Tři sestry

ČTVRTÉ DĚJSTVÍ

Stará zahrada Prozorovových. Dlouhá jedlová alej, na jejímž konci je vidět řeku. Na druhém břehu je les. Vpravo je vidět terasu se stoly, na nichž stojí láhve a sklenice – je patrné, že se tu právě pilo šampaňské. Je poledne.

(Z ulice zřídka projde přes zahradu chodec; rychle tou cestou jde asi pět vojáků. Čebutykin sedí v křesle na zahradě, je v dobrém rozmaru, což ho neopustí po celé dějství; čeká, až ho zavolají; má hůl, na hlavě vojenskou „brigadýrku“. Irina, Kulygin (s vyznamenáním na krku a bez kníru) a Tuzenbach stojí na terase a loučí se s Fedotíkem a Rodem, kteří sestupují do zahrady; oba důstojníci mají polní uniformy)

Tuzenbach: (se objímá s Fedotíkem) Jste hodný, žili jsme v dobré shodě. (Obejme Roda) Ještě jednou… Sbohem, drahý příteli!

Irina: Na shledanou!

Fedotík: Nikoli na shledanou, ale sbohem, už se víckrát nikdy neuvidíme!

Kulygin: Kdoví? (Utírá si oči, usmívá se) Já už se taky rozplakal.

Irina: Někdy se ještě setkáme.

Fedotík: Za deset let? Nebo za patnáct? To už se ale sotva poznáme, odměřeně se pozdravíme… (Fotografuje) Nehýbejte se! Ještě jednou, naposled.

Rode: (obejme Tuzenbacha) Už se neuvidíme… (Líbá Irině ruku) Děkuju vám, za všecko, za všecko!

Fedotík: (naštvaně) Zůstaň stát!

Tuzenbach: Dá pámbu, uvidíme se. A pište nám. Určitě nám napište.

Rode: (se rozhlédne po zahradě) Sbohem, zahrado! (Křičí) Hip – hip! (Pauza) Sbohem, ozvěno!

Kulygin: Ještě se tam v tom Polsku oženíte… Polka vás obejme a řekne: „Kochanie!“ (Směje se)

Fedotík: (pohlédne na hodinky) Zbývá necelá hodina. Z naší baterie pojede lodí jenom Solený, ostatní jdeme s útvarem. Dneska tři baterie, zítra zase tři – a ve městě zavládne ticho a klid.

Tuzenbach: A pekelná nuda.

Rode: Kdepak je paní Marie?

Kulygin: Máša je na zahradě.

Fedotík: Chtěli jsme jí dát sbohem.

Rode: Sbohem, musíme jít, jinak se rozpláču… (Rychle obejme Tuzenbacha a Kulygina, políbí Irině ruku) Nádherně jsme si tady žili…

Fedotík: (Kulyginovi) Tohle je na památku… zápisník s tužtičkou… Půjdeme tudy k řece… (Odcházejí, oba se ohlížejí)

Rode: (křičí) Hip – hip!

Kulygin: (křičí) Sbohem!

(Fedotík a Rode potkají vzadu na jevišti Mášu, loučí se s ní; Máša odchází s nimi)

Irina: Odešli… (Sedne si na nejnižší schod terasy)

Čebutykin: A zapomněli se rozloučit se mnou.

Irina: A co vy?

Čebutykin: Já na to taky nějak zapomněl. Ostatně, brzo je uvidím, odcházím zítra. Tak, tak… Ještě zbývá celý den. Za rok mě dají do penze, přijedu sem a zbytek života strávím s vámi… Mně zbývá do penze jenom jeden rok… (Strčí noviny do kapsy a vytáhne jiné) Přijedu sem k vám a změním svůj život od základů… Bude ze mě libo… libovolně vyhovující, úplně spokojený tichošlápek…

Irina: Ale změnit život byste měl, drahoušku. To byste nějak měl.

Čebutykin: Ano. Cítím to v kostech. (Tiše si prozpěvuje) Ca-rá-ra, bum-to-tu, sedím si u plotu…

Kulygin: Doktor je nenapravitelný! Nenapravitelný!

Čebutykin: To bych se musel vyškolit u vás. Pak bych se napravil.

Irina: Fjodor…