Tři sestry

TŘETÍ DĚJSTVÍ

Oliin a Irinin pokoj. Nalevo a napravo stojí postele zakryté paravány. Je po druhé hodině v noci.

(Je slyšet zvonění na poplach – požár vypukl před několika hodinami. V domě ještě nikdo nespí. Na divanu leží Máša oblečená jako obvykle v černých šatech. Vejde Olga a Anfisa)

Anfisa: Sedej tady dole pod schodama… Já povídám: „Račte nahoru, copak to jde, takhle tady to,“ a voni pláčou. Prej: „Nevíme, kde je tatínek. Nedej pámbu, aby uhořel!“ To si vymyslely! A venku jsou další… taky svlečený…

Olga: (vytahuje ze skříně šaty) Vem tyhle šedivé… A tyhle… Blůzičku taky… A tuhle sukni vem… Bože můj, to jsou věci! Kirsanovská ulice shořela celá, zřejmě… Tohle si vem… Tohle… (Hází jí šaty přes ruku) Veršininovi se vylekali, chudáci… Jejich dům div neshořel. Ať přespí u nás… Domů je pustit nemůžeme… Chudák Fedotík, ten vyhořel úplně, vůbec nic mu nezůstalo…

Anfisa: Měla bys, Olinko, zavolat Feraponta, já to sama neunesu…

Olga: (zvoní) Takhle to nepůjde… (Do dveří) Pojďte sem! Je tam někdo? (Otevřenými dveřmi je vidět okno, rudé od požáru; je slyšet, že kolem domu projíždí požární vůz)

To je peklo! Už toho mám dost!

(Vejde Ferapont)

Odneste tohle dolů… Pod schody tam stojí slečny Kolotilinovy… Dejte jim to. A tohletaky…

Ferapont: Ano, prosím. Ve dvanáctém roce taky hořela Moskva. Panebožemůj! Francouzi se divili.

Olga: Tak jděte už.

Ferapont: Ano, prosím. (Odejde)

Olga: Rozdej to všecko, milá Anfiso. My nic nepotřebujeme, všecko to rozdej, Anfiso… Jsem tak utahaná, že sotva stojím na nohou… Veršininovy nemůžeme pustit domů… Děvčátka si lehnou v salóně, podplukovníka dáme dolů k baronovi… Fedotíka taky k baronovi anebo může spát u nás v hale… Doktor je jako naschvál opilý, k tomu nemůžeme dát nikoho. A Veršininovu ženu dáme taky do salónu. Anfisa: (unaveně) Olinko, miláčku, nevyháněj mě! Nevyháněj!

Olga: Co je to za hlouposti, Anfiso? Nikdo tě nevyhání.

Anfisa: (jí položí hlavu na prsa) Holčičko moje zlatá, já pracuju, já se snažila… Až budu slabá, tak mi každej řekne: táhni! Ale kam bych šla? Kam? Ve vosumdesáti letech. Jednavosumdesát pryč…

Olga: Sedni si na chvilku, babi… Už toho máš taky dost, vid?… (Usazuje ji) Odpočiň si, chudinko. Jsi bílá jako křída!

Nataša: (vejde) Že prý se má co nejdřív založit spolek na pomoc postiženým. Jsem pro. Skvělá myšlenka. Vůbec je třeba co nejrychleji pomáhat chudým, to je povinnost bohatých lidí. Bobík a Sonička spí hlubokým spánkem, jako by se nic nestalo. V domě je všude tolik lidí, kam se člověk hne, všude je plno. Teď řádí ve městě chřipka, bojím se, aby to děti nechytily.

Olga: (ji neposlouchá) V tomhle pokoji ten požár není vidět, je tu klid…

Nataša: Ano… Já jsem asi rozcuchaná… (Před zrcadlem) Že prý jsem ztloustla… ani bych ne-řekla! Vůbec ne! A Máša spí, je unavená, chudinka… (Anfise, chladně) Když jsem v pokoji, tak neseď! To si nedovoluj! Vstaň! A vypadni! (Anfisa odejde. Pauza) Proč si tu držíš tu bábu, to tedy nechápu!

Olga: (zkoprněle) Promiň, ale já taky necháp…