Skláři

XVIII.

Pan Antonín se vrátil z Pešti teprve s vlaštovkami. Přiletěl na perutích touhy po své ženě a po dětech; neboť poslední dopisy paní Charlotty vyznívaly skoro zoufale a žádaly jeho návratu tak dojemně, že mu bylo v posledním čase pobytu v uherském sídle, jakoby půda pod ním hořela; kromě toho nedostával skoro žádných zpráv od svého otcovského přítele Kroužilovského, a ty, které ob čas ho docházely, byly tak stručny, že pan Antonín, přirovnávaje je k předchozím, nevěděl, co si mysliti v příčině této náhlé změny. Konečně zmítán nevýslovným nepokojem, domnívaje se, že žena i přítel před ním něco tají, ustanovil se, že zkrátí svůj pobyt v Pešti. Zařídil tam všecko tak, že mohl beze škody tak jednati.

Než dojel do Janova, zastavil se u řiditele v Kroužilově. Ten přijal ho s okázalou srdečností.

„Tajíte něco přede mnou!“ pan Antonín zvolal, jedva se pozdraviv s přítelem. „Bojím se, že uslyším něco velmi nepříjemného. Co se děje na Janově? Buďte upřímný! Povězte mi celou pravdu; jsem muž, jenž ji snese.“

„Nevěděl bych, co zvláštního by se tam dálo; neslyšel jsem pranic!“

„Proč tedy jste mi nepsal jako dříve?“

„Co bych vám byl psal? Bylo tam vše v pořádku. Ostatně už tři měsíce jsem tam nebyl.“

„A proč jste tam už nedojížděl? — Rozumím: obětoval jste se, a váš čas je drahý… ale přece… zapřísahám vás, abyste mi řekl pravdu!“

Řiditel mávl rukou. Výraz jeho tváře projevoval nepopíratelný vnitřní boj.

„Prosím, vás,“ pravil. „Aspoň nyní, kde radost ze shledání se s vámi naplňuje moji duši, nežádejte, abych se pouštěl do výkladu o věci, o níž bych vůbec rád mlčel. Doufám, že se spokojíte, povím-li vám, že nic, pranic positivního se nepřihodilo. Vykonal jsem, co vidělo se mi nezbytné, zastával jsem vás, dokud toho kázala potřeba, a když už toho nebylo potřebí, přestal jsem tam dojížděti. Nač dávati podnět k různým řečem?“

„K jakým řečem?“ prudce zvolal pan Antonín. „Rád bych věděl, kdo by se směl opovážit…“

„Ale roztomilý příteli, nepozbývejte chladné rozvahy! Což pak můžete lidem ucpat ústa?“

„Nerozumím vám. Jaké řeči mohou pojíti z toho, že vy dojíždíte do Janova? — Vždyť celý svět zná náš vzájemný poměr.“

Řiditel pokrčil ramenem.

„Příteli,“ pravil, „zapomínáte, že jste zůstavil doma mladou, hezkou choť. Podívejte se na mne: nejsem ani hezký, ani mladý, jest to naprosto k smíchu, jmenovat mne jedním dechem s paní Charlottou, a přece se to stalo! — Věřte mi, člověk se musí přemáhati, aby se zmiňoval o takových věcech… já bych o nich také byl mlčel, ale vy jste mě přinutil, abych mluvil.“

Pan Antonín se třásl spravedlivým hněvem.

