Veronika se rozhodla zemřít

"Musím si koupit nové pouzdro na klíče," pomyslel si dr. Igor, když odmykal dveře své malé ordinace v sanatoriu Villete. Stará klíčenka už zvetšela a ozdobný kovový štítek mu z ní právě upadl na zem.

Dr. Igor se pro něj shýbl. Byl na něm lublaňský městský znak a lékař uvažoval, co s ním. Nejspíš vyhodit. Mohl by to ovšem dát spravit a objednat si nové kožené poutko -nebo by to mohl dát vnukovi na hraní. Obě možnosti mu připadaly nesmyslné: pouzdro na klíče skoro nic nestojí a jeho vnuk se o žádné štítky nezajímá - věčně sedí u televize nebo hraje elektronické hry dovezené z Itálie. Přesto však pouzdro nevyhodil; strčil je do kapsy a rozhodnutí, co s ním, nechal na jindy.

Právě proto byl ředitel sanatoria, a ne pacient; protože dlouho přemýšlel, než zaujal nějaký postoj.

Rozsvítil - s pokračující zimou se rozednívalo stále později. Nedostatek světla, stejně jako změna bydliště nebo rozvod, se uvádějí mezi hlavními příčinami četnějšího výskytu deprese. Dr. Igor by už nejraději měl jaro, které by vyřešilo polovinu jeho problémů.

Přelétl očima denní program. Musel si promyslet, jak to zařídit, aby Eduard neumřel hlady; schizofrenie z něho učinila nevypočitatelné stvoření a Eduard teď už vůbec nic nejedl. Dr. Igor mu předepsal nitrožilní výživu, ale tak to nemohlo zůstat pořád; osmadvacetiletý Eduard byl statný a i při umělé výživě by nakonec zchátral a vypadal by jako kostlivec.

Co by na to řekl Eduardův otec, jeden z nejznámějších velvyslanců mladé Slovinské republiky a jeden z hlavních činitelů při choulostivých jednáních s Jugoslávií na počátku devadesátých let? Celé roky dokázal tento muž pracovat pro Bělehrad, přečkal všechny pomlouvače - kteří ho obviňovali, že dřív sloužil nepříteli - a dál působil v diplomatickém sboru, tentokrát však jako reprezentant jiné země. Byl to všeobecně obávaný, mocný a vlivný muž.

Dr. Igor se na okamžik zamyslel - tak jako předtím nad klíčenkou -, ale vzápětí tu záležitost pustil z hlavy: velvyslanci vůbec nezáleží na tom, jestli jeho syn vypadá dobře nebo špatně: nehodlá ho s sebou brát na oficiální oslavy nebo na cesty do zemí, kde má zastupovat vládu. Eduard je ve Villete - a tam má zůstat navždy nebo aspoň po tu dobu, co jeho otec bude pobírat svůj vysoký plat.

Dr. Igor se rozhodl, že přeruší nitrožilní výživu a nechá Eduarda ještě trochu chřadnout, dokud sám nedostane chuť k jídlu. Pokud by se situace zhoršila, sepíše zprávu a odpovědnost přenese na lékařské konzilium, které spravuje Villete. "Jestli se nechceš dostat do potíží, tak se vždycky rozděl o odpovědnost s někým jiným," nabádal ho otec, rovněž lékař, jehož rukama prošlo nemálo případů končících smrtí, ale s úřady nikdy problémy neměl.

Jakmile dr. Igor vyřídil přerušení Eduardovy léčebné procedury, přešel k dalšímu případu: v hlášení stálo, že pacientka Zedka Mendelová ukončila stanovenou léčbu a může být propuštěna. Dr. Igor si to chtěl ověřit na vlastní oči: pro lékaře není opravdu nic horšího, než snášet stížnosti rodinných příslušníků na propuštěné pacienty. Docházelo k tomu téměř vždy - po určité době strávené v psychiatrické léčebně se jenom málokterý pacient dokáže znovu přizpůsobit normálnímu životu. Není to vina léčebny. Ani všech těch sanatorií roztroušených bůhvíkde po světě, kde také musejí řešit týž problém readaptace pacientů po návratu domů. Tak jako vězení nikdy vězně nenapraví - spíš ho naučí, jak páchat další zločiny -, tak také sanatoria přispívají k tomu, že si nemocní zvyknou na naprosto nereálný svět, kde je všechno dovoleno a nikdo nemusí nést odpovědnost za své činy.

Zbývá tedy jediné východisko: najít lék proti pomatenosti. Tím se teď dr. Igor s veškerým zaujetím zabýval a svou tezí hodlal vnést rozruch do psychiatrických kruhů. U dočasných pacientů, kteří žijí v léčebnách pohromadě s nevyléčitelně nemocnými, dochází k procesu sociální degenerace, který už není možné zastavit. I Zedka Mendelová se nakonec jistě do léčebny vrátí - tentokrát z vlastní vůle - a bude si stěžovat na neexistující potíže jen proto, aby se zase dostala do společnosti lidí, kteří jako by jí rozuměli lépe než svět venku.

Kdyby se však dr. Igorovi podařilo vymyslet, jak skoncovat s Vitriolem - jak sám nazval jed odpovědný za šílenství - vešlo by jeho jméno do dějin a Slovinsko by už nebylo neznámým pojmem na mapě světa. Tenhle týden se mu jako dar z nebes naskytla šance v podobě potenciální sebe-vražedkyně; tuhle příležitost nesmí za žádných okolností promarnit.

Dr. Igor byl spokojen. Přestože z ekonomických důvodů musel souhlasit s léčebnými procedurami, které medicína již dávno vyloučila - jako třeba s inzulínovými šoky -, Villete rovněž z finančních důvodů zavádělo nové psychiatrické postupy. Kromě toho, že měl dr. Igor čas a podklady k výzkumu Vitriolu, mohl rovněž počítat s tím, že ho vlastníci sanatoria podpoří v případě existence ústavní skupiny zvané Bratrstvo. Akcionáři léčebny povolili, aby se tolerovala -tedy nikoli aby se doporučovala, nýbrž tolerovala - delší internace, než bylo zapotřebí. Argumentovali tím, že z humánních důvodů je třeba dát osobě, která právě ukončila léčbu, možnost samostatného rozhodnutí, kdy nastává pravá chvíle k opětovnému začlenění do běžného života, což určité skupině lidí dává příležitost zůstat ve Villete jako v exkluzivním hotelu nebo klubu, kde se shromažďují ti, kdo mají něco společného. Tak mohl dr. Igor udržovat v témže prostředí šílence i lidi zdravé a snažil se, aby ti druzí příznivě ovlivňovali ty první. Aby se však zabránilo degeneraci -totiž aby šílenci nakonec nepůsobili negativně na lidi již vyléčené -, musel každý člen Bratrstva aspoň jednou denně vyjít ze sanatoria ven.

Dr. Igor věděl, že důvody akcionářů, proč v léčebně smějí zůstat osoby už vyléčené - údajně "humánní důvody"-, jsou pouhou výmluvou.

Akcionáři se totiž obávali toho, že se v Lublani, malém a půvabném hlavním městě Slovinska, nenajde dostatečný počet bohatých duševně chorých, schopných financovat celé to nákladné moderní zařízení. Kromě toho systém veřejné…