, přemíra překladatelových poznámek, které mi brání se soustředit, otazníky a sic v závorkách, jež překladatel štědře roztrousil po celém článku nebo knize, na mne působí jako atentát jak na osobu autora, tak na mou čtenářskou samostatnost.

Jednou jsem byl pozván jako expert na oblastní soud. O přestávce mě jeden můj kolega, také expert, upozornil na to, jak hrubě jedná prokurátor s obžalovanými, mezi nimiž byly dvě inteligentní ženy. Myslím, že jsem ani trochu nepřeháněl, když jsem kolegovi odpověděl, že to není o nic hrubší jednání, než je vzájemný vztah běžný mezi autory odborných statí. Ty vztahy jsou skutečně tak neomalené, že se o nich dá hovořit jen se stísněným pocitem. Chovají se jeden k druhému a k těm spisovatelům, které kritizují, buď přespříliš uctivě, bez ohledu na svou vlastní důstojnost, nebo je naopak propírají ještě mnohem odvážněji, než já v těchhle zápiscích i v duchu propírám svého nastávajícího zetě Gnekkera. Nařčení z duševní méněcennosti, z nekalých úmyslů, a dokonce z nejrůznějších trestných činů jsou běžnou okrasou vážných odborných článků. A jak se teprve vyjadřují ve svých takyvýtvorech mladí lékaři, ultima ratio. Takové vztahy se musí nutně odrazit na mravech mladé literární generace, proto mě ani trochu neudivuje, že v novinkách naší krásné literatury za posledních deset až patnáct let hrdinové pijí spoustu vodky a hrdinky nejsou dost počestné.

Čtu francouzské knížky a občas se zahledím do otevřeného okna. Vidím zubatý okraj našeho plotu, dva tři neduživé stromky a dál za plotem zahrádky cestu, pole a ještě dál široký pás jehličnatého lesa. Často se s potěšením dívám, jak se neznámý chlapec s děvčátkem, oba světlovlasí a otrhaní, drápou na plot a smějí se mé lysině. V jejich rozzářených očkách čtu: „Koukni, plešatec!“ Jsou to snad jediní lidé, kterým je dokonale lhostejná moje proslulost i moje tituly.

Teď už nemám hosty každý den. Zmíním se jen o návštěvách Nikolaje a Petra Ignaťjeviče. Nikolaj za mnou přichází zpravidla ve svátek a jakoby úředně, ale ve skutečnosti, spíš abychom si pohovořili. Má vždycky pořádnou náladičku, což u něho v zimě nikdy nebývá.

„Tak copak mi neseš?“ ptám se, když k němu vyjdu do síňky.

„Vaše Excelence!“ říká s rukou na srdci a dívá se na mne zamilovaně nadšeným pohledem. „Vaše Excelence! Ať mě pánbůh potrestá! Ať mě na místě srazí hrom! Gaudeamu…