„Takové lotrovství! Takové bídáctví!“ zvolal. „Kdo se opovážil, roztrušovati takové hanebnosti? Pomysliti si, že takové ničemné pomluvy jsou vaší odměnou za to, že jste mě tak věrně, tak nezištně zastával! Nemám slov, abych po zásluze odsoudil takovou podlost. Vám pak, příteli, jehož ctím a miluji jako vlastního otce, jak vám nahradím, co pro mne, co za osvědčenou svoji ochotu jest vám snášeti?“

„Už jsem řekl: lidem ústa nezacpete. Nevěřte, co by vám kdo nyní a příště namluvil. Nejde o mne; já se uhájím a ani mojí ženě takové řeči neusedají na srdce, ale srozumíte, že nechci, aby i nejmenší stín padl na pověst vaší paní choti. Vyložil jsem vám příčinu, proč jsem už nedojížděl do Janova. Nemusil jsem tak činiti tím spíše, poněvadž vše bylo zařízeno a dohlídky mé už nebylo zapotřebí.“

Pan Antonín, až k slzám pohnut, tiskl výbornému muži ruce, neustále opakuje, že do smrti bude jeho dlužníkem, že nikdy nezapomene velkých obětí, a prosil ho, aby co nejdříve ho poctil svou návštěvou, že slavnostně osvědčí, čím jsou mu takové klepy. Na to odjel do Janova.

Paní Charlotta ho očekávala; vždyť povoz dojel pro něho až do Budějovic; věděla, že pojede Kroužilovem, a nadála se, že se zdrží u svého přítele. Hleděla vstříc příchodu jeho s touhou a láskou a přece nikoli bez vnitřního boje a rozechvění. Co mu řekne onen přítel, v něhož skládal tolik důvěry? — Bylo jí, že ke všemu ještě ji pomluví. A co řekne ona? — Prožila trpkých čtyřiadvacet hodin s bezsennou nocí. Uvažovala a seznala, že ničím se neprovinila. Poví muži celou, nelíčenou pravdu? Jaké z toho vzejdou následky? — Buď jí uvěří, pak netoliko se rozbijí iluse, jež od dětství s ním srostly, že snad navždy zvrátí se jeho důvěra v lidskou šlechetnost. — Nebo nepoví? Pomlčí o všem, co se událo?… Pak zůstaví ho slepé důvěře v člověka, jenž neměl dobrých úmyslů…

Po dlouhém uvažování ustanovila se, že zatím vyčká, až uslyší, co mluvil Kroužilovský poctivec.

Když manžel přijel, uvítala ho se vší něžností; přes to nevolky neustále zalévaly se jí oči slzami, a jemu nemohlo ujíti, že to nebyly slzy radosti.

„Pláčeš, má drahá,“ pravil, „čtu ti z očí, že se rmoutíš… Snad i tvé nevinné duše se dotknul nesmyslný klep. Buď dobré mysli, má zlatá, a nedomnívej se, že takové řeči mohly vzbuditi i sebe menší ohlas v mé duši…“

„Jaký pak klep?“ tázala se, bojujíc s pláčem a nevědouc, kam on míří řečí svou.

A on, vina ji k sobě a líbaje ji v tvář, pravil: „Vždyť čtu z tvých rmutných očí, ze chmur na tvém čílku. Pusť černé myšlénky; škoda tvých oček!… Vím všechno, ale jak bych věřil, ty moje dobrá?…“

„Kdo ti to řekl, pro boha?“

„Aj, ani kdybych sám se nedohadl, což nemáme přítele, jenž nad námi bdí? Jenž nic nezatají přede mnou?“

„Co ti řekl ten — tvůj přítel?“

Pověděl jí šetrným způsobem vše, co mluvil řiditel. Vychvaloval Kroužilovského poctivce, přítele svého nezištného. A i na tohoto vážného pána se odvážil bídný klep, i tomuto výtečnému muži bylo trpěti pod utrhačnými jazyky lidskými!

Vyslechla ho mlčky přes to, že cítila, jak krev se jí proudila k hlavě; ale přemohla se a mlčela.

„Nechce mi říci, že ty řeči dozněly k jejímu uchu,“ pomyslil si manžel, „chce mi ušetřiti mrzutost, ale já se nemýlím. Jakž by mohla mě klamati?“

Spokojil se s tímto vědomím své neomylné prozíravosti a mlčel taky.

Jednou se stalo, že opět před ní vychvaloval vlastnosti svého přítele a jeho neobmezenou oddanost. Tu ona poněkud prud…