Ze světa lesních samot

Karel Klostermann

69 

Elektronická kniha: Karel Klostermann – Ze světa lesních samot (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: klostermann04 Kategorie:

Popis

E-kniha Karel Klostermann: Ze světa lesních samot

Anotace

O autorovi

Karel Klostermann

[15.2.1848-16.7.1923] Povídkář a romanopisec, který zasvětil celé své literární dílo Šumavě a Pošumaví a životním osudům jejich obyvatel. Narodil se sice v hornorakouském Kragu (roku 1848), ale oba jeho rodiče pocházeli ze Šumavy (matka z bohatého sklářského rodu, otec byl lékař). Brzy se vrátil s rodinou do Čech, a to nejprve do Sušice, kde jeho otec působil jako praktický lékař....

Karel Klostermann: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Žánr

,

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Ze světa lesních samot“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

X.

Málo dní po této výpravě proti skotákům bavorským dostavil se do Pürstlinské myslivny starý náš známý, Podroklanský lesní Malý. Přišel už o sedmé ranní, všecek promočen, zablácen, udýchán, neboť pršelo, jen se lilo. Uvítala ho Nany.

„Pan fořt doma?“ tázal se krátce.

„Ba je doma, pane Malý,“ odpověděla, „ba je doma náš milostpán. Kdo pak by dnes mohl do lesa! Ježíši můj drahý, taková nepohoda v červenci! Tři dni už prší, ani na chvilku nepřestalo — a sníh se sypal včera, neviděl pan fořt?“

Malý nedbaje dalších výkladů stařeniných, jichž obšírnost od jakživa se mu protivovala, vstoupil do jizby v přízemí. Kořán, který už po hlase ho byl poznal, přicházel mu vstříc i podával mu obě ruce.

„Vítám tě, starý příteli,“ pravil srdečně, „co mi neseš? V takové hrůze jsi se vypravil…“

„Také vidíš, jak vypadám,“ vece Malý, utíraje si modrým šátkem vodu s obličeje a s knírů; „je to stakraholtský život! Už včera jsem chtěl přijíti, ale to ti byla u nás nepohoda, soudný den! Sníh se sypal jako v prosinci. Ale dovol, abych se vyzul v kuchyni, zanesl bych ti do světnice půl Plattenhausenského močálu.“ A nedbaje ujišťování Kořánova, že neškodí, zašel do kuchyně, provázen domácím pánem, a zbavil se tam těžkých svých bot. Nany přinesla mu jakési trepky o dřevěných podešvech, které klapaly jako selské nejšle. „Ty,“ — obrátil se Malý k děvečce — „namaž mi boty lojem, ale pořádně;“ pak podávaje Kořanovi ruku: „Pojď, ať ti povím — prožluklá trampota.“

„Přineste dvě láhve piva, Nany,“ řekl Kořán, „či bys raději kávu?“

„Ne, ne, žádnou kávu — jen pivo, a máš-li, nějakou Prachatickou, žaludek se svírá.“

Nany šla do špíže, nepřestávajíc rukama lomiti a naříkati: „Bože, Bože… konec světa! Chudák, ten pan Malý… a náš pán taky chudák! Bohorodičko, kdo by to byl řekl?“

Oba revírníci usadili se zatím v jídelně. „Příteli,“ vece Malý, „nezoufej… slyšel jsem všecko — bude zase dobře — nediv se — hm, proklatý život!“

„Kdo ti řekl —?“

„Kdo řekl — dřevaři řekli.“

„A co řekli?“

„Inu, hm, že ti utekla. Škoda — taková hezká panička a taková hodná…. Ta moje škemra má v tom svůj podíl. Však jsem jí to řekl, a pořádně, že jí tenkrát takovou tíž na srdce uvalila. Nemá to rozumu, ty ženské, ani nejhodnější ho nemá! K zbláznění!“ Kořán upřel zraky své na mluvčího, bolestně, vážně; ten v nich četl výčitku, a nemoha snésti pohledu toho, sklopil oči: „Inu odpusť, že jsem se snad dotkl… hloupě žvanil… už jsem takový pitomec neotesaný… ale tak mi tě bylo líto, můj zlatý Emile — a řekl jsem si: Franto, půjdeš ho potěšit a řekneš mu, aby — čerta — je to sakramentské!“ Chudák, nemohl dále a šňupl si třikrát.

Zatím Nany přinesla jalovcovou, pivo a sklínky; postavila na stůl a počala opět dlouhou řeč, která by snad do večera byla potrvala, kdyby Kořán jí nebyl naznačil, že bude mluviti s Malým důvěrně, aby šla zatím do kuchyně připravit něco k snědku.

Konvenience jest velká věc, ani v Pürstlinském světě se člověk bez ní neobejde, a třeba jí přinášeti tu a tam oběť. I muž tak váž…